ECLI:CZ:US:2017:2.US.948.17.1
sp. zn. II. ÚS 948/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Macholdy, zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem Poděbradova 751, Louny, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2017, sp. zn. 8 To 26/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 3. 2017, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že porušuje jeho právo na vlastnictví majetku zaručené čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Proti stěžovateli bylo usnesením Policie České republiky, Národní centrálou proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expoziturou Teplice ze dne 12. prosince 2016, č. j. NCOZ-748/TČ-2016-417400, zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestných činů poškození finančních zájmů Evropské unie dle ustanovení §260 odst. 1, 4 písm. a) a 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného ve spolupachatelství a ve prospěch organizované zločinecké skupiny, zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle ustanovení §256 odst. 1, 2 písm. a), b) a c) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství a ve prospěch organizované zločinecké skupiny a účasti na organizované zločinecké skupině dle ustanovení §361 odst. 1 trestního zákoníku. V rámci tohoto trestního stíhání zajistil na základě ustanovení §344a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 13. 12. 2016, č. j. VZV 25/2015-517 (dále jen "usnesení o zajištění"), opraveného usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 12. 2016, č. j. VZV 25/2015-984 (dále jen "opravné usnesení"), majetek stěžovatele, a to několik nemovitostí a finančních prostředků na několika bankovních účtech, a to až do výše částky 35 000 000 Kč.
3. Proti usnesení o zajištění ve znění opravného usnesení podal stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud"). Tu odůvodnil tím, že zajištění majetku dle ustanovení §344a odst. 1 trestního řádu je ústavně nekonformní, neboť je nadbytečné vedle institutů dle ustanovení §79 a násl. trestního řádu, přičemž bylo do tohoto předpisu "propašováno" bez vědomí velké části zákonodárců. Stěžovatel rovněž uvedl, že zajištěn byl jeho majetek, který plně odpovídá jeho legálním příjmům, a že ohledně něj neexistovalo podezření, že byl získán trestným činem. Rovněž stěžovatel vytkl, že zajištění jeho majetku neodpovídá požadavkům na ústavně-konformní omezení vlastnického práva ve smyslu judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a že státní zástupce vychází z nesprávně určené výše škody. Rovněž namítal nedostatečné odůvodnění rozhodnutí.
4. Stížnostní soud tuto stížnost zamítl svým v záhlaví specifikovaným rozhodnutím. V jeho odůvodnění uvedl, že aplikace ustanovení §344a trestního řádu byla v případě stěžovatele po formální i materiální stránce správná, že legální či nelegální způsob nabytí zajišťovaného majetku nehraje u tohoto ustanovení roli, a že dle ustanovení §344a odst. 2 trestního řádu stěžovatel může dosáhnout provedení jednotlivých plateb z účtů, na nichž byly prostředky zajištěny. Stížnostní soud sice sdílel pochybnosti stěžovatele o správnosti určení výše škody, nicméně dle jeho názoru bude ohledně tohoto údaje prováděno dokazování v dalším průběhu řízení.
III. Argumentace stěžovatele
5. Ústavní stížnost je založena v zásadě na stejné argumentaci, jakou uplatňoval stěžovatel již ve své stížnosti proti usnesení o zajištění. Konkrétně v ní stěžovatel namítá: 1) zneužití jednoduchého práva vydáním napadeného usnesení; 2) legální původ zajištěných prostředků; 3) odlišné rozhodnutí od rozhodnutí o stížnosti jednoho ze spoluobviněných; 4) nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení. Tyto námitky lze přiblížit následovně:
6. Ad 1) dle stěžovatele postupovaly orgány činné v trestním stíhání v rozporu s ustanovením §2 odst. 4 trestního řádu, aniž by však toto tvrzené porušení konkretizoval. Zopakoval rovněž svou argumentaci, uplatněnou již v řízení o stížnosti proti usnesení o zajištění, tedy že ustanovení §344a trestního řádu je v rozporu se systematikou a metodologií trestního řádu, je zcela redundantní vedle ustanovení §47 a násl., jakož i §79 a násl. trestního řádu. Tato ustanovení, jakkoliv dle stěžovatele umožňují rovněž řadu excesů, plně zahrnují všechny myslitelné situace, v nichž je možno majetek zajistit, včetně případů, kdy je účelem zajištění umožnění efektivního vymáhání potenciálně uloženého peněžitého trestu. Ustanovení §344a trestního řádu je tedy dle stěžovatele vedle nich redundantní, a tedy i v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny.
7. Ad 2) stěžovatel argumentuje tím, že byl až do roku 2005 profesionálním hokejistou, jenž více než 15 let vykonával svou profesi v zahraničí, a tedy jeho příjmy podstatně převyšovaly průměrné příjmy občanů v ČR, přičemž jeho manželka až do odchodu do důchodu vykonávala vedoucí funkci na finančním úřadě. Současný majetek stěžovatele a jeho manželky tak odpovídá jejich historickým příjmům. Aniž stěžovatel výslovně formuluje podstatu této námitky, lze z těchto údajů dovodit, že je patrně toho názoru, že zajištění dle ustanovení §344a trestního řádu se nevztahuje na majetek nabytý legálně.
8. Ad 3) stěžovatel poukazuje na rozhodnutí stížnostního soudu o stížnosti jednoho z jeho spoluobviněných v analogické situaci, v němž stížnostní soud usnesení o zajištění majetku dle ustanovení §344a trestního řádu zrušil, neboť v tomto případě byl zajištěn jen byt v panelovém domě, v němž dotyčný spoluobviněný bydlel, a peníze na účtech v nevysokých částkách, přičemž stížnostní soud dospěl k závěru, že zajištění bytu, v němž spoluobviněný žije a který navíc patří i jeho manželce, a prostředků na účtech, jimiž jsou zjevně hrazeny jen běžné náklady domácnosti, by bylo v rozporu s účelem ustanovení §344a trestního řádu. Dle stěžovatele tento závěr ovšem plně dopadá i na jeho situaci.
9. Ad 4) stěžovatel namítá nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení, které je podle jeho názoru "velestručné, nepřesvědčivé a zjevně vedené pouze snahou stížnosti stěžovatele nevyhovět" a které se nijak nevypořádává s judikaturou, na niž ve své stížnosti proti usnesení o zajištění stěžovatel odkazoval. Dle stěžovatele je napadené usnesení nepřezkoumatelné a nedostává povinnosti obecných soudů vyplývající z blíže nekonkretizované judikatury Ústavního soudu argumentačně se vypořádat s judikaturou, jíž se účastník řízení dovolává.
10. Svou argumentaci pak stěžovatel završuje tím, že z ničeho nevyplývá, že by se dopustil jednání, které by odůvodňovalo následné uložení peněžitého trestu, a důsledným trváním na respektování presumpce neviny.
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů či stěžovatelek. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Obecně k zajištění majetku v trestním řízení Ústavní soud již v minulosti uvedl, že byť jím může dojít k porušení základních práv jednotlivců, nemůže se tak stát tehdy, jsou-li splněny příslušné zákonné podmínky a zároveň je dodržena přiměřenost zásahu do práva na vlastnictví majetku cíli zajištění [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609) či nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291)]. Tato obecná východiska se uplatní přiměřeně i na institut zajištění majetku dle ustanovení §344a trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2350/16 ze dne 27. 9. 2016).
14. Zákonné podmínky pro zajištění stěžovatelova majetku vytyčuje ustanovení §344a trestního řádu. Samotný postup podle tohoto ustanovení proto per se porušení základních práv či svobod osoby, jejíž majetek byl zajištěn, být porušena nemohou (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2838/16 ze dne 31. 1. 2017). Stížnostní soud odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl konstatováním, že proti stěžovateli je stále vedeno trestní stíhání a aniž předvídá výsledek řízení, stěžovatel je ohrožen uložením peněžitého trestu. Tato úvaha nepostrádá logiku, neboť stěžovatel je trestně stíhán pro důvodné podezření ze spáchání rozsáhlé ekonomické trestné činnosti, přičemž peněžitý trest lze uložit dle ustanovení §67 odst. 1 trestního zákoníku za kumulativního splnění podmínky spáchání úmyslného trestného činu a cíle získat tímto činem majetkový prospěch. Jak Ústavní soud uvedl již dříve, zajištění majetku dle ustanovení §344a trestního řádu je zásadně možno ve všech případech, v nichž jsou podmínky §67 odst. 1 trestního zákoníku splněny (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3742/16 ze dne 21. 2. 2017, §8).
15. Účelem zajištění majetku dle ustanovení §344a trestního řádu je pak zajistit nevyhnutelnost dopadu tohoto trestu pro případ, že bude uložen. Tento institut tedy výrazným způsobem posiluje jeden z hlavních předpokladů efektivity trestu, spočívající v jeho neodvratnosti. Vázanost peněžitého trestu na ziskuchtivost pachatele má přitom posilovat citelnost trestu danou tím, že u takového pachatele lze předpokládat orientaci na materiální hodnoty, a tedy subjektivně intenzivnější negativní pociťování zákonného zásahu do jeho majetku. Nebylo-li by možno majetek pro účely výkonu potenciálně uloženého peněžitého trestu zajistit, tyto složky jeho působení by byly systémově v ohrožení účelovým zbavováním se majetku obviněnými již v průběhu trestního řízení s cílem dosažení minimalizace stanovení výše denní sazby dle ustanovení §68 odst. 3 věta druhá trestního zákoníku.
16. Ačkoliv Ústavní soud nikterak nepředjímá meritorní výsledek trestního stíhání proti stěžovateli, pokud by byl tento uznán vinným, uložení peněžitého trestu se jeví jako reálně možné. Zajištění jeho majetku na základě ustanovení §344a trestního řádu proto a priori jeho základní právo vlastnit majetek neporušuje.
17. Námitku stěžovatele ad 1) Ústavní soud částečně vypořádal v předcházejících odstavcích tohoto usnesení, je však nutno se vyjádřit ještě ke stěžovatelem tvrzené redundanci ustanovení §344a trestního řádu ve vztahu k institutům dle ustanovení §47 a násl. a §79 a násl. trestního řádu. Ústavní soud k tomu podotýká, že ustanovení §344a trestního řádu redundantní není, neboť zajištění majetku dle ustanovení §47 a násl. trestního řádu slouží jednomu konkrétnímu účelu - zajištění nároku poškozeného a zajištění majetku dle ustanovení §79 a násl. trestního řádu slouží k zajištění nosičů důkazů, nástrojů, produktů a výnosů trestných činů, jakož i hodnot získaných výměnou za ně, nikoliv však k zajištění legálně nabytého majetku obviněného, který nemá žádnou souvislost s trestnou činností. Napadené usnesení bylo vydáno ještě před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 55/2017 Sb., která zavedla ustanovení §77b, definující pojem "věc důležitá pro trestní řízení", již lze zajistit postupem podle ustanovení §79 a násl. trestního řádu, nicméně tato legální definice pouze zavádí explicitně do pozitivního práva výklad užívaný ustáleně již v době vydání napadeného usnesení. Legálně nabytý majetek, který nemá žádnou souvislost s údajnou trestnou činností stěžovatele, tak nemohl být zajištěn jinak, než postupem dle ustanovení §344a trestního řádu (srov. k tomu níže sub 19.).
18. Tato údajná redundance je navíc ve stěžovatelově případě bezpředmětná. Podmínky pro zajištění majetku obviněného v trestním řízení dle ustanovení §47 a násl., §79 a násl. i §344a trestního řádu jsou víceméně obdobné z hlediska procesního standardu ochrany práv obviněného. Pro obviněného proto v podstatě nepředstavuje rozdíl, podle jakého ustanovení je jeho majetek zajišťován. Ve všech těchto případech tak např. rozhoduje o zajištění v přípravném řízení státní zástupce, proti jehož rozhodnutí je přípustná stížnost, o níž rozhoduje soud [srov. ustanovení §146a odst. 1 písm. c) až g)], ve všech těchto případech musí orgány činné v trestním řízení dbát zásady přiměřenosti a šetření práv obviněného atd. Není pochyb o tom, že i pokud by měl stěžovatel pravdu v tom, že bylo možno zajistit jeho majetek i pro účely případného uložení peněžitého trestu dle ustanovení §79 a násl. trestního řádu a ustanovení §344a trestního řádu by bylo redundantní či by vůbec neexistovalo, na jeho situaci by to ničeho nezměnilo, neboť jeho majetek by byl zajištěn ve stejném rozsahu, stejným postupem a se stejnou možností procesní obrany, jen podle jiného ustanovení trestního řádu.
19. Námitce ad 2) Ústavní soud rovněž nemohl přisvědčit. Dle ustanovení §344a trestního řádu, jak správně podotkl vrchní soud, je totiž možno zajišťovat i majetek, který nikterak nesouvisí s údajnou trestnou činností, pro niž je proti stěžovateli vedeno trestní stíhání, a který byl nabytý legálním způsobem. K odčerpávání nástrojů, produktů či výnosů trestné činnosti a hodnot nabytých za ně slouží totiž trestní justici jiné instituty, zejména trest propadnutí věci dle ustanovení §70 trestního zákoníku, které je v případě výnosů a produktů (odst. 1) dokonce obligatorní a ochranná opatření zabrání věci a náhradní hodnoty dle ustanovení §101, §102 a §103 trestního zákoníku a zabrání části majetku dle ustanovení §102a trestního zákoníku. Peněžitý trest je naopak vyměřován s přihlédnutím ke komplexním majetkovým poměrům odsouzeného, a tedy peněžitý trest hradí odsouzený ze svého legálně nabytého majetku. Tomu musí odpovídat i institut zajištění dle ustanovení §344a trestního řádu.
20. K námitce ad 3) Ústavní soud nemohl přihlédnout, neboť ji stěžovatel neuplatnil v předcházejícím řízení. Materiální dimenze zásady subsidiarity Ústavní stížnosti předpokládá, že stěžovatel všechny své námitky uplatní již v předcházejících řízeních před orgány veřejné moci [srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3); či nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Tento požadavek by na stěžovatele nebylo možno klást v případě, že by objektivně tuto námitku vznést v předcházejícím průběhu řízení nemohl (např. by mu odkazované rozhodnutí o stížnosti jiného obviněného nebylo známo před tím, než stížnostní soud rozhodl o jeho stížnosti), nic takového však stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvedl a ani nijak jinak nezdůvodnil, proč by tato jeho námitka měla být Ústavním soudem projednatelná i přes zmíněnou materiální dimenzi zásady subsidiarity ústavní stížnosti.
21. Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že ostatně již vymezením zajišťovaného majetku stěžovatele je vyvrácen výchozí předpoklad jeho námitky, tj. že jeho situace je stejná jako situace jeho spoluobviněného, jehož stížnosti proti usnesení o zajištění majetku stížnostní soud vyhověl. Stěžovateli a jeho manželce jsou totiž zajišťovány mimo jiné tři nemovitosti, přičemž stěžovatel ani sám netvrdí, že by ve všech třech bydlel.
22. Ani námitka ad 4) není způsobilá odůvodnit rozhodnutí, jímž by se napadené rozhodnutí zrušilo. Ústavní soud sice v obecné rovině souhlasí se stěžovatelem, že odůvodnění napadeného usnesení bylo stručné, o jeho materiální správnosti však nemůže být pochyb. Ústavní soud podotýká, že primárně důvody pro zajištění majetku muselo obsahovat usnesení o zajištění, které stěžovatel předmětem tohoto řízení před Ústavním soudem neučinil. Na napadené usnesení, jež je vydáno v řízení o stížnosti jakožto opravném řízení, přitom nelze klást takové nároky, které by z něj de facto činily opakovaným rozhodnutím v prvním stupni. Nelze proto vytýkat stížnostnímu soudu, že se vyjádřil k relevantním námitkám ve stížnosti vcelku stručně. Nutno rovněž přihlédnout k tomu, že řízení vyústivší v napadené rozhodnutí bylo iniciováno stížností proti usnesení o zajištění, tedy v časovém období nacházejícím se těsně po zajištění. Z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž mimo jiné odkazoval i stěžovatel, přitom vyplývá, že nároky na kvalitu odůvodnění rozhodnutí o zajištění stoupají s délkou trvání zajištění [srov. např. např. nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275), §34].
23. Fakt, že napadené usnesení bylo vydáno krátce po začátku zajištění, jakož i skutečnost, že se tak stalo pouhý den po zahájení trestního stíhání proti stěžovateli, považuje Ústavní soud za velmi významný, a to i vzhledem k předběžnému a dočasnému charakteru zajištění majetku v trestním řízení. Trestní stíhání se totiž nachází na samotném počátku, přičemž bude úkolem orgánů činných v trestním řízení pružně reagovat na vývoj dokazování ohledně všech okolností relevantních jak pro případné uložení peněžitého trestu stěžovateli, tak pro splnění podmínek zajištění majetku dle ustanovení §344a trestního řádu, a v případě potřeby upravit rozsah zajištění odpovídajícím způsobem. Sám stěžovatel tomuto může v odůvodněných případech napomoci využitím svého procesního práva dle ustanovení §344a odst. 3 trestního řádu.
V. Závěr
24. Ústavní soud shrnuje, že stížnostní soud nepochybil, když stížnost stěžovatele proti usnesení o zajištění, ve znění opravného usnesení, zamítl. Byly dodrženy všechny ústavní i zákonné požadavky na omezení vlastnického práva stěžovatele. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu