ECLI:CZ:US:2017:4.US.227.17.1
sp. zn. IV. ÚS 227/17
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy - ze dne 31. října 2017 sp. zn. IV. ÚS 227/17 ve věci ústavní stížnosti ČEZ, a. s., se sídlem Praha 4, Duhová 2/1444, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem Praha 1, Klimentská 46, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2016 č. j. 9 As 100/2016-167 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2016 č. j. 62 Af 80/2013-281 o zrušení rozkladového rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ve věci poskytování informací, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a na přerušení řízení a požádání Soudního dvora Evropské unie o rozhodnutí o blíže specifikované otázce, jakož i s návrhem na zrušení §2 odst. 1 ve slovech "a veřejné instituce" zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod, jakož i odpovídajících článků Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Všeobecné deklarace lidských práv a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a následně přerušil řízení o ústavní stížnosti a předložil věc Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce. Současně měl rozhodnout o zrušení §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "a veřejné instituce".
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2016 č. j. 9 As 100/2016-167 zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2016 č. j. 62 Af 80/2013-281, kterým krajský soud zrušil k žalobě Sokolovské uhelné, právního nástupce, a. s., (dále jen "Sokolovská uhelná") rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "ÚOHS") ze dne 1. 7. 2013 č. j. ÚOHS-R110/2013/IN-12214/320/RJa (dále jen "rozhodnutí předsedy ÚOHS") a vrátil věc ÚOHS k dalšímu řízení. Rozhodnutím předseda ÚOHS zamítl jako nedůvodný rozklad proti prvostupňovému rozhodnutí ÚOHS ze dne 29. 3. 2013 č. j. ÚOHS-V6/2013/IN-5649/2013/820/TPi (dále jen "prvostupňové rozhodnutí ÚOHS") a toto rozhodnutí potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím ÚOHS bylo odmítnuto poskytnutí Sokolovské uhelné většiny z jí požadovaných informací podle §9 odst. 1 a §11 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Důvodem odmítnutí bylo, že požadované informace byly stěžovatelkou označeny jako důvěrné a jsou součástí obchodního tajemství.
Stěžovatelka vystupovala v řízení před správními soudy jako osoba zúčastněná na řízení, neboť v posuzované věci se správní soudy při přezkumu rozhodnutí předsedy ÚOHS zabývaly tím, zda stěžovatelka je či není veřejnou institucí ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, a tedy povinným subjektem, který má podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jeho působnosti. Krajský soud v Brně i Nejvyšší správní soud v napadených rozsudcích dospěly k závěru, že stěžovatelka veřejnou institucí, resp. povinným subjektem je, a proto nebylo ze strany ÚOHS možné odepřít poskytnutí informací týkajících se stěžovatelky podle §11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím.
Ústavní stížnost sice směřuje proti rozhodnutím soudů, která ve svém důsledku vrací věc ÚOHS k dalšímu řízení, stěžovatelka ji však v daném případě nepovažuje za předčasnou či nepřípustnou. V navazujícím řízení totiž nebude mít plnou příležitost dosáhnout ochrany svých práv, neboť v přímém důsledku napadených rozhodnutí hrozí, že vzhledem k závěrům v těchto rozhodnutích obsaženým, že stěžovatelka je ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím povinným subjektem, Mostecká uhelná jako žadatel obdrží od ÚOHS informace, které ÚOHS od stěžovatelky získal. Přitom získání informací žadatelem se stěžovatelka snažila zabránit v řízení před správními soudy a tomuto riziku může nyní zabránit pouze v řízení o posuzované ústavní stížnosti. Navíc průběh dalšího řízení není plně v moci stěžovatelky, neboť to, zda dospěje znovu do stadia řízení před soudy, může ovlivnit žadatel o informace. V souvislosti s přípustností své ústavní stížnosti stěžovatelka dodává, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu uložil stěžovatelce povinnost zaplatit (společně a nerozdílně s ÚOHS) náklady řízení. Stěžovatelka poukazuje na to, že tato její povinnost zaplatit náklady přetrvá, neboť v dalším řízení nemůže z povahy věci dojít ke zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka dále přípustnost své ústavní stížnosti dovozuje ze splnění podmínek přesahu vlastních zájmů podle §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Základem argumentace stěžovatelky je její právní názor, že není veřejnou institucí ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, a tudíž není ani povinna poskytovat informace na základě tohoto zákona. Odlišný závěr, k němuž dospěly správní soudy, naopak nemá podle stěžovatelky zákonnou oporu, a je proto v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatelka své argumenty v ústavní stížnosti obsáhle rozvádí.
Podáním ze dne 8. 2. 2017 stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud řízení v posuzované věci přerušil do doby, než bude rozhodnuto řízení vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1146/16, jehož předmětem je rovněž otázka, zda lze stěžovatelku podřadit mezi veřejné instituce či nikoliv. Současně stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud před přerušením řízení vyhověl jejímu návrhu na přiznání odkladného účinku její ústavní stížnosti. Následným podáním ze dne 18. 9. 2017 doplnila stěžovatelka svoji ústavní stížnost v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1146/16 (N 101/85 SbNU 679), v němž dospěl k závěru, že stěžovatelku nelze považovat za veřejnou instituci podle §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. S ohledem na princip právní jistoty, předvídatelnosti práva a ochrany oprávněné důvěry v právo má stěžovatelka za to, že Ústavní soud rozhodne o její ústavní stížnosti s ohledem na citovaný nález téhož soudu. V opačném případě stěžovatelka žádá, aby o tom byla zpravena a mohla se vyjádřit.
Za účelem posouzení předmětné ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal související spis Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže sp. zn. ÚOHS-V6/2013/IN, z jehož obsahu zjistil, že Sokolovská uhelná jako žadatel o poskytnutí informace svým podáním ze dne 9. 1. 2017 sdělila ÚOHS, že na dalším vyřízení své žádosti o poskytnutí informací netrvá, a z tohoto důvodu je žádost již bezpředmětná. V návaznosti na uvedené podání předseda ÚOHS rozhodnutím ze dne 20. 3. 2017 č. j. ÚOHS-R110/2013/IN-09861/310/RJa zrušil prvostupňové rozhodnutí ÚOHS a správní řízení vedené pod sp. zn. V6/2013/IN a R110/2013/IN zastavil. O této skutečnosti stěžovatelka Ústavní soud neinformovala, byť její poslední podání Ústavnímu soudu bylo učiněno až následně dne 18. 9. 2017.
II.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 citovaného zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 citovaného zákona). Z uvedeného ustanovení plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím konečným, tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Tyto podmínky jsou ale splněny i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2]. Ze shora uvedeného vyplývá, že v nyní posuzovaném případě bylo napadenými rozsudky stvrzeno postavení stěžovatelky coby povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Proti tomuto závěru se přitom již nebude moci stěžovatelka účinně bránit v dalším řízení před ÚOHS. Samotná nemůže zahájit žádné soudní řízení, v jehož rámci by mohla opětovně uplatnit svou argumentaci, že není povinným subjektem (srov. nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1146/16). Ústavní soud tak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, avšak - jak je dále vysvětleno - je zjevně neopodstatněná.
Při posouzení ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud především ze skutečnosti, že řízení o žádosti o poskytnutí informací - které bylo předmětem přezkumu správních soudů, při kterém byla vydána napadená rozhodnutí - bylo na základě zpětvzetí dané žádosti zastaveno, aniž by byly předmětné informace poskytnuty. Jakýkoli přezkum napadených rozhodnutí - konstatujících, že stěžovatelka je ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím povinným subjektem - je tedy bezpředmětný. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že nálezy Ústavního soudu, a tedy i shora uvedený nález sp. zn. IV. ÚS 1146/16, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka není povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, jsou závazné pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
Teorie a praxe ústavního soudnictví vyžaduje, aby ústavní stížnost byla projednávána ve stavu bezprostředního a přítomného zásahu, tzv. mootness [např. v praxi Spolkového ústavního soudu SRN "unmittelbare und gegenwärtige Betroffenheit" - srov. k tomu např. Bundesverfassungsgerichtsgesetz. Mitarbeiterkommentar und Handbuch. Heidelberg 1992 (Hrsg. von Dieter C. Umbach und Thomas Clemens), s. 1174 a násl.], tj. ve stavu, kdy spor ještě neodezněl nebo nebyl vyřešen jinou cestou, a to s ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomocných rozhodnutí a ekonomie soudního řízení. Jinými slovy řečeno, z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je zásadně povolán zasáhnout jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky, jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední (např. usnesení ze dne 24. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 831/16 nebo usnesení ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1752/13; dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zastavením předmětného řízení vedeného ÚOHS nastal stav, kdy není dána aktuálnost zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Za daného stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Na uvedeném nemůže nic změnit, ani poukazuje-li stěžovatelka v souvislosti s přípustností své ústavní stížnosti na to, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu jí a ÚOHS uložil povinnost zaplatit rovným dílem náklady řízení o kasační stížnosti v celkové výši 8 228 Kč, neboť jde o částku bagatelní, která není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod stěžovatelky. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorické návrhy s ní spojené.