ECLI:CZ:US:2018:1.US.1057.18.1
sp. zn. I. ÚS 1057/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného Mgr. Viktorem Rytikovem, advokátem se sídlem nám. Míru 15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, č. j. 7 Tdo 1555/2017-41, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, č. j. 7 To 51/2017-1215, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, č. j. 40 T 9/2016-1112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 3. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1 a 3 tr. z., za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že jej zamítl. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel se měl deliktního jednání dopustit tím, že v přesně nezjištěné době v průběhu měsíců prosince 2007 až února 2008 na pozemku svého domu opakovaně fyzicky napadl poškozeného A. P., který pro něj vykonával pomocné práce a rovněž u něj "bydlel". Ze skutkové věty nalézacího soudu vyplývá, že stěžovatel opětovně zasazoval poškozenému údery blíže nezjištěnými tupými předměty do různých částí těla, zvláště pak do hlavy, hrudníku a horních končetin. Při tomto jednání věděl, že může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví a byl s tím srozuměn. Stěžovatel tímto svým jednáním měl poškozenému způsobit četná poranění - mezi nimi spirálovitou posunutou zlomeninu pravé loketní kosti, otevřenou posunutou zlomeninu těla dolní čelisti vlevo, oboustrannou sériovou zlomeninu žeber s krevními výrony v okolí, pohmožděninu obou plic, pohmožděninu pravého laloku jater, poranění obou ušních boltců s krvácením pod chrupavku, povrchní rány, oděrky a krevní výrony na povrchu těla - přičemž v důsledku neléčení těchto poranění, následkem zavlečení infekce došlo k postupnému rozvoji celkového septického stavu s obvyklým vzestupem tělesné teploty, zimnicí, výrazným snížením fyzické výkonnosti, nechutenstvím, únavou a postupně se prohlubujícími poruchami vědomí, takže v poslední fázi života, přibližně týden před smrtí, poškozený A. P. již pouze ležel, nebyl schopen aktivního jednání a byl zcela závislý na péči dalších osob, a přes zjevnou, i laikovi zřejmou, nutnost odborné péče, která mu mohla zachránit život, mu s vědomím uvedených skutečností nezajistil nezbytné ošetření a lékařskou péči, načež poškozený A. P. v důsledku septického šoku při mnohačetných poraněních zemřel a jeho tělo bylo následně dne 24. 2. 2008 nalezeno na poli v hromadě hnoje v katastru obce Ch. v okrese P.
Stěžovatel má za to, že v jeho případě došlo k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. V závěrech obecných soudů spatřuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Odsuzující výrok o vině nemá podle stěžovatele oporu v provedeném dokazování, resp. jsou zde skutečnosti umožňující minimálně dvojí výklad událostí, přičemž soudy dovodily závěr pro stěžovatele nejméně příznivý. Uvedeným způsobem mělo dojít k porušení zásady in dubio pro reo. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že podle §2 odst. 1 tr.ř. nikdo nesmí být stíhán jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád.
Skutkové zjištění a skutkové závěry nemají podle stěžovatele oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění vykazují značné mezery, nelogičnosti a nesou i spekulativní charakter. Ve svém souhrnu pak zakládají nepřesvědčivost učiněných skutkových závěrů. Obecné soudy v napadených rozhodnutích akcentují ty skutečnosti, které by mohly být považovány za důkaz o vině a naopak marginalizují ty důkazy, které vinu stěžovatele zpochybňují.
Stěžovatel zdůraznil, že základem skutků, pro které byl uznán vinným, je v podstatě jednání, které nikdo nikdy neviděl, nicméně z obecné povahy osoby stěžovatele, tak jak ho popsali sousedé vystupující v řízení v postavení utajených svědků, bylo soudy dovozeno, že způsob a forma násilí je stěžovateli zkrátka vlastní. Tudíž, podle soudu nikdo jiný pachatelem být nemohl. Tyto závěry považuje stěžovatel za čistě spekulativní. Obecné soudy rozhodly o vině stěžovatele, aniž by měly jakékoliv přímé či nepřímé důkazy.
K rozboru samotného skutku stěžovatel uvedl, že tento spočíval v kontinuálně trvajícím ději, v jehož průběhu mělo z jeho strany docházet k soustavnému napadání a poškozování poškozeného. Nic takového však z výpovědí utajených svědků nevyplývá. Ani jeden z nich neviděl, že by stěžovatel použil vůči poškozenému takovou intenzitu násilí, jež by bylo alespoň zdánlivě způsobilé přivodit poškozenému závažnější újmu na zdraví. Stejně tak nikdo nepotvrdil, že by poškozený vykazoval po jakémkoliv incidentu známky úrazu. Výpovědi utajených svědků nepopisují žádný děj, který by tyto osoby vnímaly. Jedná se pouze o popis toho, jak stěžovatele vnímají sousedé. Jejich výpovědi jsou jednoznačně ovlivněny tím, že je jim stěžovatel nesympatický. Nelze tak uzavřít, že by důkazy ve svém souhrnu vytvářely ucelený a logický řetězec.
Ze svědectví svědkyně M. vyplynulo pouze to, že z pozemku H. slyšela v minulosti křik, avšak již neví, kdo s kým se hádal, přičemž nevyloučila, že se H. hádali mezi sebou. Svědkyně neuvedla, jakým způsobem se měl stěžovatel chovat k poškozenému. Obdobně tomu bylo i u svědkyně D.
Obecné soudy postavily svá rozhodnutí na výpovědi svědka H. V., kterého však považuje stěžovatel za nevěrohodného, neboť tento se dopustil v minulosti na nezletilé neteři stěžovatele pohlavního zneužívání, za což byl odsouzen právě z podnětu rodiny H. Svědek V. byl pro svou výpověď motivován především pomstou. Stěžovatel má rovněž za to, že v řízení došlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení, když k jeho návrhu nebyli slyšeni jeho skuteční sousedé, tedy nikoliv jen utajení svědci.
Další námitkou stěžovatele bylo nesprávné určení místní příslušnosti jak policejního orgánu, tak i dozorujícího státního zastupitelství. Ve věci od samého počátku vykonával dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze. Jeho místní příslušnost byla odvozena od místní příslušnosti policejního orgánu, který dne 28. 1. 2015 zahájil stíhání stěžovatele. Policejnímu orgánu však bylo již před tím známo, kde ke spáchání trestného činu mělo dojít (na základě výslechu svědka V.). I přesto policejní orgán v rozporu se zákonem určil vlastní místní příslušnost podle místa, kde trestný čin vyšel najevo. V souvislosti s uvedeným odkázal stěžovatel na související judikaturu Ústavního soudu - nález sp. zn. III. ÚS 232/95, IV. ÚS 222/96, III. ÚS 561/02 a další).
Obecné soudy i přes shora uvedené podle stěžovatele neaplikovaly zásadu in dubio pro reo, čímž měly zasáhnout do jeho základních práv a svobod garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo v pochybnostech ve prospěch obžalovaného. Není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Za daných skutkových okolností tak nebylo podle stěžovatele na místě dojít k závěru o vině stěžovatele.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu ublížení na zdraví dle §145 odst. 1 a 3 tr. z., odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Stěžovatel se v ústavní stížnosti snažil zpochybnit závěry obecných soudů, plynoucí z procesu dokazování. Je pravdou, že proti stěžovateli nebyl předložen žádný přímý důkaz, nicméně ve věci byla předložena celá řada důkazů nepřímých, po jejichž vyhodnocení obecné soudy učinily spolehlivý závěr o vině stěžovatele. To platí především o odůvodnění Městského soudu v Praze, který své závěry velmi podrobně a logicky odůvodnil. Ve věci bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, a to právě za účelem zjištění všech podstatných okolností případu.
Nalézací soud se nejprve zaměřil na zjištění poměrů v rodině stěžovatele, a to s přihlédnutím k postavení tzv. kádesů. Zde lze zcela odkázat na výpovědi sousedů stěžovatele, kteří s nimi přicházeli do kontaktu, a to ať již přímo či nepřímo. Prostřednictvím utajených svědků zjištěný vhled do poměrů v rodině stěžovatele umožnil soudu učinit spolehlivý dílčí závěr o tom, v jakém postavení se tzv. kádesi nacházeli a jak s nimi bylo jednáno. Zde není od věci odkázat např. na výpověď svědkyně I. F., která v prosinci 2007 slyšela přes plot, jak stěžovatel hrubě nadává a jak někdo naříká, sténá a pláče. Tato událost byla potvrzena též výpovědí P. N., který při průchodu kolem domu stěžovatele slyšel, jak tento někomu hrubě nadává a někoho mlátí. Z výpovědí utajených svědků je zřejmé nejen to, jak bylo s tzv. kádesi nakládáno, ale v jakých podmínkách a za jakých okolností kádesi v rodině stěžovatele žili. Ve své podstatě se kádesi v rodině stěžovatele nacházeli v postavení, mající rysy novodobého otroctví. O tom svědčil nejen oděv kádesů, ale též svědectví členů stěžovatelovy rodiny, podle níž kádesi pracovali pro stěžovatele pouze za stravu a "ubytování". Není pochyb o tom, že životní podmínky, v nichž se kádesi nacházeli, neměly nic společného se zachováváním lidské důstojnosti.
Je pochopitelné, že samotné nevyhovující životní podmínky a zneužívání práce tzv. kádesů nevypovídají nic o tom, že by se stěžovatel dopustil na A. P. těžkého ublížení na zdraví. Nicméně to platí pouze v případě, že by tyto důkazy byly hodnoceny samostatně. Jsou-li naopak hodnoceny ve vzájemné shodě s jinými důkazy, a to je třeba obzvláště zdůraznit, lze si učinit věrohodnou představu o tom, jak ke spáchání předmětného zločinu došlo. Z provedené pitvy vyplývá, že zranění poškozeného nebyla způsobena v důsledku jednoho útoku, ale že tento byl agresivním útokům vystaven minimálně po dobu několika týdnů (minimálně 4-6 týdnů), o čemž svědčí míra zhojení některých zranění. Způsobená zranění byla podle znaleckého posudku takového charakteru, že přibližně týden před smrtí poškozený s vysokou pravděpodobností pouze ležel a nebyl schopen aktivního jednání. Tento stav prakticky vylučuje, že by se poškozený stal náhodnou obětí třetí osoby, která by ho po dobu řady týdnů někde ukrývala, aby se ho pak zbavila odvezením na hnojiště.
Nalézací soud se ve svém odůvodnění rovněž řádně vypořádal s tvrzením manželky stěžovatele, podle níž poškozený v průběhu pobytu u jejich rodiny někdy odešel, aniž by si s sebou bral své věcí a posléze se vrátil zpět. Městský soud zcela správně poukázal na nejasnost ohledně věcí poškozeného A. P., které nebyly v průběhu domovní prohlídky nalezeny a které tudíž musely být stěžovatelem, či členem jeho rodiny odstraněny. Pokud by se výpověď manželky stěžovatele zakládala na pravdě, věci poškozeného by se v domě stěžovatele nepochybně našly, neboť tento by předpokládal, že se A. P. opět vrátí zpátky. Nicméně, pokud došlo k jejich zničení, lze předpokládat, že stěžovatel věděl, že se poškozený již nevrátí.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti snažil zpochybnit výpověď svědka H. V. (bratranec stěžovatele), který popsal, jak v měsíci únoru 2008 vezl svoji družku V. H. do bydliště stěžovatele, kde mu tato posléze sdělila, že "F. zarohnul kádese" ("zarohnul" - ubil k smrti). Stejně tak svědek popsal schůzku některých členů rodiny z následujícího dne, kde byl řešen způsob likvidace těla poškozeného. Stěžovatel se snažil znevěrozhodnit výpověď tohoto klíčového svědka, nicméně i s tímto se vypořádal již nalézací soud, když se zabýval věrohodností svědka a také důvody, které jej vedly k podání svědectví až s určitým odstupem (vyhrožování "zarohnutím", obava o rodiče). Navíc, výpověď tohoto svědka nestojí osamoceně a obsahuje informace, které by mohl jen stěží vědět, pokud by s nimi nebyl seznámen shora popsaným způsobem (např., že tělo poškozeného má být do hnoje zahrabáno v plachtě). Městský soud se rovněž zabýval psychologickým profilem svědka V., z něhož nevyplynulo, že by trpěl patologickou lhavostí či tendencí ke zkreslování výpovědi. Ústavnímu soudu se rovněž jeví přiléhavé odkázat v souvislosti s uvedeným na závěr odvolacího soudu, který zcela přiléhavě uvedl, že jestliže se intelektové schopnosti svědka V. nacházejí v pásmu nižšího průměru, pak lze bezpečně vyloučit, že by byl schopen zosnovat tak relativně složitou pomstu.
Namítá-li stěžovatel místní nepříslušnost orgánů činných v trestním řízení, lze opět odkázat na rozsudek nalézacího soudu (str. 28), v němž je konstatováno, že místní příslušnost policejních orgánů nebyla v dané věci vyloučena. Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nevyloučili možnost, že poškozený zemřel až na místě, kde byl nalezen. Z toho důvodu je vznesená námitka bezpředmětná.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměly soudy po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnuly do odůvodnění napadených rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Přestože je stěžovatel jiného názoru, z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí a v dostatečném rozsahu se věnovaly také obhajobě a námitkám stěžovatele. Svá rozhodnutí opřely o srozumitelná a přiléhavá odůvodnění, v rámci kterých objasnily návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením. Vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podrobně zdůvodnily závěry, ke kterým v otázkách skutkového děje, viny stěžovatele, právní kvalifikace jeho jednání dospěly. Z ústavněprávního hlediska tak není obecným soudům čeho vytknout.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu