ECLI:CZ:US:2017:2.US.2888.16.1
sp. zn. II. ÚS 2888/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky VIKTORIAPETROL a.s., se sídlem Jitrocelová 659, Průhonice, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 47 Af 16/2012-69, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 1 Afs 215/2014-74, a proti usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2015, č. j. 1 Afs 215/2014-56, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 8. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v článku 11 odst. 1, a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále v článku 1 odst. 1, v článku 2 odst. 3, a v článku 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že podstata jejího sporu spočívá v nesouhlasu s výkladem §63 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), ve spojení s §70 odst. 1 a odst. 2 tohoto zákona, jak jej učinily orgány finanční správy a správní soudy, které tvrdí, že rozhodnutí o posečkání daně ze dne 22. 12. 2011 přerušilo lhůtu pro placení daně (lhůtu pro předepsání penále), a proto předepsání penále bylo provedeno v zákonné lhůtě. Stěžovatelka je však přesvědčena, že rozhodnutí o posečkání daně nepřerušuje lhůtu pro předepsání penále, která tak uplynula nejpozději dne 31. 12. 2011, a platební výměr byl doručený stěžovatelce dne 2. 1. 2012 až po uplynutí této lhůty. Stěžovatelka proto nemůže souhlasit se závěrem rozšířeného senátu, který v projednávané věci dovodil, že přerušením běhu promlčecí doby jistiny se automaticky přerušuje i promlčecí doba úroků z prodlení. Pokud se rozšířený senát v této souvislosti odvolává na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, stěžovatelka z něj naopak dovozuje, že pokud žalobce (věřitel, správce daně) včas nárokuje pouze jistinu (daň), nikoliv však už příslušenství (úroky z prodlení, penále), pak ohledně tohoto příslušenství (úroků z prodlení, penále) nepřestává běžet promlčecí (prekluzivní) lhůta. Dle stěžovatelky není tedy pochyb o tom, že i penále dle §63 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, ve znění účinném do konce roku 2006, je třeba vykládat obdobně jako úrok z prodlení dle soukromého práva. Závěry kasačního soudu proto stěžovatelka nepovažuje za řádné vypořádání se s jejími námitkami. Stěžovatelka trvá na svém názoru, že skutečnost, že úrok z prodlení je závazkem vedlejším (a závislým na závazku hlavním), nemá vliv na skutečnost, že lze samostatně vymáhat jistinu a samostatně úrok z prodlení, přičemž v takovém případě dojde k odlišnému běhu promlčecích dob. Rozhodnutí o posečkání tak vůbec nebránilo správci daně, aby i během posečkání daně uplatňoval na stěžovatelce nárok na penále. Skutečnost, že penále (příslušenství) si může "žít svým vlastním životem", ostatně vyplývá i z nové právní úpravy, když z §157 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), je zřejmé, že posečkat lze i s pouhým příslušenstvím daně. Tato možnost pak vyplývala i ze zákona o správě daní a poplatků (§60 odst. 8 tohoto zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2007). Stěžovatelka závěrem podotýká, že právní výklad, že penále má svůj vlastní režim (i co se týče posečkání), vyplývá též ze samotného postupu správce daně, který v rozhodnutí ze dne 30. 3. 2012, č. j. 14697/12/060915208371, povolil posečkání penále. I z tohoto je zřejmé, že výklad zastávaný správními soudy je svévolný, nedostatečně odůvodněný, a porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Finanční úřad Praha-západ dodatečným platebním výměrem ze dne 13. 6. 2007 stěžovatelce doměřil za zdaňovací období roku 2004 daň z příjmu právnických osob ve výši 1 544 200 Kč. Doměřená daň byla splatná v náhradní lhůtě splatnosti, pro účely penalizace však zůstalo zachováno původní datum splatnosti, tj. 12. 8. 2005. Stěžovatelka spolu s podáním odvolání proti uvedenému platebnímu výměru požádala o posečkání doměřené daně. Správce daně rozhodnutím ze dne 6. 12. 2007 povolil posečkání platby splatné daně do 15. 7. 2008 a upozornil stěžovatelku, že pokud dodrží podmínky dané tímto rozhodnutím, nebude jí počítáno penále z prodlení, ale úrok za dobu povoleného posečkání. Stěžovatelka danou podmínku nedodržela (daňový nedoplatek zcela uhradila až dne 26. 8. 2008), správce daně tedy platebním výměrem ze dne 22. 12. 2011, čj. 461832/11/060915208371, stěžovatelce předepsal penále ve výši 1 599 509 Kč za prodlení s placením daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období roku 2004. S ohledem na §264 odst. 14 daňového řádu, a na čl. VI přechodných ustanovení zákona č. 230/2006 Sb. předepsal správce daně penále podle §63 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatelka se proti platebnímu výměru ze dne 22. 12. 2011 odvolala s tím, že v okamžiku, kdy ji správce daně o předpisu předmětného penále vyrozuměl, bylo právo na jeho zaplacení již promlčeno. Finanční ředitelství v Praze toto odvolání zamítlo rozhodnutím ze dne 10. 5. 2012, čj. 2076/12-1200-108135. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze napadla stěžovatelka žalobou, které Krajský soud rozsudkem v Praze ze dne 31. 10. 2014, čj. 47 Af 16/2012-39, vyhověl. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podalo Odvolací finanční ředitelství kasační stížnost. Při předběžném projednání věci 1. senát Nejvyššího správního soudu zjistil, že otázka, jež je předmětem sporu, není v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena jednotně, proto usnesením ze dne 22. 1. 2015, čj. 1 Afs 215/2014-39, předložil věc v souladu s §17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Rozšířený senát v usnesení ze dne 27. 10. 2015, čj. 1 Afs 215/2014-56, konstatoval, že úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, který přerušuje lhůtu pro vybrání a vymáhání daně (§70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků), přerušuje i lhůtu pro sdělení předpisu penále dle §63 odst. 4 věty čtvrté části za středníkem tohoto zákona a tato lhůta začne běžet znovu způsobem uvedeným v §70 odst. 2. Nejvyšší správní soud poté rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 1 Afs 215/2014-71, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2014, č. j. 47 Af 16/2012-39, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, č. j. 47 Af 16/2012-53, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 47 Af 16/2012-69, kasační stížnost stěžovatelky zamítl.
4. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu ani Krajského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
6. Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatelka namítala v řízení před Nejvyšším správním soudem, s nimiž se tento ústavně konformním způsobem vypořádal. Stěžovatelka polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině podústavního práva, když nesouhlasí se způsobem, jakým aplikovaly ustanovení §63 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. V odůvodnění svého napadeného rozsudku Krajský soud v Praze stěžovatelce vysvětlil, že první senát Nejvyššího správního soudu, který zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, č. j. 47 Af 16/2012-53, byl vázán názorem rozšířeného senátu (usnesení ze dne 27. 10. 2015, č. j. 1 Afs 215/2014-56). Krajský soud v Praze byl pak vázán citovaným zrušovacím rozsudkem Nejvyššího správního soudu.
7. Nesouhlasí-li stěžovatelka se závěry rozšířeného senátu v dané věci, Ústavní soud připomíná, že ve své konstantní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (N 13/7 SbNU 87), sp. zn. 19/98 (N 19/13 SbNU131)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů tedy nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, v němž jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73)].
8. Pochybení takového rázu však v projednávané věci zjištěno nebylo, Ústavní soud má naopak za to, že stěžovatelkou napadený právní závěr Nejvyššího správního soudu je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti.
9. Ustanovení §63 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků v rozhodné době znělo: Penále je splatné dnem, kdy byly splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho uplatnění. Předpis penále sdělí správce daně daňovému dlužníkovi platebním výměrem. Proti platebnímu výměru se daňový dlužník může odvolat do třiceti dnů od jeho doručení. O tomto předpisu se daňový dlužník může vyrozumět kdykoliv, pokud to vyžaduje stav jeho účtu, zejména při daňové exekuci; o předpisu se daňový dlužník zpravidla vyrozumí do třiceti dnů poté, kdy daňový nedoplatek byl zcela vyrovnán, nejpozději však ve lhůtě, v níž se promlčuje vybrání daně. Penále uvedené v platebním výměru je splatné v náhradní lhůtě patnácti dnů ode dne doručení platebního výměru, pokud nebylo již uhrazeno. Podle §70 odst. 1 a 2 téhož zákona platilo, že právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným. Je-li proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a počíná běžet nová promlčecí lhůta po uplynutí kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven; daňové nedoplatky lze však vymáhat nejpozději do dvaceti let počítaných od konce roku, ve kterém se stal nedoplatek splatným, s výjimkou daňových nedoplatků zajištěných podle odstavců 4 a 5.
10. Rozšířený senát ve svém usnesení ze dne 27. 10. 2015, č. j. 1 Afs 215/2012-56, konstatoval, že ustanovení §63 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků ke lhůtě pro sdělení předpisu penále výslovně odkazuje na lhůtu pro vybrání a vymožení daně jakožto celistvý institut, nikoli pouze na délku této lhůty upravenou v §70 odst. 1. Dle Nejvyššího správního soudu "Je proto nutné vycházet z toho, že součástí uvedeného odkazu je i odst. 2 citovaného ustanovení, který upravuje přerušení lhůty pro vybrání daně. Z toho vyplývá, že běh lhůty pro sdělení předpisu penále je shodný s během lhůty pro vybrání a vymožení daně. Stejný závěr je ostatně implicitně obsažen i v citovaném usnesení rozšířeného senátu ve věci J., neboť stanovilo shodný počátek běhu u obou lhůt. Lze nyní pouze upřesnit, že přerušením lhůty pro vybrání a vymáhání daně podle §70 odst. 2 se přerušuje i lhůta pro sdělení předpisu penále dle §63 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků a tato lhůta začne běžet znovu způsobem uvedeným v §70 odst. 2, a také konec běhu obou lhůt je shodný. Na tuto skutečnost nemá vliv to, zda se úkon přerušující běh lhůty podle §70 odst. 2 vztahoval pouze na nedoplatek daně nebo i na jeho příslušenství (penále). Příslušenství daně (s výjimkou pokut) totiž sleduje osud daně (srov. §58 zákona o správě daní a poplatků)".
11. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by Nejvyšší správní soud své závěry řádně neodůvodnil. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že rozdíl mezi promlčecí lhůtou (k vybrání a vymáhání daně) a prekluzívní lhůtou (ke sdělení předpisu penále) nespočívá v tom, že by první z nich bylo možné přerušit, zatímco druhou nikoli. Ačkoli se tedy lhůty podle §70 odst. 1, resp. §63 odst. 4 věty čtvrté zákona o správě daní a poplatků liší v tom, jaké jsou následky jejich uplynutí, nelze z toho dle Nejvyššího správního soudu dovozovat odlišný běh obou lhůt.
12. Ústavní soud se zabýval obdobnou právní otázkou již dříve ve svém usnesení ze dne 29. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 79/09, kdy bylo namítáno, že výzvou k zaplacení daňových nedoplatků na dani z přidané hodnoty, která neobsahovala penále k této dani sdělené následnými platebními výměry, nedošlo k přerušení promlčecí lhůty pro penále na dani z přidané hodnoty. Skutečnost, že příslušenství daně sleduje osud daně, je podle tohoto názoru vzhledem k ustanovení §70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků ve vztahu k ustanovení odstavce prvního téhož paragrafu nerozhodná, neboť o úkonu, který směřuje k vybrání nedoplatku, musí být daňový dlužník vždy zpraven. Předmětnou výzvou tak došlo pouze k přerušení promlčecí lhůty daňového nedoplatku daně. Ústavní soud konstatoval, že se jedná o posouzení, zda předpis penále je omezen samostatnou lhůtou, anebo zda je vázán na běh šestileté promlčecí lhůty pro vybrání daně, a dovodil, že "Závěru, dle nějž výzva k zaplacení daňového nedoplatku daně z přidané hodnoty byla kvalifikovaným právním úkonem ve smyslu §70 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, kterým došlo k přerušení promlčecí lhůty k vymáhání a vybrání nedoplatku daně i lhůty pro sdělení penále za pozdní odvod daně, proto nelze z ústavního hlediska nic vytknout." Ústavní soud v nyní řešené věci v této souvislosti upozorňuje, že s ohledem na skutečnost, že penále je splatné kdykoliv v průběhu jeho trvání, platí, že platební výměr na penále je pouhým deklaratorním rozhodnutím, kterým správce daně autoritativním způsobem sděluje daňovému subjektu skutečnost, která nastala bez přičinění správcě daně ex lege, tj. povinnost, která vznikla daňovému subjektu v důsledku nesplnění jeho daňové povinnosti. Shodně jako ve shora citované věci Ústavní soud proto konstatuje, že za situace, kdy z platné právní úpravy vyplývá, že povinnost k zaplacení penále je daňovému subjektu sdělována deklaratorním rozhodnutím, přičemž penále je třeba sdělit ve lhůtě, v níž se promlčuje vybrání daně, neboť lhůta pro předpis penále je vázána až na lhůtu pro vybrání daně (§63 odst. 4 věta čtvrtá ve spojení s §70 zákona o správě daní a poplatků), nelze právní výklad příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků, provedený Nejvyšším správním soudem, hodnotit jako výklad, který by byl výrazem interpretační svévole, nebo který by vybočoval z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů a z tohoto důvodu mohl být považován za výklad ústavně rozporný.
13. Nejvyšší správní soud se vypořádal také s námitkami stěžovatelky, pokud jde o analogii s úpravou promlčení pohledávky a úroku z prodlení v občanském právu (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009). V tomto směru je třeba přisvědčit závěrům Nejvyššího správního soudu, že se Nejvyšší soud v citovaném rozsudku nijak nevyjadřoval k možnosti přerušení běhu promlčecí lhůty u práva na úroky z prodlení v návaznosti na případné přerušení promlčecí lhůty jistiny dluhu, nýbrž naopak zdůraznil, že povinnost platit úroky z prodlení představuje vedlejší závazkový vztah závislý na závazku hlavním (tedy jistině pohledávky). Nejvyšší správní soud konstatoval, že i když v určitých případech soukromoprávní judikatura umožňuje roztržení režimu pohledávky a úroku z prodlení, není důvod toto analogicky aplikovat na otázku přerušení prekluzivní lhůty ve specifické situaci běhu prekluzivní lhůty pro předepsání penále ve vztahu k přerušení promlčecí lhůty pro vybrání či vymožení daňového nedoplatku.
14. Také tyto závěry Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud vybočujícími z mezí ústavnosti, neboť v jeho argumentaci žádný protiústavní exces nenašel. Provedený výklad - sám o sobě racionální a ústavně konformní - se nepříčí ani stěžovatelkou zmiňované zásadě in dubio pro mitius. V odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž nestál proti intepretaci podústavního práva zastávané správními orgány a soudy rovnocenný konkurenční výklad práva, nýbrž pouze výklad obtížně obhajitelný; v takové situaci pak aplikace zásady in dubio pro mitius v úvahu nepřipadá. Jak případně uvedl Nejvyšší správní soud, skutečnost, že v jinak konzistentní judikatuře Nejvyššího správního soudu se vyskytoval ojedinělý odlišný názor na otázku přerušení běhu prekluzivní lhůty ke sdělení daňového penále (uvedený v rozsudku 7 Afs 52/2013-34), nezakládá pochybnosti, pro které by příslušné ustanovení zákona o správě daní a poplatků mělo být vykládáno nesprávně a zvýhodňovat daňové subjekty, které nesplnily včas svou daňovou povinnost. Konečně k argumentaci stěžovatelky novým daňovým řádem nutno uvést, že výslovné zakotvení posečkání příslušenství daně neznamená, že by předchozí úprava stála na principu opačném. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že správní orgány a soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu