ECLI:CZ:US:2017:3.US.3127.17.1
sp. zn. III. ÚS 3127/17
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka - ze dne 19. prosince 2017 sp. zn. III. ÚS 3127/17 ve věci ústavní stížnosti Růženy Cardové, zastoupené JUDr. Zdeňkou Maršíkovou Nocarovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem V Jirchářích 148/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 29 Cdo 2112/2015-417, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2015 č. j. 5 Cmo 530/2014-376 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013 č. j. 47 Cm 119/2009-279 o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Great Tea Garden, s. r. o., se sídlem Dvořeckého 628/8, Praha 6 - Břevnov, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 29 Cdo 2112/2015-417 bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 29 Cdo 2112/2015-417 se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
IV. Návrh, aby náklady zastoupení stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem hradil stát, se odmítá.
V. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2015 č. j. 5 Cmo 530/2014-376, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2013 č. j. 47 Cm 119/2009-279 a směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Praze ze dne 29. října 2008 č. j. 60 Sm 387/2008-13 se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené ústavním pořádkem a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a dále - v rozsahu, v němž byly potvrzeny - vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a směnečného platebního rozkazu krajského soudu ze dne 29. 10. 2008 č. j. 60 Sm 387/2008-13. Dále pak navrhla, aby jí Ústavní soud v souladu s §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přiznal náhradu nákladů zastoupení.
3. Krajský soud výše uvedeným směnečným platebním rozkazem vyhověl žalobě vedlejší účastnice o zaplacení směnečné pohledávky 495 147 Kč s příslušenstvím a směnečné pohledávky 630 092 Kč s příslušenstvím, a to ze dvou (blanko)směnek vlastních, vystavených stěžovatelkou jako žalovanou dne 28. 4. 2008 a splatných dne 8. 5. 2008.
4. Tento směnečný platební rozkaz napadla stěžovatelka námitkami, ty však krajský soud neshledal důvodnými, a proto výše označeným rozsudkem rozhodl, že se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů námitkového řízení.
5. K odvolání stěžovatelky vrchní soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu, byl-li jím ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ve výrocích ve věci samé, potvrdil (výrok I), byl-li však ponechán v platnosti ve výroku o náhradě nákladů řízení, vrchní soud rozsudek soudu změnil tak, že se v tomto rozsahu směnečný platební rozkaz ruší (výrok II), a dále uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok III) i náklady řízení odvolacího (výrok IV). V odvolání stěžovatelka namítla neoprávněné vyplnění výše zmíněných (blanko)směnek, které měly zajišťovat pohledávky vedlejší účastnice z franchisingových smluv, přičemž její výhrady směřovaly do množství dodaného (fakturovaného) zboží, nepřiměřenosti smluvní pokuty a dále zahrnutí podnájemného a plateb s tím spojených do směnečné sumy. Uvedený soud se těmito tzv. kauzálními souvislostmi směnek zabýval, načež v prvním případě konstatoval, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno, druhou námitku odmítl s tím, že smluvní pokuta nebyla v dané věci nepřiměřená, a jde-li o poslední námitku, uzavřel, že ve franchisingových smlouvách byla (písemně) sjednána i podnájemní smlouva, a předmětné pohledávky tak byly do směnečné sumy zahrnuty oprávněně.
6. Proti tomuto rozsudku vrchního soudu brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítl, a to z důvodu, že stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Z odůvodnění tohoto usnesení plyne, že dovolací soud odmítl stěžovatelčinu námitku nepřiměřenosti smluvní pokuty jako "právně bezcennou", protože stěžovatelka v tomto ohledu žádné výhrady v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nevznesla a neučinila tak ani do skončení prvního jednání, protože na něm pouze uvedla, že "poukazuje na nepřiměřenost smluvní pokuty", nikoliv však, v jakém rozsahu prostřednictvím této námitky zpochybňuje správnost vydaného směnečného platebního rozkazu. K námitce, že vedlejší účastnice nebyla oprávněna při vyplňování blankosměnek zahrnout úplatu za užívání nebytových prostor, Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka ve skutečnosti takto brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, dle nichž měly směnky zajišťovat jakékoliv pohledávky vzniklé z franchisingových smluv.
II. Stěžovatelčina argumentace
7. Stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud porušil její právo na spravedlivý proces, když odmítl její dovolání s odůvodněním, že námitkou, podle které vedlejší účastnice nebyla oprávněna při vyplňování blankosměnek zahrnout do směnečné sumy také úplatu za užívání přenechaných nebytových prostor (a platby s tím související), brojí proti skutkovým závěrům, na jejichž základě vrchní soud dovodil, že sporné blankosměnky měly dle ujednání účastníků zajišťovat jakékoliv pohledávky vzniklé na základě uzavření franchisingových smluv. V dovolání totiž uvedla, že rozsudek vrchního soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci, protože je pro rozhodnutí klíčové, zda je možné podmíněné ujednání o budoucím možném podnájmu kvalifikovat jako smlouvu o podnájmu, zda je součástí franchisingové smlouvy i nárok franchisora - poskytovatele franchisy na podnájem a platby za spotřebu energií, není-li to v ní výslovně uvedeno, a zda musí být ve smlouvě o podnájmu uzavírané v režimu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 116/1990 Sb.") uvedeno podnájemné nebo způsob jeho určení. Dovolací důvod tak byl dle stěžovatelky dán.
8. Soudům nižších stupňů pak stěžovatelka vytkla, že nezohlednily rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. 26 Odo 371/2006, na který poukazovala a ve kterém se uvádí, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je zpravidla považováno za neplatný úkon, protože se příčí dobrým mravům, a že upozornila rovněž na rozsudek téhož soudu ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. 33 Odo 438/2005. Dále uvedla, že v doplnění odvolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu namítla, že výše smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká, neboť ve franchisingových smlouvách je sjednán úrok z prodlení ve výši 0,15 % denně a ve všeobecných obchodních podmínkách je stanoveno oprávnění vedlejší účastnice účtovat smluvní pokutu ve výši 100 % z dlužné částky v případě prodlení delšího než 30 dnů.
9. V této souvislosti stěžovatelka argumentovala rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008 sp. zn. 32 Cdo 3853/2007, dle něhož má soud povinnost i bez návrhu dlužníka posoudit, zda jsou dány podmínky moderace smluvní pokuty podle §301 obchodního zákoníku, jakož i rozsudkem téhož soudu ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, podle kterého při hodnocení přiměřenosti sjednané smluvní pokuty nelze přihlížet ke skutečnostem, které nastaly po jejím sjednání, k okolnostem, z nichž se tak stalo, a ke skutečnostem, které ovlivnily dobu trvání prodlení.
10. Návrh na odložení vykonatelnosti stěžovatelka odůvodnila tím, že jí hrozí závažná újma, neboť je invalidní důchodkyně a nemá jiný příjem než důchod ve výši 6 142 Kč. Návrh na náhradu nákladů zastoupení pak stěžovatelka zdůvodnila tím, že jediný její příjem představuje tento invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně. Nemá ani žádné jiné prostředky k zaplacení daných nákladů, přičemž jediným jejím majetkem je čtvrtinový podíl na budově v katastrálním území Račice nad Berounkou, který však nemá prakticky žádnou hodnotu, neboť tuto budovu užívají ostatní spoluvlastníci a ona nemá žádný spoluvlastnický podíl na pozemku, na kterém budova stojí, a ani na přístupových pozemcích.
III. Vyjádření účastníků řízení
11. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení (§42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
12. Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelčina základní práva neporušil, a ani argumentace obsažená v ústavní stížnosti (ať už směřuje proti jeho rozhodnutí, anebo rozhodnutím soudům nižších stupňů) podkladem pro takový závěr není. Stěžovatelka v podaném dovolání především zpochybňovala závěry soudů nižších stupňů týkající se námitky, dle níž sjednané (a směnkami zajištěné) smluvní pokuty jsou nepřiměřeně vysoké. Ty měly dle stěžovatelky představovat podstatnou část směnečné sumy v uplatněných směnkách. V této souvislosti však v souladu se svou judikaturou uzavřel, že nevznesla-li stěžovatelka ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu v tomto ohledu žádné výhrady, neměly se soudy nižších stupňů touto otázkou zabývat. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nepodepsala spornou směnku v postavení spotřebitele, nemohly se dle Nejvyššího soudu uplatnit ani závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezech ze dne 16. 10. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 16/12 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.) a ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 376/2011 (N 12/68 SbNU 177), podle nichž je k námitkám uplatněným před skončením prvního jednání nutno přistupovat jako ke včasným. V této souvislosti poukázal i na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 4542/12 a ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 717/13 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) s tím, že stěžovatelka danou námitku řádně (tj. v souladu s §175 odst. 1 o. s. ř.) neodůvodnila ani u prvního jednání.
13. Za tohoto stavu mají být stěžovatelčiny výhrady k právnímu posouzení věci vrchním soudem (co do závěru, že sjednaná výše smluvní pokuty není nepřiměřená, a nejsou tak naplněny předpoklady postupu podle §301 obchodního zákoníku) právně bezcenné, neboť nejsou objektivně způsobilé zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Ústavní stížnost tento závěr pomíjí, přičemž neobsahuje ani prostou polemiku s důvody rozhodnutí, natož pak ústavněprávní argumentaci.
14. Namítla-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud vyhodnotil její výhrady vůči závěrům soudů nižších stupňů o nedůvodnosti námitky nesprávného vyplnění blankosměnky co do částky odpovídající úplatě za užívání přenechaných nebytových prostor a plateb s tím souvisejících jako námitky skutkové povahy, není ústavní stížnost opodstatněná. Tyto nároky měly tvořit zanedbatelnou část směnečné sumy, a tak by stěží bylo možné jimi odůvodnit přípustnost dovolání v celém rozsahu, navíc z hlediska obsahu šlo o skrytou polemiku se skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle něhož měly sporné směnky zajišťovat "jakékoliv nároky z franchisingových smluv", nikoliv pouze nároky, které stěžovatelka v dovolání blíže specifikuje. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
15. Vrchní soud uvedl, že jde-li o dvě otázky, proti jejichž meritornímu posouzení ústavní stížnost směřuje, podrobně se jim věnoval v odůvodnění svého rozsudku. K otázce (ne)přiměřenosti smluvní pokuty pak jen dodal, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jsou mu dobře známa, vycházejí z odlišného skutkového základu, kdy je pokuta účtována denně, načež konstatoval, že s ohledem na rozsah ústavní stížnosti nebylo možné podat širší vyjádření a že nemůže považovat ústavní stížnost za důvodnou. Proto navrhl, aby ji Ústavní soud odmítl.
16. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatelčiny námitky směřují jednak k meritu věci, a tedy zpochybňují správnost rozsudku soudu první a druhé instance, jednak proti právním závěrům vysloveným dovolacím soudem, a vyjádřil názor, že judikaturní závěry Nejvyššího soudu nevybočují z mezí zákona.
17. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
IV. Stěžovatelčina replika
18. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka v souvislosti s vyjádřením vrchního soudu uvedla, že při prodlení 40 dnů by denní sazba smluvní pokuty činila 2,5 % a k tomu navíc úrok z prodlení 0,15 % denně, přičemž měla být zohledněna výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle nichž ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je považováno za neplatný úkon.
19. Jde-li o vyjádření Nejvyššího soudu, stěžovatelka odmítla, že by otázky, které v dovolání vznesla, byly "právně bezcenné", s tím, že byly relevantní, neboť soud má pro případ, kdy se výše smluvní pokuty jeví jako příčící se dobrým mravům, možnost moderace, a existují-li důvody nepřiměřenosti pokuty, je povinen se touto otázkou zabývat, i když účastník řízení použití moderačního práva nenavrhne. Zde navíc v průběhu jednání na tuto nepřiměřenost poukazovala. S ohledem na princip rovnosti se soudy všech stupňů měly příslušnými rozhodnutími Nejvyššího soudu řídit.
20. K úvaze Nejvyššího soudu, že částka odpovídající úplatě za užívání přenechaných nebytových prostor tvoří zanedbatelnou část směnečné sumy, stěžovatelka uvedla, že i kdyby toto tvrzení bylo pravdivé, je otázka, proč se objevuje až ve vyjádření k ústavní stížnosti, a nikoliv v odůvodnění jeho usnesení. To svědčí o tom, že se tento soud zabýval jejím dovoláním jen povrchně, přesto na jeho rozhodnutí musela ve své tíživé finanční situaci čekat dva a půl roku.
21. Závěrem dodala, že již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu popřela existenci dluhu, kdy část dluhu zanikla započtením a část nikdy nevznikla. Na výzvu krajského soudu sice vedlejší účastnice předložila faktury, ty ale ona nikdy předtím neviděla, a soudy jí odepřely právo na obranu, když zamítly její návrh na vyhotovení znaleckého posudku ohledně prokázání, zda je podepsala, přičemž jí bylo sděleno, že ani nemusí jít o její podpisy na fakturách, aby měl soud existenci dluhu za prokázanou. Jestliže by bylo možné pouze na základě faktur vyplnit blankosměnku, pak lze do ní zapsat jakoukoliv částku a doložit to vytištěnými fakturami, aniž by bylo třeba prokazovat, zda s nimi byla druhá strana seznámena. Vrchní soud dokonce konstatoval, že směnečný věřitel nemusí dokládat ani tyto faktury, protože důkazní břemeno nese směnečný dlužník. Závěrem stěžovatelka uvedla, že z důvodu zjevného porušení ústavně zaručených práv na své ústavní stížnosti trvá.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
22. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému soudnímu rozhodnutí k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
23. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudkům vrchního soudu a krajského soudu, Ústavní soud dospěl k závěru, že není podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná (k tomu blíže viz sub 40).
VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
24. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn, jestliže obecné soudy svými rozhodnutími či postupem zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce, aniž by respektovaly hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Z tohoto důvodu Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
25. Úvodem pokládá Ústavní soud za nutné podotknout, že ústavní stížnost není postavena na tom, že by třídenní lhůta k uplatnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu podle §175 odst. 1 o. s. ř. (v tehdy platném znění), jež byla nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 jako neústavní zrušena, byla s ohledem na konkrétní okolnosti případu nepřiměřeně krátká, resp. že stěžovatelka v daném soudním řízení neměla dostatečný procesní prostor k obraně svých práv; tuto skutečnost nelze vyvodit ani z vyžádaného soudního spisu, neboť stěžovatelka v postavení podnikatelky, navíc v zastoupení advokátem, v této lhůtě námitky proti výše uvedenému směnečnému platebnímu rozkazu podala a odůvodnila. Jak přitom plyne z obsahu tohoto jejího podání (ze dne 26. 11. 2008), stěžovatelka se bránila mj. tím, že smlouvy o udělení vyplňovacího práva směnečného k blankosměnce jsou neplatné, že její dluh vůči vedlejší účastnici zanikl splněním, případně započtením, a že neplatné jsou i franchisingové smlouvy, a právě z těchto důvodů měly být dle stěžovatelky smluvní pokuty a příslušenství "účtovány neoprávněně".
26. Jednání, jež se konalo dne 9. 3. 2011, se stěžovatelka sice osobně nezúčastnila, což bylo důvodem kasace v pořadí prvního rozsudku krajského soudu ze dne 9. 3. 2011 č. j. 47 Cm 119/2009-77 vrchním soudem, přítomen však byl její právní zástupce, který nijak námitky proti platebnímu rozkazu nedoplnil. Teprve na jednání dne 2. 2. 2012 stěžovatelka uvedla, že poukazuje na nepřiměřenost smluvní pokuty, aniž by v této souvislosti uvedla cokoliv bližšího.
27. Jestliže za této situace Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelka námitku nepřiměřenosti smluvních pokut v zákonem stanovené lhůtě nevznesla a neučinila tak řádně ani do skončení prvního jednání, a tudíž nebylo možné k této námitce s ohledem na koncentraci řízení přihlížet, nelze tento závěr považovat za zjevně nepřiměřený ("extrémní") okolnostem případu, stejně tak Ústavní soud nemá nic, co by mohl, jde-li o výklad a aplikaci §175 odst. 4 o. s. ř., tomuto soudu z hlediska ústavnosti vytknout. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze za odůvodněné považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá, přičemž se zřetelem k zásadě koncentrace řízení nemůže po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena už v námitkách [viz např. rozsudek ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 29 Cdo 2270/2007 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3/2010)]. Z toho plyne, že i kdyby soudy nižších stupňů otázku (ne)přiměřenosti smluvní pokuty posoudily věcně nesprávně, nemohlo by to mít na výsledek řízení žádný vliv, a tudíž závěr dovolacího soudu, že stěžovatelčina dovolací námitka směřující proti tomuto posouzení je bez právního významu, nelze považovat za z hlediska ústavnosti neakceptovatelný.
28. Dovolává-li se stěžovatelka použití §301 obchodního zákoníku, přičemž poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3853/2007, dle něhož vyjdou-li v průběhu řízení najevo skutečnosti, které odůvodňují závěr, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, může ji soud snížit i bez návrhu dlužníka, pak nelze pominout, že v souzené věci byla procesní situace jiná, neboť žalovány nebyly právní nároky ze smlouvy (jak tomu bylo v poukazovaném rozsudku), ale ze směnky, přičemž povinností stěžovatelky jako směnečného dlužníka bylo všechny své námitky uplatnit v zákonné lhůtě. To stěžovatelka neučinila, ač tak učinit měla a mohla (viz sub 26).
29. Stěžovatelka v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu dále vytkla, že její námitku, dle níž vedlejší účastnice nebyla oprávněna při vyplňování blankosměnek zahrnout do směnečné sumy také úplatu za užívání přenechaných nebytových prostor a platby s tím související, kvalifikoval jako skutkovou, jež nenaplňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., s tím, že ve skutečnosti (stěžovatelka) brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, dle nichž sporné blankosměnky měly podle ujednání účastníků zajišťovat jakékoliv pohledávky vedlejší účastnice z franchisingových smluv. Dle stěžovatelky uvedený dovolací důvod byl naplněn a bylo jí odepřeno právo na soudní ochranu.
30. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Onen postup k ochraně práv jednotlivce není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v zákonných procesních předpisech (čl. 36 odst. 4 Listiny), které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Dodrží-li pak jednotlivec takto stanovený postup a soud (jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae). To platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem, neboť i když dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li už takový opravný prostředek v právním řádu zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod [viz např. nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15 (N 132/82 SbNU 163); srov. i usnesení ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03 (U 31/31 SbNU 383)].
31. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud zkoumal, zda posouzení povahy dané dovolací námitky ze strany Nejvyššího soudu nenese rysy protiústavnosti, v důsledku které by postup tohoto soudu mohl být posouzen jako odmítnutí spravedlnosti. Problematikou rozlišování skutkových a právních otázek v řízení o dovolání se již Ústavní soud v obdobných souvislostech zabýval; např. v nálezu ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 258/03 (N 66/33 SbNU 155) odmítl názor Nejvyššího soudu, který konstatoval, že závěr odvolacího soudu o tom, zda "předmětná smlouva o převodu vlastnictví bytu se zřetelem k jejímu čl. VI obsahuje klausuli dle §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů, anebo tomu tak není, je zjištěním skutkovým, a tudíž nepřipouští dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000", přičemž konstatoval, že "[p]řijetí závěrů obecného soudu o obsahu právního úkonu (smlouvy) je posouzením právním, představuje autoritativní interpretaci právně relevantního projevu soukromé vůle, není tedy zjištěním skutkovým, nýbrž činěním právních poznatků (viz shodně usnesení sp. zn. III. ÚS 280/03 ...)".
32. Za skutková označil v této souvislosti toliko zjištění faktuální (nikoli ale zjištění povinnostní), čili zjištění samotné existence právního úkonu, identifikace jeho subjektů, je-li učiněn v písemné formě, ověření pravosti listiny, konstatování znění textu apod., načež uzavřel, že Nejvyšší soud restriktivním výkladem pojmu nesprávného právního posouzení věci omezil příslušný dovolací důvod v rozporu nejen se smyslem a účelem §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000, nýbrž i s právně dogmatickým odlišením významu pojmů právního posouzení a skutkového zjištění; to pak označil za interpretaci, která se ocitá v extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, jakož i se standardní právní dogmatikou vymezeným obsahem právních pojmů, pročež předmětná rozhodnutí nelze než kvalifikovat ve smyslu svévolné aplikace tzv. podústavního práva, a tím jako porušení základního práva (mj.) na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
33. Závěr o tom, zda vedlejší účastnice byla (a to na základě čl. II smluv o udělení vyplňovacího práva k blankosměnce) oprávněna zahrnout do směnečné sumy také svou pohledávku z titulu úplaty za užívání přenechaných nebytových prostor a platby s tím související, či nikoliv, by bylo nutno podle uvedené judikatury kvalifikovat jako závěr právní. Současně nelze zcela pominout, že příslušné úvahy Ústavního soudu se týkají předchozí právní úpravy. V současné době platí, že vedle povinnosti dovolatele uplatnit "náležitý" dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), a to ještě striktně stanoveným způsobem (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), je současně stanovena povinnost vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to v takové podobě, jak plyne z §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. Nestačí tedy pouze namítat nesprávné právní posouzení věci, ale je nezbytné identifikovat relevantní právní otázku (tj. takovou, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno), vysvětlit, proč má být její posouzení odvolacím soudem nesprávné, a k této otázce uvést, jaký ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel pokládá za splněný, a eventuálně (podle jeho povahy), proč tomu tak má být. Nejde tak o existenci dovolacího důvodu, jak uvádí nepřesně stěžovatelka (viz sub 7), nýbrž o vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
34. Jde-li o výklad konkrétního právního úkonu za účelem zjištění, co je jeho obsahem, tedy jaká práva a povinnosti účastníkům z něj vznikla, je třeba - s ohledem na výše uvedenou právní úpravu dovolacího řízení - vzít v úvahu, že má obvykle jedinečnou povahu, jež se váže ke konkrétním skutkovým okolnostem toho kterého případu (a v tomto ohledu významný není jen výslovný projev účastníků daného úkonu, ale i okolnosti, za nichž vznikl, případně následná praxe jeho účastníků apod.). To by mohlo vést k úvaze, že vždy jde o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§237 o. s. ř.), a tudíž je v těchto případech dovolání vždy přípustné. Otázkou však je, zda takovýto závěr reflektuje smysl a účel dané právní úpravy, zejména §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., resp. samotnou povahu dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jakož i to, že primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 280/03). Je totiž zřejmé, že má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání - a to v kontextu podmínek přípustnosti dovolání - alespoň "seznatelné", umožňuje-li to povaha dané námitky, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právně upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena [obdobně viz bod 30 nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13 (N 247/83 SbNU 855)]. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité "zevšeobecnění" sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení [srov. k tomu právě mimo uvedený nález sp. zn. III. ÚS 3067/13, popř. též nález ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 3717/16 (N 179/86 SbNU 845)]. To ostatně dovolateli dává "klíč" k důslednému rozlišení skutkových a právních otázek. Podané dovolání pak z větší části daným kritériím nevyhovuje a závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelka primárně zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, se nejeví - s níže uvedenou výjimkou - jako zjevně nepřiléhavý. Současně však nemohl Ústavní soud přejít, že daný závěr vyžaduje alespoň stručné odůvodnění, neboť takto (v tomto bodě) je napadené rozhodnutí na hranici své "přezkoumatelnosti".
35. Jde-li o zmíněnou výjimku, nutno vzít v úvahu, že předmětem dovolání bylo posouzení otázky platnosti smlouvy o podnájmu (jakožto údajné součásti franchisingových smluv) odvolacím soudem, jež byla, resp. mohla být (srov. sub 38) ve vztahu k rozsahu vyplňovacího oprávnění vedlejší účastnice, které plyne ze smluv o udělení vyplňovacího práva k blankosměnce (ve spojení s franchisingovými smlouvami), otázkou předběžnou. Uvedený soud totiž vyšel z toho, že vyplňovací právo vedlejší účastnice k blankosměnce zahrnuje veškeré pohledávky z franchisingových smluv, načež se zabýval otázkou, zda mezi ně patří i pohledávky vedlejší účastnice, které vznikly z titulu užívání příslušných nebytových prostor stěžovatelkou. Zde pak v podstatě shledal, že součástí franchisingových smluv byly platné podnájemní smlouvy, a tudíž vedlejší účastnice tyto pohledávky do směnečné sumy zahrnula oprávněně.
36. Stěžovatelka s tímto názorem ve svém dovolání obsáhle polemizovala (viz jeho bod III). Namítla totiž, že žádná podnájemní smlouva v požadované písemné formě uzavřena nebyla, s tím, že v čl. 1.4 franchisingových smluv jde jen o budoucí příslib možného podnájmu, přičemž poukázala na to, že smluvní strany si písemně nesjednaly výši úplaty za podnájem, a není v ní obsaženo ani ujednání o výši úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru, ač dle jejího názoru jde o základní náležitosti smlouvy o podnájmu. V této souvislosti položila Nejvyššímu soudu mj. otázku, zda musí být ve smlouvě o podnájmu podle zákona č. 116/1990 Sb. uvedeno podnájemné nebo způsob jeho určení.
37. Stěžovatelka tedy zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že byla uzavřena mezi účastníky (platná) podnájemní smlouva, a to mj. z toho důvodu, že nedošlo k dohodě na jejích podstatných náležitostech v písemné formě, přičemž v této souvislosti předložila dovolacímu soudu k řešení výše uvedenou otázku, jež je zřetelně otázkou právní, neboť se její řešení odvíjí od výkladu zákona č. 116/1990 Sb. Z toho plyne, že stěžovatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklad přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.) spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení (této) otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena.
38. Z odůvodnění napadeného usnesení neplyne, že by se Nejvyšší soud přípustností dovolání z tohoto hlediska zabýval. Přitom nelze dospět k závěru, že by šlo o otázku zjevně irelevantní, neboť na jejím vyřešení závisí, resp. může záviset otázka, zda vedlejší účastnice nepřekročila meze svého oprávnění, jde-li o vyplnění předmětných blankosměnek, jak plyne ze smluv o udělení vyplňovacího práva k blankosměnce. Již v řízení před soudy nižších stupňů stěžovatelka argumentovala tím, že nebyla-li uzavřena podnájemní smlouva, mohlo jít o bezdůvodné obohacení na její straně, přičemž závazek toto obohacení vydat vedlejší účastnici nelze považovat za závazek z franchisingové smlouvy (viz č. l. 349 soudního spisu).
39. Z těchto důvodů Ústavní soud shledal, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno stěžovatelčino základní ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnosti v této části vyhověl a napadené usnesení podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť od něho nebylo možno očekávat další objasnění věci.
40. Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, Ústavní soud dospěl k závěru, že není povolán posuzovat otázku rozsahu vyplňovacího oprávnění vedlejší účastnice, jak byla rozhodnuta vrchním soudem, dokud se k ní nevyjádří Nejvyšší soud, jiný postup by byl ve zjevném rozporu s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, a to tím spíše, že jde o otázku tzv. podústavního práva. Směřuje-li snad ústavní stížnost proti "zrušovacímu" výroku (II) rozsudku vrchního soudu, nejde o rozhodnutí "konečné", a proto dle konstantní judikatury Ústavního soudu nemůže být toto rozhodnutí (samostatným) předmětem ústavněprávního přezkumu, a to s ohledem na §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k těmto důvodům Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti rozsudku vrchního soudu a krajského soudu odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
41. K tomu je možno doplnit, a to v souvislosti se stěžovatelčinou výtkou obsaženou v její replice a směřující vůči konstatování vrchního soudu, že důkazní břemeno, jde-li o kauzální souvislosti, nese směnečný dlužník, že tento závěr (vrchního soudu) je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, dle níž důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků) nese žalovaný směnečný dlužník [viz např. rozsudek ze dne 2. 3. 1999 sp. zn. 32 Cdo 2383/98 (Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, uveřejněný pod číslem 84), rozsudek ze dne 29. 4. 2008 sp. zn. 29 Cdo 1650/2007 a usnesení ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 29 Cdo 4405/2008 (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 30/2011)], a Ústavní soud v dané věci (s ohledem na obsah ústavní stížnosti) neshledal žádný důvod, proč by se měl vůči tomuto závěru nějak vymezovat. Má-li snad stěžovatelka za to, že prokázala, že její dluh vůči vedlejší účastnici zanikl, případně, že vůbec nevznikl, Ústavní soud musí odkázat na odůvodnění napadených rozsudků, v nichž se soudy nižších stupňů touto otázkou zabývaly, přičemž řádně zdůvodnily, proč dospěly k opačnému závěru.
42. Návrh na odklad vykonatelnosti těchto rozsudků (a výše specifikovaného směnečného platebního rozkazu), jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud však musí poznamenat, že ústavní stížnost s ohledem na skutečnosti, které stěžovatelka v této souvislosti uvedla, projednal s maximálním urychlením, resp. v přiměřené lhůtě pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti, přičemž stěžovatelka může obdobný návrh podat v dovolacím řízení.
43. Domáhala-li se stěžovatelka, aby bylo rozhodnuto, že náklady na její zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát, Ústavní soud stěžovatelce nevyhověl, neboť ústavní stížnost byla důvodná jen dílem, navíc jak již upozornil Nejvyšší soud, možné překročení vyplňovacího oprávnění by se týkalo "zanedbatelné části" směnečné sumy.