ECLI:CZ:US:2018:1.US.3914.17.1
sp. zn. I. ÚS 3914/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, sídlem Žižkova 1934/12, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2017 č. j. 6 Tdo 791/2017-147, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. ledna 2017 č. j. 6 To 58/2016-3919 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2016 č. j. 43 T 5/2015-3639, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 12. 2017 a doplněna podáním ze dne 19. 2. 2018, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 3 písm. d) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 5. 2016 č. j. 43 T 5/2015-3639 byl stěžovatel (vedle dalších obviněních) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku dílem dokonanému a dílem ukončenému ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku. Za toto jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve státní správě v pozici oprávněné úřední osoby dle §15 odst. 2 správního řádu na dobu 5 let a peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 2 500 Kč, tedy celkem 500 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců.
3. Trestného jednání se měl stěžovatel dopustit zjednodušeně řečeno tím, že jako zaměstnanec odboru licencí Energetického regulačního úřadu provedl dne 31. 12. 2010, v doprovodu svého kamaráda, předběžnou kontrolu stavu dokončenosti fotovoltaické elektrárny společnosti MONDRAGONE s.r.o., umístěné ve Vrahovicích u Prostějova. V jejím průběhu záměrně přehlédl, že nainstalované fotovoltaické panely nejsou navzájem propojeny mezi sebou, a proto fotovoltaická elektrárna není k tomuto dni dokončená a provozuschopná. I přes toto zjištění však následně, po návratu do sídla Energetického regulačního úřadu v Jihlavě, ještě téhož dne záměrně v 15:05 hodin vytiskl rozhodnutí o udělení licence pro tuto společnost, které odnesl své nadřízené I. F., která je podepsala na základě jím sdělených informací. Stěžovatel měl takto jednat, ačkoli nebyl ve správním řízení Energetického regulačního úřadu ohledně žádosti společnosti MONDRAGONE s.r.o. oprávněnou úřední osobou, přičemž tak činil bez pokynu a bez vědomí oprávněných úředních osob - L. P., I. F. a L. Ž. Den předtím, tedy dne 30. 12. 2010, přitom L. Ž. osobně provedl kontrolu fotovoltaické elektrárny. Na jejím základě zjistil, že je na ní nainstalován minimální počet fotovoltaických panelů, pročež dospěl k rozhodnutí nevydat licenci společnosti MONDRAGONE, s.r.o. do 31. 12. 2010, což stěžovateli sdělil ještě před jeho výše popsaným jednáním.
4. Podle krajského soudu měl stěžovatel překročit svou pravomoc a zneužít svého úředního postavení tím, že v rozporu s §2, 3, §15 odst. 2 a §51 odst. 3 správního řádu záměrně a cíleně pomohl jiné osobě získat neoprávněně licenci ve prospěch společnosti MONDRAGONE s.r.o. na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010. Na základě této licence a provedení tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě společnosti E.ON Distribuce, a.s., k němuž došlo dne 31. 12. 2010, totiž vznikl společnosti MONDRAGONE s.r.o. neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši 12 150 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let, zatímco kdyby došlo k uvedení do provozu až v roce 2011, výkupní cena by činila pouze 5 500 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let. Společnost MONDRAGONE s.r.o. by se tak za toto období v souhrnu obohatila o částku nejméně 63 mil. Kč na úkor společnosti E.ON Distribuce, a.s. a od 1. 1. 2013 primárně na úkor společnosti E.ON Energie, a.s. Jen v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 měla takto společnost MONDRAGONE s.r.o. způsobit škodu primárně společnosti E.ON Distribuce, a.s. ve výši nejméně 5 440 008 Kč a v období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 primárně společnosti E.ON Energie, a.s. ve výši nejméně 2 987 117 Kč.
5. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 19. 1. 2017 č. j. 6 To 58/2016-3919 byl k odvolání stěžovatele zrušen rozsudek krajského soudu ohledně jeho osoby a nově bylo rozhodnuto, že stěžovatel jako úřední osoba v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch překročil svou pravomoc a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu, čímž spáchal zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve státní správě v pozici oprávněné úřední osoby dle §15 odst. 2 správního řádu na dobu 5 let. Stěžovatel již ale nebyl uznán vinným zločinem podvodu a nebyl mu uložen ani peněžitý trest.
6. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu bylo usnesením ze dne 20. 9. 2017 č. j. 6 Tdo 791/2017-147 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
III.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel má za to, že byl uznán vinným na základě zcela nepřezkoumatelných, nelogických a částečně i nepravdivých skutkových zjištění obecných soudů, při nichž nebyl respektován princip rozhodování in dubio pro reo, respektive požadavek zjištění subjektivní stránky jeho jednání bez důvodných pochybností. Jestliže stěžovatel nemohl při "neformální" prohlídce záměrně přehlédnout stav fotovoltaické elektrárny, pak logicky nemohl jednat ve srozumění, že porušuje své povinnosti jako úřední osoba v souvislosti s výkonem pravomocí a odpovědnosti.
8. Na prohlídku fotovoltaické elektrárny, která se uskutečnila dne 31. 12. 2010, měl být stěžovatel vyslán svou přímou nadřízenou I. F. a za tímto účelem mu byl udělen cestovní příkaz a přiděleno osobní vozidlo zaměstnavatele. V žádném případě nejednal bez vědomí či pokynu oprávněných úředních osob. Při prohlídce neměl vystupovat jako úřední osoba, ani vykonávat pravomoc či postupovat podle správního řádu. Smyslem této "neformální" prohlídky bylo pouze orientačně zjistit existenci energetického zařízení, bez dalšího technického zkoumání, přičemž jediným jejím formalizovaným výstupem bylo doplnění údaje o uskutečněné prohlídce do tabulky vyplňované jednotlivými pracovníky Energetického regulačního úřadu. Nijak nezjišťoval stavebně technickou dokončenost výroben, propojení jejich jednotlivých součástí či počet instalovaných panelů či jejich druhů.
9. Již z tohoto důvodu stěžovatel nemohl záměrně přehlédnout některé bližší skutečnosti týkající se stavu výrobny. Na rozdíl od pracovníků distributora není (stejně jako ostatní pracovníci Energetického regulačního úřadu) odborníkem s odpovídajícím vzděláním a příslušným osvědčením orgánu státního dozoru a neměl ani k dispozici žádné technické prostředky k posouzení stavu výrobny. Tento stav byl osvědčován především závěry stavebního úřadu v rámci rozhodnutí o povolení výrobny do užívání a dále příslušnou revizní zprávou vydanou revizním technikem, o jejíž správnosti neměli pracovníci Energetického regulačního úřadu důvod pochybovat. Před připojením do distribuční soustavy muselo být navíc provedeno tzv. první paralelní připojení, které však neprováděl Energetický regulační úřad, ale přímo odborní pracovníci distributora poté, co se seznámili se skutečným stavem výrobny. Protokol o zjištěních byl podmínkou pro uzavření smlouvy o výkupu elektrické energie.
10. Pro závěr o vině byla podstatná výpověď svědka L. Ž., která však podle stěžovatele není důvěryhodná. Svědek ji v průběhu přípravného řízení i řízení před soudem postupně upravoval. Nejprve tvrdil, že stěžovatele nepožádal, aby za něj absolvoval prohlídku předmětné elektrárny. Později si již ale na všechny skutečnosti nemohl vzpomenout, přičemž nevyloučil možnost, že o dané věci se stěžovatelem mluvil. Svědek několikrát opakovaně uváděl, že elektrárna z jeho pohledu licenci dostat neměla a že byl jejím udělením překvapen, a to přestože sám po návratu na Energetický regulační úřad do tabulky obsahující zjištění z neformálních prohlídek uvedl, že licence bude udělena, byť na snížený výkon. Z žádného z provedených důkazů neplyne, že by tento svědek někdy informoval stěžovatele o výsledcích svého zjištění, pokud se měl na fotovoltaickou elektrárnu dostavit dne 30. 12. 2010. Věrohodnost L. Ž. měla být ovlivněna jiným probíhajícím trestním stíháním, kde vystupoval v pozici obviněného, a dále tím, že jeho tvrzení nebyla potvrzena ani svědectvím dalších osob ve věci vyslýchaných. Jde konkrétně o údajné jednání v obchodním domě Tesco Prostějov, kde měl tento svědek dne 30. 12. 2010 sdělit zástupcům investora, že předmětná elektrárna na licenci nedosáhne. Postrádalo by logiku, jestliže by tohoto dne svědek sdělil svá zjištění I. F. a ta by pak na druhý den vyslala stěžovatele na pracovní cestu a následně vydala zcela bez problémů rozhodnutí o udělení licence. Na věrohodnost svědectví L. Ž. by mělo nepochybně vliv zjištění existence jeho telefonické komunikace se stěžovatelem v rozhodné době, kterou ale vzhledem k časovému odstupu od zahájení trestního stíhání již nelze zajistit.
11. Stěžovatel předložil znalecký posudek, kterým chtěl prokázat, že fotovoltaickou elektrárnu pozoroval ze vzdálenosti 30 - 50 m, ze které nemohl zjistit stav dokončenosti výrobny, počtu panelů či jejich propojení. Tento navržený důkaz nebyl vrchním soudem proveden s argumentací, že podle tvrzení obviněného J. P. se měl stěžovatel pohybovat nikoli vně, ale uvnitř areálu elektrárny. Proti tomuto překvapivému skutkovému zjištění se stěžovatel nemohl hájit způsobem vymezeným v §33 odst. 1 trestního řádu, například osobním výslechem tohoto obviněného. Vrchní soud ve svém závěru navíc vycházel z procesně nepoužitelné výpovědi obviněného J. P., učiněné v přípravném řízení dne 26. 2. 2014, která neměla povahu neodkladného a neopakovatelného úkonu. Tato výpověď byla učiněna před zahájením trestního stíhání stěžovatele, k němuž došlo až dne 14. 6. 2014, v důsledku čehož se stěžovatel nemohl uvedeného výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky. Z obsahu této svědecké výpovědi je navíc zjevné, že si v ní obviněný J. P. zaměňoval pracovníky společnosti E.ON Distribuce, a.s. a Energetického regulačního úřadu. Z jeho výpovědi v hlavním líčení konaném dne 12. 10. 2015 vyplývalo pouze to, že se viděl se stěžovatelem za účasti obviněného Z. D. krátce během prohlídky, která probíhala vně oplocení fotovoltaické elektrárny. Neexistují tak žádné důkazy, že by stěžovatel byl přímo uvnitř areálu.
12. Vrchní soud učinil překvapivý skutkový závěr, že I. F. byla z jeho strany lživě informována o stavu výrobny. Tato svědkyně nikdy neuvedla, že by ji stěžovatel v souvislosti s danou věcí o čemkoli informoval. Místo toho sdělila, že si na jakoukoli komunikaci se stěžovatelem vůbec nevzpomíná. Za této situace tak závěr o lživém informování nemá základ v provedeném dokazování. Obdobné nedostatky lze vztáhnout na hodnocení výpovědi svědka L. P. Vrchní soud sice změnil právní kvalifikaci jednání stěžovatele, pokud jde o lživé informování I. F., skutkový popis jednání, kterého se měl stěžovatel dopustit, však ponechal nezměněn. Ve výroku rozsudku jsou i nadále obsaženy znaky, které měly podle rozsudku krajského soudu naplňovat znaky jednání v podobě pomoci k podvodu. V tuto chvíli proto není seznatelné, jakým konkrétním jednáním se měl stěžovatel dopustit naplnění znaků zvláště závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Jakékoli úvahy obecných soudů o obtížnosti oddělení jednání stěžovatele od jednání dalších spoluobviněných neobstojí, neboť stěžovatel má právo na jednoznačné vymezení jednání, za které byl uznán vinným, po skutkové stránce.
13. Zcela stranou zůstala otázka motivu jednání stěžovatele, na jehož prokázání obecné soudy zcela rezignovaly. Vrchní soud v této části svých závěrů pouze formálně odkázal na závěry krajského soudu, který se podivoval, z jakého důvodu stěžovatel na obhlídku jezdil. Sám ale nenabízí jakékoli vysvětlení, například tím, že by stěžovatel jednal v součinnosti se spoluobžalovanými ze zištných důvodů. Podle stěžovatele je jediným logickým a ničím nevyvráceným smyslem cesty žádost L. Ž., který musel jít tou dobou pracovně do Chomutova, aby cestu za něho absolvoval stěžovatel. Stěžovatel nejednal v jakékoli formě úmyslu, ani neměl žádný zvláštní motiv. Bylo obvyklou praxí, že se pracovníci Energetického regulačního úřadu při neformálních prohlídkách běžně zastupovali. Napadenými rozhodnutími mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces.
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u krajského soudu pod sp. zn. 43 T 5/2015 a vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
15. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 22. 3. 2018 uvedl, že převážná část argumentace stěžovatele je věnována polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů. V dovolacím řízení nebylo zjištěno porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, ať už z hlediska tvrzeného extrémního nesouladu jeho skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů, případně stavu zakládajícího důvodnost použití principu in dubio pro reo. Při posouzení námitek hmotně právního charakteru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je zjevně nedůvodné. Postup spočívající v tom, že si soud rozhodnutí o důkazním návrhu vyhradí do závěrečné porady senátu a v závislosti na posouzení jeho důvodnosti s ním pak odpovídajícím způsobem naloží, není porušením základního práva na spravedlivý proces. Pakliže tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku obsahuje mimo jiné údaj, že "...I. F...., tuto licenci za ERÚ podepsala právě toliko na základě nepravdivých informací od obv. J. K., neboť tento ji lživě informoval...", stejný závěr je vyjádřen i v odůvodnění rozsudku. Jinou skutečností je, že stěžovatel na základě své interpretace označených důkazů dochází k odlišnému skutkovému závěru. Ústavní stížnost by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
16. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 1. 3. 2018 uvedlo, že ústavní stížnost je totožná s dovoláním stěžovatele a odkázalo na obsah svého vyjádření v dovolacím řízení. Ve shodě se stěžovatelem považuje výrok a odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu za rozporné. Z pohledu právního posouzení skutku jde ovšem o rozpor ve prospěch stěžovatele, neboť jeho skutek byl posouzen mírněji než jak by jej bylo možno posoudit podle zachovaného popisu skutku, tedy skutku obsahujícího i popis neprokázaného podvodného jednání. Dovolací soud tuto disproporci napravit nemohl. Jak již totiž bylo uvedeno shora, právní posouzení skutku vycházelo jen ze skutku prokázaného a neprovedení redukce popisu skutku není dovolacím důvodem. Z hlediska práva na spravedlivý proces by ale skutek neměl být "přeplňován" popisem dalších jednání, která ve skutečnosti nebyla stěžovateli prokázána. Samotná redukce skutku nicméně nemůže mít žádný vliv na výrok o vině a trestu a stěžovatele by se dotkla spíše v rovině morální nežli právní. S ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů by měla být ústavní stížnosti odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
17. Možnosti vyjádřit se využil i Vrchní soud, který v přípisu ze dne 26. 2. 2018 plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, který obsahuje všechny rozhodné skutečnosti. V něm uvedenou argumentaci není třeba doplňovat. S obsahem usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku vrchního soudu se v přípisu ze dne 20. 3. 2018 ztotožnilo i Vrchní státní zastupitelství v Olomouci.
18. Na uvedená vyjádření reagoval stěžovatel podáním ze dne 13. 4. 2018, v němž setrval na svých námitkách. Upozornil, že obsah řady důkazů vůbec neodpovídá informaci, s kterou obecné soudy následně pracují jako s výstupem z dokazování. Za mnohem významnější pochybení považuje stěžovatel neprocesní zamítnutí důkazního návrhu obhajoby spočívajícího ve znaleckém posudku, k němuž došlo až ve fázi krátce před vyhlášením rozhodnutí vrchního soudu, kdy zamítnutí tohoto pro obhajobu zcela zásadního důkazu bylo odůvodněno výpovědí již odsouzeného J. P. Ta však byla učiněna pouze v přípravném řízení v době, kdy stěžovatel neměl postavení obviněného a jeho trestní stíhání ještě neprobíhalo. Stěžovatel si nedokáže představit hrubší zásah do jeho práva na obhajobu, než takový postup, kdy jeho důkazní návrh, který prokazuje jeho nevinu, je zamítnut zdůvodněním vycházejícím z procesně zcela nepoužitelné výpovědi z přípravného řízení, která navíc nebyla k důkazu před soudem vůbec provedena. V reakci na vyjádření účastníků ve vztahu k redukci skutku stěžovatel odmítá, že by bylo v souladu s právem na spravedlivý proces, aby byl uznán vinným jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku a v odůvodnění stejného rozsudku by pak bylo řečeno, že se takového jednání v celém rozsahu vlastně nedopustil. Správnost údajů rozsudku je zcela zásadní ve vztahu k základům trestní odpovědnosti.
19. Podáním ze dne 13. 11. 2018 doplnil stěžovatel svou argumentaci v tom smyslu, že podle aktuální rozhodovací praxe obecných soudů není pro účtování garantované ceny elektřiny, respektive pro nárok na podporu, rozhodné, kdy výrobce získal licenci na výrobu elektrické energie, nýbrž až okamžik následné dodávky elektřiny do distribuční soustavy v rámci tzv. prvního paralelního připojení výrobny k distribuční soustavě (konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018 sp. zn. 7 Tdo 753/2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018 sp. zn. 4 As 257/2017, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2009 sp. zn. 8 As 18/2008 nebo rozsudku krajského soudu ze dne 21. 5. 2015 sp. zn. 62 A 115/2013). Tyto závěry odpovídají i rozhodovací praxi Energetického regulačního úřadu a Státní energetické inspekce. V posuzované věci obecné soudy přesto převzaly chybný právní názor obžaloby, že stěžovatel vědomě a úmyslným jednáním umožnil získat neoprávněný prospěch, a to i když udělení licence, pokud se na ní vůbec stěžovatel podílel, vznik nároku na takový prospěch vůbec nezakládá a založit ani nemohlo.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
20. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Vlastní posouzení
21. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem příslušného spisu, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
22. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
23. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele, jejichž podstata spočívá zejména v tvrzení, že skutková zjištění obecných soudů, na jejichž základě byl uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, neodpovídají provedeným důkazům.
24. Úvodem vypořádání se s jednotlivými námitkami je žádoucí podotknout, že obecné soudy se mohou dopustit vybočení ze zásad spravedlivého procesu zejména v případě, kdy dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, respektive kdy nebylo v tomto řízení postupováno podle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 trestního řádu). V tomto ohledu nutno v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy klást důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu, jakož i na povinnost obecných soudů detailně popsat důkazní postup a logicky a věcně přesvědčivě jej odůvodnit (§125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu).
25. V posuzované věci lze konstatovat, že skutková zjištění obecných soudů, podle nichž stěžovatel vykonal předběžnou kontrolu stavu dokončenosti fotovoltaické elektrárny společnosti MONDRAGONE s.r.o bez pokynu a bez vědomí oprávněných úředních osob a v jejím průběhu záměrně přehlédl, že nainstalované fotovoltaické panely nejsou navzájem propojeny mezi sebou, a tedy že fotovoltaická elektrárna není dokončena, mají základ v provedeném dokazování a byla ze strany obecných soudů náležitým a přesvědčivým způsobem odůvodněna. V odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu je podrobně vysvětleno, z jakého důvodu nebylo možné vyvozovat oprávnění stěžovatele k provádění úkonů ve správním řízení Energetického regulačního úřadu ohledně žádosti společnosti MONDRAGONE s.r.o. ze skutečností, že svědkyně I. F. podepsala cestovní příkaz a následně také stěžovatelem připravenou licenci. Rovněž jsou zde uvedeny důvody, pro které byla za důvěryhodnou považována výpověď svědka L. Ž., který s ohledem na to, že dne 30. 12. 2010 sám provedl předmětnou kontrolu uvedené elektrárny, vyloučil, že by následujícího dne žádal o její provedení stěžovatele.
26. Vrchní soud se vypořádal i s návrhem stěžovatele, aby byl jako důkaz proveden jím předložený znalecký posudek, jenž měl podpořit jeho tvrzení, že ze vzdálenosti, ve které kontroloval fotovoltaickou elektrárnu, nemohl rozpoznat její provozuschopnost či funkčnost. Provedení tohoto důkazu bylo shledáno nadbytečným s ohledem na vyznění jiných důkazů, na jejichž základě odůvodnil výše uvedený závěr o záměrném přehlédnutí nedokončenosti fotovoltaické elektrárny ze strany stěžovatele. Oba rozsudky uvádějí skutečnosti, na jejichž základě muselo být stěžovateli v průběhu kontroly zřejmé, že fotovoltaická elektrárna není dokončena. V době jeho kontroly nejenže nebyly nainstalované fotovoltaické panely vzájemně propojeny, ale stále ještě probíhaly práce v areálu fotovoltaické elektrárny, zahrnující instalaci dalších panelů. Stěžovatel si tohoto stavu s ohledem na místa, kde se měl nacházet (a to i v případě, že by během kontroly pouze procházel kolem plotu), musel všimnout. V této souvislosti byly významné například výpovědi svědků M. O. či J. D., z nichž vyplynulo, že v době návštěvy stěžovatele probíhaly stavební práce. Nešlo jen o výpověď spoluobžalovaného J. P. v přípravném řízení, u níž ovšem nutno přisvědčit tvrzení stěžovatele, že samotná nemohla být podkladem výroku o vině stěžovatele, jestliže k výslechu došlo ještě před zahájením jeho trestního stíhání.
27. Pochybení se vrchní soud dopustil tím, že navzdory odlišným závěrům ohledně skutkového stavu neupravil skutkovou větu rozsudku krajského soudu tak, aby neobsahovala údaj o lživém informování svědkyně I. F. ze strany stěžovatele. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve skutkové větě výroku rozsudku soud konstatuje skutková zjištění, u nichž lze předpokládat, že byla učiněna mimo jakoukoli rozumnou pochybnost na základě provedeného dokazování. Již samotné uvedení určité skutečnosti ve skutkové větě, z níž by bylo lze dovozovat protiprávní jednání obviněného, se dotýká jeho osobnostních práv podle čl. 10 odst. 1 Listiny. Součástí výroku rozsudku proto zásadně nesmí být skutečnosti, jež nejsou určující pro závěr o vině obviněného, nebo které nemají základ v provedeném dokazování.
28. Z těchto důvodů nelze akceptovat postup vrchního soudu, který na jedné straně uznal nesprávnost závěru, podle něhož měl stěžovatel svou nadřízenou lživě informovat, na straně druhé však do skutkové věty zahrnul opačné zjištění. Takovýto postup, který je zjevně v rozporu s §120 odst. 3 trestního řádu, neospravedlňuje ani poukaz na to, že provedení zásahu do popisu skutku by bylo "poněkud problematické" a že "skutek v rámci svého popisu takto vystihuje jednání všech osob ve své komplexnosti". Zcela nepřípadný je pak závěr vrchního soudu, že některá skutková zjištění uvedená v jeho výroku nejsou jednoznačná a nezpochybnitelná. Jestliže by tomu tak skutečně bylo, pak by pojmově o žádná skutková zjištění nemohlo jít.
29. Přesto Ústavní soud neshledal, že by uvedená "přeplněnost" skutku měla za následek porušení základního práva stěžovatele. Ponechání údaje o lživém informování se nepromítlo do právní kvalifikace jeho ve výroku popsaného jednání, neboť vrchní soud jej rozsudkem uznal vinným výlučně spácháním zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby. Oproti rozsudku krajského soudu toto rozhodnutí neobsahuje výrok o spáchání zločinu podvodu. Současně nutno dodat, že případný difamující účinek této části skutkové věty byl dostatečně eliminován odůvodněním rozsudku vrchního soudu, který nesprávnost "skutkového zjištění" o lživém informování výslovně a jednoznačně konstatuje. Nelze ani předpokládat, že by v dané věci oprava skutkové věty byla nezbytná pro zamezení případným jiným negativním následkům do právní sféry stěžovatele. Tím ale není řečeno, že by toto pochybení obecně nemohlo vést k porušení základních práv a svobod.
30. Ústavní soud dospěl k závěru, že s výjimkou vytčených nedostatků obecné soudy v posuzované věci postupovaly v souladu se základními zásadami trestného řízení, přičemž se nedopustily takových pochybení, jež by byla způsobilá zpochybnit výsledek trestního řízení jako celku. Tento závěr se uplatní i navzdory tomu, že nebyl zjištěn motiv stěžovatele. Pokud stěžovatel namítal nesprávnost právního hodnocení jeho jednání s poukazem na aktuální rozhodovací praxi zejména správních soudů, jde o skutečnost, která obecným soudů nemohla být v době jejich rozhodování známa a k níž ani Ústavní soud nemůže v rámci svého přezkumu přihlédnout. Napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
31. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu