ECLI:CZ:US:2017:2.US.4091.16.1
sp. zn. II. ÚS 4091/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Květy Čejpové, zastoupené JUDr. Vladimírem Špačkem, advokátem, se sídlem Tyršova 64, 547 01 Náchod, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. října 2016, č. j. 60 C 9/2016-76, za účasti Okresního soudu v Náchodě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále byl porušen princip rovnosti účastníků řízení zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny, a konečně došlo i k zásahu do práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 12. října 2016, č. j. 60 C 9/2016-76, zcela vyhověl žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované (stěžovatelce) zaplacení částky 7 739 Kč s příslušenstvím představující měsíční splátku půjčky (výrok I.). Současně uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 19 694,50 Kč (výrok II.). Soud vzal za prokázáno, že mezi účastnicemi řízení došlo k uzavření ústní smlouvy o půjčce ve smyslu §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), na jejímž základě žalobkyně půjčila žalované a jejímu (již zemřelému) manželovi (otci žalobkyně) částku ve výši 450 000 Kč, na níž si žalobkyně vzala úvěr od banky a která sloužila k refinancování předchozích úvěrů žalované a jejího manžela. Mezi účastníky bylo sporné, zda byla tato půjčka součástí půjčky ve výši 850 000 Kč zajištěné zástavním právem, či zda se jednalo o samostatnou půjčku nad rámec částky 850 000 Kč. Po provedeném dokazování (zejména z obsahu trestního spisu vyžádaného od Policie České republiky a výslechu svědků) dospěl soud k závěru, že se jednalo o dvě různé půjčky. Soud uvedl, že pokud by platilo tvrzení žalované, že půjčka ve výši 850 000 Kč se skládala ze dvou dílčích půjček ve výši 400 000 Kč a 450 000 Kč, přičemž právě částka 450 000 Kč měla představovat žalovanou částku, znamenalo by to, že by žalobkyně nesla náklady spojené s poskytnutím úvěru (zejména úroky) ve výši přesahující 200 000 Kč ze svého. Pro závěr, že žalovaná částka byla samostatnou půjčkou, svědčilo podle soudu i to, že žalovaná až do uzavření dědické dohody po zemřelém manželovi žalované splácela žalobkyni částku ve výši 7 680 Kč (plus 59 Kč za správu účtu), což odpovídalo výši měsíční splátky úvěru, který žalobkyně splácí bance.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve poměrně podrobně rekapituluje skutkový stav a obsah napadeného rozhodnutí. Zásadně nesouhlasí s hodnocením důkazů provedených Okresním soudem v Náchodě a s jeho tvrzením, že všechny nepřímé důkazy tvoří uzavřený kruh, když soud vzal za základ svého rozhodnutí obsah trestního spisu (stěžovatelka však neví jakého), logiku věci a nepravděpodobnost možnosti, že by žalobkyně poskytla stěžovatelce půjčka ve výši 850 000 Kč, která by se skládala z částky 400 000 Kč a dále z předmětné částky ve výši 450 000 Kč. Soudu vytýká, že se řádně nevypořádal s výpovědí manžela žalobkyně (který dle přesvědčení stěžovatelky neuváděl pravdu ohledně okolností poskytnutí půjčky), s dohodou dědiců (kde se hovoří pouze o jediné pohledávce ve výši 850 000 Kč), jakož i s vlastní obranou stěžovatelky. Stěžovatelka poukazuje rovněž na taktiku žalobkyně, která zvolila cestu žaloby na jednotlivou měsíční splátku a nikoliv na celou dlužnou částku, aby měl celý spor bagatelní charakter a nebylo proti rozhodnutí soudu přípustné odvolání. V rovině ústavněprávní namítá v prvé řadě porušení práva na spravedlivý proces. Vyslovuje přesvědčení, že manžel žalobkyně neměl být vyslýchán v postavení svědka, neboť je jednak stranou smlouvy o půjčce, jednak z důvodu existence společného jmění manželů. Dále namítá, že se soud nevypořádal s dědickou smlouvou ze dne 14. března 2015, z níž vyplývá, že v době smrti manžela stěžovatelky existoval pouze jeden dluh ve výši 850 000 Kč a nikoliv dluhy dva, jak tvrdí žalobkyně. Soudu konečně vytýká rozpornost jeho závěrů a nevypořádání se s celou řadou dalších otázek, na které po provedeném dokazování nelze nalézt odpověď.
III.
4. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
5. Úvodem si Ústavní soud nedovolí nepřipomenout skutečnost, že napadený rozsudek se považuje za bagatelní (předmětem sporu je částka ve výši 7 739 Kč), a to i přesto, že celková sporná částka mezi účastníky řízení hranici bagatelnosti přesahuje. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel totiž musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala.
6. V dané věci stěžovatelka zpochybňuje zejména výsledek provedeného dokazování a z něho vyvozený závěr o existenci dvou různých půjček. Stěžovatelka tak svojí argumentací, i když se ji snaží posunout do ústavněprávní roviny, v podstatě pouze zpochybňuje výsledek hodnocení důkazů, jak jej provedl Okresní soud v Náchodě, přičemž předkládá svoji vlastní verzi hodnocení důkazů. Pokud však jde o hodnocení důkazů, je třeba připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od Okresního soudu v Náchodě, dovodil, že mu nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotil. Okresní soud v Náchodě rovněž dostatečně vysvětlil, z čeho při svém rozhodnutí vycházel, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil a jakým tvrzením uvěřil a jakým nikoliv. Třebaže Okresní soud v Náchodě postavil své rozhodnutí pouze na nepřímých důkazech a třebaže se explicitně nevyjádřil ke všem námitkám stěžovatelky, nelze v jeho rozhodnutí spatřovat extrémní vybočení z pravidel spravedlivého procesu.
7. Pokud jde o stěžovatelkou namítanou nepřezkoumatelnost důkazu trestním spisem, je pravdou, že v samotném odůvodnění rozhodnutí schází upřesnění, o jaký spis se jedná, což nepřispívá ke srozumitelnosti rozhodnutí, nicméně z obsahu vyžádaného spisu se jednoznačně podává, jaké spisy byly pro potřeby stávajícího řízení vyžadovány (jednalo se o spis Policie České republiky Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje č. j. KRPH43848-26/ČJ-2015-050271, jakož i o dědický spis Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 17 D 1522/2014) a obsah těchto spisů byl v rámci jednání soudu účastníkům řízení sdělen (viz č. l. 47 vyžádaného spisu). Ani v tomto směru nelze tedy v postupu Okresního soudu v Náchodě spatřovat natolik závažné pochybení, které by Ústavní soud přimělo ke zrušení napadeného rozhodnutí.
8. K výše uvedenému lze pouze připomenout zásadu, vyslovenou např. v usnesení ze dne 6. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 679/05, dostupném na http://nalus.usoud.cz, že totiž i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem obyčejného práva (což ovšem v nyní projednávaném případě shledáno nebylo), Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183)].
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu