ECLI:CZ:US:2017:4.US.1103.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1103/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu M. P., zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou, se sídlem Dělnická 434/1a, 736 01 Havířov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 2017 č. j. 4 To 325/2016-593, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 31. října 2016 č. j. 103 T 20/2016-561, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení a za účasti A) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, B) Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočky v Havířově a C) obchodní společnosti DEKTRADE a. s., se sídlem Tiskařská 10/257, 108 00 Praha 10, IČ: 48589837, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 11. dubna 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se M. P. (dále jen "obviněný" nebo "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, konkrétně do práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na rovné postavení účastníků řízení dle článku 37 odst. 3 Listiny a do práva na podnikání ve smyslu článku 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále namítá porušení článku 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (obviněný) byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově [dále jen "nalézací soud"] ze dne 31. října 2016 č. j. 103 T 20/2016-561, shledán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry dle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti šesti měsíců. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti blíže specifikovaný v označeném rozhodnutí na dobu třiceti šesti měsíců a povinnost nahradit obchodní společnosti DEKTRADE a. s. (poškozené) škodu ve výši 417.392 Kč.
K odvolání obviněného a státního zástupce Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 12. ledna 2017 č. j. 4 To 325/2016-593, rozhodnutí nalézacího soudu zrušil ve výroku o trestu a nově obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Ve výroku o vině a o náhradě škody ponechal odvolací soud napadený rozsudek beze změn. Odvolání státního zástupce odvolací soud zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel prostřednictvím své právní zástupkyně ústavní stížnost.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předně brojí proti závěru obecných soudů o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu zpronevěry dle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť má za to, že v projednávané věci nebyl prokázán jeho úmysl "přisvojit si cizí věc, která mu byla svěřena". Následně stěžovatel namítá, že v řízení před obecnými soudy nemělo být "ani zjištěno, v jakém rozsahu a v jaké výši mělo dojít k přisvojení si cizí věci". V rámci své obhajoby se stěžovatel opakovaně snažil orgánům činným v trestním řízení přednést svůj právní názor na danou problematiku, nicméně tyto "jeho argumentaci nepřisvědčily"; nadto se dle stěžovatele orgány činné v trestním řízení s jeho obhajobou dostatečným způsobem údajně nevypořádaly, resp. tato měla zůstat bez jakékoliv relevantní protireakce.
Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatel předkládá vlastní právní posouzení jednání, jež mu bylo v trestním řízení kladeno za vinu.
IV.
Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí ve věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Uvedený princip subsidiarity ústavní stížnosti pak vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Pokud by v rozporu s tímto principem rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů a narušit zásadu dělby kompetencí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. září 2012 sp. zn. III. ÚS 3507/10).
Ústavní soud ve svém stanovisku ze dne 4. března 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st 38/14, uvedl, že ve věcech trestních musí stěžovatel vždy vyčerpat i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, pokud je přípustné. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V citovaném stanovisku Ústavní soud dále zdůraznil, že "Dovolací řízení se (...) nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je (...) povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud."
Ačkoliv o přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu byl stěžovatel výslovně poučen na stranách 9 až 10 rozhodnutí odvolacího soudu, nevyužil tohoto mimořádného opravného prostředku, byť se mu ze zákona nabízel. Stran přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel v této věci toliko uvádí, že "vyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně mého práva poskytuje (ustanovení §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu a contrario)", což však neučinil, neboť za takový procesní prostředek je dle shora citované judikatury Ústavního soudu třeba považovat i dovolání, není-li jeho přípustnost ex lege vyloučena [což však v projednávané věci - neboť rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu - není].
Protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, nemohl se Ústavní soud jeho návrhem meritorně zabývat. Z tohoto důvodu byl Ústavní soud nucen podaný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dn 26. dubna 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj