ECLI:CZ:US:2017:4.US.2334.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2334/17
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila - ze dne 21. listopadu 2017 sp. zn. IV. ÚS 2334/17 ve věci ústavní stížnosti R. J. a Mgr. Josefa Žďárského, advokáta, se sídlem Praha 1, Panská 6, zastoupených Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Panská 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 5 To 71/2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. 3 T 16/2015 o stěžovatelově odměně za právní pomoc a náhradě hotových výdajů.
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 5 To 71/2017 a výrokem II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. 3 T 16/2015 bylo porušeno základní právo stěžovatele Mgr. Josefa Žďárského, zaručené čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 5 To 71/2017 a výrok II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. 3 T 16/2015 se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují zrušení v záhlaví označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, kterým bylo v trestní věci odsouzeného M. Č. podle §51a odst. 1 a 4 a §151 odst. 6 trestního řádu rozhodnuto, že se stěžovateli Mgr. Josefu Žďárskému, zmocněnci stěžovatelky R. J., stanoví odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 242 605 Kč (výrok I) a že se návrh stěžovatele co do zbytku uplatněného nároku ve výši 490 473,50 Kč zamítá (výrok II). Dále navrhují zrušení označeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10.
2. Podle stěžovatelů došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a k zásahu do práv stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II.
3. Stěžovatelé namítají, že stěžovatelce vystupující v trestním řízení v postavení poškozené nebyl plně přiznán nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně a že trestní soudy omezily tento nárok pouze na dobu po právní moci rozhodnutí o jeho přiznání, přestože podmínky bezplatné právní pomoci byly splněny po celou dobu trestního řízení. Stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 848/16 (N 174/82 SbNU 693). Náklady na realizaci práva nemajetného poškozeného na právní pomoc podle stěžovatelů nemůže nést zmocněnec, neboť by tím mj. bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací.
4. Stěžovatelé jsou toho názoru, že dovozuje-li judikatura Ústavního soudu, že právo na právní pomoc a obhajobu obviněnému náleží již od počátku trestního řízení, odepření takového práva poškozenému by znamenalo razantní zásah do práva poškozeného na spravedlivý proces a představovalo by porušení rovnosti účastníků řízení.
III.
5. Obvodní soud pro Prahu 10 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a ústavní stížnost označil jako nedůvodnou. Městský soud v Praze se ve lhůtě stanovené Ústavním soudem k ústavní stížnosti nevyjádřil.
6. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovatelům k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl.
IV.
7. Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelů a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.
V.
8. Ústavní soud, předtím než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
9. Jak již bylo výše uvedeno, napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů stěžovateli Mgr. Josefu Žďárskému, resp. o zamítnutí zbytku jím uplatněného nároku. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze pak byla zamítnuta stížnost, kterou podal právě a výhradně stěžovatel Mgr. Josef Žďárský.
10. Z uvedeného je patrné, že byť napadená usnesení do jisté míry a zprostředkovaně souvisela s právy stěžovatelky R. J. vystupující v řízení v pozici poškozené, bylo těmito usneseními rozhodováno výhradně o právech jejího zmocněnce, tedy stěžovatele Mgr. Josefa Ždárského.
11. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost ve vztahu ke stěžovatelce R. J. podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
VI.
12. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost stěžovatele Mgr. Josefa Žďárského je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem vyžádaného trestního spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
13. Ústavní soud předesílá, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům ani jiným orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
14. Ústavní soud dále připomíná, že výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
15. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel se ve své argumentaci odvolává na nález sp. zn. I. ÚS 848/16, v němž Ústavní soud dovodil, že obhájci, kterého si obviněný zvolil ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu, náleží - v případě, že je takový nárok obviněnému přiznán - odměna a náhrada hotových výdajů zpravidla ode dne podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, mj. proto, že k tomuto dni se nemajetnost obviněného také osvědčuje. Ze stejného názoru pak Ústavní soud vycházel i ve svém dalším nálezu sp. zn. IV. ÚS 2295/16 ze dne 22. 11. 2016 (N 219/83 SbNU 445).
16. V nyní projednávané věci se sice nejedná o právo obviněného na bezplatnou obhajobu, ale o právo poškozeného na bezplatné právní zastoupení zmocněncem, nicméně obě tato práva mají stejný základ. Ten spočívá v tom, že základní práva a svobody svědčí všem osobám bez rozdílu majetku (srov. čl. 3 odst. 1 Listiny) a že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení (srov. čl. 37 odst. 2 Listiny).
17. Z toho vyplývá, že nejen právo obviněného na obhajobu, ale také práva dalších účastníků trestního řízení (včetně poškozeného) musí být zajištěna všem, tedy stejně osobám majetným i nemajetným. Proto, může-li si majetný poškozený smluvně zajistit a zaplatit zmocněnce a realizovat tak své právo na právní pomoc, musí být zajištěno, aby možnost efektivního výkonu tohoto práva měl i nemajetný poškozený. Náklady na realizaci práva nemajetného poškozeného na právní pomoc pak nemůže nést toliko zmocněnec-advokát, který s převzetím jeho zastupování obhajoby z dobré vůle souhlasil, neboť by tím byla ohrožena jeho konkurenceschopnost v rámci volného trhu s právními službami (byl by znevýhodněn vůči jiným advokátům) a rovněž by bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací.
18. Právo na právní pomoc poškozenému náleží již od počátku trestního řízení a vztahuje se na všechny jeho fáze, což je zřejmé z dikce ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny. Rovněž nemajetnému poškozenému tedy náleží toto právo, přičemž meze tohoto práva určuje ustanovení §51a odst. 1 trestního řádu. Toto ustanovení je nicméně s ohledem na větu první čl. 4 odst. 4 Listiny třeba vykládat v kontextu obecnějšího práva na právní pomoc, které bez pochyby náleží i nemajetným (srov. čl. 3 odst. 1 Listiny, podle kterého se základní práva zaručují všem bez rozdílu majetku), a tedy při respektování výše naznačených principů.
19. Vzhledem k výše uvedenému je nutno závěry, k nimž Ústavní soud dospěl ve výše citovaných nálezech sp. zn. I. ÚS 848/16 a IV. ÚS 2295/16, vztáhnout právě i na ustanovení §51a odst. 1 trestního řádu. Toto ustanovení je proto třeba interpretovat tak, že zmocněnci, kterého si poškozený zvolil ještě před přiznáním nároku na bezplatnou právní pomoc poskytovanou zmocněncem, náleží - v případě, že je takový nárok poškozenému přiznán - odměna a náhrada hotových výdajů zpravidla ode dne podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou právní pomoc, což je také den, ke kterému se nemajetnost poškozeného osvědčuje. Nelze přijmout interpretaci, jež jde k tíži zmocněnce-advokáta, který na sebe z dobré vůle převzal finanční riziko spojené se zastupováním nemajetného poškozeného, a který tak nejen v zájmu poškozeného, ale i v zájmu spravedlnosti jako takové de facto plní roli absentujícího systému právní pomoci nemajetným.
20. V případě stěžovatelů trestní soudy ustanovení §51a odst. 1 trestního řádu tímto ústavně konformním způsobem nevyložily. Stěžovatelce byl usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 10. 2014 sp. zn. 1 Nt 1559/2014 přiznán nárok na právní moc poskytovanou zmocněncem bezplatně. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 pak sice byla stěžovateli přiznána odměna a náhrada hotových výdajů, avšak až za dobu od právní moci rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou právní pomoc, nikoliv od data podání návrhu na přiznání tohoto nároku.
21. Tím, že trestní soudy stěžovateli nepřiznaly odměnu a náhradu hotových výdajů za činnost prováděnou v období mezi podáním návrhu na přiznání nároku na bezplatnou právní pomoc poskytovanou zmocněncem a právní mocí rozhodnutí, jímž byl tento nárok přiznán, povinnost jejich úhrady fakticky přenesly na nemajetnou poškozenou, tj. stěžovatelku. Stěžovatele pak uvedly do situace, kdy by si měl u nemajetného poškozeného nárokovat splnění svých finančních nároků, ačkoliv jeho zastupování přebíral z dobré vůle a s vědomím, že se jedná o osobu nemajetnou.
22. Nelze přijmout argumentaci Městského soudu v Praze, který odmítl závěry obsažené v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 848/16 vztahovat i na případy zastupování poškozeného zmocněncem. Takový přístup totiž naprosto ignoruje výše zmíněné právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, které svědčí každému, tedy i osobě vystupující v trestním řízení v pozici poškozeného. Městský soud v Praze navíc nevěnoval žádnou pozornost právu stěžovatele podle čl. 26 odst. 3 Ústavy, tj. získávat prostředky pro své životní potřeby prací, jehož porušení shledal Ústavní soud v obou výše citovaných nálezech.
23. Městský soud dále argumentoval tím, že poškozená měla právo na bezplatnou právní pomoc podle §5 odst. 1 zák. č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o obětech trestných činů"), a jestliže se s ní nespokojila, byla to jen její volba a náklady na právní zastoupení zmocněncem musí nést až do okamžiku právní moci rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou právní pomoc sama. Takový přístup je však naprosto nepřijatelný, neboť v podstatě směřuje k určité formě sankcionování poškozeného za to, že využil svého zákonného práva a nechal se v řízení zastupovat zmocněncem. Městský soud v Praze navíc nevzal v úvahu ustanovení §6 odst. 1 zákona o obětech trestných činů, podle kterého je bezplatná právní pomoc poskytována oběti za podmínek a v rozsahu stanoveném v jiném právním předpise, přičemž tímto jiným právním předpisem je právě trestní řád. Ustanovení zákona o obětech trestných činů týkající se poskytování odborné (tedy mj. i právní) pomoci obětem trestných činů v žádném případě nevylučují aplikaci ustanovení §51a trestního řádu.
24. Rozhodováním o výši odměny stěžovatele na základě ústavně nekonformní interpretace ustanovení §51a odst. 1 trestního řádu Obvodní soud pro Prahu 10 a Městský soud v Praze porušily ústavně zaručené právo stěžovatele podle čl. 26 odst. 3 Listiny, tj. získávat prostředky pro své životní potřeby prací, respektive z něj vyplývající právo na přiměřenou odměnu za přispění k výkonu spravedlnosti.
25. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.