ECLI:CZ:US:2017:4.US.3857.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3857/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Františka Konečného, zastoupeného Mgr. ICLic. Štěpánem Šťastníkem, advokátem se sídlem v Opavě, Olomoucká 153/25, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, č. j. 20 Cdo 3232/2017-57, Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2017, č. j. 10 Co 929/2016-43, a Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 10. 2016, č. j. 29 Nc 2585/2008-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě zamítl usnesením ze dne 20. 10. 2016, č. j. 29 Nc 2585/2008-26, návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce pro nemajetnost [§268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.]. Exekuce pohledávky 315 062 Kč byla vedena soudní exekutorkou Mgr. Pavlou Fučíkovou pod sp. zn. 024 EX 4403/8 a ve prospěch exekuce bylo pravidelně sráženo z důchodu povinného 1 463 Kč měsíčně. Exekuční soud nezjistil, že by exekuce byla bezvýsledná, jak tvrdil stěžovatel, a uzavřel, že nepříznivá majetková a sociální situace stěžovatele není důvodem k jejímu zastavení.
Krajský soud v Ostravě rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 28. 2. 2017, č. j. 10 Co 929/2016-43; dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele zákonný důvod pro zastavení exekuce nenaplňovala - srážkami z důchodu může být pohledávka postupně uspokojována.
Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady (§243c odst. 1 o. s. ř.) usnesením ze dne 26. 10. 2017, č. j. 20 Cdo 3232/2017-57, protože stěžovatel nevylíčil důvod dovolání ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a o. s. ř.). Navíc nad rámec věci připomněl, že zastavení výkonu rozhodnutí srážkami z důchodu (mzdy) se v případě nedostatečných příjmů řídí zvláštní právní úpravou §290 odst. 1 o. s. ř., a nikoliv ustanovením §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Proti napadeným usnesením se stěžovatel brání ústavní stížností, navrhuje jejich zrušení a namítá porušení ústavních práv - zejména na zachování lidské důstojnosti a osobní cti podle čl. 10 odst. 1, na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy a čl. 4 a 9 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Stěžovatel spatřuje porušení uvedených ústavních práv v tom, že jakožto starobní důchodce je na něm vymáhán dluh, který nemůže prakticky splnit. Opakovaně tvrdí, že není schopen dluh zaplatit a že: "jeho starobní důchod je doživotní zdroj pro plnění sankce za nesplnitelný závazek." Ve své podstatě stěžovatel zopakoval argumenty, které již přednesl v předchozím řízení před obecnými soudy.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem. Stížnost je však částečně nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ve zbytku zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti usnesením exekučního a odvolacího soudu, je ústavní stížnost nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatel efektivně nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval - podal pouze vadné dovolání.
Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti, je skutečnost, že Ústavní soud svoji přezkumnou pravomoc zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným - po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků (viz např. nález ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 170/08). Stěžovatel musí nejprve řádně vyčerpat všechny procesní či jiné právní postupy, a teprve poté, co se svými námitkami neuspěje, může se obrátit na Ústavní soud (viz nález ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07). V nyní souzené věci však stěžovatel podal vadné dovolání, čímž tuto podmínku efektivního vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany nesplnil (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť dovolání bylo odmítnuto jako vadné podle §243c odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel měl povinnost uvést důvod dovolání včetně posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem tvrzená nesprávnost právního posouzení spočívá (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) - nic takového však neučinil. Stěžovatel v dovolání nevymezil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.); nevyložil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a nesplnil tak své povinnosti, v důsledku čehož, bylo jeho dovolání (mimořádný opravný prostředek) správně odmítnuto pro vady jako neprojednatelné. V takovém rozhodnutí dovolacího soudu nelze spatřovat žádný zásah do ústavních práv stěžovatele a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná - k tomu blíže srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh částečně nepřípustný podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu