ECLI:CZ:US:2017:2.US.961.17.1
sp. zn. II. ÚS 961/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Jaroměřského, zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, se sídlem Kodaňská 25, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, č. j. 30 Cdo 3107/2016-66, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 3. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3, a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 2. 12. 2015, č. j. 26 C 57/2015-16, rozhodl tak, že se nepřipouští zastoupení stěžovatele Ing. Jitkou Routkovou, daňovou poradkyní, se sídlem v Liberci, Komenského 87. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 2. 2016, č. j. 30 Co 68/2016-41, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, když uvedly, že obecná zmocněnkyně stěžovatele, daňová poradkyně Ing. Jitka Routková zastupuje různé žalobce v různých věcech opakovaně, a je tedy zjevně vedena snahou o rozšíření své výdělečné činnosti nad rámec povinností, k nimž je oprávněna na základě zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky. Stěžovatel namítá, že předestřel, a to jak v odvolání, a tak i v dovolání, širokou argumentaci v tom smyslu, že právní názor soudů nepovažuje za správný. Soudy se však jeho argumentací přezkoumatelným způsobem nezabývaly, a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces, které ve svém důsledku znamenalo zasažení práva na právní pomoc v řízení před soudy.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem §25 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Soudy v odůvodnění svých shora citovaných usnesení konstatovaly, že zastoupení podle §27 o. s. ř. je přípustné pouze tehdy, pokud je zástupce způsobilý k řádnému zastupování a zároveň jestliže nevystupuje v různých řízeních jako obecný zmocněnec opětovně. Soudy zdůraznily, že požadavky obsažené v §27 o. s. ř. mají legitimní cíl, kterým je ochrana veřejného zájmu na poskytování kvalifikované právní pomoci, a to především advokátním stavem. Odvolací soud se vypořádal také s námitkou analogie mezi ustanoveními §25 a násl. o. s. ř. a §35 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, i s námitkou týkající se doručování do různých datových schránek, podle které nepřipuštěním zastoupení daňovou poradkyní bylo omezeno právo stěžovatele na svobodný přístup k soudu.
7. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatel v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnil již v řízení před soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. Ústavní soud v tomto směru dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatele směřující proti usnesení odvolacího soudu za důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a vysvětlil, že odvolací soud argumentoval v souladu se zákonem, tj. v souladu s §27 odst. 2 o. s. ř., a rozhodnout jinak ani nemohl. Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek Nejvyššího soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť z jeho odůvodnění je dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování dovolání soud vycházel, a je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelný. Jestliže tedy soudy shledaly, že zvolená daňová poradkyně vystupuje v různých věcech opětovně, rozhodly důvodně, že zastoupení se nepřipouští.
8. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že stěžovatel závěry soudů o tom, že jmenovaná daňová poradkyně zastupuje klienty před soudy opakovaně, nerozporuje, a naopak namítá, že právní úprava, která takový postup znemožňuje, je ve své podstatě opomenutím zákonodárce. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na soudní řád správní jakožto "modernější procesní předpis", který zastupování daňovým poradcem umožňuje.
9. Ústavní soud konstatuje, že se otázkou aplikace §27 odst. 2 o. s. ř. ve své judikatuře opakovaně zabýval (srov. např. usnesení ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 2058/11, ze dne 11. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1298/11, ze dne 10. 3. 2011. sp. zn. II. ÚS 447/11, ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2338/10, ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 96/06, ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2426/08, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2389/07, ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2428/08, ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2319/10, či ze dne 4. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 698/04, dostupná na http://nalus.usoud.cz) a dospěl k závěru, že "pokud účastník řízení projeví vůli k zastupování tzv. obecným zmocněncem, nepožívá tento vztah ochrany na úrovni ústavněprávních předpisů. Ústavněprávní rovina nezaručuje právo na jakékoliv zastoupení účastníka řízení, ale zajišťuje právo na volbu kvalifikované, tj. právní pomoci". Zvlášť podrobně se vyjádřil Ústavní soud ke smyslu a účelu ustanovení §27 odst. 2 o. s. ř. ve shora citovaném usnesení ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2428/08, ve kterém uvedl, že "instrument, který slouží k zajištění nastíněného předpokladu právního státu, je tak právě výkon advokacie, tedy služba kvalifikovaných právníků, kteří poskytují právní služby pro neomezenou veřejnost jako své povolání, při současném zakotvení některých omezení a podmínek výkonu advokacie, neboť ty ve svém souhrnu představují záruky odborné a morální úrovně jednotlivých advokátů, a tím i garanci kvality a též dostupnosti právní pomoci pro všechny (tato omezení a povinnosti advokátů slouží k ochraně jejich klientů). ... Stát tak umožňuje - se zřetelem na uvedené atributy advokacie - garanci práv a svobod jednotlivců, včetně základních lidských práv a svobod. Pokud by byli do soudního řízení připuštěni tzv. pokoutníci, na což lze usuzovat (předpokládat) ze skutečnosti, že konkrétní osoba vystupuje jako obecný zmocněnec v různých věcech opětovně, nemohl by stát shora nastíněný legitimní cíl účinně naplňovat."
10. Od svých shora uvedených závěrů neshledal Ústavní soud důvodu se odchýlit. Ústavní soud opakovaně judikuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. Tak tomu je, jak bylo pojednáno výše, i v nyní projednávané věci.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Ústavní soud neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu nedovodil, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo na místě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu