ECLI:CZ:US:2017:3.US.2288.16.1
sp. zn. III. ÚS 2288/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 26. dubna 2017 sp. zn. III. ÚS 2288/16 ve věci ústavní stížnosti MUDr. Zbyhněva Glety, zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem, se sídlem 1. máje 398, Třinec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2016 č. j. 33 Cdo 4/2016-1257, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a SSKA-Stavební společnost Karviná, a. s., se sídlem Bohumínská 1878/6, Karviná - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2016 č. j. 33 Cdo 4/2016-1257 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2016 č. j. 33 Cdo 4/2016-1257 se ruší.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a k ní přiloženého napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2015 č. j. 56 Co 107/2015-1180 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), neboť stěžovatel nedostál ve svém dovolání požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž tuto vadu, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas neodstranil. K podání, jímž stěžovatel své dovolání doplnil, Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že došlo soudu po uplynutí dovolací lhůty, a proto k němu nemůže přihlížet; nadto ani z jeho obsahu se řádně vymezený údaj o přípustnosti dovolání podle Nejvyššího soudu nepodává.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že ve svém dovolání a v jeho doplnění vylíčil podrobně všechny rozhodné skutečnosti, ze kterých dovozuje otázku zásadního právního významu. Formálním nedostatkem je, že tyto rozhodné skutečnosti nepodřadil pod jeden ze čtyř druhů otázek zásadního právního významu obsažených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně podle stěžovatele šlo o posouzení, zda smluvní vztah mezi ním a vedlejším účastníkem měl být upraven či právně kvalifikován v režimu občanského zákoníku, nebo podle obchodního zákoníku, když z okolností, které v části I doplnění dovolání ze dne 14. 1. 2016 popsal, vyplývá, že již při uzavření smlouvy o dílo podle obchodního zákoníku zcela evidentně došlo ke zhoršení jeho právního postavení jako účastníka smlouvy, který nebyl podnikatelem. Stěžovatel přitom ve své ústavní stížnosti uvádí, že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dosud vyřešena.
Dále stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že v části II doplnění dovolání ze dne 14. 1. 2016 popsal, že krajský soud při určení hodnoty díla pro účely vypořádání vzájemných nároků z titulu bezdůvodného obohacení vůbec nepřihlédl k vadám zhotovené části díla a nákladům na jejich odstranění. Podle názoru stěžovatele, obsaženého v jeho ústavní stížnosti, se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4820/2008.
Nejvyšší soud proto podle stěžovatele napadeným usnesením sám řádně a přesvědčivým způsobem nezdůvodnil svůj závěr o tom, že v daném případě ze stěžovatelem vylíčených rozhodných skutečností nelze dovodit přípustnost dovolání, a to jen proto, že tyto rozhodné skutečnosti nepodřadil pod jednu ze čtyř otázek zásadního právního významu uvedených v §237 občanského soudního řádu. Z obsahu stěžovatelova dovolání a zejména pak z jeho doplnění ze dne 14. 1. 2016 lze podle stěžovatele zcela zřetelně dovodit, v čem spatřuje otázku zásadního právního významu, a bylo proto nerozhodné, zda ji podřadil nebo nepodřadil pod ten který druh obsažený v §237 občanského soudního řádu, neboť soud zná právo.
Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem obsaženým v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, podle kterého doplnění dovolání stěžovatele ze dne 14. 1. 2016 bylo podáno po lhůtě stanovené pro podání dovolání. Stěžovatel k tomu namítá, že ze soudního spisu vyplývá, že sdělením ze dne 15. 10. 2015, adresovaným Krajskému soudu v Ostravě i Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, stěžovatel oznámil, že již není zastoupen advokátem. A přesto rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno jeho advokátovi, který již v té době nebyl jeho právním zástupcem. Proto uvedené doručení nelze považovat za účinné. Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě bylo stěžovateli proto doručeno až dne 19. 11. 2015, jak vyplývá z předkládací zprávy, a teprve od uvedeného dne lze počítat běh lhůty pro podání dovolání.
Ve zbytku své ústavní stížnosti stěžovatel připomíná průběh řízení v dané věci před nalézacím a odvolacím soudem, rozhodnutí těchto soudů však do petitu své ústavní stížnosti nezahrnul.
II. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení
Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 17. 3. 2017 uvedl, že v dovolání (tj. podání ze dne 24. 11. 2015) stěžovatel vylíčil splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu jen tak, že "smluvní vztah mezi účastníky měl být právně kvalifikován podle občanského zákona, nikoli podle obchodního zákoníku"; oproti soudům vyjádřil názor, že ujednáním uvedeným ve smlouvě o dílo ze dne 18. 8. 2000 došlo ke zhoršení jeho právního postavení coby účastníka smlouvy, který nebyl podnikatelem. Za nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem označil stěžovatel jeho závěr, že smlouva o dílo nezaložila značnou nerovnost ve vzájemných právech a povinnostech jejích účastníků. Posouzením tohoto podání po obsahové stránce Nejvyšší soud dovodil, že dovolání nesplňuje zákonný požadavek vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu, neboť stěžovatel k otázce, které z hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné, nic neuvedl. Z jeho argumentace bylo zřejmé, že ztotožňuje vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu s vymezením dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Podstatou jeho argumentace byl pouze nesouhlas s některými závěry, na nichž bylo postaveno rozhodnutí odvolacího soudu.
Dále Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že k obsahu podání stěžovatele ze dne 14. 1. 2016 (doplnění dovolání) nepřihlížel, neboť měl za to, že nebylo podáno včas, tj. po dobu trvání lhůty k dovolání (§241b odst. 3 občanského soudního řádu). Jelikož Nejvyšší soud nemá k dispozici nalézací spis, nemohl se, jak uvádí, vyjádřit k tvrzení stěžovatele obsaženému v bodě II ústavní stížnosti ohledně účinného doručení rozsudku odvolacího soudu, které je významné z hlediska posouzení otázky počátku běhu a trvání lhůty k dovolání. Podle Nejvyššího soudu nelze přisvědčit stěžovatelově argumentaci, že bylo nerozhodné a právně irelevantní, zda jím vymezenou "otázku zásadního právního významu" podřadil či nepodřadil pod ten který druh uváděný v ustanovení §237 občanského soudního řádu, neboť soud zná právo. Požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad přípustnosti ve smyslu §237 občanského soudního řádu, plynou přímo ze zákona (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). V dovolání proto musí být uvedeno, o který z případů uvedených v §237 občanského soudního řádu jde, přičemž k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu §237 občanského soudního řádu či jeho části.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 3. 3. 2017 uvedl, že má za to, že v současné době není namístě činit vyjádření k podané ústavní stížnosti, neboť v mezidobí byla uzavřena mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem dohoda o narovnání ze dne 15. 12. 2016, v rámci které účastníci narovnali veškerá dosud nevyřešená a nevypořádaná sporná i nesporná práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy o dílo č. 23/2000 uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem dne 18. 8. 2000.
Ústavní stížnost byla podána dne 12. 7. 2016, tedy ještě před uzavřením dohody o narovnání ze dne 15. 12. 2016. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel řádně a včas splnil veškeré závazky z dohody o narovnání ze dne 15. 12. 2016, považuje vedlejší účastník veškeré povinnosti a práva vzniklé ze smlouvy o dílo č. 23/2000 ze dne 18. 8. 2000 ve smyslu čl. 5 dohody o narovnání ze dne 15. 12. 2016 za vypořádané, a proto měl stěžovatel učinit zpětvzetí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník proto očekává, že v nejbližších dnech dojde k zpětvzetí ústavní stížnosti podané stěžovatelem.
Stěžovatel v replice k zaslanému vyjádření Nejvyššího soudu uvedl, že podle jeho názoru dovolatel není povinen ve svém dovolání odkazovat na konkrétní případ uvedený v §237 občanského soudního řádu, a k tomu zopakoval příslušné části své ústavní stížnosti. Podle přesvědčení stěžovatele Nejvyšší soud nadále prosazuje formální přístup k posouzení důvodnosti či opodstatněnosti jeho nároku, ač po stránce materiální měl k dispozici argumentaci použitelnou pro meritorní projednání a rozhodnutí ve věci samé. K vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatel ve své replice uvedl, že dohoda o narovnání ze dne 15. 12. 2016 nevypořádává předmětné povinnosti a práva vzniklé ze smlouvy o dílo č. 23/2000 ze dne 18. 8. 2000. Uvedená dohoda o narovnání proto není podle stěžovatele důvodem pro zpětvzetí ústavní stížnosti.
III. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 9 C 151/2002, který si vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud úvodem připomíná, v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ústavnosti, nikoliv součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V nyní projednávaném případě přitom napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, odůvodňujícímu kasační zásah Ústavního soudu.
Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Přitom onen postup k ochraně práv jednotlivce již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v zákonných procesních předpisech (čl. 36 odst. 4 Listiny), které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud pak jednotlivec takto stanovený postup dodrží a soud (jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - tj. denegatio iustitiae [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014 (N 185/75 SbNU 59) či nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)].
Právě uvedené přitom platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm ? je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden ? není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod. Je tudíž třeba při něm respektovat mimo jiné i základní právo účastníků na soudní ochranu [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301) či nález sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553)].
Ústavní soud tak již ve své judikatuře například opakovaně konstatoval, že Nejvyšší soud poruší právo účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud dovolání odmítne pro vady, jimiž však dovolání ve skutečnosti netrpí [nález sp. zn. II. ÚS 3876/13 ze dne 3. 6. 2014 (N 113/73 SbNU 779)], či pro opožděnost, ačkoli bylo podáno ve lhůtě [nález sp. zn. II. ÚS 312/03 ze dne 17. 2. 2005 (N 30/36 SbNU 343)].
Stěžovatel vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu ve své ústavní stížnosti namítá, že do jeho základních práv zasáhlo tím, že jím bylo odmítnuto jeho dovolání z důvodu absence formálních náležitostí.
K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (ustanovení §237 až 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení §241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, nebo neobsahující vymezení důvodu dovolání může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Jestliže stěžovatel i přes uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti nevymezil, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků.
Stěžovatel se přitom mýlí, namítá-li ve své ústavní stížnosti, že pokud lze z jeho dovolání dovodit, v čem spatřuje otázku zásadního právního významu, není v otázce splnění formálních náležitostí rozhodné, zda tuto otázku ve svém dovolání podřadil nebo nepodřadil pod některý ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, neboť soud zná právo. Námitka, že Nejvyšší soud svoji judikaturu zná, a není proto důvod po dovolateli žádat, aby na ni Nejvyšší soud upozorňoval, je nepřípadná. Ad absurdum by tento argument vedl k tomu, že by se např. v odvolání nemohlo po účastnících řízení požadovat uvedení odvolacího důvodu, neboť odvolací soud zná právo, a musí tak sám vědět, zda je rozhodnutí nalézacího soudu nesprávné a z jakého důvodu. Odmítnutí dovolání pro vady není proto postupem přehnaně formalistickým pouze proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a judikatury Nejvyššího soudu mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám.
Jak plyne z ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu, povinností dovolatele je (mj.) vymezit, v čemž spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu, což konkrétně znamená, že v dovolání musí být uvedeno a podle povahy věci zdůvodněno, od kterého ze čtyř předpokladů, jež citované ustanovení v taxativním výčtu zakotvuje, dovolatel odvozuje přípustnost svého dovolání. Ústavní soud zjistil, že v dovolání stěžovatele ze dne 24. 11. 2015 je ke splnění přípustnosti dovolání toliko uvedeno, že smluvní vztah mezi stěžovatelem a žalobcem měl být právně kvalifikován podle občanského zákoníku, nikoliv podle obchodního zákoníku. V této souvislosti je potřeba zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu).
Ústavní soud však musí přisvědčit stěžovateli, že jeho doplnění dovolání ze dne 14. 1. 2016, které bylo téhož dne Nejvyššímu soudu doručeno, bylo podáno před uplynutím dovolací lhůty. Dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě byl sice dne 19. 10. 2015 Okresním soudem ve Frýdku-Místku odeslán právnímu zástupci stěžovatele a stejného dne mu již byl i doručen (list č. 1199), nicméně před odesláním této písemnosti bylo dne 15. 10. 2015 doručeno okresnímu soudu podání právního zástupce stěžovatele, kterým sděluje, že stěžovatele již dále nezastupuje (list č. 1206). V okamžiku doručování rozsudku krajského soudu měl tedy okresní soud k dispozici informaci, že právní zástupce stěžovatele již nezastupuje, a proto za okamžik doručení rozsudku krajského soudu, od kterého se odvíjí lhůta k podání dovolání, nelze považovat den doručení této písemnosti jeho dřívějšímu právnímu zástupci, nýbrž den, kdy byl rozsudek krajského soudu doručen přímo stěžovateli jakožto již právně nezastoupenému žalovanému (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský soudní řád. Praktický komentář. Praha, Wolters Kluwer, 2016, komentář k §50b). Ze soudního spisu vyplývá, že tímto dnem je den 19. 11. 2015 (listy č. 1199 a 1240). S ohledem na uvedené skončila lhůta pro podání dovolání proti rozsudku krajského soudu dne 20. 1. 2016, a proto podání doručené Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku dne 14. 1. 2016, kterým stěžovatel své dovolání ze dne 24. 11. 2015 doplnil (list č. 1243), bylo podáno ve lhůtě k podání dovolání (§240 odst. 1 občanského soudního řádu).
Podle zjištění Ústavního soudu stěžovatel v podání ze dne 14. 1. 2016 vedle rozvedení své právní argumentace rovněž poukazuje na to, že se odvolací soud při posouzení vzniku nároku stěžovatele - na vydání peněžité náhrady odpovídající částce, kterou stěžovatel zaplatil za odstranění vad díla - odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, z jehož odůvodnění stěžovatel ve svém podání ze dne 14. 1. 2016 uvádí, že nároků z vad samotného díla se lze domáhat pouze podle právní úpravy odpovědnosti za vady a že k vadám zhotovené části díla a k nákladům na jejich odstranění bude přihlédnuto při určení hodnoty díla pro účely vypořádání vzájemných nároků účastníků z bezdůvodného obohacení (listy č. 1245 a 1246, resp. str. 5?6 a 8 doplnění dovolání ze dne 14. 1. 2016).
Z výše uvedených skutečností je ? proti názoru Nejvyššího soudu ? zřejmé, že stěžovatel v podání ze dne 14. 1. 2016 uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu a které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž současně z obsahu dovolání je patrné, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení (v dovolání vymezené) právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Obdobně vymezení přípustnosti dovolání vyplývá rovněž z té části dovolání, ve které stěžovatel v souvislosti s argumentací - že "zhoršení jeho postavení jako účastníka posuzované smlouvy o dílo, který není podnikatelem, bylo potvrzeno odlišným ujednáním o plnění závazků v této smlouvě účastníky převzatých, resp. odlišností následků, které z porušení těchto povinností vyplývají" - poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 Cpjn 200/2013 (list č. 1243, resp. str. 2 doplnění dovolání ze dne 14. 1. 2016).
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud tedy konstatuje, že přestože stěžovatelovo dovolání, včas doplněné podáním ze dne 14. 1. 2016, neobsahovalo výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu, tato informace z něj fakticky vyplývala. Za takových pochybností o splnění předmětné náležitosti dovolání byl Nejvyšší soud při posuzování stěžovatelova dovolání povinen postupovat vstřícně k právu stěžovatele na soudní ochranu, neboli ve prospěch umožnění přístupu k soudu, tedy ve prospěch uplatnění subjektivních práv stěžovatele [srov. nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13 nebo nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251)]. Při takovém postupu by Nejvyšší soud nemohl než uzavřít, že stěžovatelovo dovolání předmětnou náležitost dovolání splňuje, a tudíž by je nemohl toliko předsedkyní senátu odmítnout pro vadu spočívající v jejím nesplnění. Popsaným způsobem ovšem Nejvyšší soud nepostupoval, čímž se dopustil porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a Ústavní soud proto ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil.
IV. Závěr
Nejvyšší soud se tak nyní dovoláním stěžovatele bude zabývat znovu, přičemž již bude muset přihlédnout k podání stěžovatele ze dne 14. 1. 2016 a již nebude moci dovolání stěžovatele odmítnout pro vady spočívající v neuvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, či v nevymezení důvodu dovolání. Budou-li shledány jako splněné i další základní zákonné náležitosti a podmínky projednání dovolání, pak Nejvyšší soud bude již v tříčlenném senátu posuzovat přípustnost dovolání, tedy zda lze přisvědčit zdůvodnění přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu, které se z dovolání podává. Ústavní soud přitom nemůže žádným způsobem předjímat budoucí rozhodnutí dovolacího soudu o stěžovatelově dovolání.