ECLI:CZ:US:2018:1.US.3194.17.1
sp. zn. I. ÚS 3194/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Jakubem Špitálským, advokátem se sídlem Plzeňská 4, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 15 C 307/2009, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 29 Co 212/2015, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, č. j. 30 Cdo 33/2017-382, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 10. 2017, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatel o zrušení v návětí konkretizovaných rozhodnutí obecných soudů, z důvodu, že jimi podle jeho názoru byla porušena jeho základní ústavně zaručená práva dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 2 Listiny, jakož i dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a že jimi rovněž došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatel výslovně označil svoji ústavní stížnost jako směřující proti shora specifikovanému usnesení Nejvyššího soudu, Ústavnímu soudu však navrhl, aby zrušil i ostatní v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Jelikož i proti nim směřovala stěžovatelova argumentace, posoudil Ústavní soud jeho ústavní stížnost dle jejího obsahu jako směřující i proti těmto rozhodnutím obecných soudů.
3. Vedle zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů stěžovatel rovněž Ústavnímu soudu navrhl, aby vyslovil, že: "použití donucovacího prostředku, jenž není uveden v ust. §17 odst. 2 zák. č. 555/1992 Sb., je porušením Ústavy ČR; že plošné používání donucovacích prostředků během provádění úkolu VSČR "eskortování (v zabezpečeném prostředí z věznice do věznice)" bez splnění podmínky ust. §17 odst. 1 zák. č. 555/1992 Sb. - porušuje čl. 3 Úmluvy o ochraně vlastních práv a základních svobod."
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
4. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky zaplacení částky 100.000,- Kč z titulu nemajetkové újmy, kterou žalovaná měla stěžovateli způsobit tím, že ve dnech 19. 3. 2009 a 24. 4. 2009 byl při eskortách (dále jen "předmětné eskorty") mezi věznicemi spoután "škrtícím řetězem s visacím zámkem". Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") svým v návětí specifikovaným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání, na jehož podkladě Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadený rozsudek nalézacího soudu potvrdil a dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl, následně však byl tento rozsudek zrušen na podkladě žaloby pro zmatečnost, kterou proti němu stěžovatel podal. Důvod pro zrušení tkvěl v projednání věci před odvolacím soudem bez přítomnosti stěžovatele, ačkoliv odvolací soud měl a mohl dle názoru Nejvyššího soudu jeho přítomnost zajistit.
5. V opakovaném řízení o odvolání opětovně potvrdil odvolací soud prvostupňový rozsudek, a to svým v návětí vymezeným rozsudkem. Proti němu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl svým v návětí specifikovaným usnesením.
III. Argumentace stěžovatele a další vyjádření
6. V ústavní stížnosti lze identifikovat tyto vady, které stěžovatel vytýká postupu a rozhodnutím obecných soudů: 1) narušení dispoziční zásady; 2) nesprávné posouzení důkazního břemene; 3) nedostatečnost odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, 4) porušení práva na účinné vyšetřování; 5) nezákonné použití donucovacího prostředku; 6) porušení práva stěžovatele nebýt mučen dle čl. 3 Úmluvy. Podstatné body stěžovatelovy argumentace lze sumarizovat následovně:
7. Ad 1) stěžovatel napadá závěry Nejvyššího soudu vyslovené v jeho napadeném usnesení, podle nichž žalobce neprokázal, že použitím předmětného prostředku byla narušena jeho fyzická integrita a že ve svém dovolání formuluje relativně složité právní otázky, na jejichž vyřešení však předchozí rozhodnutí obecných soudů nespočívají. Dle stěžovatele jde o narušení dispoziční zásady, neboť v jeho věci nešlo o narušení tělesné integrity, ale o "nezákonné fyzické násilí - aplikaci nezákonného donucovacího prostředku", jímž byl ve vztahu ke stěžovateli porušen čl. 3 Úmluvy.
8. Ad 2) stěžovatel poukazuje na některé závěry rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, z nichž stěžovatel dovozuje, že nic prokazovat nemusel, nýbrž že bylo povinností žalované podat uspokojivé vysvětlení, což tato však ani učinit nemohla, neboť neexistuje žádná zákonná licence pro použití donucovacích prostředků proti vězňům. Při předmětných eskortách totiž nebyly splněny podmínky ustanovení §17 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Vězeňské službě"), pro použití donucovacích prostředků.
9. Ad 3) dle stěžovatele Nejvyšší soud zatížil své napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, která dle jeho názoru vyplývá z toho, že se odmítl zaobírat jím nastíněnými otázkami hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny. Napadené usnesení Nejvyššího soudu tak nevychází z předmětu sporu a nesplňuje požadavek účinného prostředku nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, a to v důsledku systémové závady právního řádu, danou tím, že zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), je nesmyslně podroben procesním pravidlům občanského soudního řádu, dále tím, že absentuje kodifikace porušení čl. 3 Úmluvy coby civilního deliktu a konečně tím, že neexistuje možnost aplikace důkazního standardu "nade vší pochybnost".
10. Ad 4) stěžovatel upozorňuje na údajné systémové porušování procesních povinností vyšetřovat tvrzená porušení čl. 3 Úmluvy, byť v rámci civilního řízení. K tomu se stěžovatel dovolává celé řady rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, která tento jeho názor mají potvrzovat.
11. Ad 5) stěžovatel snáší řadu argumentů na podporu závěru, že byl při předmětných eskortách svázán kusem řetězu, což je nezákonný donucovací prostředek, a tedy jeho nasazení je třeba považovat za nesprávný úřední postup spočívající v použití donucovacích prostředků bez zákonné licence, tedy že došlo k uchýlení se k fyzickému násilí vůči němu, čímž byl porušen absolutní zákaz nelidského a ponižujícího zacházení zaručený čl. 3 Úmluvy. K tomu se mimo jiné dovolává závěrů stanoviska veřejného ochránce práv sp. zn. 755/2010/VOP/MS ze dne 13. 8. 2010 a 16. 11. 2010, které bylo vydáno právě v této jeho věci.
12. Ad 6) stěžovatel prosazuje s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva názor, že byl mučen, neboť k jeho spoutání při předmětných eskortách nebyly splněny podmínky pro použití donucovacího prostředku dle §17 zákona o Vězeňské službě a navíc vůči němu byl užit donucovací prostředek, který je absolutně nezákonný již sám o sobě. Jelikož pak žalovaná neposkytla k celé věci uspokojivé vysvětlení, porušily obecné soudy jeho právo dle čl. 3 Úmluvy i v jeho procedurální větvi. Ve svých procesních vyjádřeních před obecnými soudy stěžovatel toto své tvrzení opíral mimo jiné o tzv. doktrínu kumulativního efektu.
13. Ústavní soud zaslal stěžovatelovu ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení. Všichni z nich toliko odkázali na odůvodnění svých napadených rozhodnutí, a proto Ústavní soud upustil od toho, aby jejich vyjádření zaslal stěžovateli k replice, neboť tato vyjádření neobsahovala žádnou novou argumentaci.
14. Z obsahu spisu Ústavní soud ověřil předchozí průběh řízení před obecnými soudy, který ostatně mezi účastníky řízení není sporný.
IV. Posouzení Ústavním soudem
15. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelek či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
16. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně je třeba uvést, že stěžovatel s podobnou argumentací podal ústavní stížnost již proti prvnímu odmítavému usnesení Nejvyššího soudu proti rozsudku odvolacího soudu, jenž byl následně zrušen v řízení o žalobě pro zmatečnost. Tuto ústavní stížnost Ústavní soud odmítl svým usnesením sp. zn. IV. ÚS 1255/12 ze dne 1. 10. 2014 (pozn. všechna zde uvedená rozhodnutí jsou k dispozici rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnost stěžovatele opírající se o podobnou argumentaci a vztahující se na obdobné skutkové okolnosti (tj. spoutání "řetězy" při vězeňské eskortě) Ústavní soud odmítl rovněž usnesením sp. zn. II. ÚS 3535/14 ze dne 9. 2. 2016. Od svých předchozích závěrů se Ústavní soud nemá důvod odchýlit ani v nyní projednávané věci.
17. K námitce 1) Ústavní soud předesílá, že je třeba vycházet z předmětu řízení. Tím byla povinnost zaplatit částku 100.000,- Kč, jíž stěžovatel navrhl uložit žalované, a to z titulu údajného nesprávného úředního postupu Vězeňské služby České republiky při předmětných eskortách. Šlo tedy o řízení o náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč, která stěžovateli měla tímto dle jeho názoru nezákonným úředním postupem vzniknout. Z odůvodnění všech napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že tato se zakládají na zcela stěžejním závěru, že bylo prokázáno, že stěžovateli nevznikla škoda (srov. s. 4 napadeného rozsudku nalézacího soudu), resp. nemajetková újma (srov. s. 3 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Z odůvodnění obou těchto napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že nalézací i odvolací soud při formulování tohoto závěru vycházely i z toho, že nebylo prokázáno, že by ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť užitý donucovací prostředek bylo možno podřadit pod seznam těchto donucovacích prostředků dle §17 odst. 2 zákona o Vězeňské službě a jeho použití bylo zákonné, přičemž jakýkoliv zásah do zájmů stěžovatele, jenž jím byl způsoben, byl toliko neoddělitelným důsledkem zákonného použití donucovacího prostředku a nepřesahoval minimální intenzitu vyžadovanou pro konstatování porušení čl. 3 Úmluvy (k tomu viz dále sub 23. a násl.).
18. Pokud pak Nejvyšší soud na s. 3 svého napadeného usnesení uvedl, že nebyl prokázán zásah do fyzické integrity stěžovatele, je zřejmé, že tím neposuzuje jiný předmět řízení, ale že se přiklání, byť možná ne zcela obratnou formulací, k závěrům nalézacího a odvolacího soudu rozvedeným v předchozím odstavci.
19. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že právní předpoklady pro přiznání nemajetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem nebyly naplněny, neboť žádná nemajetková újma nevznikla a ani o nesprávný úřední postup nešlo, nelze nic vytknout tomu, že za správný procesní výsledek považovaly zamítnutí stěžovatelovy žaloby. Nic víc, než posoudit naplnění či nenaplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu dle zákona č. 82/1998 Sb. za nemajetkovou újmu v stěžovatelem uvádění výši vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu při předmětných eskortách ani v daném řízení obecné soudy činit nemohly, neboť jinak by vybočily z mezí svých pravomocí.
20. Námitka 2) nemá opodstatnění. Stěžovatel si nesprávně vykládá doktrínu obráceného důkazního břemene ve vztahu k osobám nacházejícím pod kontrolou veřejné moci v případech, kdy tyto osoby vznesou tzv. hájitelné tvrzení, že vůči nim došlo k porušení čl. 3 Úmluvy. Obrácení důkazního břemene se i v těchto případech týká toliko zjišťování skutkového stavu. Ten však ve vztahu k předmětným eskortám nebyl mezi stranami řízení před obecnými soudy sporný. Žalovaná netvrdila, že by k přiložení tzv. řetízkových pout (k terminologii viz dále sub 23.) během nich nedošlo. Nutno zde zdůraznit, že podstatou stěžovatelovy procesní strategie bylo prosadit závěr, že k porušení čl. 3 Úmluvy ve vztahu k němu došlo jednak již samotným užitím donucovacího prostředku při předmětných eskortách, jednak užitím konkrétního typu donucovacího prostředku, který dle stěžovatelova názoru zákon nepřipouští. To, že se s touto právní kvalifikací obecné soudy neztotožnily, se nijak problematiky důkazního břemene nedotýká. Ta totiž vzhledem k tomu, že skutkový stav mezi stranami nebyl sporný, v dané věci vůbec nebyla relevantní.
21. K námitkám 3) a 4) Ústavní soud odkazuje v podrobnostech na vypořádání námitek 1) a 2). Nejvyšší soud nezaložil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, pokud se držel předmětu řízení a pokud dospěl k závěru, že neprokázal-li stěžovatel existenci právního důvodu pro přiznání žalovaného nároku, potřeba řešit právní otázky nastíněné stěžovatelem v žádném z řízení před obecnými soudy nevznikla. Postupem obecných soudů pak nemohlo dojít ani k porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování, a to zejména s ohledem na skutečnost, že skutkový stav ohledně předmětných eskort nebyl sporný a dle názoru obecných soudů i Ústavního soudu jím nebylo porušeno právo stěžovatele nebýt podroben mučení a jinému nelidskému a ponižujícímu zacházení či trestání dle čl. 3 Úmluvy (k tomu viz dále sub 24. a násl.).
22. Obecné soudy tak neměly důvod v souladu s §8 odst. 1 věta druhá zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů, oznámit státnímu zástupci či policejnímu orgánu skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že na stěžovateli byl spáchán některý z trestných činů, jenž by mohl zároveň být kvalifikován jako porušení čl. 3 Úmluvy (např. trestný čin mučení a jiného nelidského a krutého zacházení dle §149 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Ani stěžovatel přitom sám nebyl nijak omezen v přístupu k ať již civilní, ať již správní větvi obecného soudnictví a nebyl omezen ani ve svých právech na podání žádostí a stížností ke kompetentním orgánům veřejné moci v oblasti vězeňství, jichž ostatně opakovaně využil. Obdobně mu nebyla upírána možnost podat trestní oznámení pro podezření ze spáchání některého z trestných činů, jež by mohly být kvalifikovány jako porušení čl. 3 Úmluvy.
23. Námitku 5) je třeba ve věci považovat za stěžejní. Ústavní soud se však s názorem stěžovatele neztotožňuje. Nelze totiž přisvědčit jeho názoru, že byl při předmětných eskortách spoután řetězem, tedy donucovacím prostředkem, jenž §17 odst. 2 zákona o vězeňské službě nezná. Jádrem této otázky je, že stěžovatel předmět, jímž byl spoután, označuje za řetěz, zatímco obecné soudy jej podřadily pod některou z variací pojmu "pouta" ve smyslu §17 odst. 2 písm. c), d) či e) zákona o Vězeňské službě. Běžné pracovní označení tohoto předmětu je "řetízková pouta". Tento předmět je v podstatě upravený slabší řetěz s provlékacím očkem, jímž je provlečen tak, že okolo zápěstí vytvoří "osmičku". Následně jsou poslední článek, provlékací očko a článek u něj oddělující levou a pravou stranu spojeny visacím zámkem. Podstata aplikace tohoto předmětu tedy není opakované omotávání kolem paží či zápěstí dotčené osoby, svazování na uzel atd., ale spoutání. Za těchto okolností Ústavní soud nemá důvodu zasáhnout do interpretace pojmů podústavního práva uvedených v §17 odst. 2 písm. c), d) a e) zákona o Vězeňské službě provedené obecnými soudy, neboť nejde o výklad zjevně excesivní (k tomu srov. shora uvedená usnesení sp. zn. IV. ÚS 1255/12 a II. ÚS 3535/14). Rovněž se Ústavní soud bude dále držet běžně užívaného pojmu "řetízková pouta".
24. Pro posouzení věci je dále zcela klíčovým závěr, zda aplikace řetízkových pout oproti aplikaci pevných pout s čelisťovým mechanismem (dále jen "čelisťová pouta") s sebou přináší jinou míru zásahu do osobní integrity či jiných oprávněných zájmů osob, jíž jsou nasazena. Není důvodu se odchýlit od závěru ohledně účinků a důsledků použití řetízkových pout, k němuž dospěly jak nalézací soud, tak Veřejný ochránce práv při svém šetření, které na základě podnětu stěžovatele provedl. Podle tohoto závěru není prakticky žádný rozdíl mezi čelisťovými a řetízkovými pouty co se týče jejich fyzického působení. Stěžovatel ostatně ani netvrdil, ani neprokazoval, že by nasazením řetízkových pout utrpěl větší zásah do své fyzické integrity či vyšší míru diskomfortu, než kdyby byl spoután čelisťovými pouty. Stěžovatel se s poukazem na závěry Veřejného ochránce práv snaží prokázat, že samotná skutečnost, že byla použita řetízková pouta, zakládá ve vztahu k němu porušení čl. 3 Úmluvy. S tím částečně koresponduje i závěr Veřejného ochránce práv, s nímž se ztotožnil i nalézací soud, že řetízková pouta by neměla být používána, neboť jejich použití podle zkušeností zaměstnanců Veřejného ochránce práv z rozhovorů s odsouzenými ve výkonu trestu tito subjektivně pociťují jako větší příkoří než pouta čelisťová a rovněž jde o prostředek zastaralý, z moderního pohledu necivilizovaný a dnes již ani nevyráběný.
25. Ústavní soud na tomto místě konstatuje, že při východisku dále Ústavním soudem nepřezkoumávaném, protože nepopřeném žádným z účastníků řízení, že čelisťová i řetízková pouta se neliší v dopadech na fyzickou integritu osoby, jíž jsou nasazena, takováto argumentace není přesvědčivá v kontextu tvrzeného ponižujícího a nelidského zacházení se stěžovatelem či dokonce jeho mučení. Jakkoliv jedním z kriterií posuzování invazivnosti určitého opatření orgánu veřejné moci nepochybně má být subjektivní pocit osoby, na niž dopadá, nelze při hodnocení tohoto subjektivního pocitu vycházet jen z namátkových rozhovorů několika příslušníků zasažené skupiny nečinící si nároky na metodologickou korektnost odborných sociologických či psychologických studií, ani nelze z tohoto kriteria vycházet jako z jediného.
26. Pokud je míra zásahu do základních práv či svobod jednotlivce dvěma druhy pout v zásadě stejná, žádný z nich neobsahuje prvek, který by přinášel samostatně ještě další zásah navíc a rozdíl mezi nimi je založen toliko jinou jejich konstrukcí, je primárně třeba hodnotit je i z pohledu ochrany základních práv a svobod stejně. Stěžovatelova argumentace by tak v tomto ohledu vyžadovala k úspěchu, aby tento prokázal, že nasazení řetízkových pout je oproti nasazení pout čelisťových spojeno s větším zásahem do základních práv a svobod (např. má větší difamující efekt), což stěžovatel neučinil. Ústavní soud zde ke shora nastíněnému závěru Veřejného ochránce práv o necivilizovanosti použití řetízkových pout, jehož se stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy opakovaně dovolával, podotýká, že necivilizovanost či vyšší difamující efekt nasazení řetízkových pout nelze dovozovat pouze z historických reminiscencí užívání řetězů k poutání obviněných či odsouzených.
27. Mezi svázání řetězy, případně vsazením do okovů s řetězy, známými od dob starověku v podstatě až do konce 19. století, a užitím řetízkových pout, je podstatný rozdíl. Řetězy a okovy užívané v těchto dobách byly podstatně masivnější než řetězy užívané v řetízkových poutech (proto se pro ně rovněž vžilo eufemisticky znějící označení "řetízková pouta", ačkoliv by se mohlo bez znalosti historického kontextu zdát, což ostatně potvrzuje i Veřejný ochránce práv ve své zprávě, že není důvodu pro eufemismus a že jde o zcela obyčejné řetězy) a jejich účelem bylo nejen fyzicky zabránit takto spoutaným osobám v pohybu, ale celková váha či dokonce konstrukce těchto řetězů či okovů měla za účel spoutanou osobu fyzicky vyčerpávat a trýznit, aby tato v celkovém stavu fyzické i duševní nepohody nepomýšlela na útěk či odpor. Časté byly rovněž konstrukce okovů, které nevyhnutelně zraňovaly osobu, jíž byly nasazeny, či konstrukce, u nichž hlavním mechanismem k zabránění odporu či útěků spoutané osoby bylo její permanentní držení ve stavu bolesti (např. nechvalně proslulý řetěz zvaný "twister", či "la ligote", fungující na obdobném principu a používaná ve Francii).
28. Řetízková pouta se naproti tomu, jak uvedeno výše, fakticky ve své funkčnosti neliší od pout čelisťových, nesledují žádné jiné účely ani s nimi nejsou spojeny žádné další dopady. Pouhá neblahá historická reminiscence na doby, které ani stěžovatel, ani generace jeho rodičů či prarodičů nezažila, v nichž docházelo k poutání řetězy či okovy, tak sama o sobě nemůže být způsobilá vyvodit vyšší míru zásahu řetízkových pout do základních práv a svobod stěžovatele oproti poutům čelisťovým. V této souvislosti je třeba zmínit i to, že stěžovatel byl při předmětných převozech eskortován z jedné věznice do druhé, tedy nebyl vůbec vystavován veřejnosti, ale s řetízkovými pouty na rukou jej mohli spatřit toliko jiní odsouzení a pracovníci věznic, u nichž nelze vzhledem ke znalosti prostředí předpokládat snížení úcty ke stěžovateli jen z tohoto důvodu. To ostatně stěžovatel ani netvrdí. Je navíc diskutabilní (a pro nynější věc nepodstatné), zda se difamující efekt vizuálního dojmu osoby ve vězeňském mundúru doprovázené vězeňskou eskortou natolik liší jen podle toho, zda má tato na zápěstích řetízková či čelisťová pouta, a na jakou vzdálenost lze vůbec toto rozpoznat, když oba tyto typy pout mají obdobné rozměry i materiál.
29. Ústavnímu soudu je známo, že řada mezinárodních dokumentů zapovídá užívání řetězů a okovů coby donucovacích prostředků. Nutno však podotknout, že ani Evropská vězeňská pravidla (dostupná např. z: https://rm.coe.int/european-prison-rules-978-92-871-5982-3/16806ab9ae), ani oficiální komentář k nim (dostupný např. z: https://rm.coe.int/european-prison-rules-978-92-871-5982-3/16806ab9ae), ani vysvětlující memorandum k původnímu doporučení Výboru ministrů Rady Evropy R (87) 3 (dostupné např. z: http://www.krim.dk/undersider/straffuldbyrdelse/faengselsregler/european-prisonrules-1987-including-explanatory-memorandum.htm), jehož čl. 39 byl předlohou čl. 68 Evropských vězeňských pravidel, ani Minimální standard pravidel pro zacházení s vězni Organizace spojených národů (tzv. Pravidla Nelsona Mandely, dostupné z: http://www.unodc.org/documents/justice-and-prison-reform/GA-RESOLUTION/E_ebook.pdf), žádnou konkrétní definici pojmů řetězy a okovy (chains and irons) nepodávají.
30. Ústavní soud zastává názor, že pojmy "řetězy a okovy" dle tohoto článku odpovídají právě masivním řetězům a okovům ve smyslu nastíněném výše sub 27., respektive že nelze výkladem tohoto článku dospět k závěru, že by absolutně vylučovalo, aby pouta byla konstruována na principu řetízků. To by ostatně vedlo k zákazu i čelisťových pout, neboť i ta jsou spojena řetězy, jakož i předváděcích řetízků (jak ostatně při šetření ve stěžovatelově věci uvedl i Veřejný ochránce práv).
31. K této námitce lze tedy shrnout, že pokud obecné soudy předmět, jímž byl stěžovatel spoután v průběhu předmětných eskort, podřadily pod některý z donucovacích prostředků uvedených v §17 odst. 2 písm. c), d) a e) zákona o Vězeňské službě, neporušily tím žádné ústavně zaručené základní právo či svobodu stěžovatele.
32. Konečně co se námitky 6) týče, ani zde Ústavní soud nemůže dát stěžovateli za pravdu. Stěžovatel se mýlí, uvádí-li, že ustanovení §17 zákona o Vězeňské službě neumožňuje spoutání vězňů při eskortě. Je zřejmé, že zatímco odst. 1 umožňuje použití donucovacích prostředků toliko jako reakci na bezprostřední ohrožení či probíhající narušení tam uvedených chráněných právních statků, odst. 3 a 4 umožňují i preventivní použití donucovacích prostředků uvedených v ustanoveních odst. 2 písm. b), c) a e) v určitých situacích, mezi něž patří předvádění vězňů mimo objekt ústavu (tj. v tomto případě věznice), je-li to nezbytné, či je-li zde vzhledem k předchozímu chování důvodná obava, že by se vězeň mohl chovat násilně. Vyložily-li obecné soudy tato ustanovení tak, že cílem předvedení dle těchto ustanovení může být i jiné vězeňské zařízení, nemá Ústavní soud tomuto závěru z hlediska ústavněprávního co vytknout, neboť i v případě takového předvedení se podstatnou dobu nachází předváděná osoba mimo objekt vězeňského zařízení. Ústavní soud však podotýká, že rozhodnutí o použití donucovacích prostředků nemůže být nikdy automatické, ale musí zohledňovat všechna specifika konkrétní situace (profil a historie předváděné osoby, cíl eskorty, její trasa, konkrétní bezpečnostní stav atd.).
33. Stěžovatel se na podporu svého tvrzení o tom, že v jeho případě bylo použito nezákonného donucovacího prostředku nezákonným způsobem (tj. že pro to nebyly splněny podmínky dle §17 zákona o Vězeňské službě) dovolává řady rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v různých souvislostech a na různých úrovních obecnosti. Opomíjí však ty závěry, které se pojí právě na použití donucovacích prostředků spočívajících v omezení pohybu. Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že obecně užitím pout k porušení čl. 3 nedochází, pokud se děje v souvislosti se zákonným zadržením a neobsahuje užití síly či vystavení na veřejnosti v míře přesahující to, co lze rozumně považovat za přiměřené (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 9. 2005 ve věci Mathew proti Nizozemí, č. stížnosti 24919/03, §180 veškerá zde uváděná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou dostupná též ze serveru https://hudoc.echr.coe.int/; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 11. 2003 ve věci Hénaf proti Francii, stížnost č. 65436/01, §48).
34. Při zvažování nutnosti použití donucovacího prostředku spočívajícího v omezení pohybu oproti zájmu osoby, vůči níž tento prostředek má směřovat, na zachování neomezenosti pohybu, musí příslušný orgán veřejné moci vycházet zejména z konkrétního rizika útěku, způsobení zranění či škod touto osobou v případě, že takového prostředku užito nebude (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 6. 2006 ve věci Avci proti Turecku, stížnost č. 70417/01, §37).
35. Pro posouzení takového rizika je přitom vedle zdravotního stavu dotčené osoby klíčová zejména její trestní minulost, předchozí násilné jednání, včetně odporu vůči policistům při zatýkání, povaha trestného činu, za nějž byla tato osoba odsouzena či pro nějž je stíhána, případně její napojení na organizované zločinecké skupiny (usnesení Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 2007 ve věci Garriguenc proti Francii, stížnost č. 21148/02; a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 10. 2009 ve věci Paradysz proti Francii, stížnost č. 17020/05, §§94-95).
36. Pokud se příslušný orgán řídí těmito kriterii a o použití donucovacích prostředků spočívajících v omezení pohybu stěžovatele rozhoduje podle nich a individuálně, nepředstavuje ani dlouhodobé či pravidelně opakované, periodicky však přezkoumávané, nasazování pout porušení čl. 3 Úmluvy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 5. 2012 ve věci Julin proti Estonsku, č. stížností 16563/08, 40841/08, 8192/10 a 18656/10, §130).
37. Jak vyplynulo z šetření Veřejného ochránce práv ke stěžovatelově podnětu, jež stěžovatel nijak nerozporoval, rozhodování o použití donucovacích prostředků při eskortě je činěno na bázi posuzování každého konkrétního případu právě s přihlédnutím ke všem relevantním kriteriím. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani netvrdí, že by v jeho případě před předmětnými eskortami toto rozhodování neproběhlo vůbec či bylo automatické, neboť jeho argumentace se soustřeďuje toliko na snahu dovodit, že zákon o Vězeňské službě vůbec spoutání při eskortě neumožňuje (k tomu viz výše sub 32. a násl.).
38. Tyto závěry nelze překonat ani stěžovatelovým odkazem na tzv. doktrínu kumulativních důvodů. Skutečnost, která spolu s použitím donucovacích prostředků omezujících pohyb, zakládá kumulativně porušení čl. 3 Úmluvy, musí kvalitativně měnit situaci osoby, vůči níž je takového donucovacího prostředku užito, tedy musí se jednat o skutečnost, která podstatně zvyšuje závažnost dopadů spoutání.
39. Za takovou skutečnost je třeba považovat např. bezdůvodné nucené krmení spoutané osoby spojené se zásahem do její fyzické integrity (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 4. 2005 ve věci Nevmerzhitsky proti Ukrajině, stížnost č. 54825/00, §97); spoutání psychicky nemocné osoby po dobu sedmi dní bez jakéhokoliv psychiatrického zdůvodnění a lékařského ošetření zranění, která si přivodila ve snaze se pout zbavit (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 9. 2007 ve věci Kucheruk proti Ukrajině, stížnost č. 2570/04, §145); automatické poutání osoby ve výkonu trestu bez zvažování její konkrétní situace při jakémkoliv opuštění cely včetně denních procházek po dobu třinácti let bez jakéhokoliv incidentu (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 1. 2011 ve věci Kashavelov proti Bulharsku, stížnost č. 891/05, §39) či ačkoliv tato osoba byla zcela slepá a její ostrahu v takových případech zajišťovali vždy tři příslušníci vězeňské služby a pes (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 5. 2012 ve věci Kaverzin proti Ukrajině, stížnost č. 23893/03, §158 - §163); permanentní spoutání osoby násilí neschopné v důsledku zeslábnutí po lékařském zákroku, která byla současně hlídána třemi příslušníky vězeňské služby (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2009 ve věci Okhrimenko proti Ukrajině, stížnost č. 53896/07, §98) či která neměla žádné předchozí záznamy o násilném jednání (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 11. 2002 ve věci Mouisel proti Francii, stížnost č. 67263/01, §47).
40. Stěžovatel netvrdil ani neprokázal, že by k jeho spoutání přistoupila nějaká srovnatelná skutková okolnost. Kumulativní efekt tak stěžovatel dovozuje v podstatě pouze z toho, že byl spoután prostředkem, který podle jeho názoru neodpovídá žádné z položek uvedených v taxativním výčtu donucovacích prostředků dle §17 odst. 2 zákona o Vězeňské službě. Jak bylo uvedeno výše, stěžovatel se v tomto směru mýlí (k tomu srov. výše sub 23. až 31.).
V. Závěr
41. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy nepochybily, pokud nedospěly ke stěžovatelem proponovaným závěrům, že vůči němu při předmětných eskortách bylo užito nezákonného donucovacího prostředku za situace, v níž nebyly splněny podmínky ani pro použití zákonného donucovacího prostředku. Žádná jeho ústavně zaručená základní práva či svobody tak tímto postupem nemohly ani hypoteticky být porušeny. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
42. Čl. 87 Ústavy nedává Ústavnímu soudu pravomoc k vydávání stanovisek k obecným otázkám souladu určitých postupů s Ústavou. Návrh stěžovatele specifikovaný výše sub 3. tak Ústavní soud odmítl dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu