ECLI:CZ:US:2017:2.US.2925.17.1
sp. zn. II. ÚS 2925/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Matouška, MBA, zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 9 To 115/2017, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnost, v níž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze s tím, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") k odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 zrušen v celém rozsahu zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 11. 2016, sp. zn. 3 T 91/2011, a věc byla podle ustanovení §259 odst. 1 tr. ř. vrácena tomuto soudu k novému rozhodnutí. V dané trestní věci byl stěžovatel obviněn z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb. trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a to pro skutek blíže specifikovaný v rozhodnutích obecných soudů.
3. Bližší obsah napadeného rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
4. Na úvod je vhodné podotknout, že napadené usnesení městského soudu představuje v pořadí již páté rozhodnutí, kterým byl zrušen zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci stěžovatele a dalších spoluobviněných osob.
5. Stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení a uvádí, že poté, co došlo rozhodnutím městského soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 9 To 296/2016, k - v pořadí již čtvrtému - zrušení zprošťujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 5. 2016, sp. zn. 3 T 91/2011, podal dne 17. 10. 2016 k rozhodnutí městského soudu své vyjádření, v rámci kterého vznesl i námitku podjatosti senátu 9 To městského soudu, když zejména namítal, že městský soud ve čtvrtém zrušovacím usnesením pochybil, pokud soudu prvého stupně jako svůj závazný právní názor uložil, že nesmí stěžovatele a další obviněné osoby zprostit obžaloby podle ustanovení §226 písm. a) tr. ř. a pokud bude nalézací soud chtít obviněné zprostit obžaloby, musí tak učinit podle jiného ustanovení trestního řádu. Tímto však městský soud zcela zásadně a navíc opakovaně překročil své oprávnění v rámci rozhodnutí o vrácení věci soudu prvého stupně, když závěry o zproštění obžaloby se mohou opírat jedině o hodnocení provedených důkazů. Z tohoto důvodu v podané námitce podjatosti namítal, že senát městského soudu 9 To neskýtá záruku spravedlivého a nestranného posouzení dané kauzy a jeho členové jsou podjatými pro svůj poměr k dané věci. Ačkoliv stěžovatel námitku podjatosti vznesl dne 17. 10. 2016, kdy na tuto skutečnost opakovaně upozornil přípisem ze dne 21. 2. 2017, městský soud se s ní nijak nevypořádal a namísto toho dne 8. 6. 2017 ústavní stížností napadeným usnesením ve věci znovu rozhodoval a popáté zrušil zprošťující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
6. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřily městský soud a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1.
7. Městský soud uvedl, že o vznesené námitce podjatosti stěžovatele, podané dne 17. 10. 2016, rozhodl dne 4. 10. 2017, přičemž stěžovatel podal stížnost k Vrchnímu soudu v Praze. Městský soud o námitce podjatosti rozhodl tak, že podle §31 odst. 1 a §30 odst. 1 tr. ř. nejsou předsedkyně senátu 9 To městského soudu vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci. Pouhá skutečnost, že se soud nemůže ztotožnit se závěry nalézacího soudu, a to z důvodů, které uvádí ve svých zrušovacích rozhodnutích, totiž nemůže být důvodem k vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení. Pokud pak jde o namítaný důvod zproštění podle ustanovení §226 písm. a) tr. ř., odvolací soud nepřekročil své pravomoci, neboť i z odůvodnění napadených rozsudků nalézacího soudu vyplývá, že žalované jednání se skutečně stalo. Ani nalézací soud a obhajoba totiž nezpochybňují, že se skutek stal tak, jak je popsáno v jednotlivých skutkových větách, proto není možné zprošťovat obviněné vč. stěžovatele obžaloby z důvodu uvedeného v ustanovení §226 písm. a) tr. ř., a to i za situace, že by z provedeného dokazování vyplynulo, že obvinění jednali oprávněně a v mezích zákona. Dále městský soud ke vznesené námitce uvádí, že námitka podjatosti byla stěžovatelem podána až poté, co bylo odvolacím soudem ve věci rozhodnuto (pozn. v pořadí čtvrtým zrušujícím usnesením městského soudu). Námitka podjatosti nikdy nebyla městskému soudu nalézacím soudem přeložena k rozhodnutí před tím, než ve věci meritorně rozhodoval, městskému soudu bylo vždy předkládáno až odvolání (vč. kompletního spisového materiálu). Proto městský soud toto podání posuzoval až v rámci posledního meritorního rozhodování ve věci (pozn. které vyústilo ve vynesení ústavní stížností napadeného usnesení městského soudu) jako podání vztahující se k jeho předchozím rozhodnutím.
8. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ve svém vyjádření nad rámec argumentace městského soudu připomíná, že poté, co se nalézací soud opakovaně neřídil závazným právním názorem odvolacího soudu, nařídil odvolací soud opakované projednání věci před nalézacím soudem v jiném složení senátu. Tento postup ostatně již jednou Ústavní soud přezkoumával, když v něm neshledal jakékoliv pochybení městského soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 297/2016, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). K samotnému pozdnímu vypořádání se se vznesenou námitkou podjatosti státní zástupce uvádí, že se nejedná o podstatnou vadu řízení a už vůbec nejde o zásah do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces - konkrétně práva na nezávislé a nestranné rozhodování soudu. Toto právo, které je v podústavní rovině provedeno mj. i ustanoveními §30-31a tr. ř., je třeba chápat v materiálním smyslu, a proto pouhá absence formálního rozhodnutí za situace, kdy zde nejsou žádné pochybnosti o nepodjatosti senátu odvolacího soudu, nemůže být podstatnou vadou řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 29 Odo 91/2003, případně nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 1996, sp. zn. III. ÚS 113/96).
9. Ve své replice stěžovatel odkázal na jím podanou stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, č. j. 9 To 354/2017, kterým bylo téměř až po roce rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem. Současně stěžovatel odkázal na stížnost podanou proti průtahům v řízení způsobenými dle stěžovatele postupem senátu 9 To městského soudu. Stěžovatel se nemůže ztotožnit s tvrzením, že podjatost odvolacího senátu městského soudu je dovozována toliko z procesního postupu ve věci, konkrétně s opakovaným rušením rozsudků soudu prvého stupně. Toto rozhodně není důvodem vznesení námitky podjatosti, přičemž stěžovatel odkazuje na její obsah, kdy zdůrazňuje, že jejím předmětem bylo pochybení městského soudu, pokud soudu prvého stupně jako svůj závazný právní názor uložil, že nesmí obžalované obžaloby zprostit podle ustanovení §226 písm. a) tr. ř., ale pokud bude obžaloby zprošťovat, musí tak učinit dle jiného písmene téhož ustanovení trestního řádu. Námitka podjatosti tak nevychází primárně ze skutečnosti, že odvolací soud opakovaně ruší rozhodnutí soudu prvního stupně, ale z faktu, že s ohledem na celkovou délku řízení již jsou soudci odvolacího senátu nutně zainteresováni na výsledku řízení, kdy v případě pravomocného zprošťujícího rozhodnutí by stěžovatel a další obvinění měli vůči státu nárok na nemalé odškodnění a případné regresní nároky státu by nutně směřovaly vůči soudcům odvolacího senátu. Vznesenou námitku podjatosti je proto nutné klást do kontextu právě s celkovou délkou řízení. Pochybnosti o spravedlnosti a nestrannosti rozhodování odvolacího senátu pak byly umocněny i samotným způsobem rozhodování senátu odvolacího soudu o předmětné námitce podjatosti. Stěžovatel je přesvědčen, že důvodem, pro který nebylo o jím vznesené námitce podjatosti rozhodnuto, resp. nebylo o ní rozhodnuto v časové návaznosti na vznesení této námitky, nebyla městským soudem tvrzená skutečnost, že námitka podjatosti byla podána až poté, co dovolacím soudem bylo ve věci rozhodnuto a nebyla odvolacímu soudu předložena k rozhodnutí před tím, než meritorně rozhodoval, ale prostý fakt, že o vznesení námitky podjatosti odvolací soud nevěděl, neboť se s podáními stěžovatele před tím, než rozhodl o odvolání státního zástupce, vůbec neseznámil. Pochybení městského soudu ostatně připustil i místopředseda městského soudu v rámci svého přípisu ze dne 24. 10. 2017, když jím bylo konstatováno, že bylo pochybením senátu 9 To městského soudu, když o námitce podjatosti rozhodoval až poté, co mu byla věc prvostupňovým soudem předložena k rozhodnutí o dalším odvolání. Tímto postupem městského soudu se však stěžovatel cítí být dotčen na svém právu na spravedlivý proces, které chápe i tak, že soudce, který o věci rozhoduje, bude náležitě seznámen s obsahem spisu.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje nepřípustný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
11. Jakkoliv je třeba vycházet z toho, že právo na nestranného soudce je neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a rovněž Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že nestrannost soudce "je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát" [nález ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255), shodně např. nález ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 551/03 (N 101/41 SbNU 297), nebo nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 449/04 (N 193/35 SbNU 541)], je nutno mít především na zřeteli, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti i v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013].
12. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře obdobně přistupuje ostatně i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016).
13. V nyní projednávané věci nicméně stěžovatel nepodává ústavní stížnost proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o nepodjatosti senátu 9 To městského soudu, nýbrž proti rozhodnutí, kterým byl opětovně zrušen zprošťující rozsudek a kterým byla věc vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Jinak řečeno, stěžovatel napadá rozhodnutí, které není v materiálním smyslu konečné, jelikož předmětné řízení dále pokračuje a v jeho rámci bude mít stěžovatel i nadále možnost uplatnit všechny prostředky ochrany svých práv, kterými disponuje. Proto nezbývá Ústavnímu soudu než uzavřít, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
14. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že toto rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v jeho trestní věci skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
15. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2017
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj