ECLI:CZ:US:2017:2.US.634.16.1
sp. zn. II. ÚS 634/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky D. S., zastoupené Mgr. Hugo Hubeným, advokátem, se sídlem Běhounská 4/20, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1338/2015-33 ze dne 25. listopadu 2015, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 168/2015-949 ze dne 16. června 2015 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 13 T 249/2013-915 ze dne 16. března 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), dále právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy a právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), přečinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měla dopustit jednáním podrobně popsaným pod body I. a II. výroku o vině. Za to byla odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Současně jí byla podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“) uložena povinnost zaplatit poškozené na náhradě škody částku 858 114,70 Kč.
3. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud dovolání dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně, jehož skutkové a právní závěry převzaly i soudy odvolací a dovolací, věc nesprávně právně posoudil. Má za to, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, konkrétně jeho objektivní a subjektivní stránka, čímž došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege. Za klíčové považuje posouzení zdravotního stavu poškozené, v čemž soud prvního stupně dle jejího názoru pochybil, pokud vycházel ze znaleckého posudku znalců MUDr. Petra Hromady a PhDr. Jaroslava Veselého. Tento posudek stěžovatelka považuje za nezákonný, neboť jeho podkladem byl znalecký posudek MUDr. Čiháka a PhDr. Hrstkové, který byl zhodnocen jako nepoužitelný. Soudy ho jako důkaz nehodnotily a ani k námitkám ho nepodrobily kritice. Namítá též, že u jednotlivých důkazů, které se týkaly duševní kondice poškozené, byly patrny rozpory, které nebyly vyjasněny, takže nebyl zjištěn skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, čímž došlo k porušení zásady materiální pravdy. Dle stěžovatelky nebylo nad veškerou pochybnost prokázáno, v jaké kondici byla poškozená v inkriminované době, takže mělo být rozhodnuto v souladu se zásadou in dubio pro reo. V projednávané věci proti sobě stály výpověď stěžovatelky a svědků na straně jedné a výpověď poškozené na straně druhé. Poškozená však nevypovídala jednoznačně a na většinu otázek odpovědět neuměla nebo si nevzpomněla. I stran subjektivní stránky trestného činu podvodu stěžovatelka vyslovuje názor, že nebyla prokázána její vědomost o zdravotním a rodinném stavu poškozené.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatelka v podstatě namítá, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, přičemž řádně nezjistil skutkový stav a zdravotní stav poškozené, jejíž výpověď vzal za podklad skutkových zjištění. Její námitky přitom primárně směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů a usilují o revizi skutkových zjištění na základě prosazení vlastních hodnotících úvah a vlastní verze skutkového stavu věci. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
8. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).
9. Z hlediska zjišťování skutkového stavu a jeho právního hodnocení však nelze soudu prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se soud druhého stupně ztotožnil, vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatelky. Soud prvního stupně si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů, přičemž je vyhodnotil nejen samostatně, ale i ve vzájemných souvislostech. V odůvodnění napadeného rozsudku pak jasně vyložil, které skutečnosti vzal jednotlivými důkazy za zjištěné a jakými úvahami se z hlediska jejich věrohodnosti řídil. Skutkový stav, popsaný ve výroku o vině, vzal za prokázaný na základě mnoha relevantních důkazů, které vyvrátily obhajobu stěžovatelky, že ze strany poškozené šlo o dary, které jí chtěla poskytnout za pomoc a péči o ni, a že vše probíhalo s jejím souhlasem. Stěžovatelka sice zpochybňuje věrohodnost usvědčujících důkazů a naopak poukazuje na výpovědi svědků z řad příbuzných a přátel, potvrzujících její obhajobu, soud prvního stupně se však pravdivostí těchto výpovědí zabýval a vysvětlil, proč je vyhodnotil jako strojené, naučené a vzájemně rozporné. Nadto jsou v příkrém rozporu s dalšími provedenými důkazy objektivní povahy, které se vzájemně doplňují, a o jejichž věrohodnosti soud nepochyboval.
10. Za situace, kdy proti obhajobě stěžovatelky stála zejména výpověď poškozené, která je nemocná a pokročilého věku, soud věnoval její osobě zvýšenou pozornost. Za tím účelem byl sice již v přípravném řízení vypracován znalecký posudek ohledně duševního stavu a věrohodnosti poškozené, tento posudek však soud neshledal použitelným důkazem s ohledem na zjištění, že poškozená byla znalci hodnocena nejen na základě jejich vlastního vyšetření, ale i na základě výslechu poškozené z přípravného řízení, který byl nezákonný. Proto musel zadat k prověření duševního stavu poškozené a zhodnocení její věrohodnosti nový znalecký posudek. Tento znalecký posudek zpracovali soudní znalci z oboru psychiatrie a psychologie, kteří v něm dospěli k závěru o věrohodnosti poškozené a o její obecné schopnosti reprodukovat zásadní události a schopnosti podat o nich objektivní informace, přičemž vyloučili sklony ke konfabulaci, vědomé fabulaci, lhaní nebo úmyslnému zkreslování. Vyjádřili se i ke stupni demence poškozené v inkriminované době, následkem čehož byla poškozená zvýšeně citově založena a manipulovatelná (čehož právě stěžovatelka v úmyslu obohatit se na úkor poškozené, využila).
11. I tento druhý znalecký posudek stěžovatelka zpochybňuje a označuje ho za nepoužitelný, když i jeho podkladem měl být původní nezákonný znalecký posudek, včetně nezákonného výslechu poškozené. Z obsahu soudního spisu však vyplývá, že tomu tak není. Poškozená byla velmi podrobně k věci vyslechnuta v hlavním líčení konaném u Okresního soudu v Jihlavě dne 20. 11. 2014, a to i za přítomnosti obou soudních znalců, kteří až následně vypracovali znalecký posudek o jejím duševním stavu. Jeho podkladem tedy nebyly jen materiály obsažené v soudním spise, ale především výpověď poškozené, které byli znalci osobně přítomni, a dále vlastní znalecká vyšetření, která proběhla ve dnech 11. 11. 2014 a 2. 12. 2014 v Domově pro seniory v Jihlavě. Nelze tedy soudu prvního stupně důvodně vytýkat, že tento důkaz shledal jako zákonný a použitelný, a že z něho ve svých dalších závěrech vycházel.
12. Pokud tedy soud prvního stupně po řádném vyhodnocení skutkového stavu dospěl k závěru, že stěžovatelka v podvodném úmyslu získat pro sebe peníze využila zdravotního a rodinného stavu poškozené, tuto sama oslovila, snažila se získat její důvěru a manipulací ji přiměla ji k učinění určitých úkonů, popsaných ve skutkové větě i v odůvodnění rozsudku, které poškozená o své vůli nechtěla realizovat, přičemž tím poškozené způsobila značnou škodu, a naplnila tím znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, z ústavního hlediska nelze tomuto závěru nic vytknout, stejně jako závěru, že se uvedeného jednání dopustila v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
13. Jestliže je ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně dodatek, že poškozená vlivem duševní choroby nebyla způsobilá činit žádné majetkoprávní úkony přesahující hodnotu 300 Kč, má stěžovatelka pravdu v tom, že poškozená byla omezena ve svéprávnosti až rozsudkem ze dne 25. 9. 2013, přičemž k jednání popsanému ve skutkové větě mělo dojít dříve. Tato vada však nemá vliv na správnost rozhodnutí o vině stěžovatelky. Jak již Ústavní soud v minulosti uvedl, existence určité vady nemusí vždy vést ke kasaci napadeného rozhodnutí. Rozhodující je, že zda soudní řízení bylo „spravedlivé jako celek“ (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 583/99, sp. zn. III. ÚS 2239/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
14. Z hlediska ústavního nelze nic vytknout ani postupu odvolacího soudu, který se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně o vině stěžovatelky plně souhlasil, přičemž sám znovu řešil skutečnosti majícími význam pro rozhodnutí. Existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů neshledal ani Nejvyšší soud, který skutková zjištění označil za správná a ve svých dalších úvahách o právní kvalifikaci jednání stěžovatelky, z těchto zjištění, popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v jednotlivých pasážích odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vycházel. Nedospěl přitom k závěru, který činí stěžovatelka i v ústavní stížnosti, že na základě provedených důkazů nebylo prokázáno, že by z její strany došlo k naplnění znaků trestného činu podvodu.
15. Sama skutečnost, že se stěžovatelka se skutkovými a právními závěry soudů neztotožňuje, nemůže být důvodem k vydání zrušujícího nálezu. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě odůvodnit. Jestliže však soud po vyhodnocení takové důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, které se stěžovatelka dovolává, neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1699/16 ze dne 25. 7. 2016 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
16. Lze uzavřít, že z obsahu soudních rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy vyvodily a právním posouzením věci. Stěžovatelčina argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu