ECLI:CZ:US:2018:1.US.2982.15.1
sp. zn. I. ÚS 2982/15
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka - ze dne 26. září 2018 sp. zn. I. ÚS 2982/15 ve věci ústavní stížnosti CG HOLDING, s. r. o., se sídlem Anny Letenské 7/34, Praha 2, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2016 č. j. 29 Co 189/2016-260, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. února 2016 č. j. 6 C 69/2013-236 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014 č. j. 29 Co 266/2014-164 vydaným v řízení o stěžovatelčině žalobě, kterou se domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a České republiky - Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2016 č. j. 29 Co 189/2016-260, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. února 2016 č. j. 6 C 69/2013-236 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014 č. j. 29 Co 266/2014-164 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2016 č. j. 29 Co 189/2016-260, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. února 2016 č. j. 6 C 69/2013-236 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014 č. j. 29 Co 266/2014-164 se ruší.
III. Městský soud v Praze je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč k rukám JUDr. Petra Hromka, Ph.D., advokáta, sídlem Vinohradská 30, Praha 2, a to do tří dnů od doručení tohoto nálezu.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") včetně následných doplnění se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka rovněž navrhla přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou ze dne 6. 5. 2013 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhala poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí při výkonu veřejné moci, a to ve výši 120 832,85 Kč. Na jednání konaném dne 14. 11. 2013 vzala stěžovatelka žalobu co do částky 24 999,90 Kč zpět.
3. Výrokem I rozsudku obvodního soudu ze dne 17. 1. 2014 č. j. 6 C 69/2013-120 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 93 332,96 Kč, co do částky 2 499,99 Kč byla žaloba výrokem II zamítnuta. Výrokem III byla vedlejší účastnici rovněž uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 42 712 Kč.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Stěžovatelka v rámci vyjádření k němu zdůraznila, že požadovaná částka je součtem čtrnácti dílčích peněžitých nároků se samostatným skutkovým základem, požadovaných jako důsledek čtrnácti různých škodních událostí. Přípustnost odvolání je podle stěžovatelky ve smyslu §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") třeba posoudit u každého peněžitého nároku zvlášť bez ohledu na to, že byly uplatněny společně a bylo o nich rozhodnuto jediným výrokem. Vzhledem k tomu, že žádné z požadovaných dílčích plnění nepřevyšovalo částku 10 000 Kč, nebylo podle stěžovatelky odvolání přípustné.
5. Usnesením Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 16. 10. 2014 č. j. 29 Co 266/2014-164 byl rozsudek obvodního soudu zrušen. Městský soud v odůvodnění pouze stručně, bez vyjádření se k tvrzené nepřípustnosti odvolání, uvedl, že nejsou dány podmínky pro potvrzení či případnou změnu rozsudku obvodního soudu.
6. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015 č. j. 30 Cdo 774/2015-192 podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnuto pro nepřípustnost, neboť v nyní posuzované věci bylo rozhodováno o několika peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem.
7. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 19. 2. 2016 č. j. 6 C 69/2013-236 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta a rovněž jí byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 3 300 Kč. V písemném vyhotovení obvodní soud stěžovatelku poučil, že proti rozsudku je přípustné odvolání.
8. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Vedlejší účastnice v rámci vyjádření k němu uvedla, že by odvolání stěžovatelky nemělo být přípustné, nicméně v nyní posuzované věci by jí právo jej podat nemělo být upřeno.
9. Usnesením městského soudu ze dne 16. 6. 2016 č. j. 29 Co 189/2016-260 bylo odvolání stěžovatelky odmítnuto pro nepřípustnost. Městský soud v odůvodnění uvedl, že v nyní posuzované věci jde o čtrnáct žalobních návrhů, z nichž žádný nepřevyšuje částku 10 000 Kč.
II. Argumentace stěžovatelky
10. Ústavní stížnost včetně následujících doplnění se po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy soustředí na samotnou argumentaci stěžovatelky. Ta v prvé řadě uvádí, že rozhodnutí městského soudu o prvním odvolání se odchyluje od ustálené praxe Ústavního a Nejvyššího soudu, co se posuzování přípustnosti odvolání v případě řízení o věcech se samostatným skutkovým základem týče. Opakuje, že jí požadovaná částka ve výši 95 832,95 Kč je součtem čtrnácti dílčích peněžitých nároků, kdy ani v jednom případě nebyla překročena hranice bagatelnosti ve výši 10 000 Kč. Proto odvolání v těchto věcech ve smyslu §202 odst. 2 o. s. ř. není přípustné. Podle stěžovatelky tak městský soud rozhodoval ve věci, kde mu to zákon neumožňuje.
11. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka upozornila, že proti rozhodnutí obvodního soudu, které bylo vydáno po zrušení dřívějšího rozhodnutí a následném vrácení věci k dalšímu řízení, podala odvolání, které však bylo druhým napadeným usnesením městského soudu odmítnuto pro nepřípustnost, byť byla obvodním soudem poučena o jeho přípustnosti. Tento způsob rozhodování stejného senátu městského soudu stěžovatelka označuje za překvapivý až šokující, kdy k němu navíc došlo v jediném soudním řízení. Podle jejího názoru jde o diametrálně odlišné zacházení městského soudu s účastníky odvolacího řízení a je v příkrém rozporu s principem rovnosti. I po doplnění stěžovatelka trvala na bagatelnosti uplatněných nároků a navrhla zrušení obou usnesení městského soudu a rozsudku obvodního soudu vydaného po zrušení prvního rozhodnutí a následném vrácení věci k dalšímu řízení.
III. Vyjádření účastníků
12. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníka řízení (městský soud) a vedlejší účastnici k vyjádření.
13. Městský soud v rámci svého vyjádření pouze odkázal na písemné vyhotovení usnesení ze dne 16. 10. 2014 č. j. 29 Co 266/2014-164. Vedlejší účastnice v prvé řadě uvedla, že nyní posuzovaná věc je bagatelní, a ústavní stížnost by proto neměla být přípustná. Podle jejího názoru rovněž nejde o extrémní rozhodnutí, naopak zdůrazňuje, že nyní posuzovaná věc představuje méně než jednu setinu totožných věcí uplatněných stěžovatelkou žalobami u obecných soudů. K samotné podstatě ústavní stížnosti vedlejší účastnice uvedla, že odvolání v nyní posuzované věci bylo možné projednat, neboť nepřípustnost nevyplývá z právní úpravy, nýbrž až z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dále popisuje údajné vady a nedostatky v řízení před obvodním soudem, které podle jejího názoru bylo třeba v odvolacím řízení napravit. V rámci vyjádření vedlejší účastnice dodává, že stěžovatelka v období let 2012 a 2013 podala cca 140 žalob formulářového charakteru, kdy o žádné z nich nebylo rozhodnuto tak, že se jí přiznává právo na peněžité zadostiučinění či náklady řízení.
14. Vyjádření městského soudu a vedlejší účastnice doručil Ústavní soud stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka v jejím rámci uvedla, že i vedlejší účastnice si je vědoma bagatelnosti nyní posuzované věci. K dalším argumentům vedlejší účastnice dodala, že se nedomáhá meritorního přezkumu důvodů vyhovění či nevyhovění žalobě, nýbrž poukazuje na procesní vadu městského soudu, kterou se v rámci soustavy obecných soudů nepodařilo odstranit. Dále odkázala na dřívější rozhodovací praxi, zejména na nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2012 ve věci sp. zn. IV. ÚS 498/12 [(N 77/65 SbNU 73), rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na http://nalus.usoud.cz], kdy v obdobné věci bylo ústavní stížnosti vyhověno. Replika stěžovatelky se zaměřuje rovněž na nesouhlas s tvrzeními vedlejší účastnice o zanedbatelnosti celé záležitosti. Rovněž nesouhlasí s tvrzením, že jí v žádné věci nebylo vyhověno. Městskému soudu stěžovatelka pouze vytkla, že rezignoval na možnost vyjádřit se k podané ústavní stížnosti a pokusit se námitky jakkoliv vyvrátit.
IV. Posouzení procesních předpokladů
15. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími, vyjádřením účastníka a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
17. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Právě tyto závěry lze v nyní posuzované věci učinit.
18. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem městského soudu, který v bagatelní věci připustil odvolání vedlejší účastnice, přičemž následně v tomtéž řízení odmítl odvolání stěžovatelky.
19. Z ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že odvolání není přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč. Řešení přípustnosti odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně tak je otázkou podústavního práva, jehož aplikace a interpretace jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud zásadně není oprávněn do řešení těchto otázek ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládajících porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod. Tento závěr lze učinit i v nyní posuzované věci.
20. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že se zaměřil výlučně na procesní aspekty řízení před obecnými soudy, což je rovněž předmětem ústavní stížnosti. Přezkum naopak nebyl zaměřen na následující tvrzení stěžovatelky a vedlejší účastnice o významu nyní posuzované věci v celkovém kontextu činnosti stěžovatelky či předjímání nebo vyvracení možného výsledku jiných řízení, která se vedou mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí.
21. Jde-li o odvolací řízení zahájené podáním odvolání vedlejší účastnice proti rozsudku obvodního soudu ze dne 17. 1. 2014 č. j. 6 C 69/2013-120, je zřejmé, že stěžovatelka se na základě výzvy obvodního soudu k odvolání podáním ze dne 7. 5. 2014 a následným doplněním ze dne 26. 9. 2014 vyjádřila. Součástí tohoto vyjádření je mimo jiné rovněž názor stěžovatelky, že odvolání není přípustné, neboť se týká čtrnácti věcí se samostatným skutkovým základem. Stejná argumentace byla stěžovatelkou uplatněna rovněž na jednání městského soudu konaném dne 9. 10. 2014 (srov. č. l. 157 a násl. spisu vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 6 C 69/2013). Z usnesení městského soudu ze dne 16. 10. 2014 č. j. 29 Co 266/2014-164 byl rozsudek obvodního soudu zrušen. Městský soud se touto námitkou stěžovatelky v odůvodnění vůbec nezabýval, pouze stručně, bez vyjádření se k tvrzené nepřípustnosti odvolání, uvedl, že nejsou dány podmínky pro potvrzení či případnou změnu rozsudku obvodního soudu. Podle §157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud v odůvodnění rozsudku či usnesení uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány, a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Soud současně dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. V nyní posuzované věci městský soud zcela ignoroval významná tvrzení stěžovatelky, byť se nevztahovala k meritu, nýbrž k procesní stránce. Ústavní soud se k otázce přesvědčivosti rozhodnutí a zejména argumentační kvalitě odůvodnění mnohokrát vyjádřil. Již v nálezu ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151) mimo jiné uvedl, že "obecný soud se v odůvodnění svého rozhodnutí, zejména jestliže předestřenou argumentaci odmítá, dostatečným a výstižným způsobem s ní vypořádá, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly". K tomu dodal, že "obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace, nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu". Tyto závěry Ústavního soudu nikdy nebyly zpochybněny [srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287), sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371), sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) a další] a ani v nyní posuzované věci není důvod pro jejich nerespektování. Ústavní soud proto konstatuje, že usnesení městského soudu ze dne 16. 10. 2014 č. j. 29 Co 266/2014-164 kritériím přesvědčivosti a náležitého odůvodnění nevyhovuje.
22. Nepříznivý dopad uvedeného postupu městského soudu se projevil i v následném řízení. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 19. 2. 2016 č. j. 6 C 69/2013-236 byla žaloba stěžovatelky, na rozdíl od původního vyhovujícího rozhodnutí, zamítnuta. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku bylo usnesením městského soudu ze dne 16. 6. 2016 č. j. 29 Co 189/2016-260 odmítnuto pro nepřípustnost. Z odůvodnění navíc vyplývá, že na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že odvolání proti v pořadí prvnímu rozsudku obvodního soudu vydanému v této věci bylo v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí odvolacím soudem projednáno a tento rozsudek byl zrušen. Rovněž toto usnesení městského soudu vybočuje z mezí ústavnosti. Prvním důvodem tohoto závěru je opět absence náležitého odůvodnění, neboť městský soud nijak neanalyzuje současný judikatorní přístup k odvolání v řízeních, jejichž předmětem je více věcí se samostatným skutkovým základem. Druhým důvodem je diametrálně odlišný přístup k účastníkům řízení, kdy odvolání jednoho bylo shledáno přípustným, zatímco odvolání druhého bylo stejným senátem městského soudu odmítnuto jako nepřípustné. Tento přístup soudu je v příkrém rozporu s principem rovnosti zbraní, který byl Evropským soudem pro lidská práva definován jako požadavek, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost před soudem za podmínek, které ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (De Haes a Gijsels proti Belgii ze dne 24. 2. 1997, stížnost č. 19983/92). Tyto závěry byly bez dalšího přijaty rovněž Ústavním soudem [srov. např. nález ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16 (N 161/82 SbNU 527)].
23. Za uvedené situace Ústavnímu soudu nezbylo než obě napadená usnesení městského soudu zrušit, a vytvořit tak stav, kdy bude městskému soudu opět umožněno, aby řádně a přesvědčivě určil, zda v nyní posuzované věci je odvolání přípustné, či nikoliv. Vzhledem k tomu, že v případě zrušení obou usnesení městského soudu právně neobstojí vydání rozsudku obvodního soudu ze dne 19. 2. 2016 č. j. 6 C 69/2013-236, je třeba, aby došlo rovněž k jeho zrušení.
24. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem městského soudu a obvodního soudu došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto bylo podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověno a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl nálezem tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2016 č. j. 29 Co 189/2016-260, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. února 2016 č. j. 6 C 69/2013-236 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014 č. j. 29 Co 266/2014-164 se ruší.
25. Náklady řízení před Ústavním soudem si podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu hradí každý účastník či vedlejší účastník zásadně sám. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla jinou možnost než se domáhat ochrany svých základních práv ústavní stížností, uložil Ústavní soud městskému soudu nahradit jí náklady spojené s jejím zastoupením v řízení před Ústavním soudem. Přiznané náklady řízení činí 12 342 Kč [odměna za zastoupení účastníka řízení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 3 x 3 100 Kč + 3 x 300 Kč režijního paušálu + daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 200 Kč, tj. 2 142 Kč].