ECLI:CZ:US:2017:4.US.1240.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1240/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky COMMERZBANK Aktiengesellschaft, se sídlem Spolková republika Německo, Franfurkt nad Mohanem, Kaiserstraße 16, D-60311, jednající prostřednictvím své organizační složky COMMERZBANK Aktiengesellschaft, pobočka Praha, se sídlem Praha 2, Jugoslávská 934/1, zastoupené Mgr. Robertem Nešpůrkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017 č. j. 62 Co 55/2017-455, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 24. 4. 2017 COMMERZBANK Aktiengesellschaft, (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka"), navrhla, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím o předběžném opatření byla porušena ústavně zaručená práva a svobody dle čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a toto rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně podala dne 29. 2. 2016 u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") proti svým bývalým zaměstnancům Janu Brčákovi (žalovaný 1/) a Janu Polankovi (žalovaný 2/) žalobu na zaplacení částky 605 703 105,66 Kč z titulu náhrady škody.
Dne 18. 11. 2016 usnesením č. j. 43 C 62/2016-411 obvodní soud na návrh žalobkyně ze dne 15. 11. 2016 nařídil předběžné opatření, kterým žalovanému 2/ uložil zdržet se nakládání s majetkem specifikovaným ve výroku I tohoto usnesení. Obvodní soud dospěl k závěru, že pro nařízení předběžného opatření byly splněny zákonné podmínky uvedené v §75c a násl. o. s. ř. a §102 odst. 1 o. s. ř., a návrhu vyhověl.
Dne 16. 2. 2017 usnesením č. j. 62 Co 55/2017-455 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného 2/ usnesení obvodního soudu ze dne 18. 11. 2016 č. j. 43 C 62/2016-411 změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Odvolací soud konstatoval, že v řízení ve věci samé dosud nebylo zahájeno důkazní řízení, byla pouze podána žaloba s řadou listinných důkazů, ve věci však dosud nebylo nařízeno jednání. Za tohoto stavu nelze dovodit, že by žalobkyně svou pohledávku uplatněnou žalobou dostatečně osvědčila tak, že zatím nic nebrání, aby jí mohla být soudním rozhodnutím přiznána, a to obzvláště za situace, kdy druhý žalovaný (obdobně jako první žalovaný) nárok žalobkyně neuznává a ve svém vyjádření z 30. 5. 2016 uplatnil celou řadu námitek. Uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů druhým žalovaným dne 29. 4. 2016 ještě neznamená ohrožení výkonu soudního rozhodnutí v případě, že žalobě ve věci samé bude alespoň částečně vyhověno. Odvolací soud uzavřel, že za daného stavu řízení pro nařízení předběžného opatření z důvodu obavy z možného ohrožení výkonu soudního rozhodnutí nebyly splněny zákonné podmínky uvedené v §75c odst. 1 o. s. ř. za použití §102 odst. 3 o. s. ř.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že odvolací soud v řízení o odvolání proti usnesení obvodního soudu o nařízení předběžného opatření ze dne 18. 11. 2016 č. j. 43 C 62/2016-411 opomněl přihlédnout k jejímu vyjádření k odvolání ze dne 14. 2. 2017, doručenému odvolacímu soudu téhož dne, čímž porušil požadavky spravedlivého procesu. Dále tvrdila, že její ústavně zaručená základní práva byla porušena "svévolným a excesivním výkladem podústavního práva", zejména při posuzování otázky vlivu uzavřené dohody o vypořádání společného jmění manželů na případný výkon rozhodnutí, a otázky přiměřenosti navrhovaného předběžného opatření.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
K podmínkám řízení o ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o předběžném opatření vydaném v civilním řízení Ústavní soud připomíná, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243, ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03, N 34/32 SbNU 321, ze dne 4. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04, N 72/37 SbNU 23, a další). Nelze rovněž opomenout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu proto vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Jen výjimečně je předmětem jeho přezkumné činnosti spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, to ovšem za podmínky, že současně jimi může být přímo a neodčinitelně zasaženo i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
Jinak řečeno, s ohledem na způsobilost některých předběžných opatření zasáhnout ústavně zaručená základních práva nebo svobody (v civilním procesu např. základní právo na pokojné užívání majetku), lze některá tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto. Z povahy věci však vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a nebylo projevem svévole [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)].
Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") v rozsudku ze dne 12. 1. 2012 ve věci Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s., proti České republice (stížnosti č. 12266/07, 40066/07, 36038/09 a 47155/09) (dostupný na http://hudoc.echr.coe.int, též na http://portal.justice.cz/, a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva 3/2013, str. 214) uvedl - s odkazem na rozsudek Velkého senátu Evropského soudu ze dne 15. 10. 2009 ve věci Micallef proti Maltě (stížnost č. 17056/06) - že některými předběžnými opatřeními může být porušen článek 6 odst. 1 Úmluvy. Musí však jít o předběžné opatření vydané ve věci, v níž je rozhodováno o "občanských právech a závazcích" v autonomním významu tohoto pojmu podle článku 6 Úmluvy, a dále je nutno podrobně zkoumat povahu předběžného opatření, jeho cíl, účel a dopad na předmětné právo. Ve všech případech, kdy lze mít za to, že předběžným opatřením bylo fakticky rozhodnuto o předmětném občanském právu nebo závazku, bez ohledu na délku jeho trvání, je článek 6 Úmluvy použitelný.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud rozhodl nesprávně, dospěl-li k závěru, že v projednávané civilní věci nebyly splněny podmínky §75c odst. 1 a §102 o. s. ř. pro nařízení předběžného opatření po zahájení řízení, tedy že byla důvodná obava, že by budoucí výkon rozhodnutí mohl být ohrožen. Jinak řečeno, podle stěžovatelky řízení před odvolacím soudem nebylo spravedlivé, neboť podmínky pro vydání předběžného opatření byly tímto soudem nesprávně právně posouzeny, v důsledku čehož bylo protiústavně zasaženo do základního práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud přisvědčil tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud nepostupoval korektně, pokud při rozhodování o odvolání proti usnesení obvodního soudu o předběžném opatření ze dne 18. 11. 2016 č. j. 43 C 62/2016-411 nepřihlédl k jejímu vyjádření ze dne 14. 2. 2017 k odvolání. Je však toho názoru, že i přes toto dílčí pochybení napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstojí a splňuje výše uvedené požadavky "omezeného testu ústavnosti", neboť bylo vydáno příslušným soudem na základě zákona, přičemž dostatečně uvedlo důvody, na nichž bylo založeno; nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které odvolací soud odvoláním napadené usnesení nalézacího soudu změnil, byly v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu