infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.10.2018, sp. zn. I. ÚS 281/18 [ nález / TOMKOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 162/91 SbNU 25 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2018:1.US.281.18.2

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost, aniž byl důvod nepřípustnosti naplněn

Právní věta I. ÚS 281/18 č. 162 Č. 162 K odepření spravedlnosti nesprávným odmítnutím dovolání pro nepřípustnost Dojde-li k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, aniž by ve skutečnosti v daném případě byl důvod nepřípustnosti naplněn, jedná se o porušení práva dovolatele na soudní ochranu a přístup k soudu, tedy o odepření spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

ECLI:CZ:US:2018:1.US.281.18.2
sp. zn. I. ÚS 281/18 Nález Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyně Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) a soudce Davida Uhlíře - ze dne 2. října 2018 sp. zn. I. ÚS 281/18 ve věci ústavní stížnosti České Radiokomunikace, a. s., se sídlem Skokanská 2117/1, Praha 6, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem Havel & Partners, s. r. o., advokátní kanceláře, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 č. j. 22 Cdo 3598/2017-268 o odmítnutí dovolání, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017 č. j. 27 Co 40/2017-232 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 6. 2016 č. j. 6 C 225/2010-182, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017 č. j. 27 Co 40/2017-232 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 6. 2016 č. j. 6 C 225/2010-182, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení a Miloslava Volešáka, zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem, se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 č. j. 22 Cdo 3598/2017-268 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 č. j. 22 Cdo 3598/2017-268 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Řízení před obecnými soudy 1. Shora označeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") byla stěžovateli uložena povinnost odstranit stavbu č. p. X (televizní vysílač - převaděč) stojící na pozemku parc. č. st. Y, v obci Petrov, v k. ú. Petrov u Prahy (dále též jen "TVP Petrov"), a to do 30 dnů od právní moci rozsudku, a zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 26 430 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Žalobu podal vedlejší účastník, jakožto vlastník pozemku, na němž stavba stojí. 2. Stěžovatel tvrdil, že ke stavbě TVP Petrov mu náleží zákonné věcné břemeno, vedlejší účastník naopak tvrdil, že stěžovatel užíval stavbu dočasně na základě smlouvy, jejíž rozvazovací podmínka byla splněna (přechod na digitální vysílání), a právní důvod k užívání stavby na straně stěžovatele zde tedy již není. Soud prvního stupně dal za pravdu vedlejšímu účastníkovi a existenci zákonného věcného břemene neshledal. 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že prodloužil lhůtu k plnění na tři měsíce od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního stupně (až na drobnou změnu výroku o nákladech řízení) potvrdil. Taktéž neuznal existenci zákonného věcného břemene ke stavbě TVP Petrov, ovšem z jiných důvodů než soud prvního stupně, jehož závěry v tomto ohledu shledal nesprávnými. Podle krajského soudu pro vznik věcného břemene podle §12 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, je nutné splnění oznamovací (notifikační povinnosti) dle §12 odst. 2 téhož zákona. Protože stěžovatel nebyl schopen doložit splnění uvedené notifikační povinnosti, konstatoval odvolací soud, že věcné břemeno svědčící stěžovateli nevzniklo. Odkázal též na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 ze dne 29. 3. 2016, podle něhož "jestliže organizace spojů neprojednala s vlastníky nebo uživateli dotčených nemovitostí stavbu telekomunikačního vedení, ani je na ni neupozornila, nemohlo jí platně vzniknout oprávnění takové telekomunikační vedení zřídit ve smyslu §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích". 4. Stěžovatel podal dovolání s tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, přičemž formuloval tři právní otázky. 5. Dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné s tím, že nastolené otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, s odkazem na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, tudíž skutečným důvodem přípustnosti dovolání je požadavek stěžovatele, aby byly uvedené otázky nově posouzeny jinak. K uvedenému jinému posouzení však neshledal důvod. II. Tvrzení stěžovatele 6. Stěžovatel podal ústavní stížnost, v níž tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V důsledku porušení procesních práv pak došlo též k porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a práva podnikat ve smyslu čl. 26 Listiny. 7. Stěžovatel setrvává na tom, že mu svědčí zákonné věcné břemeno na základě §12 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb. Obecné soudy však v napadených rozhodnutích argumentovaly smlouvou, resp. její dočasností, přičemž stěžovatel nikdy neodvozoval své právo k užívání pozemku vedlejšího účastníka od smlouvy, stěžovatel nebyl stranou této smlouvy a nájem na něj ani později nepřešel. Stěžovatel považuje výklad soudů za svévolný, neboť §12 odst. 2 zákona č. 110/1964 Sb. sice zakotvuje oznamovací povinnost organizací spojů, ale neformuluje ji jako podmínku vzniku oprávnění dle předcházejícího odstavce. Zákon výslovně hovoří o povinnosti uvědomit vlastníka dotčené nemovitosti před zahájením výkonu daného oprávnění (které však již existuje), nikoliv před vznikem tohoto oprávnění. K obdobnému závěru dospěl např. též Obvodní soud pro Prahu 3 v pravomocném rozsudku ze dne 15. 10. 2012 č. j. 16 C 158/2012-54, jehož závěry stěžovatel dále cituje. Stěžovatel též dokládá své závěry historickým výkladem zákona č. 110/1964 Sb., jakož i srovnáním s následnou právní úpravou. 8. Výklad ze strany soudů tak trpí zjevnou svévolí a přináší potenciálně dalekosáhlé negativní následky pro chod společností, jež provozují telekomunikační zařízení, která byla zřízena za účinnosti zákona č. 110/1964 Sb. Organizace spojů byla sice dle §12 odst. 2 tohoto zákona "povinna před zahájením výkonu oprávnění podle předchozího odstavce neprodleně uvědomit vlastníky nebo uživatele dotčených nemovitostí", zákon však nepředepisoval žádnou formu tohoto uvědomění ani jinak proces notifikace nespecifikoval. Oprávnění dle §12 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb. přitom vznikala již od účinnosti tohoto zákona, tedy od 1. 7. 1964. 9. Napadená rozhodnutí tak mají potenciálně dalekosáhlý dopad napříč celou oblastí poskytování telekomunikačních služeb a v praxi mohou být tímto výkladem zasaženy stovky telekomunikačních zařízení. V důsledku právního názoru vyjádřeného v usnesení dovolacího soudu jsou všichni právní nástupci státních organizací spojů, do jejichž majetku patří telekomunikační zařízení zřízená za účinnosti zákona č. 110/1964 Sb., vrženi do nejistoty, zda budou v případě sporu schopni prokázat, že jejich právní předchůdce (státní organizace spojů) před zahájením výkonu oprávnění dle §12 odst. 1 uvědomil vlastníky nebo uživatele dotčených nemovitostí. A to v situaci, kdy pro takovou notifikaci nebyla stanovena povinná písemná forma (čili mohla proběhnout i ústně), neexistovala povinnost splnění notifikační povinnosti evidovat (věcné břemeno se nezapisuje do katastru nemovitostí), k zahájení výkonu daného oprávnění mohlo dojít i před více než 50 lety (zúčastněné osoby nemusejí být naživu či dohledatelné), i pokud by byl vlastník notifikován písemně, neexistuje povinnost danou písemnost archivovat po neomezeně dlouhou dobu a písemnost mohla být skartována. 10. Stěžovatel tvrdí, že má-li být akceptován právní názor o potřebě splnění notifikační povinnosti, je nutno tuto notifikační povinnost považovat za splněnou, je-li se zřetelem ke všem okolnostem zřejmé, že vlastník dotčené nemovitosti o zřízení telekomunikačního zařízení na svém pozemku a o jeho provozu nemohl nevědět. V nyní posuzované věci bylo prokázáno, že vedlejší účastník nejen nemohl nevědět, ale že o tom věděl. Tím je dle stěžovatele tato věc též odlišena od případu posuzovaného dovolacím soudem v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, kde šlo o "černou stavbu" bez vědomí vlastníka pozemku i stavebního úřadu. 11. Stěžovatel dále tvrdí, že soudy se dopustily svévole též výkladem otázky, zda stěžovatel mohl věcné břemeno vydržet. Podle stěžovatele trvání oprávněné držby přesáhlo zákonem vyžadovanou desetiletou vydržecí dobu, a stěžovatel tedy právo odpovídající zákonnému věcnému břemeni vydržel. Soudy nesprávně posoudily otázku, zda mohl být stěžovatel v omluvitelném právním omylu o vzniku zákonného věcného břemene, a připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je oprávněným držitelem ten, který věc (resp. právo) "drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný. (...) Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel omylu nemusel vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona)". Pokud by měl být akceptován výklad §12 zákona č. 110/1964 Sb. provedený obecnými soudy jako správný, je třeba výklad opačný, provedený dávno předtím, než se k této otázce dovolací soud poprvé vyjádřil, považovat za omluvitelný právní omyl. Nejasnost zákona totiž nelze klást k tíži stěžovatele, coby dobrověrného držitele. 12. Z pohledu práva na ochranu majetku stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí představují nepřiměřený zásah do práva vlastnit majetek, neboť kvůli výkladu §12 zákona č. 110/1964 Sb. postrádá zásah soudů do vlastnictví stěžovatele zákonný základ. Stejně tak považuje stěžovatel zásah za nepřiměřený s ohledem na velikost sporného pozemku ve vztahu k okolnímu pozemku vedlejšího účastníka (0,21 %) a s ohledem na výši možného ušlého zisku vedlejšího stěžovatele za nájem (284 Kč měsíčně). Vedlejší účastník má případně možnost požadovat náhradu škody, která by mu porušením notifikační povinnosti vznikla, rozhodnutí o odstranění stavby však považuje stěžovatel za nepřiměřené, též s ohledem na veřejnou prospěšnost zařízení. 13. Stěžovatel dále považuje za porušení práva na spravedlivý proces postup odvolacího soudu, jehož rozhodnutí považuje za překvapivé. Podle stěžovatele je nepřijatelné, aby po dobu nalézacího řízení (i v rámci odvolání, ve vyjádření protistrany k odvolání i repliky odvolatele) probíhala diskuse ohledně řešení věci na podkladě určitých skutkových zjištění a právního hodnocení aplikovatelné právní úpravy a následně odvolací soud při jednání prezentoval zcela jiný právní názor (zakládající se na diametrálně odlišném výkladu rozhodujících zákonných ustanovení), nechal odvolatele toliko stručně a na místě reagovat na tento nový právní názor (aniž stěžovateli poskytl přiměřenou lhůtu pro reakci, resp. též pro vyhledání vyžadované notifikace) a obratem vyhlásil rozsudek, kterým prvostupňové rozhodnutí coby správné potvrdil, přičemž však své rozhodnutí založil na tomto novém a zcela odlišném právním posouzení. Nový právní názor odvolacího soudu byl založen na rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1235/2014. Odvolací soud při jednání tento rozsudek pouze zmínil, avšak nedal stěžovateli možnost se s tímto rozhodnutím blíže seznámit a vyjádřit se k jeho možné aplikovatelnosti na tuto věc. Zmíněný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 byl zveřejněn pod č. 68/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky č. 6/2017 dne 24. 8. 2017, tedy pět měsíců po konání jednání odvolacího soudu. Na tento rozsudek navíc dovolací soud do dnešního dne neodkázal v žádném jiném svém rozhodnutí, tímto rozsudkem neargumentoval ani soud prvního stupně či vedlejší účastník. Jednalo se tedy o rozhodnutí, s nímž stěžovatel neměl odpovídající možnost se seznámit, podrobně je zanalyzovat a argumentačně se s ním vypořádat. Dosavadní judikatura nadto ani nenaznačovala, že by se rozhodovací praxe soudů mohla vydat tímto směrem, naopak stávající rozhodovací praxe (např. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu ze dne 15. 10. 2012 č. j. 16 C 158/2012-54) byla postavena na stejné argumentaci, kterou zastává i stěžovatel. 14. Konečně stěžovatel namítá porušení práva na přístup k soudu, neboť jeho dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, ačkoli vymezil tři otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení napadený rozsudek závisel a dosud nebyly praxí dovolacího soudu vyřešeny. Stěžovatel tvrdí, že svou věc podrobně odlišil od věci sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, dovolací soud však posoudil dovolání tak, že předestřené právní otázky již byly dovolacím soudem řešeny. Z toho důvodu neshledal, že by (údajně již dříve) vyřešené právní otázky měly být posouzeny jinak, a dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud sice u prvních dvou otázek uvedl, že již byly vyřešeny právě rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, u třetí otázky však nepřípustnost dovolání nezdůvodnil, na žádné předchozí rozhodnutí neodkázal, tj. minimálně ve vztahu ke třetí otázce muselo být dovolání přípustné. Stěžovatel formuloval v dovolání jasnou právní otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Zároveň jde o otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisel napadený rozsudek odvolacího soudu. Odmítnutím dovolání tak došlo k porušení práva na přístup k soudu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 15. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na článek P. Tégla a M. Hulmáka "Zamyšlení nad dvěma rozhodnutími Nejvyššího soudu ve věci okamžiku vzniku věcného břemene dle zákona o telekomunikacích" publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 8/2018. Stěžovatel rekapituluje, že autoři, shodně jako stěžovatel, mají za to, že věcné břemeno vznikalo přímo ex lege, tedy z hlediska zákona č. 110/1964 Sb. nepodmíněně, tzn. již samotným nabytím účinnosti uvedeného zákona. Stěžovatel pak podrobně rekapituluje klíčové argumenty článku, které není nutno, vzhledem k tomu, že jde o publikované dílo, na tomto místě reprodukovat. 16. Dalším podáním pak stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí s odůvodněním, že mu bylo soudním exekutorem doručeno vyrozumění o zahájení exekuce k vymožení povinnosti odstranit stavbu vysílače, a zdůvodnil, že podmínky pro odklad vykonatelnosti jsou dány. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení 18. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost i její doplnění k vyjádření účastníkům řízení i vedlejšímu účastníkovi řízení. 19. Za Nejvyšší soud zaslal vyjádření předseda senátu JUDr. Jiří Spáčil, který ve vyjádření připomíná, že Nejvyšší soud odmítl dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1235/2014. Ústavní stížnost pak brojí proti právním závěrům rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, přičemž Nejvyšší soud připomíná, že již při přípravě tohoto rozhodnutí si byli soudci vědomi, že §12 zákona č. 110/1964 Sb. umožňuje dvojí výklad, tedy i ten, který zastává stěžovatel. Nicméně přednost dostal výklad, který váže možnost realizace oprávnění na notifikaci vlastníkovi nemovitosti. Vzhledem k širokému oprávnění organizace spojů vůči vlastníkům nemovitostí je v pochybnostech třeba zaujmout spíše výklad příznivější vůči vlastníkům dotčených nemovitostí. Pokud je totiž vznik oprávnění ve prospěch organizace spojů spjat s tím, že splní povinnost uvedenou v §12 odst. 2 větě první citovaného zákona, má vlastník nemovitosti možnost bránit se proti zásahu do jeho vlastnictví; v opačném případě by totiž byl vlastník vydán organizaci spojů zcela "na milost" tím, že by mohla kdykoliv bez jeho vědomí "zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení nadzemní a podzemní včetně potřebných opěrných a vytyčovacích bodů". Vlastník by tak byl postaven před hotovou skutečnost a ani pozdější úspěch ve sporu u stavebního úřadu by nemohl jeho újmu plně odčinit. Jestliže zákon poskytl organizaci spojů tak široká práva k zásahům do cizího vlastnictví, je oznámení vlastníkovi před započetím prací minimem, které je třeba po ní požadovat. Proto splnění této notifikační povinnosti považujeme za nutnou podmínku k realizaci oprávnění, o které v této věci jde. 20. K argumentu, že uvedené věcné břemeno vzniklo ex lege účinností zákona č. 110/1964 Sb., Nejvyšší soud uvádí, že takový výklad považuje za zjevně nepřiměřený, neboť pak by celé území státu bylo zatíženo věcným břemenem a organizace spojů by mohla kdykoliv a vůči komukoliv bez notifikace a možnosti bránit se proti započetí prací vykonávat oprávnění uvedená v §12. Soud tedy vyšel z toho, že strany (předchůdci stěžovatele a vedlejší účastník) uzavřely v roce 1992 dohodu o nájmu pozemku, na jejímž základě bylo zřízeno telekomunikační zařízení. Vztah stran se řídil touto dohodou, nikoliv věcným břemenem. Vedlejší účastník tedy v dobré víře a s pochopením pro veřejné potřeby přenechal pozemek obci k dočasnému užívání s tím, že je dohodnuta (podmínkou) doba, kdy užívání skončí. Stěžovatel věděl, že je nástupcem původního vlastníka zařízení (obce), který mu stavbu daroval, že smlouva umožňující mít na pozemku stavbu obsahuje rozvazovací podmínku. Snaha přeměnit obligační právo v legální věcné břemeno byla za těchto podmínek v rozporu s dobrými mravy. 21. Stěžovatel nemohl legální věcné břemeno ani vydržet, neboť musela chybět objektivní dobrá víra - podle zjištění soudu prvního stupně totiž stěžovatel o obligační smlouvě uvedené shora věděl. I kdyby snad byl stěžovatel v omylu, že jde o držbu, musel mít o její oprávněnosti pochybnost, vyplývající z jeho vědomosti o existenci obligační smlouvy. 22. Jestliže se stěžovatel stal vlastníkem stavby, o níž věděl, že je na cizím pozemku postavena na základě dohody jeho předchůdce s vlastníkem pozemku a že má být po určité době odstraněna, nemohl být objektivně v dobré víře, že se stavbou nabývá též právo mít stavbu na pozemku bez časového omezení. Základní práva stěžovatele tu nemohla být nijak dotčena. 23. K argumentaci oborným článkem Nejvyšší soud ve vyjádření uvádí, že právních názorů uvedených kolegů si váží a je logické, že stěžovatel, jehož právní zástupce s nimi působí ve stejné advokátní kanceláři, na ně upozorňuje. Přestože argumentace v článku nepostrádá přesvědčivost, trvá Nejvyšší soud na tom, že v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 z možných výkladů §12 citovaného zákona zvolil ten, který více odpovídá principům ústavní i zákonné ochrany vlastnického práva při respektu k legitimnímu zájmu na realizaci úkolů osob činných v oblasti telekomunikací. 24. Podle Nejvyššího soudu není na uvedeném výkladu cokoli protiústavního a ústavní stížnost by měla být odmítnuta. 25. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele napadeným rozsudkem nedošlo. Stěžovatel vykládá §12 zákona č. 110/1964 Sb. jen jazykově a formalisticky a bez zohlednění právních principů demokratického právního státu. Právní předpisy z období socialistického státu je třeba v poměrech demokratického právního státu vykládat v souladu s jeho principy. Za situace, kdy důvodem stavby byl od počátku nájemní (pojmově dočasný) vztah a následné změny v osobě vlastníka (provozovatele) TVP Petrov byly mimo "právní sféru" vlastníka pozemku, není správná úvaha, že v důsledku následné změny vlastníka (provozovatele) TVP Petrov vzniklo zákonné věcné břemeno, aniž byl dodržen mechanismus, jenž by vlastníkovi pozemku tento právní následek "signalizoval", umožnil mu vůči němu obranu a případně zisk přiměřené náhrady za nucené omezení jeho vlastnického práva. Proto bylo odvolacím soudem dovozeno, že nutnou podmínkou vzniku zákonného věcného břemene bylo vyrozumění vlastníka dotčeného pozemku, že zde vzniká zákonné věcné břemeno, a to i z toho důvodu, aby měl možnost požádat o rozhodnutí v případě sporu o rozsah věcného břemene stavební úřad a aby mu bylo zachováno právo domáhat se přiměřené náhrady za takové omezení svého vlastnického práva. Popsaný mechanismus, který je podmínkou vzniku zákonného věcného břemene podle §12 zákona č. 110/1964 Sb., ale naplněn nebyl. 26. Podle krajského soudu nemá význam polemika, zda tento mechanismus je podmínkou "vzniku" zákonného věcného břemene či "jen" podmínkou "zahájení výkonu oprávnění" z něj plynoucího. Nevzniklo-li právo vykonávat oprávnění z věcného břemene ("zahájit výkon"), je iracionální dovozovat, že je zde jakési "holé či mrtvé" věcné břemeno samotné, jež "jen" nelze realizovat. 27. Úvaha o "veřejném zájmu" na zachování TVP Petrov za zjištěného skutkového stavu v dané věci neobstojí před zájmem (ústavní hodnotou) na ochraně vlastnického práva vlastníka pozemku (vedlejšího účastníka). Je navíc řešitelná pomocí právní úpravy procesu nuceného omezení vlastnického práva dle zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), a zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění). Nájemní vztah byl vlastníkem pozemku založen za účelem umožnění "dovykrytí" oblasti analogovým televizním signálem, k tomuto účelu však již TVP Petrov neslouží. Současné "komerčně zajímavé" využití TVP Petrov k šíření signálů mobilních operátorů jde mimo tento rámec. Existence tohoto původního nájemního vztahu mezi vlastníkem pozemku a právním předchůdcem stěžovatele (obcí) coby právního titulu umístění telekomunikačního zařízení TVP Petrov na pozemku je v dané věci stěžejní a odlišuje ji od jiných případů, kdy takováto právní skutečnost dána není. Stěžovatel se při převzetí TVP Petrov do vlastnictví (provozování) měl zajímat, na základě jakého právního titulu je na části pozemku toto telekomunikační zařízení umístěno, vstoupit v tomto směru v kontakt s vlastníkem pozemku. Jestliže tak (navíc coby "profesionál" v dané oblasti) neučinil (a telekomunikační zařízení převzal), choval se v rozporu s principem průměrné obezřetnosti a jde mu to k tíži. 28. Krajský soud dále připomíná, že stěžovatel byl při jednání upozorněn na předběžný právní názor soudu ohledně výkladu ustanovení §12 zákona č. 110/1964 Sb. Jde zde o interpretaci zákona, a nikoli provedení důkazu se zásadním významem pro skutkový stav. Rozsudek odvolacího soudu proto není rozhodnutím překvapivým. K odkazu stěžovatele na odborný článek krajský soud připomíná, že autoři článku pracují ve stejné advokátní kanceláři jako právní zástupce stěžovatele. Krajský soud uzavírá, že napadeným rozsudkem nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. 29. Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Tvrdí, že stěžovatelova stížnostní argumentace se s odůvodněním napadených rozhodnutí zcela míjí a Ústavní soud navíc není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Vedlejší účastník považuje všechna rozhodnutí obecných soudů za naprosto správná, když všechny soudy se jednomyslně shodují na právním posouzení předmětu řízení, a to, že zákonné věcné břemeno stěžovateli nikdy nevzniklo ani vzniknout nemohlo. Vedlejší účastník poukazuje na skutečnost, že je to právě stěžovatel, kdo právo vedlejšího účastníka vlastnit majetek vědomě porušuje, neboť nesplnil povinnost stanovenou pravomocným rozhodnutím soudu a stavbu z pozemku vedlejšího účastníka neodstranil. Vedlejší účastník má za to, že zákonné věcné břemeno stěžovateli nevzniklo, v řízení bylo prokázáno, že stavba na pozemku vedlejšího účastníka vznikla na základě obligačního vztahu vedlejšího účastníka a právního předchůdce stěžovatele. Vedlejší účastník souhlasí s odvolacím a dovolacím soudem ohledně nesplnění notifikační povinnosti ze strany stěžovatele. Pokud stěžovatel věděl o nájmu pozemku, nemohl být v dobré víře, že k pozemku má věcné břemeno. Předložený odborný článek nelze vnímat jako široce zastávaný názor odborné veřejnosti. Oba autoři působí v advokátní kanceláři, která v tomto řízení právně zastupuje stěžovatelku. Lze pochybovat o nezaujatosti autorů článku a také o tom, že jejich názory nejsou ovlivněny zájmem stěžovatelky na výsledku sporu. Vedlejší účastník je v celém sporu slabší stranou, neboť stojí proti silnému subjektu na trhu v oblasti telekomunikací. Vedlejší účastník v dobré víře vyšel vstříc obecnímu zájmu na dočasném užívání jeho pozemku k provozu televizního převaděče, což se paradoxně obrací v jeho neprospěch. V. Replika stěžovatele 30. Stěžovatel v replice k vyjádření Nejvyššího soudu uvádí, že i kdyby připustil, že je silnější stranou ve sporu (což ale považuje za pochybné), nelze touto skutečností odůvodnit výklad zákona contra legem. Výklad provedený Nejvyšším soudem je v rozporu s jednoznačným zněním zákona, ale též se záměrem historického zákonodárce a se smyslem a účelem předmětných zákonných ustanovení. Ze strany Nejvyššího soudu se nejedná o (zásadně přípustné) dotváření práva, ale o zcela nepřípustnou tvorbu práva, kdy soud implementuje vlastní právně-politické představy na úkor zjevného úmyslu zákonodárce. Jde tak o svévolnou interpretaci a aplikaci práva. Argument ochranou slabší strany navíc použil Nejvyšší soud až ve vyjádření k ústavní stížnosti. 31. K tvrzené pozici silnější strany ve sporu stěžovatel uvádí, že na jedné straně stojí vlastník pozemku (vedlejší účastník), který se pokouší ,,monetizovat" cíp svého pozemku o zanedbatelné výměře a nulovém perspektivním využití do podoby milionových částek. Na druhé straně se nachází nástupnický subjekt bývalé organizace spojů, na nějž přešla též různá telekomunikační zařízení jeho právního předchůdce, pomocí nichž mj. zajišťuje základní telekomunikační potřeby obyvatel, po kterém nyní obecné soudy vyžadují, aby prokázal, že před 25 lety jeho právní předchůdce splnil notifikační povinnost vůči vlastníkovi pozemku, pro kterou přitom zákon nepředepisoval písemnou formu a nepředepisoval ani povinnost oficiálně evidovat a archivovat notifikace. 32. Ke smlouvě o pronajmutí pozemku stěžovatel uvádí, že nebyl její stranou a práva a povinnosti z této smlouvy na něj nepřešly, což dovodil i krajský soud. K argumentu Nejvyššího soudu ohledně nemožnosti vydržení věcného břemene z důvodu absence dobré víry stěžovatel uvádí, že tvrdil vydržení na základě (případného) omluvitelného právního omylu o vzniku zákonného věcného břemene ze zákona. Vědomost o smlouvě o pronajmutí pozemku, od níž stěžovatel nikdy neodvozoval své oprávnění mít stavbu TVP Petrov na pozemku vedlejšího účastníka, nemá na otázku způsobilosti vydržení žádný vliv. 33. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení ani slovem nezmínil o údajném "rozporu s dobrými mravy", který dle vyjádření k ústavní stížnosti spatřuje ve snaze "přeměnit obligační právo v legální věcné břemeno". Je nepřípustné, aby Nejvyšší soud teprve ve vyjádření k ústavní stížnosti tímto způsobem doplňoval odůvodnění napadeného rozhodnutí. Poznámka o údajné snaze přeměnit obligační právo v legální věcné břemeno je navíc dle stěžovatele zcela nepřípadná. Stěžovatel v průběhu celého řízení konzistentně tvrdil, že právním důvodem k užívání předmětného pozemku je (a vždy bylo) zákonné věcné břemeno, které mu svědčí na základě §12 zákona č. 110/1964 Sb. 34. Stěžovatel zdůrazňuje, že v průběhu celého řízení konzistentně poukazoval na neplatnost smlouvy o pronajmutí pozemku pro neurčitost, a to z hlediska formulace její rozvazovací podmínky, předmětu nájmu i výše nájemného. Ani krajský soud, ani Nejvyšší soud se s otázkou neplatnosti smlouvy řádně nevypořádaly. I pokud by tato smlouva byla platná (což ovšem stěžovatel odmítá) a práva a povinnosti z ní by teoreticky mohly přejít na stěžovatele (což rovněž stěžovatel vylučuje), obligační práva a povinnosti z této smlouvy neobstojí vedle oprávnění ze zákonného věcného břemene (srov. rozsudek Nejvyššího soudu rozsudku ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 22 Cdo 2222/2011). Ani s tímto argumentem se obecné soudy nijak nevypořádaly. 35. Pokud obecné soudy měly za to, že existence smlouvy byla podstatná pro posouzení, zda stěžovateli svědčí právní důvod k užívání předmětného pozemku, jak naznačují ve vyjádřeních k ústavní stížnosti, měly se řádně vypořádat s výše shrnutými námitkami stěžovatele, které řádně uplatnil již v průběhu předchozího řízení (a nikoliv až ve vyjádření k ústavní stížnosti). Především pak měly ve svých rozhodnutích explicitně zdůraznit, že jejich závěry ve vztahu k výkladu §12 zákona č. 110/1964 Sb. jsou ovlivněny specifickými skutkovými okolnostmi této věci v podobě uzavření smlouvy o pronajmutí pozemku, která předvídala toliko dočasné užívání pozemku ve vlastnictví vedlejšího účastníka. To platí zejména pro usnesení dovolacího soudu, které má největší "precedenční" potenciál. V opačném případě hrozí, že zcela nesprávný závěr, že splnění notifikační povinnosti dle §12 odst. 2 zákona č. 110/1964 Sb. je nutnou podmínkou pro vznik oprávnění dle §12 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., převezmou ve své rozhodovací praxi soudy nižších stupňů bez dalšího (tedy i pokud v dané věci nebude uzavřena žádná smlouva o dočasném užívání pozemku). To by přitom mělo zcela zásadní negativní dopad na právní jistotu nástupnických společností bývalých státních organizací spojů potenciálně až ve stovkách případů. 36. K tvrzení krajského soudu ohledně transparentnosti a předvídatelnosti postupu, resp. nepřekvapivosti rozhodnutí, stěžovatel uvádí, že z protokolu o prvním a jediném jednání před odvolacím soudem je zřetelně patrné, že odvolací soud stěžovateli neposkytl dostatečný prostor pro reakci na právní názor soudu založený na tehdy ani nepublikovaném rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, na kterém byl přitom celý rozsudek odvolacího soudu vystavěn. Argument, že by snad vznik zákonného věcného břemene měl být podmíněn splněním notifikační povinnosti ve smyslu §12 odst. 2 zákona č. 110/1964 Sb. se neobjevil ani ve vyjádření vedlejšího účastníka k odvolání. Postup odvolacího soudu, který za výše popsané situace tím, že neodročil jednání a nedal stěžovateli dostatečný prostor analyzovat právní závěry plynoucí z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 a důkladně na ně reagovat, byl procesně nekorektní. 37. K argumentu vedlejšího účastníka, že stěžovatel ignoruje vykonatelné rozhodnutí soudu, stěžovatel uvádí, že vedlejšímu účastníkovi nabídl možnost jednání a řešení této věci, přičemž nabídka stěžovatele stále trvá. VI. Upuštění od ústního jednání 38. Ústavní soud nenařizoval ústní jednání, neboť s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti nebylo možno od ústního jednání očekávat další objasnění věci ve smyslu §44 zákona o Ústavním soudu. VII. Věcné posouzení Ústavním soudem 39. Ústavní stížnost je zčásti důvodná. 40. Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 281/18 ze dne 12. 7. 2018 odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu, když shledal, že argumenty stěžovatele jsou, pokud jde o návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, relevantní. 41. Ústavní soud úvodem připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc se tak týká přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, mj. z hlediska toho, zda v řízení byla respektována ústavně chráněná práva účastníků řízení. 42. Vzhledem k subsidiaritě řízení před Ústavním soudem se musel Ústavní soud nejprve zabývat otázkou, zda je důvodná námitka stěžovatele týkající se odepření přístupu k dovolacímu soudu tím, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné. 43. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Tento postup k ochraně práv jednotlivce již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud pak jednotlivec takto stanovený postup dodrží a soud (jiný orgán) přesto odmítne o jeho právu rozhodnout, dochází k porušení práva na soudní ochranu, resp. k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014 (N 185/75 SbNU 59), nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211), nález sp. zn. I. ÚS 2804/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 132/82 SbNU 163)]. 44. Ve vztahu k právu na přístup k dovolacímu soudu sice platí, že z ústavního pořádku České republiky ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku, pokud však již jsou mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či nález sp. zn. I. ÚS 2804/15]. 45. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že dojde-li k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, aniž by ve skutečnosti v daném případě byl deklarovaný důvod nepřípustnosti naplněn, jedná se o porušení práva dovolatele na soudní ochranu a přístup k soudu, tedy o odepření spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2804/15, nález sp. zn. II. ÚS 1686/16 ze dne 24. 11. 2016 (N 222/83 SbNU 471), nález sp. zn. II. ÚS 1990/15 ze dne 5. 4. 2016 (N 59/81 SbNU 47). 46. Sporné ustanovení §12 odst. 2 dnes již neúčinného zákona č. 110/1964 Sb. znělo následovně: "Organizace spojů je povinna před zahájením výkonu oprávnění podle předchozího odstavce [mj. zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení - pozn. Ústavního soudu] uvědomit vlastníky nebo uživatele dotčených nemovitostí. Dojde-li mezi vlastníky nebo uživateli dotčených nemovitostí a organizací spojů ke sporu o rozsahu oprávnění, předloží organizace spojů spor k rozhodnutí stavebnímu úřadu". Novelou zákona o telekomunikacích č. 150/1992 Sb. účinnou od 24. 4. 1992 byla povinnost zpřísněna doplněním slova "neprodleně". Povinnost organizace spojů tedy spočívala v povinnosti "neprodleně" uvědomit vlastníky nebo uživatele dotčených nemovitostí. Zmíněná právní úprava byla účinná až do 30. 6. 2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 151/2000 Sb. o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, který byl později nahrazen zákonem č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích). Režim vzniku věcných břemen dle zákona č. 110/1964 Sb. má však na základě přechodných ustanovení ke dvěma následným telekomunikačním zákonům vliv na současné právní vztahy. 47. V nyní posuzované věci formuloval stěžovatel jakožto dovolatel následující tři otázky, které dle jeho názoru dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny: 1. Bylo splnění povinnosti dle §12 odst. 2 zákona č. 110/1964 Sb. bez dalšího nutnou podmínkou pro vznik oprávnění dle §12 odst. 1? 2. Za předpokladu kladné odpovědi na otázku č. 1 považuje se povinnost dle §12 odst. 2 zákona č. 110/1964 Sb. za splněnou, je-li vzhledem k okolnostem zřejmé, že vlastník nemovitosti o zřízení telekomunikačního zařízení na svém pozemku a o jeho provozu nemohl nevědět (též s přihlédnutím k tomu, že organizace spojů ani nástupnické společnosti nemají povinnost archivovat případnou komunikaci s vlastníky dotčených nemovitostí po dobu desítek let)? 3. Za předpokladu kladné odpovědi na otázku č. 1 a záporné odpovědi na otázku č. 2 je možné, aby organizace spojů, resp. nástupnická právnická osoba, vydržela právo odpovídající zákonnému věcnému břemeni dle §12 odst. 1 a 3 zákona č. 110/1964 Sb., vykonávala-li obsah oprávnění dle §12 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb. v mylném přesvědčení, že jí toto oprávnění svědčí, přičemž tento právní omyl byl omluvitelný s ohledem na nejasné znění zákona o telekomunikacích z roku 1964? 48. Ačkoli stěžovatel formuloval důvod přípustnosti dovolání tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dovodil v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud, že ve skutečnosti se dovolatel dožaduje toho, aby již dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak. Odkázal přitom na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1235/2014. V tomto rozhodnutí se k otázce povinnosti informovat vlastníky nebo uživatele dotčených nemovitostí ze strany organizace spojů vyjádřil Nejvyšší soud tak, že zákon č. 110/1964 Sb. "sice umožňuje zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení s tím, že takové oprávnění je věcným břemenem váznoucím na dotčených nemovitostech (§12 odst. 1, 3 zák. č. 110/1964 Sb.), zároveň však podmiňuje vznik takového oprávnění včasným (před zahájením výkonu oprávnění) uvědoměním vlastníků nebo uživatelů dotčených nemovitostí (§12 odst. 2 zák. č. 110/1964 Sb.). Včasné projednání staveb telekomunikačních vedení s vlastníky dotčených nemovitostí předpokládá §17 odst. 3 zák. č. 110/1964 Sb. Jen v případě, že se vlastníci (uživatelé) včas dozvědí o záměru zřídit a provozovat telekomunikační vedení, mohou sporovat rozsah takového oprávnění, a jen tehdy mohou dosáhnout přezkoumání takového sporu stavebním úřadem (§12 odst. 2 zák. č. 110/1964 Sb.). Zřízení a provozování telekomunikačního vedení je rovněž podmíněno (v případě, že jsou stavbou dotčeny oprávněné zájmy vlastníků nemovitostí) předchozím souhlasem stavebního úřadu s plánem určujícím polohu vedení". 49. Z citované části rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 je zřejmé, že první z otázek formulovaných stěžovatelem v dovolání (navzdory poněkud odlišnému skutkovému stavu věci nyní řešené a věci sp. zn. 22 Cdo 1235/2014) již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena byla (uvědomění vlastníků nebo uživatelů dotčených nemovitostí jako podmínka vzniku oprávnění - věcného břemene). 50. Jasná odpověď na otázky č. 2 a 3, které stěžovatel dále v dovolání formuloval, však již ze zmíněného rozhodnutí neplyne, a nelze tedy argumentovat tím, že již vyřešenou právní otázku požaduje dovolatel (stěžovatel) řešit jinak. 51. Ze strany krajského soudu bylo neprokázání splnění notifikační povinnosti ze strany stěžovatele jedním z rozhodovacích důvodů, na kterých byl rozsudek založen, tudíž je pochopitelná úvaha stěžovatele, že otázky předložené stěžovatelem dovolacímu soudu mají význam z hlediska řešení jeho sporu. 52. Ústavní soud nepřehlédl argumentaci Nejvyššího soudu zmíněnou ve vyjádření k ústavní stížnosti, jak však správně poukazuje stěžovatel, odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze doplňovat až ve vyjádření k ústavní stížnosti, neboť napadené rozhodnutí bude vždy v praxi vykládáno a používáno s tou argumentací, která je v odůvodnění rozhodnutí obsažena. Pokud dovolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že existence nájemní smlouvy činí případné nároky plynoucí z věcného břemene rozpornými s dobrými mravy, jde o nový argument, který není v žádném z napadených rozhodnutí obsažen, a stěžovatel na něj nemohl z povahy věci nijak reagovat. 53. V posuzovaném případě tak dochází k nežádoucí situaci, kdy ke konfrontaci důležitých argumentů v rovině podústavního práva dochází paradoxně až v řízení před Ústavním soudem. Pokud jde o požadavek splnění notifikační povinnosti, soud prvního stupně jím nijak neargumentoval, krajský soud jej zmínil při jednání, na kterém byl též vynesen rozsudek, a stěžovatel mohl na nové závěry převzaté z tehdy ještě nepublikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 reagovat pouze na místě bez možnosti podrobné právní analýzy, neboť jednání nebylo odročeno. Dovolací soud pak podrobnou právní argumentaci obsaženou v dovolání dostatečně nevypořádal, neboť dovolání odmítl jako nepřípustné. Na řadu argumentů stěžovatele je pak paradoxně reagováno až v řízení o ústavní stížnosti. 54. Ústavní soud však není povolán k výkladu podústavního práva, přičemž posuzovat může pouze skutečnost, zda při výkladu a aplikaci podústavního práva neporušily obecné soudy ústavně zaručená práva účastníků řízení. To však může z povahy věci učinit až poté, co výklad podústavního práva provedou v řádném procesu obecné soudy. Ústavní soud nemůže jejich činnost jakkoli nahrazovat, doplňovat či dokonce výklad podústavního práva předjímat dříve, než budou moci tento výklad komplexně provést obecné soudy. 55. V řízení před Ústavním soudem by tak nemělo docházet k nežádoucí situaci, kdy obecné soudy ve svých vyjádřeních vedle argumentace o souladu svých rozhodnutí s ústavním pořádkem dále ještě fakticky doplňují odůvodnění napadených rozhodnutí o další věcné argumenty v rovině výkladu podústavního práva. A to zvláště v situaci, kdy před obecnými soudy nebyl dán účastníkům řízení dostatečný prostor svou právní argumentaci předestřít, popř. na předestřenou argumentaci soudy nedostatečně reagovaly právě např. z důvodu odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. 56. Většina argumentů stěžovatele mohla být podrobně vypořádána dovolacím soudem v meritorním rozhodnutí, neboť stěžovatel formuloval dvě otázky, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny. Z rozhodnutí dovolacího soudu taktéž není zřejmý ani závěr, že by šlo o takové otázky výkladu hmotného práva, na nichž by rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo ve smyslu §237 o. s. ř. 57. Je tak nutno uzavřít, že napadeným usnesením dovolacího soudu došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny. 58. K argumentu stěžovatele, že výklad §12 zákona č. 110/1964 Sb. je v rozporu se samotným textem zákona, resp. že představuje nepřípustnou normotvorbu a libovůli soudu, Ústavní soud uvádí, že jde, s ohledem na nevypořádání řady souvisejících argumentů, např. právě otázek předestřených stěžovatelem v dovolání, o otázku předčasnou. 59. Ústavní soud však zde připomíná svou konstantní judikaturu uvádějící, že jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.) [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 21/14 ze dne 30. 6. 2015 (N 122/77 SbNU 759; 199/2015 Sb.) a řadu dalších]. 60. Obecně platí, že obecný soud není vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 3/06 ze dne 6. 3. 2007 (N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.); nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499); nález sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2006 (N 34/40 SbNU 281)]. Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je namístě použít další výkladové metody, jako jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 (N 200/67 SbNU 573)]. 61. Interpretace §12 zákona č. 110/1964 Sb. je v prvé řadě věcí obecných soudů. K posouzení skutečnosti, zda se obecným soudům podařilo nalézt spravedlivou rovnováhu mezi ochranou práv vlastníků pozemků, na nichž jsou umístěna telekomunikační zařízení, na straně jedné, a ochranou práv provozovatelů telekomunikačních zařízení umístěných na těchto pozemcích, na straně druhé, je však nezbytné, jak bylo již řečeno, se vypořádat s argumenty, které stěžovatel předestřel v dovolání a které nebyly dovolacím soudem zatím meritorně vypořádány. 62. Ústavní soud tak uzavírá, že nálezem vyhověl ústavní stížnosti a shora označené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. S ohledem na princip subsidiarity řízení před Ústavním soudem pak Ústavní soud ve zbývající části ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2018:1.US.281.18.2
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 281/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 162/91 SbNU 25
Populární název Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost, aniž byl důvod nepřípustnosti naplněn
Datum rozhodnutí 2. 10. 2018
Datum vyhlášení 31. 10. 2018
Datum podání 23. 1. 2018
Datum zpřístupnění 8. 11. 2018
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodaj Tomková Milada
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 110/1964 Sb., §12 odst.1, §12 odst.2
  • 99/1963 Sb., §237
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstřík dovolání
opravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
telekomunikace
věcná břemena
interpretace
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-281-18_2
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 104324
Staženo pro jurilogie.cz: 2021-05-29