ECLI:CZ:US:2017:4.US.1116.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1116/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Francouzská 4, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. února 2017 č. j. 13 Co 565/2016-1136 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. září 2016 č. j. 0 P 1343/2006-1089, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a 1) Statutárního města Ostravy, Úřadu městského obvodu Jih, a 2) E. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel (dále rovněž "otec nezletilého") v ústavní stížnosti napadá obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která, podle jeho názoru, porušila jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť napadená rozhodnutí prý vykazují prvky "libovůle" v rozhodování těchto soudů.
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, ve věci péče o nezletilého J. K. (dále rovněž "nezl. J."), v řízení o výživném rozhodl okresní soud tak, že návrh otce na jeho snížení zamítl (výrok I.) Otec podal dne 23. 6. 2016 návrh, kterým se domáhal "zrušení vyživovací povinnosti k nezl. J. s účinností od 1. 6. 2016".
Po provedeném, dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že za situace, v níž bylo o výživném pro nezl. J. rozhodováno rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2013 pod č. j. 44 P a Nc 88/2012, 0 P 1343/2006-732, kdy dosavadní výše výživného byla zvýšena na částku 8 000,- Kč měsíčně, a po té bylo o výživném znovu rozhodováno rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2015 č. j. 0 P 1343/2006-1001, není důvodu ke změně dosavadní úpravy i výše vyživovací povinnosti otce k nezl. J. Proto byl návrh otce na snížení výživného pro nezl. J. zamítnut.
V řízení bylo prokázáno, že otec nezletilého řádně neplatí výživné, má na něm dluh cca 120 000,- Kč. Nezl. J. v době rozhodování soudu studoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou, matka nezl. J. měla další vyživovací povinnost a žila spolu s nezl. J., jeho polorodým sourozencem a druhým manželem ve společné domácnosti. Soud zjišťoval rovněž příjmy manžela matky i matky, přičemž dospěl k závěru, že již dříve stanovená výše výživného je přiměřená i po uplynutí tří let od doby posledního rozhodování.
Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud doplnil dokazování jen ohledně účtů u družstva Artesa a k ukončení členství stěžovatele k tomuto družstvu.
Odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v zásadě správná, a že i po doplnění dokazování nevyšla najevo žádná skutečnost, která by mohla vést k odlišnému právnímu posouzení projednávané věci a v mezidobí nedošlo ani k žádné změně poměrů, která by mohla zvrátit dosud platné závěry soudu prvního stupně v otázce výše výživného pro nezl. J.
III.
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") namítá, že v průběhu let 2007 až 2011 probíhalo u něj vážné psychiatrické onemocnění, které bylo údajně způsobeno probíhajícím opatrovnickým řízením a které mu ztěžovalo možnost v průběhu řízení o návrhu na zrušení vyživovací povinnosti odpovídajícím způsobem argumentovat a předkládat listinné důkazy na podporu svých tvrzení. Ve věci rozhodující soudy k této skutečnosti dostatečně nepřihlédly, i když v opatrovnickém spise je založen znalecký posudek dokumentující zdravotní stav stěžovatele.
Obecným soudům stěžovatel vytýká, že prý nebyly schopny dostatečně posoudit individuální poměry stěžovatele, které se vyznačovaly vysokými finančními nároky soukromé léčby na straně jedné a nemožností dostát svým finančním závazkům a stanovené vyživovací povinnosti vůči nezl. J. na straně druhé. Oba soudy údajně rezignovaly na spravedlivé prokázání majetkových poměrů stěžovatele a jeho potřeb, neboť i přes omezené možnosti prokázat výdaje spojené s jeho léčbou měly vzít v úvahu povahu onemocnění i skutečnost, že sám je odkázán jen na finanční zdroje spojené s jeho invalidním důchodem a prodejem jeho nemovitostí.
Za nespravedlivé považuje stěžovatel i hodnocení soudů stěžovatele jako rodiče; připouští, že jeho vztahy s nezl. J. jsou "nulové", ale tato nepříznivá situace údajně nebyla zaviněna jen jeho nepříznivým zdravotním stavem, ale i nesoučinností orgánu sociálně právní ochrany dětí a matky nezletilého při nápravě ztráty již zpřetrhaných vztahů s jeho nezletilým synem.
IV.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele i obsahu napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje námitky týkající se převážně způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a z nich vyvozovaných skutkových zjištění stran jeho majetkových poměrů, životní úrovně a schopnosti plnit vyživovací povinnost k nezletilému J. v původně stanovené výši. I přes tvrzený ústavněprávní rozměr jde toliko o polemiku se závěry obecných soudů, která staví Ústavní soud do role třetí instance, která mu však nepřísluší.
Ústavní soud stojí na stanovisku, že určení výše výživného je věcí obecné justice. Ke kasaci soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Pochybení tohoto charakteru Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Z napadených rozsudků obecných soudů je zřejmé, že tyto vzaly v úvahu všechny relevantní skutečnosti, přičemž jejich závěry nelze považovat za zcela neodůvodněné, ani extrémní, ať již z hlediska interpretace a aplikace shora citovaných ustanovení zákona, nebo z hlediska provedeného dokazování.
Obecné soudy při řešení otázky podstatné změny poměrů, která je určující pro rozhodování o návrhu na snížení výživného, řádně přihlédly nejen k odůvodněným potřebám nezletilého J., ale i majetkovým poměrům obou rodičů. Mínění obecných soudů, že od poslední úpravy vyživovací povinnosti vzrostly odůvodněné potřeby nezl. J., stěžovatel přitom nijak nezpochybnil. Stěžovatel v podstatě setrval jen v rovině prostého tvrzení, že stanovené výživné je nad jeho aktuální finanční možnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že mezi zákonná kritéria uvedená v §913 odst. 1 občanského zákoníku nenáleží pouze hledisko stávajících majetkových (příjmových) poměrů rodiče, nýbrž i hledisko jeho schopností a možností. Podle zákona není tedy rozhodná jen fakticita příjmů, nýbrž i hledisko možné úrovně příjmů s ohledem na schopnosti a možnosti rodiče dítěte. Z tohoto úhlu pohledu tedy nelze obecně přijmout přesvědčení stěžovatele, podle něhož již samotný pokles příjmů rodiče musí vést také ke snížení výživného stanoveného pro dítě. Je naopak povinností rodiče vyvinout maximální úsilí k zajištění výživy dítěte. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy nijak nepochybily, pokud vycházely ze zjištění o majetkových poměrech stěžovatele, které s ohledem na dva realizované prodeje souboru nemovitostí v roce 2004 a v roce 2016 byly více než dobré a zcela umožňovaly placení výživného ve stanovené výši.
Ústavní soud nesdílí výhrady stěžovatele k údajně "paušalizaci" rozhodovací činnosti soudů v řízení o jeho návrhu na zrušení vyživovací povinnosti k nezl. J., neboť procesní práva stěžovatele byla po celou dobu řízení zachována. Ústavní soud vzal rovněž v úvahu, že nedostatečnost skutkových tvrzení stěžovatele nelze vyložit ve prospěch stěžovatele, zastoupeného po celou dobu řízení advokátem.
Rovněž neobstojí stěžovatelovo tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení, které se mělo promítnout do porušení spravedlnosti soudního řízení. Rovné postavení účastníků řízení ve své podstatě znamená, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svoji záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. V civilním řízení přichází do úvahy především právo na přístup k soudu, tj. možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), možnost osobně se účastnit řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny), být roven s ostatními účastníky řízení zejména v procesu dokazování (čl. 37 odst. 3 Listiny) a dosáhnout rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Z odůvodnění rozsudků okresního a krajského soudu nevyplývá, že by stěžovatel byl ve svých procesních právech jakkoliv krácen či znevýhodněn vůči ostatním účastníkům řízení. Stěžovateli nebylo bráněno v přístupu k soudu, byla mu dána možnost, aby uplatnil svoje návrhy a tvrzení, navrhl důkazy k podpoře svých tvrzení, reagoval na návrhy a tvrzení protistrany a čerpal opravné prostředky. Těchto práv stěžovatel zjevně využil. Nelze klást k tíži soudu, že skutková stvrzení stěžovatele nebyla podepřena dostatečnými, především listinnými důkazy. Odvolací soud konstatoval, že stěžovatel, jak ostatně sám uvedl ve svém odvolání, nedisponuje potvrzeními o úhradách za tvrzené jednotlivé hospitalizace na GHC klinice v Praze v řádech statisíců až miliónů korun; Těmto tvrzením proto neuvěřil.
V projednávané věci tedy Ústavní soud žádné pochybení dosahující ústavněprávní relevance neshledal. Způsob a rozsah, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, vyhovuje požadavkům na spravedlivý proces. Ústavní soud v postupu a následném rozhodování obecných soudů neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že stěžovateli se porušení ústavně zaručeného práva, jehož se dovolával, prokázat nezdařilo. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu