ECLI:CZ:US:2017:4.US.1008.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1008/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Milana Zuzíka, zastoupeného Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem Školská 38, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017 č. j. 20 Cdo 5748/2016-102, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016 č. j. 18 Co 237/2016-77 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 4. 2016 č. j. 22 EXE 5618/2015-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí exekučních soudů, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na zastavení exekuce, a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání jako nepřípustné.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na zastavení exekuce odůvodněného tím, že mu exekuční titul dosud nebyl řádně doručen, neboť exekuční titul měly za řádně doručený na adresu trvalého pobytu stěžovatele (postupem podle §46a odst. 1 a §46b písm. a), věta za středníkem o. s. ř.) a formálně vykonatelný.
Stěžovatel namítá, že soudy postupovaly formálně, když exekuční titul doručovaly na adresu místa jeho trvalého pobytu podle evidence obyvatel, kde se však nezdržuje. Namítá, že soudu byla známa jeho doručovací adresa, neboť mu ji v nalézacím řízení, které vedlo k vydání exekučního titulu, sdělil oprávněný a v rámci jiného řízení ji soudu sdělil i stěžovatel. Formalistickým postupem soudů tak stěžovateli byla zcela odepřena možnost obrany před soudem. Dále poukazuje na to, že exekuční titul má povahu rozsudku pro zmeškání a vydání takového rozsudku vyžaduje vyšší pozornost soudů s ohledem na ochranu procesních práv účastníka, proti němuž návrh na vydání rozsudku pro zmeškání směřuje. Soudy se měly podrobně zabývat tím, jestli stěžovatel nepřebíral poštu záměrně, bez relevantního důvodu a s cílem bránit postupu soudního řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že soudy všech stupňů se v souvislosti s návrhem na zastavení exekuce otázkou doručení exekučního titulu stěžovateli řádně zabývaly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Nymburce č. j. 5 C 31/2014-65 byla povinným, tj. stěžovateli a Anně Zuzíkové, uložena povinnost zaplatit oprávněnému společně a nerozdílně částku 926 091,55 Kč s příslušenstvím. Odvolání stěžovatele, ve kterém se shodnou argumentací jako v návrhu na zastavení exekuce namítal, že mu rozsudek nebyl řádně doručen, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016 č. j. 28 Co 261/2016-116 odmítnuto jako opožděné. Odvolací soud uvedl, že rozsudek i opravné usnesení byly stěžovateli řádně doručovány na jeho adresou pro doručování podle §46b písm. a) o. s. ř., tj. na adresu trvalého pobytu evidovanou v informačním systému Ministerstva vnitra, když stěžovatel ani do tohoto systému, ani v předmětném řízení soudu nikdy nesdělil jinou adresu. V exekučním řízení, z nějž vyústila napadená rozhodnutí, soudy rovněž dospěly k závěru, že exekuční titul byl stěžovateli řádně v souladu s ustanovením §46, §46a a §46b o. s. ř. doručen. Zdůraznily, že není-li adresa pro doručování určena samotným adresátem, protože ji ve svém podání neuvedl nebo protože v řízení (dosud) žádné podání nebo jiný úkon neučinil, stanoví soud adresu pro doručení podle hledisek uvedených v §46b písm. a) až n) o. s. ř. (srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 304). Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť závěry soudů jsou souladné s dosavadní judikaturou.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Soudy se námitkami stěžovatele - v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti - řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke shora nastíněným závěrům ohledně vykonatelnosti exekučního titulu a tedy i důvodu pro nevyhovění návrhu stěžovatele na zastavení exekuce.
Poukaz stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu týkající se možného formalistického postupu soudů při vydání rozsudku pro uznání či zmeškání není případný. Předmětem projednávané věci jsou rozhodnutí týkající se návrhu na zastavení exekuce. Z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že stěžovatel řádně nevyužil možnosti podat proti rozsudku pro zmeškání opravné prostředky a konečně proti rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení ani nevyužil možnost podat ústavní stížnost.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Z této zásady mj. vyplývá, že každý adresát (účastník řízení) je odpovědný "za existenci adresy pro doručování a ochrany vlastních zájmů" a je proto povinen si zajistit přijímání listin na adrese pro doručování bez ohledu na to, zda se na této adrese skutečně zdržuje nebo zda mu jinak mohou být na ní listiny odevzdávány.
V projednávané věci, kdy stěžovatel byl jedním ze žalovaných, bylo vůči němu vedeno více soudních řízení, je navíc zřejmé, že musel mít povědomí o vedení předmětného sporu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu