ECLI:CZ:US:2017:3.US.1166.17.1
sp. zn. III. ÚS 1166/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného Mgr. Pavlou Brennan Kahounovou, advokátkou, sídlem Ostrovní 126/30, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. února 2017 č. j. 29 Co 29/2015-748, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) společnosti ACQUIRE CZ, s. r. o., sídlem U Santošky 2285/11, Praha 5 - Smíchov, a 2) L. M., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice 1) se na stěžovateli a vedlejší účastnici 2) domáhala zaplacení částky 25 270 Kč s příslušenstvím. Výrokem I. rozsudku Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 8. 2014 č. j. 123 C 84/2010-447 byla žaloba zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem II. a III. tak, že vedlejší účastnice 1) je povinna vedlejší účastnici 2) zaplatit částku 55 640 Kč a stěžovateli zaplatit částku 45 745,10 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice 1) odvolání, v němž mimo jiné vznášela námitky týkající se nákladů řízení.
4. Výrokem II. rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 2. 2017 č. j. 29 Co 29/2015-748 byl II. a III. výrok rozsudku okresního soudu změněn tak, že ani vedlejší účastnici 2) ani stěžovateli se náhrada nákladů řízení nepřiznává. V dalším rozsahu byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Výrokem I. rozsudku bylo dále rozhodnuto tak, že řízení o návrhu vedlejší účastnice 1) na vstup nového žalobce do řízení se zastavuje, výrokem III. nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici 2) a výrokem IV. nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení stěžovateli. Krajský soud ke změně výroku o nákladech řízení v odůvodnění uvedl, že použil §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to s ohledem na všechny okolnosti případu. Přihlížel zejména k tomu, že na vzniklé situaci se svým chováním i právním jednáním podíleli všichni účastníci, a proto by bylo nespravedlivé, aby hradit náklady řízení bylo uloženo právě vedlejší účastnici 1).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutím krajského soudu došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu a principu rovnosti účastníků řízení. Byť v ústavní stížnosti navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu v celém rozsahu, je z obsahu zřejmé, že napadá pouze výrok II. o změně výroku III. rozsudku okresního soudu.
6. Podle stěžovatele bylo odvolací řízení postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí. K tomu dodává, že rozsudek krajského soudu neobsahuje řádné a přesvědčivé odůvodnění a v jeho postupu lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti. Zabývá se rovněž významem ustanovení §150 o. s. ř., které by mělo být aplikováno pouze k odstranění nepřiměřené tvrdosti a dosažení spravedlnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla částečně podána neoprávněným stěžovatelem. Výrok I. napadeného rozsudku je rozhodnutím o zastavení řízení o návrhu vedlejší účastnice 1) na vstup nového žalobce do řízení, výrok III. je rozhodnutím o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici 2). Je zřejmé, že v tomto rozsahu stěžovatel nemohl být dotčen ve svých základních právech nebo svobodách. Stejný závěr lze učinit rovněž k části výroku II., a to v rozsahu změny výroku II. rozsudku okresního soudu, tedy o náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici 2).
8. Ke zbývajícímu rozsahu Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozsudkem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podána neoprávněným navrhovatelem (bod 7.) a zčásti je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z těchto závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
11. Stěžovatel svá tvrzení zaměřuje pouze na výrok II. napadeného rozsudku, a to v rozsahu změny III. výroku rozsudku okresního soudu o nákladech řízení, kdy podle něj nebyl tento výrok řádně zdůvodněn, resp. nebyl naplněn účel §150 o. s. ř. K tomu Ústavní soud uvádí, že odvolání vedlejší účastnice 1) napadlo rozsudek okresního soudu rovněž co do nákladů řízení, stěžovatel proto měl možnost se k tomuto rozsahu odvolání vyjádřit již v odvolacím řízení. Nadto Ústavní soud doplňuje, že krajský soud se v odůvodnění, byť nepřímo, zabýval jak samotným účelem §150 o. s. ř., tak i předpoklady jeho aplikace v nyní posuzované věci. S přihlédnutím ke všem okolnostem, mimo jiné chování a právnímu jednání stěžovatele a vedlejších účastníků, dospěl k závěru, že na vzniklé situaci se podíleli všichni, a proto by bylo nespravedlivé, aby povinnost nahradit náklady řízení byla uložena právě vedlejší účastnici 1). Proto je třeba uvést, že zdůvodnil-li krajský soud řádně své rozhodnutí, není v pravomoci Ústavního soudu do takového závěru zasahovat.
12. Ze stejných důvodů je nutné odmítnout rovněž tvrzení stěžovatele o porušení principu rovnosti zaručeného v čl. 37 odst. 3 Listiny.
13. Vzhledem k tomu, že v rozsahu napadení výroku I., výroku II., a to v části změny výroku II. rozsudku okresního soudu, a výroku III. rozsudku krajského soudu byla ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným, rozhodl Ústavní soud o jejím odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť rozhodnutím krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv či svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu