ECLI:CZ:US:2017:2.US.3830.16.1
sp. zn. II. ÚS 3830/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti M. V. a K. V., zastoupených Mgr. Věrou Strejčkovou, advokátkou se sídlem Pod Květy 43, Zadní Třebaň, proti rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 11. 2016, č. j. KZN 671/2014-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2016, a doplněnou podáním zástupkyně stěžovatelů ze dne 15. 4. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Stěžovatelé zejména nesouhlasí s tím, že na základě trestních oznámení stěžovatele M. V. nebylo Okresním státním zastupitelstvím v Berouně zahájeno trestní stíhání, nýbrž výše uvedená trestní oznámení byla pouze založena, případně vrácena k řízení předsedkyni Okresního soudu v Berouně jako stížnost na postup soudce s tím, že nejde o podezření z trestné činnosti. Krajské státní zastupitelství v Praze na podnět stěžovatele M. V. provedlo dohled nad postupem Okresního státního zastupitelství v Berouně a s jeho postupem souhlasilo, aniž by odůvodnilo, z jakého důvodu není dáno podezření z páchání trestné činnosti. Stěžovatelé jsou naopak toho názoru, že jsou poškozenými v případech trestných činů, které stěžovatel M. V. oznámil Okresnímu státnímu zastupitelství v Berouně, avšak vzhledem k tomu, že Okresní státní zastupitelství v Berouně oznámenou trestnou činnost řádně neprošetřilo, a k nápravě nedošlo ani na základě dohledu Krajského státního zastupitelství v Praze, stěžovatelům jako poškozeným nebyla poskytnuta ochrana jejich práv, a nemohli tak využít práv, která jim jako poškozeným náležela, např. uplatnit právo na náhradu škody v adhezním řízení. Krajské státní zastupitelství v Praze se také nevypořádalo s námitkami stěžovatele M. V. uvedenými v jeho podnětu k dohledu nad postupem Okresního státního zastupitelství v Berouně, zejména s argumenty, které se týkají manipulací s důkazy v řízení č. j. 23 P 61/2008, kdy stěžovatel uváděl, že soudkyně Okresního soudu v Berouně ve věci č. j. 23 P 61/2008 odstranila ze spisu část důkazního materiálu.
3. Z textu napadeného rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Praze se podává, že jím byl odložen opakovaný podnět stěžovatelů k výkonu dohledu ve věci vedené u Okresního státního zastupitelství v Berouně pod sp. zn. 1 ZN 6035/2014, který byl již dříve ve vztahu k namítanému nezákonnému postupu okresního soudu a jiných orgánů veřejné správy v řízení vedeném o vypořádání společného jmění manželů a v řízení opatrovnickém Krajským státním zastupitelstvím v Praze důvodně odložen sdělením ze dne 10. 10. 2014, sp. zn. KZN 671/2014, a ve vztahu k přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 trestního zákoníku byla věc vrácena s pokynem k došetření Okresnímu státnímu zastupitelství v Berouně. Opakovaný podnět byl taktéž důvodně odložen sdělením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 12. 2014, č. j. 1 VZN 2019/2014-13. Krajské státní zastupitelství v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že prověřilo dozorové spisy Okresního státního zastupitelství v Berouně sp. zn. 1 ZN 277/2016, 1 ZN 1994/2014 a 1 ZN 6035/2014 a připojený policejní spis Policie České republiky, Obvodního oddělení Beroun č. j. KRPS-377290-13/TČ-2014-010210. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se uvádí, že předmětné podání ze dne 18. 7. 2016 bylo adresováno Okresnímu soudu v Berouně a dne 4. 8. 2016 bylo postoupeno Okresnímu státnímu zastupitelství v Berouně. Podání se týká oznámení na soudce, jednání civilního soudu a opakované žádosti o bezplatnou právní pomoc advokáta, k podnětu byla připojena kopie vyrozumění Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 2263/16 o přijetí návrhu na zahájení řízení. Toto podání bylo dne 1. 9. 2016 správně a důvodně vráceno k řízení předsedkyni Okresního soudu v Berouně ke sp. zn. 31 St 6/2015, neboť se jednalo o stížnost na postup soudce, nikoli podezření z trestné činnosti, jak bylo stěžovateli opakovaně a jasně vysvětleno ve stanovisku dohledového státního zástupce ze dne 10. 10. 2014 a státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 12. 2014, č. j. 1 VZN 2019/2014-13. Obě tato vyrozumění rovněž obsahují sdělení, že stanovisko je konečné a další obsahově shodná podání již nebudou přezkoumávána.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského státního zastupitelství v Praze ani Okresního státního zastupitelství v Berouně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry orgánů činných v trestním řízení a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. Také hodnocení obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci orgánů činných v trestním řízení, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak jiné orgány nahrazovat.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatuje, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Dle ústavního pořádku České republiky tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Zároveň však Ústavní soud konstatoval, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na obranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014 (N 152/74 SbNU 301)].
7. Jakkoliv tedy Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, tak musí přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky tohoto ustanovení na účinné vyšetřování. Jinými slovy požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013). Výjimky, které eventuálně zakládají povinnost státu vyhovět návrhu oznamovatele na zahájení a vedení trestního stíhání, jsou podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva omezeny na případy, v nichž jde o kriminální útoky na fundamentální práva, chráněná články 2, 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (zejména porušení práva na život). Samotné podání trestního oznámení tak nezakládá jednotlivci právo na to, aby byla osoba podezřelá ze spáchání trestného činu za tento domnělý čin potrestána, nýbrž zakládá povinnost orgánu činného v trestním řízení postupovat dále v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací a prověřovat, zda došlo ke spáchání trestného činu.
8. V projednávané věci Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná procesní pochybení, natožpak pochybení ústavněprávního rázu. Stěžovatelům zejména nelze přisvědčit v tom, že svůj závěr o správnosti postupu Okresního státního zastupitelství v Berouně žádným způsobem Krajské státní zastupitelství v Praze neodůvodnilo. V této souvislosti je potřeba zdůraznit, že se ve věci stěžovatelů jedná o opakované podněty týkající se shodných okolností, přičemž jim již bylo vícekráte sděleno, že se jimi nebudou dotčená státní zastupitelství opakovaně zabývat. Z obsahově nesourodého podání stěžovatele ze dne 12. 9. 2016, připojeného k ústavní stížnosti (podnět k výkonu dohledu) vyplývá, že jeho obsahem je jednak nesouhlas s postupem Okresního státního zastupitelství v Berouně a Policie České republiky při "vyřízení podání trestního oznámení", a jednak stížnost na podjatost státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Berouně, státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze a státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze. Stěžovatelům bylo napadeným rozhodnutím vysvětleno, že nelze namítat podjatost dohledového státního zástupce při vyřizování věci, neboť při zjištění podmínek pro vyloučení podle §30 odst. 1 trestního řádu by se musel sám vyloučit postupem podle §31 odst. 1 trestního řádu. Totéž se vztahuje na námitku podjatosti dozorové státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Berouně, když o vyloučení z důvodu možné podjatosti rozhoduje podle §31 odst. 1 trestního řádu orgán, jehož se důvody vyloučení týkají, a to i bez návrhu. Návrhem se přitom rozumí včas vznesená námitka podjatosti, nikoli námitka uplatněná až poté, kdy tento orgán ve věci konal a rozhodl. Krajské státní zastupitelství v Praze se vypořádalo i s námitkou týkající se opakované žádosti o bezplatnou pomoc advokáta a podání žaloby na ochranu osobnosti, a námitkou uvedení nesprávného data narození stěžovatele. Pokud jde o námitku tvrzené manipulace soudkyně se spisem, ta se týkala postupu soudkyně v opatrovnickém řízení, a nebyla tedy předmětem dohledu Krajského státního zastupitelství v Praze v rámci prověřování dané trestní věci.
9. Ústavní soud je s ohledem na výše uvedené přesvědčen, že v dané věci není důvodu, aby řádně odůvodněné a přesvědčivé závěry Krajského státního zastupitelství v Praze, které se s jednotlivými námitkami stěžovatele (jak je pod body 1 až 5 uvedl v podání ze dne 12. 9. 2016) ve svém napadeném rozhodnutí řádně vypořádalo, neakceptoval.
10. Pouze pro pořádek Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost stěžovatelů týkající se postupu opatrovníka v řízení ve věci neodmítnutí dědictví tehdy nezletilé stěžovatelky K. V. po matce, vedená po sp. zn. II. ÚS 2263/16, o níž se hovoří v bodě 3 tohoto usnesení, byla usnesením ze dne 29. 11. 2016 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu