infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.04.2017, sp. zn. IV. ÚS 1965/16 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2017:4.US.1965.16.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2017:4.US.1965.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1965/16 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti H. H., zastoupeného JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem, se sídlem Platnéřská 191/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2016 č. j. 3 Tdo 297/2016-35, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2015 sp. zn. 9 To 349/2015, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. června 2015 sp. zn. 2 T 231/2014, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a za účasti A) Nejvyššího státního zastupitelství, B) Městského státního zastupitelství v Praze, C) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a D) Městské části Praha 5, se sídlem náměstí 14. října 1381/4, 150 22 Praha 5, IČ: 00063631, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 20. června 2016 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se H. H. (dále jen "obviněný" nebo "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v článku 26 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel dále namítá porušení článku 1 Listiny a článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil: 1) Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") ze dne 25. června 2015 sp. zn. 2 T 231/2014, byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu dle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu tří let. Současně nalézací soud uložil obviněnému povinnost nahradit Městské části Praha 5 (dále jen "poškozená") škodu ve výši 792 000 Kč. 2) Uvedeného trestného činu se měl obviněný (stručně řečeno) dopustit tím, že jako tzv. neuvolněný zastupitel se úmyslně obohatil na úkor poškozené o celkem 792 000 Kč. Skutek spáchal tak, že si nechal obcí proplácet ušlý výdělek v sazbě pro členy zastupitelstva, kteří nejsou v pracovním nebo jiném obdobném poměru, přestože v pracovním poměru byl, a věděl, že ušlý výdělek je mu poškozenou proplácen neoprávněně. 3) Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, jež Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. září 2015 sp. zn. 9 To 349/2015, zamítl jako nedůvodné. 4) Dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. března 2016 č. j. 3 Tdo 297/2016-35, odmítl jako zjevně neopodstatněné. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně shrnuje důvody, které jej vedly k předložení "čestného prohlášení" (jež bylo součástí žádosti) jímž potvrzoval, že v rozhodné době nebyl v pracovním poměru. Ústředním motivem jeho jednání údajně mělo být diskriminační nastavení právní normy upravující čerpání náhrad neuvolněnými zastupiteli - ustanovení §52 odst. 4 (ve spojení s §87 odst. 3) zákona č. 131/2000 Sb,, o hlavním městě Praze - která údajně zvýhodňuje pracovní poměr před podnikatelskou činností, přičemž nijak neupravuje souběh pracovního poměru a podnikání, tj. situace, v níž se nacházel stěžovatel. Následně stěžovatel orgánům činným v trestním řízení vytýká, že otázku výkonu podnikatelské činnosti a existenci zaměstnaneckého poměru stěžovatele údajně posoudily ryze formálně, s odkazem na existenci živnostenského oprávnění a pracovní smlouvy, aniž by se blíže zabývaly materiální stránkou věci, jelikož stěžovatel vykonával podnikatelskou činnost jako prioritní, tedy mající hlavní podíl na jeho příjmech. Oproti tomu pracovní poměr pro něj měl dle jeho tvrzení představovat jen druhotný zdroj příjmů. Stěžovatel dále doplňuje, že pracovní poměr fakticky vykonával v rámci svého volného času, tedy mimo funkci zastupitele; naopak jeho podnikatelská činnost byla postupně utlumována právě z důvodu výkonu uvedené funkce - obecné soudy tak dle stěžovatele měly vzít v potaz, že neuvedl-li by v čestném prohlášení, že není v pracovním poměru, byl by v porovnání s jinými refundujícími zastupiteli "citelně znevýhodněn". Situaci, v níž se ocitl, označuje za zákonem o hlavním městě Praze výslovně neřešenou a při striktním výkladu jeho příslušných ustanovení i diskriminační, a proto porušující článek 26 a článek 1 Listiny. Další námitky vznáší stěžovatel proti závěrům obecných soudů o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, jelikož je přesvědčen, že "z provedeného dokazování v dané věci vyplývá, že nikdy nechtěl poškozené způsobit jakoukoliv škodu a tuto neprávem připravit o finanční prostředky." Stěžovatel tvrdí, že pouze zákonným způsobem využil svého práva žádat o refundaci ušlého výdělku z jeho podnikatelské činnosti. Dle stěžovatele proto jeho zavinění nepokrývá veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť neměl v úmyslu způsobit poškozené škodu. Dovodily-li obecné soudy trestní odpovědnost stěžovatele, porušily tím dle něj článek 36 Listiny. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nesprávně stanovily výši způsobené škody, protože při jejím vyčíslení nepostupovaly v souladu se zákonem a neměly ani zohlednit veškeré relevantní okolnosti dané věci. Stěžovatel namítá, že poškozená měla o jeho pracovním poměru vědět, přičemž nijak blíže neověřila informace poskytnuté stěžovatelem příslušnému odboru (tj. obsah žádosti stěžovatele). Poškozená tak vznik škody zčásti spoluzavinila, k čemuž však obecné soudy při stanovení výše škody nijak nepřihlédly, ačkoliv tak učinit měly (k tomu stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. března 2012 sp. zn. III. ÚS 2954/11, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Tím, že obecné soudy nepřihlédly ke spoluzavinění poškozené, porušily dle stěžovatele článek 95 Ústavy. Konečně stěžovatel namítá, že závěr Nejvyššího soudu o tom, že v projednávané věci nelze uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, není správný. Dle stěžovatele totiž je třeba vzít v potaz i "participaci poškozené na spáchání trestného činu" a rovněž zohlednit "příčiny a podmínky, za kterých byl čin spáchán". IV. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, avšak je zjevně neopodstatněná. Úvodem Ústavní soud připomíná, že podle článku 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). Ústavní soud přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že nevykazuje žádné ústavněprávní deficity ve smyslu natolik extrémního postupu, který by překračoval meze ústavnosti. Naopak, napadená rozhodnutí jsou srozumitelně, logicky a přesvědčivě odůvodněna a závěr obecných soudů, že stěžovatel svým jednáním naplnil veškeré znaky skutkové podstaty zločinu podvodu dle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, se z nich jednoznačně podává. Stran konkrétních námitek stěžovatele považuje Ústavní soud za nutné uvést následující: K tvrzení stěžovatele o důvodech jeho jednání (založených na údajně diskriminačním charakteru ustanovení §52 odst. 4 zákona o hlavním městě Praze, ve znění do 31. ledna 2017) je třeba říci, že obecné soudy se výkladem označeného ustanovení zabývaly opakovaně. Závěr obecných soudů, že stěžovatel nesplňoval zákonnou podmínku pro náhradu výdělku prokazatelně ušlého v souvislosti s výkonem funkce, neboť nebyl neuvolněným zastupitelem, který není v pracovním nebo jiném obdobném poměru, a že si této skutečnosti musel být vědom nejpozději od 16. prosince 2010, kdy byly zastupitelstvem poškozené (za účasti stěžovatele) přijaty zásady náhrady mzdy nebo výdělku, proto Ústavní soud nepovažoval za projev nepřípustné svévole v rozhodování soudů, neboť se ze zjištěného skutkového stavu zřetelně podává. S ohledem na jednoznačnou dikci ustanovení §52 odst. 4 (ve spojení s §87 odst. 3) zákona o hlavním městě Praze, ve znění do 31. prosince 2017 ["Neuvolněným členům zastupitelstva hlavního města Prahy, kteří nejsou v pracovním nebo jiném obdobném poměru, poskytuje hlavní město Praha ze svých rozpočtových prostředků náhradu výdělku prokazatelně ušlého v souvislosti s výkonem jejich funkce (...)"] Ústavní soud nemohl přitakat ani námitce stěžovatele, že obecné soudy prý rezignovaly na ústavně konformní výklad uvedeného ustanovení zákona o hlavním městě Praze. Současně je třeba odmítnout i tvrzení stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení se nezabývaly "materiální stránkou věci", totiž že pracovní poměr představoval pro stěžovatele pouze sekundární zdroj příjmů. Taková otázka totiž - s ohledem na jednoznačně stanovené podmínky náhrady ušlého výdělku - nebyla v poměrech projednávané věci rozhodná. Co se týče údajně diskriminačního charakteru ustanovení §52 odst. 4 zákona o hlavním městě Praze, odkazuje Ústavní soud na poznámku nejvyššího státního zástupce obsaženou ve vyjádření k dovolání stěžovatele, že danou námitku je třeba směřovat do oblasti zákonodárné. Uvedené však ničeho nemění na závěru, že ustanovení §52 odst. 4 zákona o hlavním městě Praze ve znění do 31. prosince 2017 umožňuje náhradu výdělku prokazatelně ušlého v souvislosti s výkonem funkce pouze neuvolněným členům zastupitelstva, kteří nejsou v pracovním nebo jiném obdobném poměru. Ústavní soud neshledal jako opodstatněnou ani námitkou stěžovatele, že jeho zavinění nepokrývá všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, konkrétně vznik škody. Obecné soudy se otázkou zavinění stěžovatele opakovaně zabývaly (mimo jiné vyloučily, že by stěžovatel jednal v tzv. negativním právním omylu ve smyslu §19 odst. 1, 2 tr. zákoníku), přičemž jejich závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněný. To, že stěžovatel své obohacení na úkor poškozené subjektivně nevnímal jako škodu na straně poškozené, nemá z hlediska existence zavinění k následku trestného činu (zde značné škody ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku) žádný význam. Tvrdí-li stěžovatel, že obecné soudy opomenuly při stanovení výše náhrady škody zohlednit, do jaké míry se na jejím vzniku měla podílet i poškozená, je třeba říci, že tuto námitku stěžovatel uplatňuje poprvé až v ústavní stížnosti. Stěžovatel ani netvrdí, že by se s touto jím dříve vznesenou námitkou obecné soudy nevypořádaly. Ústavní soud opakuje, že při své rozhodovací činnosti je vázán zásadou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, z níž plyne, že těmto orgánům musí být dána možnost vypořádat se s tvrzenými porušeními základních práv dříve, než je k jejich posouzení povolán Ústavní soud. Je proto povinností stěžovatele vyčerpat své námitky již v původních řízeních, z nichž napadená rozhodnutí vzešla (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. července 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, ze dne 12. dubna 2007 sp. zn. I. ÚS 603/06, či ze dne 2. října 2008 sp. zn. III. ÚS 2111/07). Jelikož tak stěžovatel v projednávané věci neučinil, Ústavní soud se danou námitkou nemohl zabývat. Argumentuje-li stěžovatel uplatněním zásady subsidiarity trestní represe, Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že princip ultima ratio (z něhož uvedená zásada vyvěrá) nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní nebo jiná. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. října 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12, či ze dne 23. října 2014 sp. zn. I. ÚS 1548/14). V projednávané věci však obecné soudy neshledaly podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti pouze odpovědností občanskoprávní, s čímž se Ústavní soud ztotožňuje. Na závěru obecných soudů o neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe ničeho nemohla změnit případná pochybení na straně poškozené. Konečně ani tvrzení stěžovatele, že jeho jednání bylo součástí "všeobecně známé praxe zastupitelů" není s to zvrátit závěr obecných soudů o jeho trestní odpovědnosti. Jelikož napadená rozhodnutí nebyla způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatele, Ústavní soud neshledal opodstatněnost svého kasačního zásahu, a proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2017:4.US.1965.16.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 1965/16
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 4. 2017
Datum vyhlášení  
Datum podání 20. 6. 2016
Datum zpřístupnění 24. 5. 2017
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 5
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha 5
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 131/2000 Sb., §52 odst.4
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6
  • 40/2009 Sb., §12 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík trestný čin/podvod
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
zastupitelstvo
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-1965-16_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 97249
Staženo pro jurilogie.cz: 2017-06-06