ECLI:CZ:US:2017:3.US.3673.16.1
sp. zn. III. ÚS 3673/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: AGROFERT, a.s., se sídlem Pyšelská 2327/2, Praha 4, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, advokátem advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, č. j. 23 Cdo 4584/2015-824, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015, č. j. 3 Cmo 209/2014-744, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2014, č. j. 37 Cm 15/2011-555, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva!) a dále princip demokratického (materiálního) právního státu, princip právní jistoty a princip soudní ochrany práv ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy.
II.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a soudní spisové dokumentace, kterou si Ústavní soud v dané věci vyžádal, vyplývá, že stěžovatelka vedla jako žalobce s vedlejším účastníkem Polski Koncern Naftowy ORLEN S. A., se sídlem Chemików 7, Plock, Polská republika (dále jen "vedlejší účastník") jako žalovaným spor, který na základě rozhodčí smlouvy rozhodoval tříčlenný senát Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky v řízení vedeném pod sp. zn. Rsp 1003/06 (dále jen "předmětné rozhodčí řízení"; "předmětný rozhodčí soud"; "předmětný rozhodčí senát"). V předmětném rozhodčím řízení byl dne 21. 10. 2010 vydán nález (dále jen "předmětný rozhodčí nález"), kterým byl v bodě a) výroku zamítnut návrh stěžovatelky, aby vedlejší účastník byl zavázán k plnění vůči stěžovatelce v podobě náhrady škody způsobené jí úmyslným porušením smluvních povinností, úmyslným jednáním proti dobrým mravům a nekalosoutěžním jednáním, resp. v podobě bezdůvodného obohacení, případně přiměřeného zadostiučinění a dále bylo v bodech b) až e) deklarováno, že vedlejší účastník nemá vůči stěžovatelce žádný závazek podle žádného ze žalobních důvodů (tj. z titulu nároku na náhradu škody nebo na náhradu nemajetkové újmy) a že se nedopustil nekalosoutěžního jednání.
3. Podstatou sporu rozhodovaného v předmětném rozhodčím řízení bylo tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastník úmyslně a záměrně zmařil splnění svých závazků, které převzal smlouvou o spolupráci ze dne 19. 11. 2003 a rámcovou smlouvou o podmínkách budoucí smlouvy o koupi akcií ze dne 7. 4. 2004, kterými měl být smluvně zajištěn společný postup stěžovatelky a vedlejšího účastníka při privatizaci společnosti UNIPETROL, a.s. Tento společný postup obsahoval zejména závazek stěžovatelky podporovat vedlejšího účastníka jako zájemce o privatizaci společnosti UNIPEROL, a. s. a zároveň závazek vedlejšího účastníka po případné úspěšné privatizaci převést na stěžovatelku akcie dceřiných společností UNIPETROL, a.s. a specifikované pohledávky za předem dohodnutou cenu. Vzhledem k délce trvání privatizačního procesu došlo v mezidobí k podstatné změně cen akcií, které měly být na stěžovatelku převedeny, a vedlejší účastník svůj závazek převést tyto akcie a závazky na stěžovatelku za původně dohodnutou cenu nesplnil. Dle tvrzení stěžovatelky byl postup vedlejšího účastníka úmyslný a v rozporu s dobrými mravy a k jeho realizaci měl sloužit i podrobný plán postupu označený jako "Gonka miru", a proto má mít stěžovatelka vedle smluvní pokuty nárok rovněž na náhradu škody, ač souběh těchto nároků nebyl ve smyslu ustanovení §545 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dohodnut. Mezi stranami byla vedena pro porušení závazků ze shora uvedených smluv celkem 4 rozhodčí řízení, z nichž v prvním z nich byl vedlejší účastník zavázán k úhradě smluvní pokuty stěžovatelce, ostatní návrhy stěžovatelky byly zamítnuty, včetně požadavku posuzovaného v předmětném rozhodčím řízení. Všechna rozhodčí řízení byla vedena souběžně, týmž rozhodčím senátem a za shodných procesních pravidel.
4. Stěžovatelka napadla předmětný rozhodčí nález žalobou ze dne 3. 2. 2011, kdy se domáhala jeho zrušení z důvodu uvedeného v ustanovení §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). Namítala, že jí nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, neboť rozhodčí senát se nedostatečně zabýval návrhem na výslech svědků a znalců, v předmětném rozhodčím řízení došlo k porušení rovnosti stran, rozhodčí senát nepřipustil provedení důkazu usnesením v trestním řízení č. j. OKFK-71-121/TČ-2008-29, rozhodčí senát opominul některé navržené důkazy, postup rozhodčího senátu byl nepředvídatelný, když nepoučil stěžovatelku ve smyslu ustanovení §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a současně v předmětném rozhodčím nálezu nebyly některé důkazy uvedeny. Stěžovatelka namítala dále, že ustanovení §31 zákona o rozhodčím řízení je protiústavní a že předmětný rozhodčí senát se při rozhodování neřídil hmotným právem.
5. Ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně Městský soud v Praze, který žalobu na zrušení předmětného rozhodčího nálezu zamítl, když po provedeném dokazování, zejména rozsáhlým spisem předmětného rozhodčího řízení, dospěl k závěru, že žádná z uvedených námitek stěžovatelky není důvodná. Naopak soud shledal postup rozhodčího senátu v předmětném rozhodčím řízení v souladu s dohodnutými procesními pravidly a nezjistil žádné pochybení, které by odůvodňovalo závěr, že stěžovatelka neměla možnost věc před rozhodci projednat. V rámci řízení před soudem prvního stupně stěžovatelka svůj návrh rozšířila o důvod zrušení předmětného rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení, přičemž soud prvního stupně se tímto návrhem již nezabýval, neboť k němu dle jeho názoru došlo až po lhůtě stanovené podle §118b odst. 1 občanského soudního řádu.
6. K odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal Vrchní soud v Praze, který napadený rozsudek Městského soudu potvrdil v plném rozsahu a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, poté co provedl důkazy k postupu soudu prvního stupně ohledně koncentrace řízení, a zopakoval důkazy, jež se týkaly postupu rozhodčího senátu ohledně provádění důkazů a lhůt k jejich předložení, že odvolání není důvodné. K námitce rozporu předmětného rozhodčího nálezu s ustanovením §31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení pak odvolací soud uvedl, že tato námitka byla vznesena opožděně (což bylo řádně odůvodněno shrnutím procesního postupu soudu prvního stupně), a navíc tvrzené pochybení rozhodčího senátu není významné, postavení a poměry účastníků neovlivňuje a samo o sobě nemůže být důvodem ke zrušení předmětného rozhodčího nálezu. Bylo konstatováno, že výroky rozhodčího soudu obsažené v bodech b) až e) výroku předmětného rozhodčího nálezu jsou sice v podstatě nadbytečné a jakoby mezitímní k vlastnímu meritornímu výroku pod bodem a), vzhledem k okolnostem a výsledku předmětného rozhodčího řízení jsou však pro účastníky co do okruhu jejich práv nepodstatné. Odvolací soud se ve zbytku ztotožnil se zjištěními a závěry soudu prvního stupně, zejména pak s jeho názorem, že průběh předmětného rozhodčího řízení svědčí o jednoznačné rovnosti stran, o rovném postavení a korektním přístupu rozhodčího senátu k účastníkům a o vytvoření dostatečných a shodných možností pro ně, jak po stránce formální, tak materiální.
7. Dovolání, kterým bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, bylo Nejvyšším soudem shledáno nepřípustným. Jednotlivé námitky, jež jsou věcně totožné s námitkami obsaženými v žalobě a následně v odvolání, byly Nejvyšším soudem posouzeny a u všech bylo uzavřeno, že odvolací soud se při jejich posuzování neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, případně stěžovatelkou uváděná judikatura na danou problematiku nedopadá. Závěrem svého rozhodnutí Nejvyšší soud konstatuje, že institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemůže sloužit jako opravný prostředek proti takovému nálezu a následně se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že v předmětném rozhodčím řízení byla zachována rovnost stran a nedošlo k porušení procesních práv.
III.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vedle shrnutí dosavadního stavu řízení namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů, resp. jejich procesním postupem, byla porušena její ústavně a mezinárodněprávně zaručená práva a ústavně zakotvené principy, když tyto soudy nezjednaly nápravu a nezrušily předmětný rozhodčí nález podle ustanovení §31 zákona o rozhodčím řízení v situaci, kdy rozhodčí senát svými závažnými a opakovanými procesními pochybeními zásadně snížil a v některých případech dokonce zcela vyloučil úroveň ochrany, které by se stěžovateli dostalo v občanském soudním řízení.
9. Konkrétně pak stěžovatelka namítá, že obecné soudy posoudily protiústavně právní otázky týkající se poučovací povinnosti rozhodčího senátu ve smyslu ustanovení §118a občanského soudního řádu a zásady předvídatelnosti postupu a rozhodování rozhodců, když z předmětného rozhodčího nálezu v několika bodech odůvodnění vyplývá, že stěžovatelka neunesla ohledně některých svých tvrzení důkazní břemeno, aniž by byla řádně poučena ve smyslu ustanovení §118a občanského soudního řádu. V rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky měla být posouzena i právní otázka týkající se provádění a hodnocení stěžovatelem navrženého důkazu v podobě usnesení Policie České republiky, když ze závěrů tohoto usnesení rozhodčí senát nevycházel a navíc předmětný důkaz hodnotil, aniž by jej řádně provedl, přičemž odmítnutí provedení důkazu bylo uvedeno až v odůvodnění předmětného rozhodčího nálezu.
10. Další námitky, dle kterých mělo být zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, spočívají v nesprávném posouzení právní otázky týkající se výslechu stěžovatelkou navržených svědků a znalců, kdy překvapivě a nepředvídatelně nebyl připuštěn výslech údajně řádně a v souladu s procesními pravidly navržených svědků a znalců, týkající se tzv. opomenutých důkazů, které rozhodčí soud v předmětném rozhodčím nálezu vůbec neuvedl, a dále týkající se vymezení a rozhodování o předmětu řízení, resp. výrokové části předmětného rozhodčího nálezu, kdy tento nález měl obsahovat části výroků, které byly nejen neurčité, ale rovněž postup jejich přijetí odporoval stanoveným procesním pravidlům. Stěžovatelka pak rovněž namítá, že rozhodnutí obecných soudů vychází z formalistické a nespravedlivé interpretace a aplikace práva a že tato rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Závěrem stěžovatelka navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
IV.
11. K výzvě Ústavního soudu se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze, který pouze stručně odkázal na svůj rozsudek v dané věci.
12. Vrchní soud v Praze rovněž odkázal na závěry svého rozhodnutí a co do skutkových zjištění i na rozsudek soudu prvního stupně a vyjádřil přesvědčení, že k tvrzenému zásahu do ústavních práv stěžovatelky nedošlo. Dále vyjádřil názor, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předestírá v podstatě tytéž otázky, které byly předmětem přezkumu před obecnými soudy a odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od závěrů vyslovených obecnými soudy, neznamená to neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Stěžovatelka se dle názoru vrchního soudu dožaduje v podstatě přezkumu rozhodčího nálezu, resp. řízení, které jeho vydání předcházelo, což však v této věci není možné a Ústavní soud nemůže fungovat jako další (již čtvrtá) přezkumná instance. Závěrem je navrženo, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta jako nedůvodná.
13. Nejvyšší soud rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, vyjádřil názor, že dovolání v dané věci bylo odmítnuto v souladu se zákonem, když nebylo shledáno přípustným. Ústavní práva stěžovatelky tak nebyla dle názoru Nejvyššího soudu jeho rozhodnutím porušena, a proto tento soud navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
14. Rozsáhlé vyjádření k ústavní stížnosti zaslal vedlejší účastník, který se podrobně zabývá veškerými námitkami stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti. V úvodu vyjadřuje názor, že ústavní stížnost je jen polemikou s rozhodnutími obecných soudů, které staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, což je nepřípustné. Připomíná rovněž, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu není opravným prostředkem proti tomuto nálezu. Za značně problematickou považuje vedlejší účastník aplikaci občanského soudního řádu na rozhodčí řízení, které je svým účelem podstatně více podřízeno smluvní autonomii stran, jež jsou oprávněny určovat i procesní pravidla rozhodčího řízení. Aplikaci ustanovení §118a občanského soudního řádu na rozhodčí řízení tak vedlejší účastník spíše vylučuje, případně připouští jeho aplikaci pouze přiměřeně. V konkrétním případě pak namítá, že strany v rozhodčím řízení, které probíhalo s extrémním důrazem na rovnost stran, tvrdily všechny podstatné skutečnosti a podložily je množstvím důkazů. V otázce stěžovatelkou namítaného nerespektování usnesení v trestním řízení vedlejší účastník namítá, že toto usnesení neřešilo žádnou otázku týkající se předmětného rozhodčího řízení, navíc pro řízení by mohl být závazný pouze výrok, a to navíc odsuzující. K usnesení pak nebylo možno přihlédnout ani z důvodu procesní dohody stran. Pokud jde o stěžovatelkou rozporované zamítnutí návrhu na výslech svědků, je konstatováno, že i v tomto případě postupoval rozhodčí soud v souladu s dohodnutými pravidly, navíc i případné neprovedení těchto důkazů by nemohlo být důvodem pro zrušení napadeného rozhodčího nálezu, když rozhodčí soud se důkazními návrhy dostatečně zabýval. Tentýž závěr uvádí vedlejší účastník k problematice tvrzených opomenutých důkazů, kdy dle jeho názoru nešlo v daném případě o jejich opomenutí, rozhodčí soud pouze z těchto důkazů při svých závěrech nevycházel a i v případě, že by šlo o opomenutí těchto konkrétních důkazů, nemohlo by takové pochybení dosáhnout ústavněprávní intenzity. V záležitosti vymezení a rozhodování o předmětu řízení pak účastník uvádí, že tento důvod uplatnila stěžovatelka opožděně, když námitku vznesla až po provedení koncentrace řízení dle ustanovení §118b občanského soudního řádu. I tak se však soudy její námitkou zabývaly a správně uzavřely, že předmětné výroky rozhodčího nálezu b) až e) jsou pro účastníky co do okruhu jejich práv nikoliv podstatné. Vedlejší účastník navíc doplňuje, že strany rozhodčího řízení uzavřely dohodu o bifurkaci, na základě níž měl být nejdříve projednán základ vzneseného nároku a až v případě závěru o důvodnosti nároku měla být pozornost zaměřena na vyčíslení jeho výše. Znění výroku tak bylo zcela v souladu s tímto dohodnutým postupem. Navíc je konstatováno, že na právech a povinnostech stran se v důsledku změny výroku nic nezměnilo. Za zcela zcestné považuje pak vedlejší účastník tvrzení stěžovatelky o formalistické interpretaci práva ze strany obecných soudů a odmítá i tvrzení, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu mělo být nepřezkoumatelné, když jeho odůvodnění svou podrobností a rozsahem předčilo zákonné požadavky. Závěrem navrhuje vedlejší účastník, aby Ústavní soud danou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, resp. zamítl jako nedůvodnou.
15. Ve své replice se stěžovatelka vyjadřuje zejména k podání vedlejšího účastníka, když v úvodu konstatuje, že na vyjádření soudů, které v podstatě pouze odkazují na závěry svých rozhodnutí, nelze nijak relevantně reagovat. Stěžovatelka i nadále trvá na svých argumentech obsažených v předmětné ústavní stížnosti s tím, že dle jejího názoru bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Stěžejním argumentem pak zůstává tvrzení stěžovatelky, že i v rozhodčím řízení je nutno trvat na zachování úrovně ochrany práv, které by se stranám dostalo v civilním řízení, přičemž jsou zopakována stěžovatelkou tvrzená pochybení rozhodčího soudu, která měla tuto úroveň ochrany podstatně snížit. Je odmítán názor vedlejšího účastníka, dle kterého se strana rozhodčího řízení dobrovolně "smiřuje" s nižší úrovní ochrany svých práv. Dle stěžovatelky ani aplikace procesních pravidel rozhodčího řízení, na jejichž vytvoření se mohou strany podílet, nemůže vyloučit aplikaci kogentních procesních pravidel státu, v tomto případě ustanovení §18 zákona o rozhodčím řízení. Stěžovatelka opakuje, že dle judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07, N 37/60 SbNU 441) mají rozhodci poučovací povinnost ve smyslu §118a občanského soudního řádu, přičemž porušení této povinnosti je důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, což zcela popírá argument vedlejšího účastníka, který naopak aplikaci tohoto ustanovení v rozhodčím řízení spíše vylučuje. Vyvrací dále názor Nejvyššího soudu, že rozhodnutí nemohlo být překvapivé, když strany měly dostatečný prostor k uplatnění svých tvrzení a důkazních návrhů. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že nikdy netvrdila, že by usnesení v trestním řízení mělo být závazné ve smyslu ustanovení §135 občanského soudního řádu, avšak jako z veřejné listiny z něj měl předmětný rozhodčí senát alespoň vycházet, opačný přístup pak má být projevem formalismu. Stěžovatelka polemizuje i s názorem vedlejšího účastníka, dle něhož nelze ze skutečnosti, že v rozhodčím nálezu není uvedeno konkrétní hodnocení určitého důkazu, vyvozovat, že by k němu rozhodčí senát vůbec nepřihlédl. Naopak tvrdí, že rozhodčí senát se měl vypořádat se všemi navrženými důkazy, přičemž opomenutí více než 50 navržených důkazů musí dosahovat ústavněprávní intenzity. Stěžovatelka nesouhlasí ani s názorem vedlejšího účastníka ve věci předmětu řízení, když tvrdí, že části výroku rozhodčího nálezu pod písm. b) až f) nelze považovat za mezitímní, jelikož předmětný rozhodčí nález je jasně označen jako konečný.
V.
16. Ústavní soud je dle ustanovení §43 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro meritorní projednání ústavní stížnosti. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem má tento pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než o návrhu rozhodne nálezem, čehož předpokladem je objektivní způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
17. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je však třeba zdůraznit, že uvedenou zásadu lze respektovat pouze tehdy, pokud obecné soudy postupují v souladu s ústavními právy zakotvenými v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění se příčí pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. V případě procesního postupu soudu ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti však Ústavní soud pochybení takového charakteru neshledal.
VI.
18. Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Na toto vymezení navazuje na úrovni zákona §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zakládající legitimaci k podání ústavní stížnosti osobě, která tvrdí zkrácení svých ústavně zaručených práv a svobod zásahem orgánu veřejné moci. Rozhodce či stálý rozhodčí soud však za orgány veřejné moci nelze považovat a případná ústavní stížnost proti jejich rozhodnutí není přípustná. Tentýž závěr však neplatí pro soudní rozhodnutí vydaná v řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem podle části čtvrté zákona o rozhodčím řízení. Jak ostatně konstatoval Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 3059/08, "zachování ústavních požadavků v řízení před rozhodcem nebo rozhodčím soudem je zaručeno možností soudního přezkumu podle části čtvrté zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (srov. důvody vypočtené v ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb.). Toliko rozhodnutí obecného soudu, podle části čtvrté zákona č. 216/1994 Sb., může být napadeno ústavní stížností (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 574/01 a sp. zn. II. ÚS 455/01, dále pak např. usnesení sp. zn. III. ÚS 460/01, publikováno in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 24, usnesení č. 41, str. 563)." Směřuje-li tedy ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, je v tomto rozsahu přípustná.
19. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá skutečnost, že obecné soudy nezjednaly nápravu v případě, kdy rozhodčí senát svými procesními pochybeními zásadně snížil úroveň ochrany, které by se jí dostalo v občanském soudním řízení. Ústavní soud však tento názor stěžovatelky nesdílí. Je sice pravdou, že i v případě, kdy strany na základě své shodné vůle přesunou pravomoc k rozhodnutí vzájemného sporu na rozhodce, musí jim být zachována úroveň ochrany, která by se jim dostala v civilním řízení soudním, to však neznamená, že lze přehlížet výhody rozhodčího řízení a jeho praktickou využitelnost. Právě široké dispoziční oprávnění stran, kterým mohou nejen přenést pravomoc k rozhodnutí vzájemných sporů, ale také upravit řadu dalších aspektů rozhodčího řízení, jsou hlavním důvodem, proč rozhodování případného sporu svěří tyto strany rozhodci. Dvojnásob to pak platí u takových subjektů, které mají dostatečné možnosti zajistit si právní pomoc a které jsou tedy ochotny a schopny se podílet i na dotváření procesních pravidel případného rozhodčího řízení. Kontrolní funkce obecných soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení se pak může zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy, např. zda rozhodčí řízení vůbec mohlo proběhnout, zda v něm nebyla popřena některá významná procesní práva stran, popř. zda rozhodčí nález sám netrpí vadami procedurálního rázu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3757/15).
20. V daném případě napadenému rozhodčímu nálezu předcházelo čtyři roky trvající rozhodčí řízení, které navíc bylo již čtvrtým rozhodčím řízením vedeným mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem na obdobném skutkovém základu, a tudíž procesní pravidla byla mezi stranami ustálena a obě strany měly dostatečný prostor k uplatnění svých námitek či důkazních návrhů, který také hojně využily.
21. Stěžovatelka na podporu svých argumentů poukazuje v první řadě na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1794/10, se kterými se lze v obecné rovině ztotožnit. Je však nutno zdůraznit, že důvodem vyhovění ústavní stížnosti v citované věci nebyla skutečnost, že v rozhodčím řízení byla porušena poučovací povinnost dle ustanovení §118a občanského soudního řádu, ale skutečnost, že se obecné soudy námitkou stěžovatele týkající se poučovací povinnosti rozhodce zabývaly nedostatečně. Ačkoliv lze souhlasit s tvrzením, že i v rozhodčím řízení musí být zachovány standardy spravedlivého procesu, stále platí, že zásah soudu je možný pouze v případě zásadních pochybení rozhodčího soudu procesní povahy, jak je uvedeno shora. Úkolem Ústavního soudu pak není opětovně posoudit, zda předmětný rozhodčí nález měl být zrušen, ale pouze posouzení, zda obecné soudy v řízení o návrhu na zrušení tohoto nálezu postupovaly v souladu s ústavně zaručenými právy stěžovatelky.
22. Rozhodčí senát dle tvrzení stěžovatelky porušil svou poučovací povinnost ve smyslu ustanovení §118a občanského soudního řádu, což mělo mít za následek zamítnutí jejího návrhu pro neunesení důkazního břemene. V dané souvislosti je třeba podotknout, že sice lze akceptovat závěr, že i v rozhodčím řízení musí být zachována zásada předvídatelnosti rozhodnutí, a pokud není poučovací povinnost upravena v zákoně o rozhodčím řízení, je nutno aplikovat úpravu občanského soudního řádu, avšak tato aplikace má být pouze přiměřená. Jak navíc konstatuje i soud prvního stupně ve svém napadeném rozhodnutí, nelze v poučovací povinnosti soudu spatřovat povinnost, aby soud strany poučoval v tom směru, jak konkrétně doplnit další skutková tvrzení, případně důkazy, aby byly ve sporu úspěšné. Takové poučení je naopak nepřípustné pro rozpor se zásadou rovnosti "zbraní". V předmětném rozhodčím řízení bylo stranám zastoupeným advokáty jasné, jaké otázky jsou mezi nimi sporné (tyto otázky byly formulovány na jednáních konaných v červenci r. 2009, jak plyne z čl. X. předmětného rozhodčího nálezu), byly rozhodčím senátem vyzvány, aby se k nim vyjádřily a v souladu s řádně dohodnutými procesními pravidly byly oprávněny k těmto otázkám navrhnout i důkazy.
23. Současně je z předmětného rozhodčího nálezu zřejmé, že rozhodčí senát žalobu stěžovatelky zamítl proto, že dle jeho názoru k tvrzenému porušení práv žalobce nedošlo, přičemž k tomuto závěru dospěl na základě úplně zjištěného skutkového stavu. Takto ostatně posoudil námitku porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí v rozhodčím řízení i odvolací soud. Ani Ústavní soud nespatřuje porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí v tom, že rozhodčí senát stěžovatelku nepoučil jak v konkrétních otázkách (viz odkaz na odstavce č. 209, 244 a 351 předmětného rozhodčího nálezu) upravit svá tvrzení či důkazní návrhy tak, aby došlo k vyvrácení závěru, který rozhodčí senát učinil na základě dosud zjištěného skutkového stavu věci. Stěžovatelkou uvedené závěry rozhodčího senátu, dle kterých nebylo v několika jednotlivostech uneseno ze strany stěžovatelky důkazní břemeno, jsou v podstatě vytrženy z kontextu. Například z odstavce 231. předmětného rozhodčího nálezu jednoznačně plyne, že rozhodčí senát považuje dokument "Gonka Miru" za pragmatický návrh řešení stávající situace, a nikoliv za strategii, jejímž smyslem mělo být účelové vyhnutí se splnění závazků ze strany vedlejšího účastníka, jak tvrdila stěžovatelka.
24. Ústavní soud se tak zcela ztotožňuje se závěry obecných soudů, že postupem rozhodčího senátu, který stěžovatelku dle jejího tvrzení nepoučil ve smyslu ustanovení §118a občanského soudního řádu, v daném případě nedošlo k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí a tudíž k vyloučení či zásadnímu snížení úrovně ochrany práv stěžovatelky ve srovnání s občanským soudním řízením, pro které by bylo nutno předmětný rozhodčí nález zrušit. Obecné soudy se otázkou poučovací povinnosti rozhodčího senátu a předvídatelností rozhodnutí rozhodčího soudu dostatečně zabývaly a své závěry také řádně odůvodnily.
25. Obdobný závěr přijal Ústavní soud i v případě námitky protiústavního posouzení otázky týkající se provádění a hodnocení stěžovatelkou navrženého důkazu v podobě usnesení Policie České republiky v trestním řízení. Stěžovatelka namítá, že toto usnesení, ačkoliv nebylo přijato jako důkaz, bylo rozhodčím senátem hodnoceno, a to až v samotném rozhodčím nálezu, navíc se neztotožňuje ani se závěry jeho hodnocení. K tomu Ústavní soud uvádí, že rozhodčí soud se v první řadě k důkaznímu návrhu předmětným usnesením, které mu bylo doručeno po ukončení dokazování a cca jeden měsíc před vydáním předmětného rozhodčího nálezu, vyjádřil v tom smyslu, že toto podání je nevyžádané a v rozporu s dohodnutými procesními pravidly. I přesto rozhodčí soud k tomuto podání zaujal stanovisko, avšak neučinil z něj žádné závěry, které by měly vliv na jeho rozhodnutí ve věci, vyjádřil se tedy pouze nad rámec, tj. obiter dictum. Hodnocení "důkazu" pak směřovalo pouze do roviny možnosti jeho připuštění poté, co bylo dokazování již skončeno. Uvedený postup nemohl mít dle názoru soudu prvního stupně a soudu odvolacího za důsledek snížení úrovně ochrany práv stěžovatelky, a to i s ohledem na to, že předmětné usnesení nebylo závazné ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 občanského soudního řádu. K těmto závěrům nemá Ústavní soud žádné námitky, pro doplnění pak poukazuje také na skutečnost, že stěžovatelkou zmiňovaný závěr o spáchání trestného činu nekalé soutěže je uveden pouze v odůvodnění tohoto usnesení, a to zjevně pouze za účelem stanovení promlčecí doby trestného činu.
26. Nelze spatřovat ničeho protiústavního ani v tom, jak obecné soudy posoudily námitku stěžovatelky týkající se výslechu jí navržených svědků a znalců. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodčí senát zcela nepředvídatelně a v rozporu s dohodnutým procesním postupem nepřipustil výslech řádně a včas navržených svědků a znalců na ústním jednání konaném dne 21. až 23. 7. 2009. Touto otázkou se podrobně zabýval soud prvního stupně, který ji také v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí důkladně rozebral a uzavřel, že strany rozhodčího řízení si dohodly jasný postup, jakým má být rozhodčí řízení vedeno a tento postup nebyl pro stěžovatelku nepředvídatelný, neboť se jím sama řídila a v souladu s ním předkládala řadu vyjádření doplněných písemnými výpověďmi svědků. Námitku nepředvídatelného postupu rozhodčího senátu ve věci nepřipuštění ústní výpovědi svědků a znalců navržených stěžovatelkou pak soud prvního stupně označil jako účelovou, s tímto názorem vyslovil souhlas i soud odvolací a ani Nejvyšší soud neshledal v tomto posouzení rozpor se stávající judikaturou. Ústavní soud pak konstatuje, že soudy a především soud prvního stupně se danou námitkou podrobně zabývaly, k jejímu posouzení provedly řadu důkazů z obsáhlého spisu vedeného rozhodčím soudem a jasně a srozumitelně vyložily, proč v namítaném postupu rozhodčího soudu nespatřují důvod pro zrušení předmětného rozhodčího nálezu. Jejich posouzení nelze ani zde nic vytknout.
27. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy posoudily protiústavně právní otázky týkající se tzv. opomenutých důkazů, kdy konkrétně specifikuje důkazy, jimiž se rozhodčí soud v předmětném rozhodčím nálezu nezabýval. Soud prvního stupně k této námitce uvedl, že absence specifikace všech důkazů v předmětném rozhodčím nálezu neznamená, že by je rozhodčí soud nevzal při rozhodování v potaz. Stěžovatelka také nijak konkrétně neuvádí, jaký vliv mělo nebo mohlo mít opomenutí těchto konkrétních důkazů na závěry rozhodčího soudu. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud rozhodčí soud některé důkazy neprovedl, řádně svůj postup zdůvodnil. Stěžovatelka navíc měla možnost navrhnout opravu rozhodčího nálezu, což však neučinila. Také odvolací soud v rámci posuzování provádění důkazů v předmětném rozhodčím řízení neshledal pochybení rozhodčího soudu, a to zejména s odkazem na závěry soudu prvního stupně.
28. V případě námitky protiústavního posouzení právní otázky týkající se vymezení a rozhodování o předmětu řízení, resp. výrokové části předmětného rozhodčího nálezu, odvolací soud uzavřel, že zahrnutí nikoli meritorních a svou povahou spíše deklarujících bodů b) až e) do výroku předmětného rozhodčího nálezu nelze posoudit jako pochybení, pro které by bylo třeba předmětný rozhodčí nález zrušit. Odvolací soud se touto námitkou stěžovatelky zabýval i přesto, že byla vznesena v řízení před soudem prvního stupně až v době, kdy nastaly účinky koncentrace řízení ve smyslu ustanovení §118b odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž dopad koncentrace řízení na danou námitku byl ze strany odvolacího soudu řádně přezkoumán. Ústavní soud je toho názoru, že body b) až e) výroku předmětného rozhodčího nálezu nelze považovat za tzv. mezitímní, jak ve svém odůvodnění uvedl odvolací soud, neboť jsou součástí stejného konečného rozhodčího nálezu, vůči němuž by měly jako mezitímní působit. Lze se však ztotožnit s jeho závěrem, že jejich zahrnutí do výroku předmětného rozhodčího nálezu není důvodem pro jeho zrušení, tím méně pro jeho zrušení v plném rozsahu, tedy i v části a) výroku předmětného rozhodčího nálezu. Ústavní soud tak uzavírá, že ani případné vadné posouzení otázky zrušení části b) až e) výroku předmětného rozhodčího nálezu ze strany obecných soudů by nemělo vliv na právní postavení stěžovatelky, a tudíž by nemohlo dosáhnout ústavněprávní dimenze. Nelze tedy dospět k závěru, že by zde byla stěžovatelka zkrácena na svých ústavně zaručených právech.
29. Rozhodnutím obecných soudů je ze strany stěžovatelky namítána dále formalistická a nespravedlivá interpretace a aplikace práva, díky níž v rozhodovacím procesu absentuje spravedlnost, která má být přítomna ve všech procesech, kde se interpretuje a aplikuje právo. V rámci této námitky však stěžovatelka pouze opakuje svá předchozí tvrzení a Ústavní soud tak s ohledem na závěry uvedené shora neshledává její důvodnost.
30. Pokud pak stěžovatelka namítá nedostatečnost odůvodnění napadených rozhodnutí, neshledává ani zde Ústavní soud žádné pochybení na straně obecných soudů, které by mohlo mít ústavněprávní rozsah. Náležité odůvodnění soudních rozhodnutí je precizně definováno např. v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1404/11, takto:
"Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu je požadavek, aby rozhodnutí soudů byla náležitým způsobem odůvodněna. Pro účastníka řízení z nich musí být zřejmé, jaká skutková zjištění soud učinil a jakým způsobem je právně vyhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry přitom nesmí být projevem libovůle a úvahy, na nichž jsou založena, musí odpovídat obecně akceptovaným interpretačním postupům. Pokud jde o rozsah odůvodnění, ten přirozeně vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, neboť nezbytnost jednotlivých jeho obsahových komponentů se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, se kterými se soudy musí adekvátně vypořádat. Rozhodující je jejich relevance z hlediska projednávané věci a to, zda jsou způsobilé ovlivnit výsledek řízení. Význam nakonec nelze upřít ani otázce, zda je příslušným rozhodnutím rozhodováno v prvním stupni, nebo zda jde o rozhodnutí o řádném nebo mimořádném opravném prostředku. V těchto případech nelze na rozhodnutí soudů hledět izolovaně, nýbrž ve spojení s rozhodnutími jemu předcházejícími. Soud rozhodující o opravném prostředku především není povinen opakovat argumentaci obsaženou v odůvodněních jím přezkoumávaných rozhodnutí, pokud ji považuje za správnou a dostatečnou z hlediska výše uvedených požadavků. Z jeho rozhodnutí ovšem musí být patrné, že se skutečně zabýval všemi důležitými otázkami a že se neomezil toliko na potvrzení závěrů soudů nižšího stupně".
31. Ve světle shora uvedených závěrů lze konstatovat, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky zabývaly velmi podrobně a své závěry odůvodnily řádně. Zejména je nutno vyzdvihnout rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy tento soud se nejen důkladně seznámil s rozsáhlým spisovým materiálem předmětného rozhodčího řízení, ale také své závěry podepřel logickou a srozumitelnou argumentací, která mohla být bezezbytku po řádném přezkoumání převzata soudem odvolacím. V porovnání s podrobností rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího se může jevit odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu stručnější, avšak i zde Nejvyšší soud dostál své povinnosti jasně, srozumitelně, logicky a zejména dostatečně odůvodnit své závěry, přičemž rozsah jeho odůvodnění je přiměřený relevanci námitek obsažených v dovolání.
32. Po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí a spisového materiálu, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí. Ústavní soud se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, kdy tento zásah provádí výhradně tehdy, kdy případné porušení běžných zákonů dosáhne takové intenzity, že je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. V daném případě se však o takový případ nejedná, když v postupu soudů v dané věci nelze spatřovat omezení či odepření základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Naopak Ústavní soud dospěl k závěru, že nejenom v řízení před obecnými soudy, ale i v samotném rozhodčím řízení, bylo ze strany soudů, resp. rozhodčího soudu, postupováno s maximální péčí a byly zachovány zásady, na kterých spočívá spravedlivý proces. Pokud soudy dospěly k závěru, že v předmětném rozhodčím řízení nebyla porušena procesní práva stran a nebyla tak snížena úroveň ochrany jejich práv, pak k tomuto závěru dospěly způsobem, který je zcela v souladu s ústavně zaručenými základními právy stěžovatelky.
VII.
33. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu