ECLI:CZ:US:2017:2.US.4240.16.1
sp. zn. II. ÚS 4240/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Otakara Nesvadby, zastoupeného Mgr. Petrem Letovancem, advokátem se sídlem Nám. Míru 551, 739 61 Třinec - Staré město, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2016, č. j. 25 Co 439, 440/2015-112, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36, čl. 37 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 2016, č. j. 25 Co 439, 440/2015-112, potvrdil předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (Vyšší odborná škola textilních řemesel a Střední umělecká škola textilních řemesel) vydání movitých věcí (např. tkalcovského stavu s příslušenstvím) blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Současně uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci se nepodařilo prokázat existenci závazkového právního vztahu se žalovanou, tedy že by věci požadované žalobcem byly žalované zapůjčeny, ani že by byly žalovanou převzaty a ani že by se žalovaná eventuálně na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. Pokud se žalobce domáhal ochrany svého vlastnického práva ve smyslu §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), soudy konstatovaly, že se mu nepodařilo prokázat, že žalovaná je subjektem, který mu předmětné věci neoprávněně zadržuje.
3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2016, č. j. 22 Cdo 3407/2016-132, podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítnuto.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah napadeného rozhodnutí. Namítá, že v řízení nebyl proveden stěžejní důkaz (ohledání na místě samém), který by jeho nárok prokázal. Tím, že soudy tento důkaz ignorovaly a s návrhem na jeho provedení se nijak nevypořádaly, porušily právo na spravedlivý proces. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že žalovaná tvrzením uplatněným při své obraně, a sice že žalobce jí předmětné věci daroval, v podstatě potvrdila držbu předmětných věcí. Stěžovatel dále namítá nesprávné právní posouzení věci, které spočívá v mylném posouzení unesení důkazního břemene žalobcem, jakož i nesprávné posouzení vzniku nabývacího titulu pro převod vlastnického práva. V této souvislosti dovozuje, že povinnost důkazního břemene měla být zčásti na straně žalované, a to pokud byla její obrana založena na tvrzení, že věci, které jsou předmětem sporu a vindikačního nároku, v držení měla, ale již ji nemá. V další části stěžovatel rozebírá skutkový stav a v řízení provedené důkazy a polemizuje s nimi. Závěrem vyslovuje přesvědčení, že napadeným soudním rozhodnutím byl porušen princip předvídatelnosti a legitimního soudního očekávání.
III.
5. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal od soudu prvního stupně příslušný spis.
6. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
7. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že soudy neprovedly důkaz ohledáním na místě samém, který měl být pro posouzení věci určující. V obecné rovině lze dát stěžovateli zapravdu v tom směru, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Pokud tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. O takový případ se však ve stávající věci nejedná. Z vyžádaného spisu se sice podává, že stěžovatel v průběhu řízení vyslovil (zřejmě neformální) požadavek na provedení tohoto důkazu, resp. vyslovil podnět k ohledání místa asistentem soudce, ale na následné usnesení soudu, kterým bylo odročeno jednání za účelem předložení stěžovatelova řádného procesního podání na doplnění dokazování místním setřením (viz č. l. 40 vyžádaného spisu), již stěžovatel nikterak nereagoval. Na základě uvedeného lze usuzovat, že stěžovatel v tomto směru nenaplnil svoji procesní povinnost ohledně důkazního břemene. Proto v postupu soudu nelze spatřovat rozpor s právem na spravedlivý proces.
8. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěry vyslovenými v rozsudku odvolacího soudu ohledně nesprávného posouzení vzniku nabývacího titulu a unesení důkazního břemene. Touto argumentací však stěžovatel toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by jeho protichůdný názor byl vybaven relevantní ústavněprávní argumentací. Zpochybňováním skutkových a právních závěrů obecných soudů však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
9. Ústavní soud musí konečně odmítnout též námitky stěžovatele ohledně údajně chybného vyhodnocení povinnosti unesení důkazního břemene. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jestliže žalobce ke svému tvrzení nenabídne takové důkazní prostředky, jimiž by bylo prokázáno jeho tvrzení, zde např. tvrzení o zapůjčení věcí žalované, tak platí, že žalobce neunesl důkazní břemeno týkající se jeho tvrzení, na němž svou žalobu postavil, přičemž procesním důsledkem této skutečnosti obecně je, že žalobci nemůže být vyhověno. Naopak žalovaný má povinnost tvrzení a povinnost důkazní pouze ke skutečnostem, kterými odůvodňuje své hmotněprávní námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 1494/2008). Takto tedy bylo především na stěžovateli, aby prokázal svá tvrzení, přičemž pokud břemeno tvrzení a břemeno důkazní neunesl, nemůže se nyní dovolávat práva na spravedlivý proces pouze z toho důvodu, že soudy zamítly jím podanou žalobu.
10. Ústavní soud tedy uzavírá - a třebaže stěžovatel výslovně brojí pouze proti rozsudku odvolacího soudu, lze vztáhnout následující shrnutí i na rozhodnutí soudu prvního stupně -, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. V odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na příslušné právní předpisy a tyto aplikovaly na konkrétní případ stěžovatele. Závěry, ke kterým dospěly, přiměřeně podrobně odůvodnily a srozumitelně také nastínily, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů
11. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu