ECLI:CZ:US:2017:4.US.1213.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1213/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti JUDr. Miroslava Sylly, advokáta se sídlem Český Krumlov, Přídolská 481, zastoupeného Mgr. Michalem Syllou, advokátem se sídlem Praha I, Jáchymova 26/2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016 č. j. 22 Cm 66/2007-474 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017 č. j. 11 Cmo 6/2016-480, spojené s návrhem na zrušení §12a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo být zasaženo do jeho práv ve smyslu čl. 1, čl. 9, čl. 26, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze přiznal stěžovateli, jako ustanovenému zástupci žalobce, v řízení o návrhu žalobce na povolení obnovy řízení odměnu ve výši 7 623,- Kč. Při výpočtu přiznané odměny okresní soud aplikoval §7 bod 4 a §12a odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"). Jednalo se o odměnu za tři úkony právní služby po 1 500,- Kč, tři paušální náhrady po 300,- Kč a náhradu za ztrátu času za 9 půlhodin po 100,- Kč, to vše zvýšeno o 21 % daň z přidané hodnoty. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze změnil napadené usnesení tak, že odměna stěžovatele činí 7 018 Kč.
Stěžovatel namítá, že soudy použily pro výpočet jeho odměny jako advokáta ustanovení §12a odst. 1 advokátního tarifu a snížily (v napadeném rozhodnutí Vrchního soudu) odměnu advokáta o 20 %. Ustanovení §12a odst. 1 advokátního tarifu postrádá podle stěžovatele zákonnou oporu a je v rozporu se zákonem a ústavním pořádkem. Advokátní tarif byl vydán na základě zmocnění v §22 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii"), přičemž toto ustanovení zákona již zmocnění neobsahuje. Uvádí, že tento stav, který trvá 11 let, se příčí požadavku přehlednosti a srozumitelnosti práva a principu právního státu. Zmocnění je totiž dnes obsaženo v §22 odst. 3 zákona o advokacii, aniž by to bylo v advokátním tarifu reflektováno. Stěžovatel dále namítá, že uvedené zákonné ustanovení nijak nezmocňuje ke stanovení diferencované výše odměny, k jejímu snižování či omezování v případech soudem ustanoveného zástupce. Snižování odměny u ustanoveného zástupce podle stěžovatele narušuje ústavní princip rovnosti a vylučování neodůvodněného odlišování v právech, zasahuje do práva na podnikání a porušuje i zákaz nucených prací. Stěžovatel má dále za to, že zákonnost advokátního tarifu je nutné hodnotit i z hlediska zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě je při ustanovení advokáta zástupcem podle §30 o. s. ř. kupujícím stát, který si ve svůj prospěch zavedl cenovou regulaci spočívající ve snížení ceny (§12a odst. 1 advokátního tarifu) a její limitaci (§12a odst. 2 advokátního tarifu). Stěžovatel poukazuje na to, že vydání advokátního tarifu je cenovou regulací, kdy Ministerstvo spravedlnosti vydalo advokátní tarif přesto, že není orgánem regulace cen podle zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že soudy vycházely z tarifní hodnoty určené podle §9 odst. 1 advokátního tarifu. Uvádí, že soud prvního stupně tento postup neodůvodnil a odvolací soud pouze uvedl, že pokud jde o výši odměny, předmětem sporu není peněžité plnění, ale obnova řízení, a proto je třeba podle §9 odst. 1 advokátního tarifu vycházet z tarifní hodnoty 10 000,- Kč. Stěžovatel poukazuje na to, že v dané věci se jednalo o obnovu řízení, kdy úkony právní služby se týkaly pohledávky ve výši 161 290 000,- Kč, a proto žádal, aby mu soud podle §140 odst. 1 o. s. ř. přiznal odměnu při této tarifní hodnotě, a za vykonané právní služby účtoval odměnu za 3 úkony právní služby po 108 820,- Kč. Vzhledem k tomu, že soudy se s uvedenými námitkami stěžovatele nevypořádaly, došlo také k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto je odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele s postupem soudů při výpočtu odměny za zastupování. Ústavní soud konstatuje, že pokud jde o posouzení podmínek přiznání odměny a náhrady nebo jejich konkrétní výši, není jeho úkolem interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy, jenž přísluší pouze obecným soudům. Spor o výši odměny ustanoveného zástupce zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12). Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13).
V nyní projednávaném případě Ústavní soud v postupu soudů při rozhodování o výši odměny ustanoveného zástupce neshledal nic, co by odporovalo výše uvedeným východiskům. Odůvodnění rozhodnutí Ústavní soud považuje za dostatečná a srozumitelná. Vrchní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že vzhledem k tomu, že předmětem sporu není peněžité plnění, ale obnova řízení, je třeba podle §9 odst. 1 advokátního tarifu vycházet z tarifní hodnoty ve výši 10 000,- Kč a §7 odst. 4 o sazbě za mimosmluvní odměnu z této tarifní hodnoty ve výši 1 500,-Kč, snížené o 20 % podle §12a odst. 1 advokátního tarifu. Vrchní soud rozvedl i další součásti odměny přiznané stěžovateli jako ustanovenému zástupci.
Stěžovatel v podstatě pouze nesouhlasí s aplikací uvedených ustanovení advokátního tarifu soudy, resp. s výší přiznané odměny. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, však sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Stěžovatelův návrh na zrušení ustanovení §12a odst. 1 advokátního tarifu jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu