ECLI:CZ:US:2017:2.US.987.17.1
sp. zn. II. ÚS 987/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele D. V., zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1717/2016-23 ze dne 18. ledna 2017, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 360/2016-244 ze dne 18. srpna 2016 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 18 T 152/2015-220 ze dne 13. dubna 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 20 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody na 2 měsíce. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody. Dle zjištění soudu prvního stupně spočíval skutek v podstatě v tom, že stěžovatel dne 19. 6. 2014 vydražil v internetové aukci havarované vozidlo s počtem ujetých kilometrů 224 133 za částku 85 000 Kč, poté ho opravil, přičemž v úmyslu zvýšit jeho cenu provedl změnu počtu ujetých kilometrů na 96 098, dne 17. 9. 2014 vozidlo prodal Marcele Houdkové přes autobazar ve Strakonicích za částku 174 000 Kč a tím jí způsobil škodu ve výši 40 300 Kč, když výše škody byla stanovena jako rozdíl v ceně vozidla v důsledku zkresleného počtu najetých kilometrů.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zamítl jako nedůvodné.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Nejvyšší soud dovolání dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá, že postupem soudů všech stupňů došlo k porušení práva na spravedlivý proces, zásady rovnosti a zásady presumpce neviny. Dle jeho názoru se soudy nevypořádaly s argumentem, že jednal s dostatečnou obezřetností, když poškozenou předem upozornil na to, že skutečný stav najetých kilometrů je nezjištěn. Poukazuje na kupní smlouvu, uzavřenou s prodávajícím, kde nebyl uveden stav najetých kilometrů, takže nemohl vědět, jaký je skutečný stav. Má proto za to, že u něho nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky daného přečinu. Tvrdí, že právní závěry soudů o existenci úmyslného zavinění jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, které nemají oporu v provedených důkazech. Soudy hodnotily veškeré provedené důkazy v jeho neprospěch, aniž by přihlédly k důkazům svědčícím v jeho prospěch (k výpovědím svědků Stanislava Poláka a M. V.), přičemž s ním od počátku bylo zacházeno jako s pachatelem.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatel zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění a z nich vyvozený právní závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu, přičemž tvrdí, že soud prvního stupně postupoval jednostranně v jeho neprospěch.
8. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu, není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). V projednávaném případě však žádný takový extrémní rozpor zjištěn nebyl.
9. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny.
10. Soud prvního stupně provedl relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně splňuje kritéria uvedená v §125 odst. 1 tr. řádu. Rovněž potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu vyhovuje požadavkům kladeným na ně ustanovením §254 odst. 1 tr. řádu.
11. Nelze se přitom ztotožnit s názorem stěžovatele, že závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel se v této souvislosti hájil tím, že ani při zachování nezbytné míry obezřetnosti nešlo zjistit, jaký je skutečný stav najetých kilometrů. Jeho obhajoba však byla vyvrácena soudem prvního stupně vyjmenovanými a řádně zhodnocenými listinnými důkazy, kterými bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že předmětné vozidlo mělo při prodeji stěžovateli najeto 224 133 kilometrů, přičemž při následném prodeji poškozené činil počet najetých kilometrů 96 098. Pokud stěžovatel tvrdil, že ho počet najetých kilometrů při koupi vozidla nezajímal, lze přisvědčit soudům obou stupňů v tom, že tato jeho obhajoba vyzněla s ohledem na předmět jeho dlouhodobé výdělečné činnosti (obchod s ojetými vozidly) jako nepřesvědčivá a účelová, když počet ujetých kilometrů je jedním z rozhodujících hledisek pro stanovení ceny ojetého vozidla. Sama okolnost, že v kupní smlouvě, na základě níž stěžovatel vůz získal, nebyl počet ujetých kilometrů uveden, nemůže být relevantní, neboť údaj o najetých kilometrech v počtu 224 133 byl uveden v nabídce, na kterou stěžovatel reagoval, přičemž záznamy o průběžných technických kontrolách vozidla potvrzují, že šlo o správný údaj. Z dokazování přitom vyplynulo, že stěžovatel byl v době mezi nákupem vozidla a jeho prodejem jedinou osobou, která s ním disponovala, takže soudy nepochybily, pokud uzavřely, že stěžovatel sám (případně prostřednictvím jiné osoby na jeho popud) provedl změnu počtu ujetých kilometrů "přetočením tachometru", a že znal počet ujetých kilometrů vykázaných na tachometru vozidla v době, kdy je kupoval. O jeho úmyslném jednání, jehož motivem bylo obohatit se na úkor poškozené, tedy nevznikly žádné pochybnosti.
12. Výhrady stěžovatele o neprokázání subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným, založené na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, byly ostatně také předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu, který se jimi zabýval a své úvahy přesvědčivě a logicky zdůvodnil. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí, v němž nechybí ani podrobná reakce na námitky stěžovatele vznesené v ústavní stížnosti.
13. Je tedy možno uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu