ECLI:CZ:US:2017:4.US.2213.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2213/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila - ze dne 25. dubna 2017 sp. zn. IV. ÚS 2213/16 ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem Praha 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 5. 2016 č. j. 4 To 109/2015-1688, kterým bylo potvrzeno zamítnutí stěžovatelovy žádosti o bezplatnou obhajobu a závěr, že předseda senátu soudu prvního stupně v téže věci není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl zrušen výrok pod bodem I usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 12. 2014 č. j. 6 T 149/2014-1238, přičemž v ostatních bodech zůstalo napadené usnesení Okresního soudu v Teplicích nezměněno. Krajský soud v Ústí nad Labem tak napadeným rozhodnutím potvrdil zamítnutí žádosti stěžovatele o přiznání bezplatné obhajoby v řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 149/2014 a také závěr, že předseda senátu Okresního soudu v Teplicích Mgr. Martin Roubalík není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v téže věci.
2. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
3. Stěžovatel namítá, že Krajský soud v Ústí nad Labem v napadeném rozhodnutí nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 (N 15/80 SbNU 191). Tímto nálezem bylo zrušeno předešlé rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2015 č. j. 4 To 109/2015-1409, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti výše uvedenému usnesení Okresního soudu v Teplicích.
4. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně pak na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 4/06 (N 54/44 SbNU 665) a IV. ÚS 1642/11 (N 191/63 SbNU 219), z níž vyplývá, že forma rozhodnutí nálezem zakládá téměř stoprocentní kasační závaznost. Připomíná také ustanovení §314h odst. 1 trestního řádu, jež zakotvuje vázanost orgánu činného v trestním řízení právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, jímž bylo rozhodnutí takového orgánu zrušeno. V postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem proto stěžovatel spatřuje porušení čl. 90 Ústavy.
III.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení a zdůraznil, že s ohledem na předchozí nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 věnoval rozhodnutí a jeho odůvodnění mimořádnou pozornost. Upozornil také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016 č. j. 4 Tdo 786/2016-51, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele a v němž byl ve vztahu k otázce vyloučení soudce Mgr. Martina Roubalíka prezentován názor, který je shodný s názorem obsaženým v napadeném usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem.
6. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
IV.
7. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas oprávněnou osobou a splňuje ostatní náležitosti vyžadované ustanoveními §30 odst. 1 a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníka řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.
V.
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem vyžádaného trestního spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
10. Ústavní soud nejprve připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené svobody nebo základní práva stěžovatele.
11. V projednávané věci je klíčovou otázkou, zda Krajský soud v Ústí nad Labem při vydání napadeného usnesení postupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15, jímž bylo zrušeno jeho předchozí rozhodnutí v téže věci, tedy zda porušil tzv. kasační závaznost nálezu Ústavního soudu.
12. Ke kasační závaznosti svých nálezů se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyslovil mnohokrát. Např. již v nálezu sp. zn. III. ÚS 425/97 (N 42/10 SbNU 285) výslovně uvedl, že vykonatelný nález Ústavního soudu je závazný pro všechny orgány i osoby a zakládá nepominutelnou procesní překážku rei iudicatae, která brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu či přehodnocení věci. Názor, podle kterého je kasační závaznost nálezů Ústavního soudu závazností takřka absolutní, byl pak potvrzen v řadě dalších rozhodnutí, např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 4/06 (viz výše), IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465) či IV. ÚS 1642/11 (viz výše).
13. Požadavky na reflektování kasačního nálezu v následném rozhodnutí obecného soudu jsou tudíž výrazně přísnější, než je tomu v případě tzv. závaznosti precedenční. V případě precedenční závaznosti nálezů Ústavního soudu existuje možnost, aby obecný soud (ne)reflektoval jeho právní názory tím, že v dobré víře předestře konkurující úvahy a započne s Ústavním soudem ústavněprávní dialog. Kasační závaznost může být reflektována pouze bezpodmínečným respektováním nálezu Ústavního soudu, avšak pochopitelně toliko za nezměněného skutkového stavu [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221) či IV. ÚS 301/05].
14. V řízení následujícím po kasačním nálezu proto není prostor pro úvahy o správnosti či úplnosti právního názoru, na němž je takový nález založen. Toto pravidlo neplyne z přesvědčení Ústavního soudu o jeho vlastní neomylnosti, nýbrž z nutnosti definitivně ukončit konkrétní spor a předejít nekonečnému soudnímu ping-pongu, který by neúměrně prodlužoval řízení, a tím porušoval právo účastníků na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1642/11).
15. Uvedený právní názor vyplývá ze samotné podstaty a účelu kasace v právním řádu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 467/98) a jednoznačně se k němu přiklání i odborná literatura (srov. např. Sládeček, V. Článek 89. in: SLÁDEČEK, V., MIKULE, V., SUCHÁNEK, R., SYLLOVÁ, J. Ústava České republiky. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2016, s. 1019 a násl.).
VI.
16. Je třeba předeslat, že v posuzované věci se Krajský soud v Ústí nad Labem ocitl v nestandardní situaci. Otázka podjatosti soudce Okresního soudu v Teplicích Mgr. Martina Roubalíka byla předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu hned dvakrát. Poprvé Ústavní soud svým usnesením ze dne 9. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 252/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou, když v postupu tohoto soudce neshledal žádné důvody zakládající pochybnost o jeho nestrannosti. Podruhé však Ústavní soud nálezem ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 ústavní stížnosti vyhověl a předchozí rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2015 č. j. 4 To 109/2015-1409 zrušil.
17. Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 1965/15 zřetelně uvedl, že se nebude odchylovat od hodnocení skutečností, ze kterého vycházel ve svém předešlém usnesení sp. zn. IV. ÚS 252/15 (srov. body 20 a 38 citovaného nálezu). Své závěry obsažené v citovaném nálezu Ústavní soud opřel o část odůvodnění usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 12. 2014 č. j. 6 T 149/2014-1238, konkrétně primárně o tu část, v níž měl soudce Mgr. Roubalík uvést, že "... vysvětlil, proč se vůči němu [stěžovatel] dopustil zločinu křivého obvinění ...". Ústavní soud tuto část považoval za neslučitelnou s principem presumpce neviny.
18. Ústavní soud v této souvislosti poznamenává, že ve věci sp. zn. IV. ÚS 252/15 nemohl obsah usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 12. 2014 č. j. 6 T 149/2014-1238 zohledňovat, byť již v době jeho rozhodování toto usnesení existovalo. Ústavní soud rozhodující o ústavní stížnosti proti rozhodnutí trestního soudu totiž zásadně nemůže přihlížet ke skutečnostem, jež nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí, a musí vycházet ze skutkového stavu existujícího v době jeho vydání. Jinak řečeno, chování soudce Mgr. Roubalíka, k němuž došlo až po vydání usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 2014 č. j. 4 To 320/2014-947, jež bylo napadeno ústavní stížností ve věci sp. zn. IV. ÚS 252/15, nemohlo založit protiústavnost tohoto usnesení.
19. Zásadní význam pro posuzovanou věc má skutečnost, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 1965/15 zrušil toliko usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2015 č. j. 4 To 109/2015-1409, nikoli však usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 12. 2014 č. j. 6 T 149/2014-1238, byť bylo toutéž ústavní stížností rovněž napadeno. Z toho je třeba dovozovat, že Ústavní soud tímto svým nálezem vytkl Krajskému soudu v Ústí nad Labem, že při projednávání stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 12. 2014 č. j. 6 T 149/2014-1238 nedostatečně zohlednil uvedený výrok soudce Mgr. Roubalíka. Ústavní soud proto svým kasačním nálezem přiměl Krajský soud v Ústí nad Labem, aby opětovně projednal stížnost stěžovatele, avšak zároveň nevyjádřil jednoznačný právní názor, že soudce Mgr. Roubalík je vzhledem ke svým výše uvedeným výrokům v dané věci podjatý; v opačném případě by totiž Ústavní soud musel zrušit i uvedené usnesení Okresního soudu v Teplicích, což se nestalo.
20. Ústavní soud tedy ponechal Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostor, aby uvážil, zda jsou dané výroky soudce Mgr. Roubalíka důvodem pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodování předmětné trestní věci. Právní názor, kterým byl přitom Krajský soud v Ústí nad Labem vázán, Ústavní soud vyjádřil v bodě 42 citovaného nálezu, kde uvedl, že "uvedené prohlášení předsedy senátu Mgr. Roubalíka, které nerespektuje presumpci neviny stěžovatele, zakládá silné podezření, že uvažování tohoto soudce je zatíženo předsudkem ve vztahu ke stěžovateli a není nezaujaté ...".
21. Inkriminovaným formulacím obsaženým v odůvodnění usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 12. 2014 č. j. 6 T 149/2014-1238 se Krajský soud v Ústí nad Labem následně věnoval zejména na č. l. 3 a 4 napadeného usnesení. Zcela správně si povšiml toho, že dané formulace ve skutečnosti pouze odkazovaly na předchozí rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích (ze dne 2. 10. 2014 č. j. 6 T 149/2014-919) a na trestní oznámení podávané Mgr. Roubalíkem, které mu předcházelo. Krajský soud v Ústí nad Labem následně obsah tohoto předchozího usnesení Okresního soudu v Teplicích vyhodnotil jako prosté konstatování podezření ze spáchání trestného činu, které je z logiky věci nezbytným předpokladem pro podání trestního oznámení.
22. Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem splnil své povinnosti vyplývající z kasačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1965/15. Provedl opětovný a důkladný rozbor celé situace, přičemž správně zohlednil nejen závěry uvedené v uvedeném nálezu, ale zároveň i závěry obsažené v předchozím usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 252/15, které (jak bylo již uvedeno) nebyly citovaným nálezem nijak revidovány.
23. Skutečnost, že krajský soud v napadeném usnesení dospěl ke stejnému závěru jako ve svém předchozím usnesení ze dne 8. 4. 2015 č. j. 4 To 109/2015-1409, jež bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1965/15, tedy že soudce Mgr. Roubalík není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele, neznamená, že by tento soud nerespektoval výše uvedený právní názor vyslovený v citovaném nálezu. V napadeném usnesení se totiž podrobně zabýval problematickými výroky soudce Mgr. Roubalíka, které byly součástí odůvodnění usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 2. 2014 č. j. 6 T 149/2014-1238 a které podle Ústavního soudu vzbuzovaly pochybnost o nestrannosti tohoto soudce, a posoudil je v kontextu s dalšími rozhodnými okolnostmi případu.
24. Ústavní soud tedy konstatuje, že Krajský soud v Ústí nad Labem v projednávané věci dostál výše uvedeným požadavkům vyplývajícím z kasační závaznosti nálezů Ústavního soudu. Jeho postup proto nelze hodnotit jako porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
25. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.