infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.04.2017, sp. zn. IV. ÚS 875/17 [ usnesení / JIRSA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2017:4.US.875.17.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2017:4.US.875.17.1
sp. zn. IV. ÚS 875/17 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, č. j. 21 Cdo 1043/2015-1225, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2014, č. j. 8 Co 541/2014-1171, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2013, č. j. 64 C 94/2000-1125, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se domáhal tzv. odpůrčí žalobou určení, že jsou vůči němu neúčinné kupní smlouvy ze dne 1. 9. 1997 a 3. 9. 1997, kterými dlužník stěžovatele převedl na vedlejší účastnici (žalovanou) vlastnické právo k nemovitostem, a dále se domáhal, aby bylo vedlejší účastnici uloženo strpět výkon rozhodnutí na základě vykonatelných platebních rozkazů do výše 333 013, 80 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že předmětné nemovitosti byly prodány v úmyslu zkrátit stěžovatele jako věřitele, přičemž jednatelem a jediným společníkem dlužníka byl manžel jednatelky a jediné společnice vedlejší účastnice (žalované). V průběhu řízení odvolací soud věc třikrát zrušil a vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení, v důsledku čehož řízení trvá déle než 17 let; dlužník mezi tím skončil v úpadku a byl na něj dne 31. 7. 2001 prohlášen konkurs. Okresní soud v Ostravě nakonec žalobu o určení neúčinnosti kupních smluv zamítl rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č. j. 64 C 94/2000-1125, s odůvodněním, že konkursní správkyně stěžovatelova dlužníka prodala předmětné nemovitosti za kupní cenu 50 000 000 Kč. Kupní cena se stala součástí konkursní podstaty dlužníka, která bude rozdělena poměrně mezi konkursní věřitele, kterým je i stěžovatel. Nalézací soud uvedl, že žaloba pozbyla svého významu, neboť již není možné uspokojit pohledávku stěžovatele z majetku, který odporovaným úkonem z dlužníkova majetku ušel, a uložil stěžovateli nahradit náklady řízení ve výši 777 707,80 Kč. Krajský soud v Ostravě rozhodnutí věcně potvrdil (výrok I.) rozsudkem ze dne 4. 9. 2014, č. j. 8 Co 541/2014-1171, s odůvodněním, že předmětné nemovitosti byly prodány správkyní konkursní podstaty a žaloba tak ztrácí svůj smysl, protože majetek již byl převeden na jinou osobu. Odvolací soud změnil pouze výrok o nákladech řízení tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici (žalované) na náhradě nákladů nalézacího řízení 210 680 Kč a 8 228 Kč na náhradě odvolacího řízení (výrok II.); výrok o povinnosti stěžovatele zaplatit České republice 7 196,80 Kč potvrdil (výrok III.). Nejvyšší soud dovolání částečně vyhověl a částečně jej zamítl rozsudkem ze dne 20. 12. 2016, č. j. 21 Cdo 1043/2015-1225. Dovolací soud zrušil výrok II. odvolacího soudu o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 218 908 Kč, co do zbytku dovolání zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekuci), a to postižením majetku, který odporovaným právním úkonem ušel z majetku dlužníka; nicméně prohlášením konkursu se stává majetek, který odporovatelným právním úkonem ušel, součástí konkursní podstaty a nemůže být postižen výkonem rozhodnutí (exekucí). Vyslovení neúčinnosti je důvodem pro zapsání majetku do soupisu konkursní podstaty, to znamená, že úspěšný výsledek sporu jde na účet konkursní podstaty, a tedy ku prospěchu všech konkursních věřitelů. Konkursní věřitel tak nemá po prohlášení konkursu na majetek dlužníka právo požadovat uspokojení své vymahatelné pohledávky z majetku, který ušel odporovaným právním úkonem; odpůrčí žaloba proto není způsobilým prostředkem k uspokojení pohledávky konkursního věřitele. Dovolací soud uvedl, že konkursní věřitel se musí odpůrčí žalobou domáhat určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka vůči všem konkursním věřitelům, domáhá-li se vyslovení neúčinnosti jen vůči své osobě, nemůže být úspěšný, i kdyby podmínky odporovatelnosti podle §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, byly jinak splněny. Dovolací soud zrušil nákladový výrok II. s odůvodněním, že soud nemusí výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníku řízení v případě, kdy jsou pro takový postup důvody hodné zvláštního zřetele (§150 o. s. ř.); vytkl odvolacímu soudu, že nezkoumal sociální a osobní poměry stěžovatele a nepřihlédl k formálnímu důvodu neúspěchu žalobce, který spočíval v tom, že na dlužníka byl prohlášen dne 31. 7. 2001 konkurs. Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností a namítá porušení ústavního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny. Stěžovatel předně namítá neúměrné průtahy v řízení (17 let), které ve svém důsledku vedly k zamítnutí žaloby. Celkově nesouhlasí se závěry obecných soudů a tvrdí, že odpůrčí žaloba neměla být zamítnuta z důvodu ztráty jejího významu; odkázal přitom na nález ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/2011, z něhož dovozuje, že pokud by s odpůrčí žalobou uspěl, stal by se výtěžek součástí konkursní podstaty. Obecné soudy proto měly žalobě vyhovět. Stěžovatel odmítá závěr dovolacího soudu, podle něhož by byla žaloba úspěšná, jestliže by po prohlášení konkursu na majetek dlužníka změnil petit žaloby a nově usiloval o vyslovení neúčinnosti smluv vůči všem konkursním věřitelům, neboť dovolací soud opomenul tříletou lhůtu pro podání odpůrčí žaloby od uskutečnění odporovaných právních úkonů, která uplynula v roce 2001 - vedlejší účastnice (žalovaná) by tak mohla v případě změny žaloby úspěšně vznést námitku promlčení. Dále stěžovatel namítá odepření možnosti domáhat se uspokojení na dalších majetkových hodnotách spojených s předmětnými nemovitostmi (např. nákladů dekontaminace pozemků, stavební povolení, posudek EIA), i to, že obecné soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy. Stěžovatel uzavřel, že: "neústavní a absurdní zamítnutí žaloby navždy ruší a nepřípustně porušuje princip rovnosti, právo na přístup k soudu i na spravedlivý proces." Konečně napadá i výroky nalézacího a odvolacího soudu, kterými mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení 218 908 Kč (resp. 770 511 Kč) vedlejší účastnici (žalované). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud se důkladně se stížností seznámil a uzavírá, že je částečně nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 a částečně zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Stěžovatel napadl všechna rozhodnutí obecných soudů v plném rozsahu. Proti zrušující části výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, č. j. 21 Cdo 1043/2015-1225, je však ústavní stížnost předčasná, jelikož o nákladech řízení bude odvolací soud opětovně rozhodovat. Stěžovatel tak částečně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, takže ústavní stížnost je proto částečně nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy a do rozhodování obecných soudů zasahuje jen v případech, kdy jsou jejich rozhodnutími současně porušeny ústavně chráněná práva stěžovatele. V souzené věci ovšem žádné takové ústavní právo stěžovatele porušeno nebylo. Ohledně namítaných průtahů v řízení odkazuje Ústavní soud stěžovatele na civilní řízení o náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. V nyní souzené věci již obecné soudy pravomocně o podstatě sporu rozhodly a kasační nález Ústavního by v důsledku stěžovateli ještě přihoršil. Stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů, s nimiž nesouhlasí, ačkoliv jsou přesvědčivě a srozumitelně odůvodněné a podložené relevantní judikaturou. Neúčinnost kupních smluv, jimiž byly převedeny nemovitosti dlužníka, již byla vyslovena v rámci jiného řízení k návrhu konkursního správce dlužníka. Obecné soudy uvedly, že určení neúčinnosti kupních smluv vůči stěžovateli ztratilo v čase na významu, neboť převedený majetek, resp. jeho plná kupní cena, se již v mezidobí stala součástí konkursní podstaty dlužníka a stěžovatel tak má právo na poměrné uspokojení svých pohledávek spolu s ostatními konkursními věřiteli. Probíhající konkursní řízení brání stěžovateli přímo vymáhat své pohledávky proti dlužníkovi, tedy i proti vedlejší účastnici. Obecné soudy postupovaly podle zákona a správně uzavřely, že v důsledku dřívějšího vyslovení neúčinnosti předmětných smluv, následného prodeje předmětných nemovitostí konkursním správcem a probíhajícího konkursu na majetek dlužníka, nebylo možné žalobě stěžovatele vyhovět. Stěžovatel nevznáší zásadní ústavně právní argumenty, které by opodstatnily přezkum závěrů obecných soudů, v podstatě opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy již dříve vypořádaly (k tomu viz např. nález ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1841/12). Stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/2011, řeší skutkově i právně odlišnou situaci a na posuzovanou věc nedopadá, neboť v nyní souzené věci byla neúčinnost vyslovena v rámci jiného řízení zahájeného konkursní správkyní a předmětný majetek (jeho kupní cena) se stal součástí konkursní podstaty, z níž se může stěžovatel uspokojit společně s ostatními konkursními věřiteli. Stěžovateli lze přisvědčit ohledně nemožnosti účinně změnit žalobní návrh a domáhat se po prohlášení konkursu na majetek dlužníka neúčinnosti smluv vůči všem konkursním věřitelům, jelikož by vedlejší účastnici následně náležela námitka promlčení podle §42a odst. 2 obč. zák. Tříletá promlčecí lhůta (doba) počíná běžet od uskutečnění odporovaného právního úkonu; tato skutečnost ovšem na souzené věci nemůže nic změnit, jelikož odpůrčí žaloba v průběhu času ztratila na svém významu, čemuž se Ústavní soud již blíže věnoval. K stěžovatelem označené "množině dalších majetkových hodnot" souvisejících s předmětnými nemovitostmi (např. náklady provedené dekontaminace pozemků, stavební povolení, analýza EIA) se může insolvenční správkyně dlužníka domáhat vůči vedlejší účastnici (žalované), a to v případě, že jejich hodnota ušla z majetku dlužníka v souvislosti s kupními smlouvami, jejichž neúčinnost byla určena - toto posouzení ovšem leží na obecných soudech a nepřísluší Ústavnímu soudu. Stěžovateli nelze přisvědčit ani ohledně protiústavního průběhu dokazování, v rámci něhož měly být opomenuty některé důkazní návrhy. Je zjevné, že navržené důkazy nemohly na věci nic změnit, neboť důvodem zamítnutí žaloby byla ztráta významu rozhodnutí, nikoliv neprokázání zkrácení stěžovatele na možnosti uspokojit svoji pohledávku za dlužníkem. Závěrem (obiter dictum) Ústavní soud zdůrazňuje, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení musí obecné soudy důsledně zvážit veškeré okolnosti, za nichž byla žaloba zamítnuta; zejména nesmí opomenout, že stěžovatel (žalobce) vedl řízení po právu více než 17 let, a pouze v průběhu času nastaly skutečnosti, které nemohl ovlivnit, jenž vyústily v jeho neúspěch. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl částečně pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a částečně pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. dubna 2017 Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2017:4.US.875.17.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 875/17
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 25. 4. 2017
Datum vyhlášení  
Datum podání 22. 3. 2017
Datum zpřístupnění 22. 5. 2017
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodaj Jirsa Jaromír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 328/1991 Sb., §16
  • 40/1964 Sb., §42a
  • 99/1963 Sb., §132, §157 odst.2, §243e
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík právní úkon/odporovatelný
konkurzní podstata
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
náklady řízení
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Po usnesení IV. ÚS 875/17 z 25.4.2017 následuje usnesení I. ÚS 1923/18 z 11.12.2018.
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-875-17_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 97226
Staženo pro jurilogie.cz: 2017-06-06