infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.04.2017, sp. zn. IV. ÚS 3319/16 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2017:4.US.3319.16.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2017:4.US.3319.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3319/16 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti R. P., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem, se sídlem Radobyčická 8, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2016 č. j. 8 Tdo 655/2016-45, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. ledna 2016 č. j. 6 To 425/2015-1423 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. září 2015 č. j. 3 T 1/2014-1388, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 5. října 2016, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo být stíhán jen ze zákonných důvodů podle čl. 8 odst. 2 Listiny. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje: Proti R. P. bylo u Okresního soudu Plzeň-město vedeno trestní stíhání pod sp. zn. 3 T 1/2014. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 24. září 2015 č. j. 3 T 1/2014-1388 byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, a pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 byl stěžovateli současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený Finanční úřad pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Plzni, odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Plzni rozhodl o odvolání podaném stěžovatelem a státním zástupcem tak, že obě odvolání zamítl podle §256 tr. řádu. Ve svém odůvodnění vyslovil, z jakých důvodů souhlasí s argumentací soudu prvního stupně, proč nepřisvědčil námitkám stěžovatele, ani státního zástupce stran uloženého trestu. Dle jeho konstatování ze strany nalézacího soudu nedošlo k pochybení a závěr o vině a trestu soudem prvního stupně vyslovený odpovídá provedeným důkazům. Odvolací soud konstatoval, že okresní soud se náležitě zabýval i otázkou působnosti trestních zákonů a dostatečně a přesvědčivě ji odůvodnil ve svém rozhodnutí. Dovolání stěžovatele bylo podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2016 č. j. 8 Tdo 655/2016-45, přičemž i v odůvodnění tohoto rozhodnutí se Nejvyšší soud vypořádává s námitkami stěžovatele a otázkou přípustnosti trestního stíhání. III. V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává, stejně jako v předchozím trestním řízení, na tvrzení, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Namítá, že soudy pominuly řešit otázku promlčení trestnosti činů, jimiž byl uznán vinným. Dále uvádí, že soudy využily jako důkaz odborné vyjádření místo znaleckého posudku a svévolně aplikovaly trestní právo hmotné. Stěžovatel uvádí celou řadu konkrétních námitek, jimiž se snaží prokázat, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, zejména pak nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu a jeho posouzením přípustnosti dovolání. IV. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal. Namítá-li stěžovatel vady v důkazním postupu obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241), nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)]. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly. V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11, odst. 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým stěžovatelovým důkazním námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy. S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Co se týká námitky využití odborného vyjádření namísto znaleckého posudku, Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s trestním řádem, neboť §105 odst. 1 tr. řádu výslovně uvádí jako první možnost vyžádání odborného vyjádření. Otázka promlčení a působnosti trestních zákonů byla též přesvědčivě v rozhodnutích obecných soudů zdůvodněna a Ústavní soud nemá důvod se od nich odchýlit. V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v posuzovaném případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného stěžovatele. Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání) odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2017:4.US.3319.16.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 3319/16
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 26. 4. 2017
Datum vyhlášení  
Datum podání 5. 10. 2016
Datum zpřístupnění 24. 5. 2017
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-město
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §2 odst.5, §2 odst.6, §125
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík trestná činnost
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-3319-16_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 97239
Staženo pro jurilogie.cz: 2017-06-06