ECLI:CZ:US:2017:4.US.4245.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4245/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti R. R., zastoupené Zuzanou Candigliotou, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 6, proti sdělení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 21. října 2016, č. j. 1 KZN 1070/2016-15, usnesením Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 11. února 2016, č. j. 5 ZN 1876/2015-27, Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality, ze dne 14. ledna 2016, č. j. KRPB-131412-53/TČ-2015-060273-ŘA, a proti postupu Psychiatrické nemocnice Brno při hospitalizaci a léčbě O. R. ve dnech 14. února až 24. března 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Na Ústavní soud se včasným podáním splňujícím náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), obrátila stěžovatelka, přesvědčená, že její manžel zemřel v důsledku pochybení Psychiatrické nemocnice Brno (dále "nemocnice"). Stěžovatelka navrhuje zrušení napadených rozhodnutí a vyčítá nemocnici i orgánům činným v trestním řízení zásah do práva na život podle článků 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 Evropské úmluvy o lidských právech ("Evropská úmluva") a čl. 10 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (dále jen "Úmluva OSN"), do práva nebýt mučen (článek 7 odst. 2 Listiny, článek 3 Evropské úmluvy a článek 15 odst. 1 Úmluvy OSN), do práva na osobní svobodu podle článku 8 Listiny, čl. 5 Evropské úmluvy a čl. 14 Úmluvy OSN, a konečně i do práva na zdraví zakotveného v článcích 7, 10 a 31 Listiny, 8 Evropské úmluvy a 17, 22 a 25 Úmluvy OSN.
Policie České republiky shora označeným usnesením odložila trestní stíhání lékařů nemocnice, neboť dospěla k závěru, že nejde o podezření z přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Následnou stížnost zamítla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně jako nedůvodnou; Krajské státní zastupitelství v Brně přezkoumalo postup Městského státní zastupitelství v Brně, v němž neshledalo pochybení, a svým sdělením o tom poškozenou informovalo.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala, že její manžel (*1925) trpící Alzheimerovou chorobou byl v únoru 2014 přijat na gerontopsychiatrické oddělení nemocnice. Podle zdravotnické dokumentace se jeho zdravotní stav zhoršoval, pacient byl dezorientovaný, zmatený, vzrůstal jeho neklid a vůči personálu byl agresivní; v důsledku toho byl přemístěn na jiné oddělení, což stěžovatelka zjistila až po několika dnech. Na novém oddělení byl manžel stěžovatelky omezen v možnosti mít psací potřeby, které pro poruchy paměti napomáhaly jeho orientaci, a dále byl "pro vlastní bezpečí" omezován v pohybu kurtováním, což mu způsobilo podlitiny. Koncem března 2014 se zhoršil zdravotní stav pacienta, který byl přemístěn do jiného zdravotnického zařízení, odkud byl na počátku dubna převezen do sanatoria pro nemocné Alzheimerovou chorobou, kde po pěti dnech zemřel.
Stížnost na zdravotnický personál podanou stěžovatelkou vyhodnotil ředitel nemocnice jako nedůvodnou, uznal však částečné pochybení v nedostatečné dokumentaci kontrol pacienta během fixace. Stěžovatelka podala také trestní oznámení, v němž namítala porušení práv svého zemřelého manžela v podobě nešetrné péče a nepřiměřeně dlouhého kurtování, což podle jejího názoru vedlo k onemocnění dýchacích cest a bylo příčinou jeho následného úmrtí, dále namítala, že postup nemocnice byl nedůstojný, a především manželovo přeložení na jiné oddělení považuje za postup non lege artis.
Stěžovatelka je přesvědčena, že nemocnice zasáhla do práv jejího manžela a orgány činné v trestním řízení pak porušily i její právo na účinné vyšetření událostí souvisejících s hospitalizací. Orgány veřejné moci nevzaly v úvahu, že poškozený byl osobou ohroženou pro svůj věk i své onemocnění, a proto bylo třeba mnohem více dbát na péči o něj. Orgány činné v trestním řízení nezohlednily pochybení při vedení zdravotní dokumentace; fakticky šlo o detenci, při níž byl pacient v absolutní moci personálu, tím byla porušena jeho práva, bylo povinností státu vyvodit odpovědnost za takové jednání a poskytnout přiměřené zadostiučinění. Stěžovatelka nevyužila prostředky civilního práva právě s ohledem na vysoký stupeň škodlivosti namítaného jednání, ve spojení se snahou potrestat pachatele tak, aby k podobnému jednání nemohlo nadále docházet. Rychlá náprava by byla zajištěna tehdy, pokud by postup orgánů činných v trestním řízení byl skutečně efektivní, což se v daném případě nestalo. Policie nevyšetřila všechny podstatné okolnosti, zejména nevzala v úvahu, že vztah mezi dokumentací a realitou mohl být příčinou zdravotních komplikací a následného úmrtí manžela stěžovatelky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž poukazuje na problematiku umístění pacienta do zdravotnického zařízení, k němuž má dojít na základě informovaného souhlasu, přičemž je otázkou, zda souhlas je poskytnut de facto nebo de iure, právě s ohledem na okolnosti či příčiny hospitalizace. Podle stěžovatelky mělo přeložení pacienta na jiné oddělení a jeho kurtování vyvolat postup podle §40 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, psychiatrická nemocnice měla oznámit převzetí pacienta bez souhlasu a soud měl zahájit detenční řízení podle §66 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Protože se tak nestalo, namítá stěžovatelka nepřiměřený zásah do práva na osobní svobodu.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k věci vyjádřila komisařka 3. oddělení obecné kriminality Policie České republiky, Městského ředitelství policie v Brně, která popsala průběh šetření iniciovaný trestním oznámením stěžovatelky, a uvedla, že skutkový stav byl důkladně zjištěn i podrobně popsán v odůvodnění usnesení. Dále poukázala na fakt, že trestní oznámení bylo podáno více než třináct měsíců po úmrtí pacienta, nebyla provedena pitva a nebylo možné zjistit ani konkrétní příčinu smrti. Výchozí je proto zdravotní dokumentace, z níž znalec dovodil, že přístup psychiatrické nemocnice k letitému, závažně nemocnému a vysoce rizikovému pacientovi, vyžadujícímu náročnou ošetřovatelskou péči, byl adekvátní. Úvahy o vztahu zacházení s pacientem k akutnímu zánětu dýchacích cest a následnému úmrtí jsou ničím nepodloženou spekulací. Z dokumentace jsou patrné konkrétní důvody kurtování, byly zdokumentovány i činnosti nemožné u přikurtované osoby (nadto k fixaci došlo i při následné péči v jiné nemocnici); přitom za celou dobu hospitalizace v psychiatrické nemocnici nevznikly u pacienta opruzeniny či proleženiny. Policejní komisařka dále uvedla, že pochybení při vedení dokumentace není otázkou trestně právní a ředitel nemocnice tuto záležitost řešil kázeňsky; proto policejní orgán dospěl k jednoznačnému závěru, že jednáním lékařů nebyl spáchán trestný čin.
Dále se k ústavní stížnosti vyjádřila státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně, která také odkázala na odůvodnění svého usnesení a uvedla, že námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti se překrývají s námitkami uvedenými ve stížnosti proti rozhodnutí Policie České republiky, a následně i v podnětu k výkonu dohledu Krajského státního zastupitelství v Brně. Podle státní zástupkyně nebyla porušena základní práva stěžovatelky.
K ústavní stížnosti se vyjádřila i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, která uvedla, že v postupu ani rozhodnutí státního zastupitelství či policejního orgánu nezjistila pochybení, tvrzení stěžovatelky nenachází oporu ani ve znaleckém posudku a postup lékařů byl lege artis. Státní zástupkyně dále poukázala na fakt, že poškozený nastoupil do psychiatrické nemocnice dobrovolně a podepsal informovaný souhlas a že v případě náhlého zhoršení zdravotního stavu mohou být omezovací prostředky užity. Podle ní absentuje úmysl lékařů i dalších zaměstnanců psychiatrické nemocnice působit poškozenému při jeho omezování bolest - je naopak zřejmá snaha zabránit v sebepoškozování. Pokud by přesto nastaly okolnosti pro zahájení detenčního řízení, nebylo by na místě aplikovat prostředky trestního práva, nýbrž postup podle §117 zákona o zdravotních službách. K podmínkám hospitalizace, jejich vlivu na vznik onemocnění a následnou smrt, poukázala na neprovedení pitvy, a tedy na skutečnost, že o příčině úmrtí pacienta několik dní po propuštění z dalšího zdravotního zařízení lze jen spekulovat, byl-li převezen do sanatoria teprve po stabilizaci zdravotního stavu.
Vyjádření účastníků byla doručena stěžovatelce, která na ně reagovala. Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením, že trestní oznámení podala pozdě - učinila tak s úmyslem zabránit opakování pochybení ve zdravotnických zařízeních, a až poté, co se alespoň částečně vyrovnala se ztrátou manžela. Bylo však úkolem orgánů činných v trestním řízení věc řádně prošetřit i bez ohledu na čas, který uplynul; pokud by současně fungoval dozor státního zastupitelství nad místy, ve kterých jsou lidé zbavováni osobní svobody, mohlo by být šetření zahájeno dříve. Stěžovatelka neakceptuje závěr, že ke kurtování docházelo při odvracení bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo bezpečnosti pacienta nebo jiných osob (§39 odst. 2 zákona o zdravotních službách) - tím se orgány činné v trestním řízení dostatečně nezabývaly. Za absurdní považuje stěžovatelka názor krajského státní zastupitelství, že udělení souhlasu při přijetí vylučuje nezákonnost použití omezovacích prostředků. Jsou-li totiž prostředky užity proti vůli pacienta, nelze předchozí souhlas považovat za relevantní. Nikdo nemůže dát souhlas se špatným zacházením, jelikož zákaz mučení je absolutní, vylučující i souhlas trpící osoby. Absenci úmyslu nepovažuje za dostatečný důkaz, že nebyl spáchán trestný čin nebo že byla porušena zaručená práva. Lékaři i personál nemocnice musí znát právní úpravu týkající se důvodnosti použití omezovacích prostředků. Odpovědnost pak nemusí být pouze na lékařích a je povinností orgánů činných v trestním řízení najít a potrestat konkrétního viníka.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí i dalších písemností a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti jde o návrh nepřípustný. Ústavní soud se předně zabýval rozsahem ústavní stížnosti a požadavky, s nimiž se stěžovatelka na Ústavní soud obrátila. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice viz například nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79, též http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních. Podmínkou podání ústavní stížnosti je proto vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti (§75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Při nespokojenosti či výhradách proti postupu zdravotnického zařízení, které mělo ve své léčebné činnosti pochybit, se lze bránit po linii správní (§93 odst. 2 zákona o zdravotních službách), civilní či trestněprávní. Je však třeba zároveň zdůraznit, že posledně uvedená linie, zvolená stěžovatelkou, nemá sloužit k usnadnění procesního postavení, ale má být užita jen v případě závažného pochybení, které porušuje státem chráněné zájmy. Řešení "konfliktu" cestou trestního řízení je totiž procesním postupem ultima ratio, který nemá sloužit k tomu, aby si budoucí účastník sporného civilního řízení snadno obstarával důkazní prostředky důležité pro úspěch ve věci.
Přezkum postupu nemocnice Ústavním soudem tedy připadá v úvahu teprve poté, co stěžovatelka vyčerpá veškeré procesní nástroje, které jí zákon k ochraně jejích práv přiznává, což se nestalo. Proto je v této části její návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Základem ústavní stížnosti je nespokojenost stěžovatelky se závěry, k nimž orgány činné v trestním řízení dospěly, pokud neshledaly, že by konkrétní osoby svým jednáním zapříčinily úmrtí jejího manžela. Ústavní soud se v minulosti již zabýval otázkou nároku na trestní stíhání jiné osoby. Opakovaně judikoval, že ze "čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 361/96, viz U 5/7 SbNU 343, či http://nalus.usoud.cz).
Jde-li o účinnost vyšetřování, zda došlo ke spáchání trestného činu (jinou osobou), platí, že jednou z povinností státu je vytvořit účinný a nezávislý systém schopný zjistit příčinu smrti a případně pachatele přivést k odpovědnosti - v opačném případě by byla záruka ochrany práv pouze teoretická. Konkrétní požadavky efektivního vyšetřování závisí na kontextu, v němž došlo (mělo dojít) k zásahu do práva na život. Účinné vyšetřování je vyžadováno především u úmyslných trestných činů; v případech neúmyslných zásahů do práva na život ani Evropský soud pro lidská práva nevyžaduje nutně trestněprávní reakci státu (viz např. Calvelli a Ciglio proti Itálii). Evropský soud pro lidská práva odůvodňuje požadavek účinného vyšetřování potřebou účinné realizace vnitrostátních zákonů na ochranu života, jakož i potřebou příbuzných dozvědět se relevantní fakta. Český právní řád proto jako trestné postihuje jak úmyslné, tak i nedbalostní činy (tedy i přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 trestního zákoníku). Efektivní ochrana vyžaduje provedení řádného a pečlivého vyšetřování v souladu s trestním řádem prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, a to vždy, je-li podezření na spáchání trestného činu. Blíže se k otázce účinného vyšetřování státními orgány vymezil Ústavní soud například v usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 (http://nalus.usoud.cz).
Ani požadavek efektivního vyšetřování však neznamená, že orgány činné v trestním řízení naleznou osobu odpovědnou za úmrtí, respektive, že by jejich povinností bylo vypátrat a označit pachatele i za situace, kdy dojdou k závěru, že nebyl spáchán ani nedbalostní trestný čin. Závěr o trestněprávním zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že zemřel člověk - k takovým událostem s objektivně tragickým dopadem dochází i bez cizího zavinění, případně i přes snahu tomuto dopadu zabránit. V konkrétním případě není možné odhlédnout od primárně nedobrého zdravotního stavu manžela stěžovatelky, který se nadále komplikoval, a to i přes řádnou péči poskytnutou mu v nemocnici. Působení mnoha okolností je možno označit za vis maior právě v případech, kdy interakce třetí osoby nemá na zhoršení stavu žádný vliv. Závazek účinného vyšetřování je závazek náležité péče, a přezkum jeho splnění se proto zaměřuje na otázku, zda orgán veřejné moci prokázal řádnou snahu zjistit konkrétní okolnosti - nehodnotí se však výsledek, k jakému orgán dospěl.
Úkolem Ústavnímu soudu pak není přezkum rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o opodstatněnost zahájení či nezahájení trestního stíhání, ale přezkum, zda při svém postupu orgány neporušily zaručená práva. Ústavní soud rozumí situaci, v níž se stěžovatelka ocitla poté, co ztratila manžela v důsledku rychlého rozvoje relativně běžného onemocnění, které s ohledem na konkrétní okolnosti mělo fatální následky. Její subjektivní přesvědčení, že se tak stalo v důsledku pochybení nemocnice, není však možné bez dalšího akceptovat za situace, kdy příslušné orgány veřejné moci provedly důkladné šetření okolností, aniž přitom tvrzená pochybení zjistily.
Namítá-li stěžovatelka nezákonnost držení manžela stěžovatelky ve zdravotním zařízení bez zahájení tzv. detenčního řízení před soudem (§66 a násl. z. ř. s.), pak Ústavní soud sdílí názor, který ve svém vyjádření zastává státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně. Posouzení této otázky není úkolem orgánů činných v trestním řízení, ale může být řešeno v případném řízení o správním deliktu [§118 odst. 4 písm. b) zákona o zdravotních službách], které mohla stěžovatelka iniciovat ve chvíli, kdy se o (údajně) nepřiměřeném omezení dozvěděla.
Ústavní soud tedy neshledal, že by orgány činné v trestním řízení nedostály uvedeným ústavněprávním požadavkům na efektivní vyšetřování a tvrzené zkrácení v zaručených právech nezjistil. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh ve zbytku odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu