ECLI:CZ:US:2017:3.US.2048.17.1
sp. zn. III. ÚS 2048/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele S. A. Z., t. č. Vazební věznice Brno, zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem, sídlem Optátova 874/46, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. dubna 2017 č. j. 5 To 17/2017-18099, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2016 č. j. 46 T 5/2015-16980, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 4. května 2017 č. j. 2 NZT 43/2016-588, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně ze dne 16. ledna 2017 č. j. 3 VZV 6/2016-304, proti usnesení vedoucího oddělení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Brno ze dne 22. května 2017 č. j. NCOZ-7614-590/TČ-2016-417603, proti usnesení policejního rady Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Brno, ze dne 30. ledna 2017 č. j. NCOZ-7614-317/TČ-2016-417603, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Brně, Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením policejního rady Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno (dále jen "policejní rada") ze dne 30. 1. 2017 č. j. NCOZ-7614-317/TČ-2016-417603 bylo rozhodnuto, že dle §30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), nejsou policejní orgán Národní centrála proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování a osoby v něm činné vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení.
3. Usnesením vedoucího oddělení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Brno ze dne 22. 5. 2017 č. j. NCOZ-7614-590/TČ-2016-417603 byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení policejního rady.
4. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ze dne 16. 1. 2017 č. j. 3 VZV 6/2016-304 bylo podle §30 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že státní zástupce vrchního státního zastupitelství JUDr. Michal Galát není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení.
5. Usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 4. 5. 2017 č. j. 2 NZT 43/2016-588 byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení vrchního státního zastupitelství.
6. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 10. 2016 č. j. 46 T 5/2015-16980 bylo podle §30 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele vedené u krajského soudu pod sp. zn. 46 T 5/2015 není vyloučen předseda senátu Mgr. Aleš Novotný.
7. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 4. 2017 č. j. 5 To 17/2017-18099 byla jako nedůvodná zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel vyjadřuje přesvědčení o důvodnosti jím vznesených námitek podjatosti. Z odůvodnění rozhodnutí o stěžovatelově vazbě plyne, že se stěžovatel má snažit o kriminalizaci orgánů činných v trestním řízení. Dotčení policisté, státní zástupci ani soudci kvůli tomu nadále nemohou rozhodovat nestranně, aniž by hrozilo zohlednění jejich údajné kriminalizace stěžovatelem. V případě osob činných u státního zastupitelství nadto existuje podezření z manipulace s důkazy, čímž se státní zástupci dostávají do pozice podezřelého či svědka, což je s postavením státního zástupce neslučitelné. Státní zástupci rovněž selhávají v plnění své role garanta zákonnosti, v řízení dochází k mnoha protiprávním postupům proti stěžovateli, nadužívání odposlechů a omezování práv obhajoby. O námitce podjatosti státního zástupce Mgr. Aleše Sosíka navíc nebylo rozhodnuto s tím, že tento státní zástupce již ve věci nepůsobí, ač se stěžovatel domnívá, že by bylo vhodné zaujmout takový výklad procesních předpisů, aby i podjatost této osoby mohla být posouzena. Co se týče soudce Mgr. Aleše Novotného, ten údajně jedná ve zlé víře a úmyslně stěžovatele všemožně poškozuje.
9. Stěžovatel dodává, že si je vědom, že v této fázi je ústavní stížnost Ústavním soudem zpravidla považována za předčasnou. Domnívá se však, že by Ústavní soud mohl učinit výjimku, a ústavní stížností se věcně zabývat, když důvody svědčící o podjatosti příslušných osob jsou vskutku závažné.
III.
Vyjádření účastníků řízení
10. Ústavní soud vyzval účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
11. Vrchní státní zastupitelství uvedlo, že Mgr. Aleš Sosík již od října 2016 (konkrétně od 12. 10. 2016), tj. v době, kdy v dané věci probíhaly úkony trestního řízení v rámci prověřování, nevykonával dozorová oprávnění. V době podání námitky stěžovatele, tj. ve fázi vyšetřování, již veškeré úkony související s dozorovou činností vykonával státní zástupce JUDr. Michal Galát. Z tohoto pohledu tak v souladu s §30 odst. 1 trestního řádu nemůže být rozhodováno o vyloučení osoby, která nevykonává v předmětné trestní věci žádné úkony trestního řízení. Vrchní státní zastupitelství zároveň považuje ústavní stížnost za nepřípustnou a odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. II. ÚS 134/06, ze dne 4. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1982/08, ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3830/15, ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2930/14, ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 10/16, ze dne 5. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2324/16 a ze dne 28. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 784/17.
12. Nejvyšší státní zastupitelství sdělilo, že rozhodnutím o námitce na vyloučení státního zástupce řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými lze jím tvrzené pochybení případně napravit. Soudní řízení je na samém počátku a možnost namítat vyloučení státního zástupce zůstává stěžovateli zachována i nadále. Napadené usnesení vrchního státního zastupitelství a Nejvyššího státního zastupitelství nelze považovat za konečné rozhodnutí o věci (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 784/17). Ústavní stížnost je tak podána předčasně.
13. Ostatní účastníci řízení možnosti vyjádření se k ústavní stížnosti nevyužili.
14. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten této možnosti využil, přičemž zopakoval své námitky a na důvodnosti své ústavní stížnosti setrval.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
16. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.
17. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písmeno d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze zhojit jiným způsobem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, či teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Intervence Ústavního soudu je v této fázi přípustná pouze výjimečně, a to za situace, v níž by šlo o zásah do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména vzetí do vazby). Pak by, po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde (obdobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze 17. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2602/11, dostupné na internetu na: http://nalus.usoud.cz).
18. Všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, jím před podáním ústavní stížnosti vyčerpány nebyly. Ačkoliv stěžovatel nemůže podat žádný opravný prostředek bezprostředně proti rozhodnutím, která ústavní stížností napadá, nutno upozornit na možnost podání opravných prostředků proti rozhodnutím vydávaným ve věci samé. V těchto bude možno vznášet i ty námitky, že orgány činné v trestním řízení výrokem svých rozhodnutí o námitkách podjatosti v plném nezbytném rozsahu nerozhodly. V případě orgánů rozhodujících ve stěžovatelově věci lze podotknout, že námitka, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je i přímo předpokládána jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu (obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2773/08, II. ÚS 2930/14, II. ÚS 1451/15 nebo III. ÚS 665/15).
19. Uvádí-li stěžovatel, že by Ústavní soud měl učinit výjimku, a navzdory své ustálené praxi považovat ústavní stížnost za přípustnou, Ústavní soud nic takového neshledává. Ústavní soud má naopak za to, že jeho zásah do probíhajícího trestního řízení by byl v nynější fázi krajně nevhodný. I když stěžovatel tvrdí, že ve věci dochází k mimořádným pochybením, ve skutečnosti nepředkládá nic jiného, než námitky obhajoby, se kterými se nejprve musejí případně vypořádat obecné soudy a jejichž závěry nelze jakkoliv předbíhat a předjímat.
20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost za nepřípustnou a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. prosince 2017
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.
soudce zpravodaj