ECLI:CZ:US:2018:1.US.1249.18.1
sp. zn. I. ÚS 1249/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti R. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrava-Heřmanice, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018 č. j. 3 Tdo 1403/2017-561, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2008 č. j. 4 To 9/2008-21607 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2006 č. j. 50 T 4/2005-20387, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb., za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, kterým byly na základě odvolání státního zástupce zrušeny některé výroky, pro něž byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě zproštěn obžaloby, a v této části byla věc vrácena soudu prvního stupně, přičemž odvolání stěžovatele bylo zamítnuto. Stěžovatel navrhuje rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že se trestní soudy nezabývaly jeho konkrétním podílem na údajné trestné činnosti spáchané v rámci organizované skupiny. Popis objektivní stránky trestného činu v rozsudku soudu prvního stupně je podle něj naprosto nekonkrétní a nemá oporu v provedeném dokazování, zejména pak nerozlišuje mezi ním a obviněným D. O. Z rozsudku nalézacího soudu není zřejmé, z čeho vycházel jeho závěr, že stěžovatel podvodné jednání promyslel, naplánoval a koordinoval, konkrétní skutková zjištění ohledně těchto obecně vymezených způsobů jednání stěžovatele v rozsudku soudu prvního stupně podle něj úplně chybí. K porušení základních práv a svobod mělo podle stěžovatele dojít i v důsledku opomenutí jeho důkazních návrhů. Poukazuje konkrétně na dva nové důkazy, jež předložil odvolacímu soudu (jde o jeden dokument a o znalecký posudek), a zdůrazňuje, že odvolací soud tyto důkazní návrhy zamítl, aniž by tento procesní postup jakkoli odůvodnil.
Trestní soudy podle stěžovatele také neprokázaly jeho podvodný úmysl a úmysl způsobit škodu velkého rozsahu. S poukazem na nález sp. zn. I. ÚS 558/01 tvrdí, že v poškozené společnosti XX nebyly nastaveny kontrolní mechanismy a že tato společnost a její orgány v rozporu s péčí řádného hospodáře nekontrolovaly existenci předmětu leasingu, resp. koupě na splátky, že nevyužívaly práva zpětného odkupu či zajištění směnkou apod. Podle stěžovatele se tak zaměstnanci uvedené společnosti snažili svalit vinu za absenci této kontroly na něj, přičemž trestní soudy tomu přisvědčily. Společnost XX podle stěžovatele minimálně v některých případech věděla o tom, že předmět smlouvy neexistuje, avšak měla zájem na tom, aby bylo uzavřeno co nejvíce smluv, a to navzdory této skutečnosti. Stěžovatel dále namítá, že nebylo nadevší rozumnou pochybnost prokázáno, že od počátku věděl, že splátky podle smluv nebudou hrazeny, a poukazuje na to, že celá řada svědků - leasingových nájemců uvedla, že peníze hodlají splácet a v mnoha případech také spláceli. Závěr trestních soudů o naplnění skutkové podstaty podvodu je proto podle stěžovatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Stěžovatel uvádí, že byl shledán vinným ze spáchání skutků, o nichž bylo jiným orgánem činným v trestním řízení konstatováno, že nejde o trestný čin, v čemž spatřuje porušení zásady rovnosti. Uložený trest má podle něj charakter tzv. exemplárního trestu a je příliš vysoký a nespravedlivý. K porušení práva na spravedlivý proces došlo podle jeho názoru také v řízení před dovolacím soudem, neboť nepřihlédl k podání stěžovatele ze dne 19. 10. 2017, jež bylo označeno jako "doplnění dovolání".
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že většinu výše uvedených námitek stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby. Ústavní soud zároveň konstatuje, že se jimi trestní soudy pozorně zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb., za nějž byl stěžovatel odsouzen, se skládal z velkého množství dílčích jednání spočívajících v uzavírání fingovaných leasingových, popř. kupních smluv, na základě kterých byly poškozenou společností XX vypláceny peněžní prostředky, jež stěžovatel a další spoluobžalovaní používali pro vlastní potřebu. Krajský soud v Ostravě v úvodní části výroku napadeného rozsudku uvedl nejen to, že stěžovatel měl společně se spoluobžalovaným D. O. toto podvodné jednání zastřešovat, promýšlet, plánovat a koordinovat, ale také společně se spoluobžalovaným sami nebo prostřednictvím dalších osob shromažďovali potřebné doklady, zajišťovali dodavatele a zájemce o leasing, vedli příslušnou administrativu a uzavírali smlouvy. Zejména je však jednání stěžovatele podrobně popsáno v navazující rozsáhlé části výroku o vině, v němž jsou specifikovány jednotlivé leasingové a kupní smlouvy. Toto jednání pak Krajský soud v Ostravě dále konkretizoval v odůvodnění svého rozsudku, a to opět ve vztahu k jednotlivým částem stíhané trestné činnosti. Nalézací soud tedy pečlivě vymezil způsob, jakým se stěžovatel na spáchání trestného činu podvodu podílel, a Ústavní soud v tomto směru neshledal žádné nedostatky.
Ústavní soud dále odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, v němž jsou přehledně shrnuta hlavní skutková zjištění, na nichž bylo odsouzení za trestný čin podvodu založeno (srov. zejména č. l. 155-157). Odvolací soud poukázal např. na skutečnost, že stěžovatel a další obžalovaní byli motivováni uzavírat leasingové smlouvy též smluvně sjednanou provizí se společností XX za každou uzavřenou smlouvu. Vyplacení celé provize bylo vázáno na zaplacení druhé řádné splátky nájemcem, přičemž plátcem této splátky byl v mnoha případech právě stěžovatel.
Trestní soudy spolehlivě prokázaly a odůvodnily rovněž podvodný úmysl stěžovatele. Opět lze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (č. l. 157-158), kde vysvětlil, že stěžovatel společně s D. O. byli hlavními postavami páchané trestné činnosti. Smlouvy a další nezbytné podklady a doklady připravovali a předkládali pobočce společnosti XX ve Z., nabízeli dalším osobám spolupráci při páchání tohoto protiprávního jednání, přičemž např. původním žadatelům o půjčku nabízeli, aby se stali jejich fiktivními dodavateli. Odvolací soud dále správně připomněl, že stěžovatel byl prokazatelně v soustavném kontaktu se spoluobžalovanými M. Š. a P. K., kteří pro předmětnou trestnou činnost sháněli další síť dodavatelů a zájemců o tzv. půjčku.
Odvolací soud se neopomenul vypořádat s obhajobou stěžovatele (srov. č. l. 159-160 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci). Poukázal přitom na to, že stěžovatel prokazatelně podepisoval antedatované smlouvy. S odkazem na obsah svědeckých výpovědí též vyvrátil tvrzení stěžovatele, že platby leasingových splátek ze svého účtu odesílal jen v případech, kdy mu tyto splátky uhradili leasingoví nájemci v hotovosti v jeho kanceláři.
Uvedené závěry potvrdil a dále odůvodnil v napadeném usnesení rovněž Nejvyšší soud. Připomněl, že stěžovatel byl řídícím článkem řetězce, v němž každý jednotlivý člen zastával svou pozici a plnil své úkoly směřující k uskutečnění podvodného cíle. Existenci podvodného úmyslu na straně stěžovatele Nejvyšší soud odůvodnil odkazem na své předchozí usnesení ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. 5 Tdo 530/2010, konkrétně pak na části tohoto usnesení vztahující se ke spoluobžalovanému D. O., jehož jednání bylo prakticky totožné s jednáním stěžovatele. V citovaném usnesení Nejvyšší soud zdůraznil zásadní skutečnost, totiž že předmět leasingového vztahu zprostředkovaného obžalovaným O. (a totéž platí ve vztahu ke stěžovateli) ve skutečnosti neexistoval, případně byl majetkem nájemce, takže poškozená společnost XX proplácela faktury na tento neexistující předmět, opatřený fiktivními doklady o jeho pořízení.
Uvedená argumentace vyvrací rovněž tvrzení stěžovatele, že nebylo nadevší rozumnou pochybnost prokázáno, že od počátku věděl, že splátky podle smluv nebudou hrazeny. Jestliže totiž předmět smlouvy vůbec neexistoval, popř. byl majetkem nájemce, nemohl nikdo (ani stěžovatel) předpokládat, že nájemce bude tuto neexistující, popř. vlastní věc splácet.
Tvrzení stěžovatele, že v poškozené společnosti XX nebyly nastaveny potřebné kontrolní mechanismy a že tato společnost a její orgány postupovaly v rozporu s péčí řádného hospodáře, nemůže mít na jeho trestní odpovědnost žádný podstatný vliv. Jestliže poškozený svou neopatrností či důvěřivostí usnadňuje pachateli, aby jej uvedl v omyl, nic to nemění na skutečnosti, že k takovému uvádění v omyl jednáním pachatele dochází. Stěžovatel na podporu svého tvrzení odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 558/01, avšak tento odkaz není přiléhavý, neboť se týkal věci, kdy snaha uvést v omyl banku měla vyplývat z nedodržování podnikatelského záměru, přičemž pracovníci banky mohli být srozuměni s vysokou rizikovostí úvěru a s nereálností podnikatelského záměru. V nyní posuzované věci je však situace diametrálně odlišná, neboť - jak již bylo uvedeno - podstata podvodného jednání spočívala v uzavírání fiktivních smluv, jejichž předmět často vůbec neexistoval. Přesvědčení stěžovatele, že poškozená společnost XX minimálně v některých případech věděla, že předmět smlouvy neexistuje, má povahu pouhé spekulace, nemá oporu v provedeném dokazování a Ústavní soud má za to, že trestní soudy spolehlivě prokázaly opak.
Pokud stěžovatel namítá, že odvolací soud zcela opomenul dva důkazy, které navrhoval, resp. že se v napadeném rozsudku o těchto důkazních návrzích ani nezmínil, je třeba zdůraznit, že z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že tuto námitku stěžovatel adresně neuplatnil v dovolání, čímž výrazně snížil možnost jejího přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 432/98, usnesení sp. zn. II. ÚS 242/2000, III. ÚS 117/2000, I. ÚS 269/02, IV. ÚS 430/05, I. ÚS 1324/08, III. ÚS 330/15 a řada dalších) jde o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li ústavním úkolem ostatních soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet.
Stěžovatelem navrhované důkazy spočívaly v dokumentu, který stěžovateli doručil spoluobžalovaný D. T., a ve znaleckém posudku prokazujícím pravost podpisu tohoto spoluobžalovaného na daném dokumentu. V této souvislosti nelze přehlížet, že obžalovaný T. vypovídal v průběhu hlavního líčení a trestní soudy tedy získaly od této osoby potřebné informace tímto standardním způsobem. Prokázání viny stěžovatele ze spáchání trestného činu podvodu navíc trestní soudy dovodily i z řady dalších vzájemně se doplňujících důkazů.
Za relevantní nepovažuje Ústavní soud ani námitku, že byl shledán vinným ze spáchání skutků, o nichž bylo jiným orgánem činným v trestním řízení konstatováno, že nejde o trestný čin. Výsledek trestního řízení vedeného pro stejný či obdobný skutek totiž může být odlišný, např. v závislosti na důkazní situaci, neprokázání subjektivní stránky trestného činu apod., což však nemusí mít přímý vliv na výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli.
Ústavní soud dále nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho názoru, že trest, který mu byl uložen, má charakter trestu exemplárního a je nepřiměřeně přísný. Odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě (č. l. 486) a odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (č. l. 164), kde byla výměra trestu uloženého stěžovateli dostatečně vysvětlena. Poukázat lze zejména na skutečnost, že za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb., za nějž byl stěžovatel odsouzen, bylo možno uložit trest odnětí svobody od pěti do dvanácti let. Uložení trestu odnětí svobody v trvání devíti let, tedy ve výměře těsně nad polovinou uvedené trestní sazby, nelze považovat za nepřiměřené, a to zejména vzhledem k delší době páchání předmětné trestné činnosti a ke způsobení vysoké škody přesahující 38 mil. Kč.
Jestliže stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nepřihlédl k jeho podání ze dne 19. 10. 2017 označenému jako "doplnění dovolání", Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud tento svůj postup racionálně odůvodnil. Toto podání totiž bylo sepsáno přímo obviněným, tj. stěžovatelem, nikoli jeho právním zástupcem. Skutečnosti, že se právní zástupce stěžovatele následně s tímto podáním ztotožnil, nebylo možno přikládat význam, neboť obhájce se takto ztotožnil s podáním, které nemělo žádné právní účinky, jelikož nedostálo formálním náležitostem vyplývajícím z §265d odst. 2 trestního řádu. Závěr, že k uvedenému podání dovolací soud nemohl přihlížet, plně koresponduje s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2351/16), na kterou Nejvyšší soud správně odkázal.
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy své skutkové i právní závěry dostatečně odůvodnily. Neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, na nichž trestní soudy založily napadená rozhodnutí, ani jiné pochybení, které by mohlo odůvodňovat kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu