ECLI:CZ:US:2018:2.US.1737.18.1
sp. zn. II. ÚS 1737/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Michalem Pleskačem, advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 3. 2018, č. j. 10 Nt 751/2018-14, a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, KŘP kraje Vysočina, Územního odboru Jihlava, Oddělení obecné kriminality ze dne 3. 2. 2018, č. j. KRPJ-12591-17/TČ-2018-160771-LYS, za účasti Policie České republiky, KŘP kraje Vysočina, Územního odboru Jihlava, Oddělení obecné kriminality a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na legitimní očekávání nabytí majetku a právo na ochranu proti zásahu do pokojného užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Současně namítá, že napadená usnesení byla vydána v rozporu s čl. 1 Listiny, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 95 Ústavy, které mj. zakotvují princip právního státu, jehož nedílnou součástí je zásada předvídatelnosti, a také právo na právní jistotu a povinnost soudů rozhodovat spory a jiné právní věci v souladu se zákonem.
2. Napadeným usnesením Policie České republiky, KŘP kraje Vysočina, Územního odboru Jihlava, Oddělení obecné kriminality ("policejní orgán") ze dne 3. 2. 2018, č. j. KRPJ-12591-17/TČ-2018-160771-LYS (dále jen "usnesení PČR") bylo podle ustanovení §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") rozhodnuto o zajištění věci, a to konkrétně peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatele v nominální hodnotě 1 400 000 Kč. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") zamítnuta.
3. Policejní orgán napadeným usnesením zajistil finanční prostředky v hodnotě 1 400 000 Kč na účtu stěžovatele, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že tyto prostředky jsou výnosem z trestné činnosti, které se měl dopustit M. B. M. B. měl jako finanční poradce zajišťovat poškozené V. Č. hypoteční úvěr z důvodu zakoupení nemovitosti, přičemž při jednání s bankou M. B. bez vědomí a souhlasu poškozené doložil jinou kupní smlouvu s jinými čísly účtů, než ty smlouvy, se kterými souhlasila a které parafovala poškozená, na základě čehož banka převedla úvěrovanou částku na účet, který je veden na bratra podezřelého B. Z tohoto účtu pak byly peníze přeposlány na účet stěžovatele, a to na základě smluvního vztahu mezi podezřelým M. B. a stěžovatelem. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, a proto je Ústavní soud nebude blíže rekapitulovat.
4. Stěžovatel zdůrazňuje, že v trestním řízení vedeném proti M. B., v jehož rámci došlo k zajištění finančních prostředků stěžovatele, vystupuje v pozici osoby zúčastněné, tedy nikoliv jako obviněný či spoluobviněný. Namítá, že napadeným usnesením PČR a bezdůvodným policejním zajištěním majetku, jemuž nezabránil dozorující státní zástupce ani okresní soud, došlo k omezení vlastnického práva stěžovatele podle čl. 11 Listiny. Podle názoru stěžovatele mělo napadené usnesení okresního soudu, které stvrzuje nezákonný postup policejního orgánu, projít třístupňovým testem proporcionality. Ve vztahu k potřebnosti zajištění peněžních prostředků přitom namítá, že zajištění bylo v projednávaném případě zcela bezdůvodným opatřením bez prověření základních skutečností. Policejní orgán se prý totiž nijak nezabýval tím, jaký je vztah stěžovatele a zajištěných finančních prostředků k probíhajícímu trestnímu řízení, tedy zda a na základě čeho existuje podezření, že by měl být stěžovatel spolčen s podezřelou osobou, případně že by měl legalizovat prostředky získané podezřelým z trestné činnosti či zda lze zajištěné finanční prostředky považovat za možný výnos z trestné činnosti. Žádný takový vztah stěžovatele k osobě podezřelé však v průběhu řízení nebyl zjištěn. Stěžovatel byl připraven na výzvu policejního orgánu ještě před zajištěním finančních prostředků doložit, že zajištěné finanční prostředky mu byly plněny podezřelým B. na základě právního titulu, a tedy zcela legálně. Policejní orgán však stěžovatele nevybídl k vysvětlení původu finančních prostředků a rovnou přistoupil k jejich zajištění. Stejně tak se orgány činné v trestním řízení nezabývaly zásadou ochrany dobré víry stěžovatele v případě, že by zajištěné finanční prostředky skutečně mohly pocházet z trestné činnosti B., neboť stěžovateli byla předmětná částka uhrazena na základě smlouvy o prodeji bytu a jednalo se tak o kupní cenu složenou do úschovy. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 1470/17, podle kterého je potřeba dobrou víru nabývajícího vlastníka chránit i v případě, že nabývá věc, jejíž původ se později ukáže nezákonným.
5. Jestliže orgány činné v trestním řízení zajištění finančních prostředků na bankovním účtu stěžovatele částečně odůvodnily i tím, že finanční prostředky byly na účet stěžovatele odeslány z účtu M. B. (tj. bratra podezřelého), z čehož policejní orgán dovodil, že stěžovatel nemohl jednat v dobré víře, je proti tomu nutno namítnout, že stěžovatel coby příjemce peněz nemá povinnost kontrolovat, z jakého účtu byla finanční částka odepsána.
6. Stěžovatel k věci předestírá i další argumentaci stran charakteru prostředků na účtu u banky, vztahu mezi složitelem, schovatelem a příjemcem, včetně povahy jejich práv k předmětu úschovy. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dovozuje, že i s ohledem na povahu účtu schovatele (tj. obviněného v dané kauze M. A. B.), došlo ke smísení těchto prostředků s prostředky vloženými jinými osobami či vlastními financemi banky a tyto prostředky nebyly rozlišitelné od těchto dalších prostředků. I kdyby ovšem podmínka oddělenosti předmětu úschovy od jiných prostředků banky či schovatele naplněna byla, bylo by možné na věc aplikovat starší doktrínu tzv. úhrnkového depozita nejpozději v okamžiku, kdy se schovatel M. B. zpronevěřil pokynům složitele (tj. poškozené p. Č.), jak má s předmětem úschovy naložit, byl vztah mezi složitelem (p. Č.) a schovatelem (p. B.) narušen, pročež předmět úschovy přestal představovat hodnotu, o níž by bylo možné uvažovat jako o majetku složitele (tj. p. Č.). Složitel tedy nemá žádný přímý vztah vůči nabyvateli prostředků (tj. stěžovateli), který jednal v dobré víře, že peněžní prostředky mu zaslány na bankovní účet představují plnění smluvní povinnosti. Proto nebylo možné v rámci usnesení PČR uvažovat o zajištěných prostředcích jako o předmětu zajištění budoucích nároků složitele. Proto stěžovatel uzavírá, že finanční prostředky zajištěné na jeho účtu nikdy nemohly být výnosem z trestné činnosti podezřelého M. B.
7. Stěžovateli prý bylo rovněž upřeno jeho procesní právo, aby se mohl vyjádřit k zajištění jeho majetku předtím, než k tomuto opatření ze strany policejního orgánu došlo. Toto své právo mohl poprvé stěžovatel uplatnit až při podání stížnosti proti usnesení PČR, přičemž okresní soud o zamítnutí stížnosti rozhodl bez toho, aniž by ve věci nařídil ústní veřejné jednání. Proto navrhuje, aby byla napadená rozhodnutí zrušena.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a postupem orgánů činných v trestním řízení vč. obecného soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, zejména základních práv. Při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, proto Ústavní soud neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací podústavních právních předpisů. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout rovněž závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
12. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79a a násl. tr. ř. Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976 č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
13. Současně nelze opomenout ani faktor plynutí času. S narůstajícím časem se totiž dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji. S ohledem však na to, že v dané věci je trestní stíhání vedené proti podezřelému na samém počátku, dočasné zajištění finančních prostředků stěžovatele se nikterak nedostává do kolize ani s požadavkem přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku.
14. K námitce stěžovatele, že usnesení policejního orgánu bylo nedostatečně odůvodněno, resp. nebyly dostatečně prověřeny všechny rozhodné skutečnosti, které by opravňovaly orgány činné v trestním řízení k postupu, který zvolily, Ústavní soud poukazuje na to, že posuzuje řízení jako celek a dospívá k závěru, že se okresní soud v napadeném usnesení zabýval všemi námitkami, které stěžovatel vznesl, a (poněkud kusé) rozhodnutí policejního orgánu tak v podstatných okolnostech dostatečně dovysvětlil. K tvrzení stěžovatele, že nemá nic společného se soukromoprávním vztahem, na základě kterého banka poskytla hypoteční úvěr poškozené, a kterou okresní soud označil za irelevantní s odůvodněním, že pro zajištění finančních prostředků je dostačující podezření, že tyto prostředky jsou výnosem z trestné činnosti a trestní řád nevyžaduje, aby šlo o finanční prostředky ve vlastnictví podezřelého, Ústavní soud uzavírá, že s odůvodněním okresního soudu se plně ztotožňuje. To stejné je možné vztáhnout i k argumentaci stěžovatele stran nabytí finančních prostředků v dobré víře. Ostatně pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že totožné námitky jako v ústavní stížnosti předestřel stěžovatel již ve stížnosti, o níž rozhodoval okresní soud, který se s nimi náležitě vypořádal a s jehož odůvodněním nemíní Ústavní soud jakkoliv polemizovat. Současně je třeba připomenout, že Ústavnímu soudu nenáleží přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů ani jejich interpretaci podústavního práva. V této části tedy stěžovatelovy námitky zjevně nedosahují ústavního rozměru. Ve stěžovatelově případě přitom okresní soud, rozhodující o jeho stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu své rozhodnutí odůvodnil dostatečně.
15. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu