ECLI:CZ:US:2017:4.US.1513.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1513/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. 5. 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Martina Malého a Vlastimila Soukupa, oba právně zastoupení JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem, se sídlem Pařížská 68/9, 110 00 Praha 1, proti usnesení Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru v Děčíně, SKPV 2. odd. obecné kriminality, pracoviště v Rumburku ze dne 5. prosince 2016 sp. zn. KRPU-192903-225/TČ-2016-040272 a proti vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 1 VZT 211/2017-19 ze dne 25. dubna 2017, za účasti Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru v Děčíně, SKPV 2. odd. obecné kriminality, pracoviště v Rumburku a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 16. května 2017 se stěžovatelé (dále též "obvinění") domáhali zrušení výše uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, neboť jimi měla být porušena jejich ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli Martinu Malému bylo zahájeno trestní stíhání pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku; proti stěžovateli Vlastimilu Soukupovi je vedeno trestní stíhání pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to na základě usnesení Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru v Děčíně, SKPV 2. odd. obecné kriminality, pracoviště v Rumburku (dále jen "policejní orgán") ze dne 5. prosince 2016 sp. zn. KRPU-192903-225/TČ-2016-040272.
Dne 21. února 2017 upozornil policejní orgán oba obviněné na změnu právní kvalifikace, a to na dokonané trestné činy spáchané ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky.
Oba obvinění podali prostřednictvím svého právního zástupce žádost o sdělení, z jakých dosud zjištěných skutečností se dovozuje, že skutek by měl být kvalifikován jako dokonaný trestný čin spáchaný ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Po obdržení sdělení policejního orgánu ze dne 6. 3. 2017 sp. zn. KRPU-192903-225/TČ-2016-040272 zaslal právní zástupce stěžovatelů podnět dozorujícímu státnímu zástupci na přezkoumání zákonnosti probíhajícího trestního řízení. Vrchní státní zastupitelství v Praze podnět k výkonu dohledu jako nedůvodný vyrozuměním ze dne 25. dubna 2017 č. j. 1 VZT 211/2017-19 odložilo.
Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou naplněny všechny formální náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takovým procesním prostředkem může být ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Přípustné opravné prostředky nelze přitom chápat výhradně v kontextu existence možnosti nápravy příslušeného rozhodnutí (existence konkrétního opravného prostředku), ale v souvislostech pokračujícího soudního (trestního) řízení, které samou svou existencí zaručuje až do vydání meritorního rozhodnutí průběžnou kontrolu danou trestním řádem, v němž účastníku přísluší celá řada konkrétních nástrojů, včetně (případného) následného řízení v rámci obecného soudnictví (srovnej též sp. zn. II. ÚS 134/06 in http://nalus.usoud.cz). Východiskem pro tyto závěry je článek 4 Ústavy ČR, který uvádí, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh je patrné, že stěžovatelé nepodali stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že i v případě, kdy by stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, byl by patrně Ústavní soud nucen odmítnout jejich stížnost jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. v nálezu III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem, upravujících konkrétní řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Podle §75 odstavce 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000). Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání mechanismů všech ostatních.
Podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu je v pravomoci policejního orgánu rozhodnout neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že byl spáchán trestný čin. Zahájení trestního řízení je počátkem trestního stíhání, nad nímž vykonává podle §174 a násl. trestního řádu dozor příslušný státní zástupce, který je povinen podle §172 odst. 1 trestního řádu zastavit trestní stíhání, zjistí-li se, že k dalšímu vedení neexistuje důvod. Nastane-li tedy taková okolnost v řízení, bude úkolem orgánu veřejné moci rozhodnout v souladu s trestním řádem. Právně zastoupení stěžovatelé pak mohou v celém průběhu trestního stíhání využívat zákonem definované nástroje k ochraně svých zájmů.
Jelikož Ústavní soud dospěl v projednávané věci k závěru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim právní řád k ochraně jejich práva poskytuje, byl nucen v souladu s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrh stěžovatelů odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj