ECLI:CZ:US:2018:1.US.3696.17.1
sp. zn. I. ÚS 3696/17
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře - ze dne 26. června 2018 sp. zn. I. ÚS 3696/17 ve věci ústavní stížnosti V. J., zastoupené JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem, se sídlem Strossmayerovo náměstí 977/2, Praha 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 28 C 245/2016-52 ze dne 10. července 2017 vydanému v řízení o stěžovatelčině žalobě na úhradu plnění z pojistné události, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníka řízení a společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, IČO 47116617, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 28 C 245/2016-52 ze dne 10. července 2017 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Uvedené rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, jmenovitě práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
2. Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o žalobě stěžovatelky, jejímž prostřednictvím se po žalované Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, (dále jen "vedlejší účastnice") domáhala úhrady 80 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představovala nevyplacené plnění z pojistné události, kterou byla dopravní nehoda, při níž stěžovatelka dne 18. srpna 2015 utrpěla těžká zranění. Jelikož vozidlo, které dopravní nehodu způsobilo, bylo odpovědnostně pojištěno u vedlejší účastnice, stěžovatelka u této uplatnila nárok na náhradu bolestného v zálohové výši 100 000 Kč, vyplaceno jí však bylo toliko 20 000 Kč. Stěžovatelka s výší poskytnutého odškodnění nesouhlasila, a proto se obrátila na soud.
3. Po podání žaloby vedlejší účastnice požadovaný nárok na úhradu bolestného doplatila, načež stěžovatelka vzala žalobu částečně zpět. V reakci na to Obvodní soud pro Prahu 8 (dále též "obvodní soud") usnesením č. j. 28 C 245/2016-21 ze dne 20. října 2016 řízení co do částky 80 000 Kč zastavil. Předmětem sporu nicméně zůstal nárok stěžovatelky na úroky z prodlení a otázka nákladů řízení, ohledně nichž obvodní soud rozhodl napadeným rozsudkem č. j. 28 C 245/2016-52 ze dne 10. července 2017 tak, že žalobu stěžovatelky o zaplacení částky 264 Kč zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Obvodní soud vycházel z toho, že stěžovatelka dopisem ze dne 9. března 2016 žádala po vedlejší účastnici zaplacení zálohy na bolestné ve výši 100 000 Kč, aniž by vedlejší účastnici poskytla dostatečné informace o svém zdravotním stavu, zejména nepřiložila bodové ohodnocení bolestného vyhotovené lékařem. Z tohoto důvodu zadala vedlejší účastnice, v návaznosti na stěžovatelkou zaslanou předžalobní výzvu ze dne 5. září 2016, vypracování příslušného znaleckého posudku, o čemž stěžovatelku obratem dne 7. září 2016 informovala. Pokud stěžovatelka za dané situace nevyčkala na výsledky ohodnocení bolestného vyžádaného vedlejší účastnicí a již dne 14. září 2016 iniciovala zahájení řízení, bylo dle obvodního soudu nutno její žalobu považovat za předčasnou a jako takovou ji zamítnout. Výrok II pak obvodní soud odůvodnil tím, že v řízení úspěšné vedlejší účastnici žádné náklady nevznikly.
4. S výše popsanými závěry soudu se stěžovatelka neztotožnila, jsouc přesvědčena, že se zakládají na nesprávném procesněprávním a hmotněprávním posouzení věci. Nalézací soud v prvé řadě ve svém rozhodnutí pominul aplikovat ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění rozhodném, které zakotvuje povinnost pojistitele provést šetření škodné události bez zbytečného odkladu. Ve lhůtě do 3 měsíců ode dne, kdy bylo oprávněnou osobou uplatněno právo na plnění z pojištění odpovědnosti, je pojistitel povinen ukončit šetření a sdělit poškozenému výši plnění, popřípadě podat poškozenému písemné vysvětlení k těm jím uplatněným nárokům, které byly pojistitelem zamítnuty nebo u kterých bylo plnění pojistitelem sníženo anebo u kterých nebylo možno ve stanovené lhůtě ukončit šetření. V tomto případě bylo přitom zjištěno, že stěžovatelka nárok na náhradu bolestného u vedlejší účastnice uplatnila dopisem ze dne 9. března 2016. Od tohoto data tedy podle stěžovatelky začala běžet vedlejší účastnici lhůta k šetření, která uběhla dne 9. června 2016, aniž by vedlejší účastnice povinnostem pramenícím z ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. dostála. V mezidobí, tj. dne 23. března 2016, vedlejší účastnice zaslala stěžovatelce toliko sdělení o poskytnutí zálohy pojistného plnění, přičemž se v něm nijak nezmínila o tom, že by postrádala podklady pro stanovení celkové výše náhrady za bolestné. Pakliže vedlejší účastnice posléze v reakci na předžalobní výzvu ze dne 5. září 2016 zadala vypracování znaleckého posudku, stalo se tak podle stěžovatelky až po uplynutí zmiňované lhůty k prošetření. Krom toho stěžovatelka zastávala názor, že informace o svém zdravotním stavu vedlejší účastnici poskytla, neboť jí předložila lékařské zprávy a popis utrpěných zranění, které dostatečně prokazovaly oprávněnost jejího nároku. Na podkladě uvedených skutečností pak stěžovatelka dovozovala, že vedlejší účastnice byla již nejméně od 24. června 2016 v prodlení, což značí, že žaloba nebyla podána předčasně.
5. Obvodní soud dle mínění stěžovatelky pochybil rovněž při rozhodování o nákladech řízení, jestliže v této souvislosti zkoumal důvodnost podané žaloby. Soud prvního stupně tak jednak nesprávně aplikoval ustanovení §142 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") a rovněž nevzal v úvahu konstantní judikaturu vyšších soudů vážící se k dané problematice. Stěžovatelka zmínila příkladem rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2365/09 ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. III. ÚS 2881/07 ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. IV. ÚS 16/09 ze dne 11. května 2009 či sp. zn. IV. ÚS 505/09 ze dne 15. října 2009 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), z nichž vyplývá, že v případě zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu je nutno na otázku důvodnosti podání návrhu nahlížet procesně, tj. z hlediska procesního výsledku řízení, a nikoli podle hmotného práva. Obvodním soudem zvolený postup považovala stěžovatelka za svévolný, porušující její základní práva a svobody.
6. Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení a vedlejší účastnici řízení, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili. Žádný z nich tohoto svého práva ovšem nevyužil.
7. Ústavní soud zvážil stížnostní argumentaci, jakož i obsah příslušného spisového materiálu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
8. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci patřící do pravomoci obecných soudů. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
9. Řečené znamená, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje ani interpretaci a aplikaci podústavního práva provedenou obecnými soudy. Výjimku z této zásady tvoří případy, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu").
10. Výše naznačená východiska jsou významná pro hodnocení postupu a rozhodnutí obvodního soudu i v této věci, jemuž stěžovatelka vytýká, že zaujal nesprávný právní názor ohledně předčasnosti jí uplatněného nároku na pojistné plnění, a to v důsledku pominutí aplikace ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb.
11. V souladu s citovaným ustanovením je pojistitel povinen provést šetření škodné události bez zbytečného odkladu. Ve lhůtě do tří měsíců ode dne, kdy bylo oprávněnou osobou uplatněno právo na plnění z pojištění odpovědnosti, je pojistitel povinen a) ukončit šetření pojistné události a sdělit poškozenému výši pojistného plnění, jestliže nebyla zpochybněna povinnost pojistitele plnit z pojištění odpovědnosti a nároky na náhradu škody byly prokázány, nebo b) podat poškozenému písemné vysvětlení k těm jím uplatněným nárokům na náhradu škody, které byly pojistitelem zamítnuty nebo u kterých bylo plnění pojistitele sníženo.
12. Uplatnila-li tedy stěžovatelka jakožto poškozená právo na pojistné plnění, bylo povinností vedlejší účastnice postupovat tak, aby bylo možno šetření škodné události skončit nejpozději ve lhůtě zakotvené v §9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. Z právě uvedeného vyplývá, že za situace, kdy je k ukončení šetření nezbytná součinnost poškozeného, není pojišťovna oprávněna pouze pasivně vyčkávat, nýbrž je povinna na tuto skutečnost poškozeného neprodleně upozornit a sdělit mu, co je potřeba vykonat, resp. jaké další podklady má předložit. To platí tím spíše, jedná-li se o požadavek, jenž nemá přímou oporu v relevantních právních předpisech, jako tomu bylo i v nyní projednávané věci, kdy dne 1. ledna 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a současně pozbyla účinnosti vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. V době, kdy stěžovatelka uplatnila svůj nárok, tedy neexistoval žádný právní předpis, jenž by upravoval stanovení výše bolestného za pomoci posudku obsahujícího bodové ohodnocení újmy na zdraví (s výjimkou oblasti pracovněprávních vztahů). Ústavní soud neupírá vedlejší účastnici právo si takový posudek od poškozeného vyžádat, nicméně musí o tomto požadavku vždy poškozeného vyrozumět. Pakliže tak neučiní, je to ona, kdo je v prodlení s plněním svých povinností.
13. Vztaženo na nyní souzenou věc, jestliže šetření nebylo ze strany vedlejší účastnice ukončeno v zákonem stanovené lhůtě a jestliže tato včas neinformovala stěžovatelku o tom, že existuje překážka bránící ukončení šetření, pak nelze žalobu stěžovatelky na výplatu bolestného považovat za předčasnou.
14. Zbývá uzavřít, že obvodní soud nerespektoval jednoznačně znějící kogentní normu (§9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb.), což mělo za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Toto porušení shledává Ústavní soud natolik zásadní, že jej nemohl pominout, přestože v meritu věci bylo rozhodováno o peněžitém plnění nacházejícím se pod hranicí bagatelnosti.
15. Kasačnímu zásahu Ústavního soudu podléhá současně i výrok o nákladech řízení, o nichž bude obvodní soud povinen opětovně rozhodnout ve světle nového posouzení provedeného na základě právního názoru vysloveného v tomto nálezu. Ústavní soud toliko podotýká, že pro rozhodnutí o nákladech řízení může být relevantní rovněž otázka, nakolik byl adekvátní, z hlediska priority řešení sporu mimosoudní cestou, postup stěžovatelky poté, co byla v reakci na předžalobní výzvu vedlejší účastnicí vyrozuměna, že dochází ke zpracování příslušného posudku. Pakliže by se případně obvodní soud z tohoto důvodu přiklonil k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. (třeba jen částečné), je nezbytné, aby nejprve poskytl účastníkům prostor se k předmětné otázce vyjádřit.
16. Vzhledem k výše zmíněnému Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl předložené ústavní stížnosti a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 28 C 245/2016-52 ze dne 10. července 2017 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Ústavní soud takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).