infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.10.2018, sp. zn. II. ÚS 1858/18 [ nález / ŠIMÁČKOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 172/91 SbNU 161 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2018:2.US.1858.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K výkladu prorogačních doložek ve světle práva jednotlivců na svobodné jednání

Právní věta Zásada pacta sunt servanda se jako ústavní zásada plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy uplatňuje i v civilním právu procesním. Ustanovení §89a o. s. ř. je proto třeba v souladu s touto zásadou vykládat tak, že se dohody o prorogaci může v civilním řízení dovolávat žalobce i žalovaný a oba mohou za zákonem stanovených podmínek vznést námitku místní nepříslušnosti soudu, jehož příslušnost nebyla v prorogaci sjednána. Z práva na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny plyne povinnost veřejné moci respektovat právní jednání jednotlivce, které neodporuje zákonu, a tato povinnost se uplatňuje i v civilním právu procesním. V případě dohody o prorogaci dle §89a o. s. ř. je třeba respektovat projevenou vůli stran a vycházet z toho, že pokud se strany nedohodnou jinak, znamená to, že k projednání sporu je příslušný pouze soud určený touto dohodou a je vyloučena příslušnost soudů plynoucí ze zákona.

ECLI:CZ:US:2018:2.US.1858.18.1
sp. zn. II. ÚS 1858/18 Nález Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudce Vojtěcha Šimíčka - ze dne 16. října 2018 sp. zn. II. ÚS 1858/18 ve věci ústavní stížnosti NOEN, a. s., se sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, zastoupené JUDr. Petrem Kšádou, advokátem, se sídlem Počernická 3104/27, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 1 Nc 2078/2018-70 ze dne 21. 3. 2018 o místní příslušnosti soudu, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a ŠKODA PRAHA Invest, s. r. o., se sídlem Duhová 2, Praha 4, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem Křižovnické náměstí 2, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 1 Nc 2078/2018-70 ze dne 21. 3. 2018 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na svobodné jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zásada pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. III. Náhrada nákladů řízení se vedlejší účastnici nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Městský soud v Praze dospěl v napadeném usnesení k závěru, že stěžovatelka se nemůže jako žalovaná v civilním řízení dovolávat dohody o místní příslušnosti soudu (dále též "dohoda o prorogaci" či "prorogace") uzavřené s vedlejší účastnicí podle §89a o. s. ř. Podle městského soudu je tak namísto Obvodního soudu pro Prahu 4 k projednání sporu místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 1. Podle stěžovatelky tím porušil její právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Ústavní soud zjistil ze spisu, napadeného usnesení a ústavní stížnosti následující skutečnosti. 2. V roce 2009 vedlejší účastnice ŠKODA PRAHA Invest, s. r. o., jako objednatel uzavřela se stěžovatelkou NOEN, a. s., smlouvu o dílo. Součástí této smlouvy je i příloha 1 nazvaná "Podmínky smlouvy", která obsahuje prorogační doložku následujícího znění: "SMLUVNÍ STRANY se dohodly ve smyslu ust. §89a [o. s. ř.] na příslušnosti soudu České republiky s místní příslušností dle sídla OBJEDNATELE." 3. Později stěžovatelka a vedlejší účastnice uzavřely i "Dohodu o poskytnutí dodatečného zajištění sporných pohledávek společnosti ŠKODA PRAHA Invest, s. r. o., o podmínkách provedení vybraných plateb ze smlouvy uzavřené v rámci projektu ‚Komplexní obnova elektrárny Prunéřov II' a o narovnání sporného započtení" (dále jen "dohoda o poskytnutí dodatečného zajištění"). Součástí této dohody je opět prorogační doložka, která má následující znění: "Všechny spory, které vyplynou z této DOHODY, budou rozhodovány ve výlučné pravomoci soudů České republiky, jejichž příslušnost bude určena podle sídla OBJEDNATELE". 4. V roce 2017 podala vedlejší účastnice proti stěžovatelce žalobu, kterou se domáhá zaplacení 92 200 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o dílo. Žaloba byla podána Obvodnímu soudu pro Prahu 1. 5. Stěžovatelka ve svém vyjádření k žalobě - svém prvním úkonu v řízení - namítla, že Obvodní soud pro Prahu 1 není místně příslušný podle sjednaných prorogačních doložek (viz body 2 a 3 výše). Dle vyjádření stěžovatelky by v souladu s prorogačními doložkami měl spor projednat soud místně příslušný dle sídla objednatele - vedlejší účastnice, což je Obvodní soud pro Prahu 4. 6. Obvodní soud pro Prahu 1 považoval tuto námitku za důvodnou. Podle Obvodního soudu pro Prahu 1 jde o spor vyplývající se smlouvy o dílo, jejíž součástí je i prorogační doložka o místní příslušnosti soudu dle sídla objednatele (bod 1 výše). Tímto soudem je Obvodní soud pro Prahu 4. Proto Obvodní soud pro Prahu 1 vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Ten ovšem s postoupením věci nesouhlasil, a proto věc předložil Městskému soudu v Praze jako nadřízenému soudu k rozhodnutí o místní příslušnosti. 7. Městský soud v Praze poté v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu 4 s postoupením je důvodný. Městský soud odkázal na své usnesení č. j. 16 Co 144/2005-50 ze dne 11. 7. 2005, podle něhož se zásada pacta sunt servanda neuplatní na řešení procesních otázek. Dále uvedl, že pouze žalobce má možnost zvolit si, zda žalobu podá u soudů, jejichž místní příslušnost vyplývá ze zákona, nebo u soudu, na jehož místní příslušnosti se strany podle §89a o. s. ř. dohodly. Podle městského soudu záleží jen na vůli žalobce, zda se bude dovolávat prorogační doložky dle §89a o. s. ř., avšak žalovaný se jí dovolávat nemůže. Protože vedlejší účastnice podala žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 1 jako obecného soudu stěžovatelky a sama se prorogační doložky nedovolávala, je Obvodní soud pro Prahu 1 místně příslušný. Stěžovatelka, vystupující v civilním řízení jako žalovaná, se podle městského soudu prorogační doložky dovolávat nemůže. II. Argumentace stran 8. Podle stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím městského soudu porušeno její základní právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Dle stěžovatelky je k projednání a rozhodnutí sporu místně příslušný pouze soud, na jehož příslušnosti se strany dohodly v prorogační doložce dle §89a o. s. ř. 9. Stěžovatelka uvádí, že zákon rozlišuje místní příslušnost obecného soudu žalovaného (§84 a násl. o. s. ř.), příslušnost danou na výběr (§87 o. s. ř.), příslušnost výlučnou (§88 o. s. ř.) a příslušnost založenou dohodou - prorogací (§89a o. s. ř.). Stěžovatelka namítá, že jsou-li splněny podmínky §89a o. s. ř, tedy pokud existuje a) dohoda účastníků sporu b) uzavřená v písemné formě c) týkající se vztahu mezi podnikateli, který d) vyplývá z podnikatelské činnosti, a zároveň e) nejde o případ, pro nějž zákon stanoví výlučnou příslušnost, je místně příslušný pouze soud podle dohody stran. V takovém případě není možné dle stěžovatelky uplatňovat příslušnost podle obecného soudu ani příslušnost danou na výběr. Stěžovatelka argumentuje, že zákon nestanoví ani nijak nenaznačuje, že by prorogace dle §89a o. s. ř. jakkoliv souvisela s příslušností danou na výběr. 10. Stěžovatelka dále uvádí, že v dosavadní rozhodovací praxi se uplatňují dva způsoby interpretace §89a o. s. ř., avšak ani jeden nepovažuje za správný. První výklad vychází z usnesení Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 144/2005-50 ze dne 11. 7. 2005, podle něhož ustanovení §89a o. s. ř. dává žalobci možnost zvolit si mezi příslušností vyplývající ze zákona a příslušností stanovenou dohodou o prorogaci dle §89a o. s. ř. Výběr mezi těmito soudy je dle citovaného usnesení pouze na vůli žalobce jako "pána sporu"; žalovaný se dohody o prorogaci dovolávat nemůže. Stěžovatelka upozorňuje, že městský soud v citovaném usnesení dospěl k závěru, že tímto přístupem není porušena rovnost účastníků a že zásada pacta sunt servanda se jako zásada hmotného práva nevztahuje na právo procesní. 11. Druhý výklad podle stěžovatelky vychází z komentáře Jiřího Hrádka k §89a o. s. ř. v Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 374. Podle tohoto komentáře platí, že pokud v dohodě dle §89a o. s. ř. strany výslovně neuvedou, že jde o výlučnou prorogaci, lze žalobu podat jak u soudu, na jehož místní příslušnosti se strany dohodly, tak u soudů, jejichž příslušnost plyne ze zákona. Podle stěžovatelky zákon nerozlišuje výlučnou a nevýlučnou prorogaci, a závěry tohoto komentáře tak nemají oporu v zákoně. 12. Městský soud uvedl, že své rozhodnutí považuje za souladné s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezem sp. zn. I. ÚS 167/04 ze dne 12. 5. 2004 (N 70/33 SbNU 197), nálezem sp. zn. I. ÚS 113/04 ze dne 4. 5. 2004 (N 63/33 SbNU 129) a nálezem sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107). Podle městského soudu tyto nálezy "zdůrazňují nutnost respektu k autonomii vůle s uzavřenými smlouvami i v procesním právu". Podle vyjádření městského soudu Ústavní soud v citovaných nálezech zrušil rozhodnutí obecných soudů, které shledaly prorogační doložky za neplatné, kvůli tomu, že se žalobce v těchto sporech výslovně dovolával prorogační doložky. Jejím zneplatněním byla porušena "autonomie vůle žalobce, u kterého z místně příslušných soudů chce vést spor". 13. Podle městského soudu podala v projednávané věci vedlejší účastnice žalobu u obecného soudu stěžovatelky a nedovolávala se v žalobě prorogační doložky, čímž dala jasně najevo svou vůli, u jakého z více příslušných soudů bude spor veden, což jí zákon umožňuje. Podle městského soudu tím nebyla porušena autonomie vůle žalobce ani žalovaného. Dle městského soudu došlo ke sjednání nevýlučné prorogační doložky a u té zákon uvedený postup umožňuje. To podle městského soudu potvrzují komentáře v Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 374; Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 69; i usnesení Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 144/2005-50 ze dne 11. 7. 2005. Městský soud navrhuje stížnost jako nedůvodnou zamítnout či jako "nepřípustnou odmítnout". 14. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že ústavní stížnost spočívá pouze v ničím nepodloženém nesouhlasu stěžovatelky s napadeným rozhodnutím, který není podložen ústavněprávní argumentací. Podle vedlejší účastnice napadené rozhodnutí vychází z ustálené rozhodovací praxe městského soudu, který konstantně judikuje, že se prorogace dle §89a o. s. ř. může dovolávat jen žalobce. V projednávané věci nebyly podle vedlejší účastnice dány žádné zvláštní důvody, kvůli kterým by se městský soud měl od této své rozhodovací praxe odklonit. Vedlejší účastnice argumentuje, že obecné soudy jsou povinny rozhodovat v souladu s principem předvídatelnosti a k jakýmkoliv odklonům od dosavadní judikatury přistupovat zdrženlivě, v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 117/53 SbNU 473) a nález sp. zn. II. ÚS 1219/14 ze dne 7. 10. 2014 (N 189/75 SbNU 129). Podle vedlejší účastnice navíc rozhodovací praxi městského soudu potvrzuje i komentář Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 69. 15. Dále vedlejší účastnice uvádí, že v komentáři Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 374, se objevil i názor, že pokud prorogace není výslovně sjednána jako výlučná, má nevýlučnou povahu a žalobce si může zvolit, u kterého soudu podá žalobu. Podle vedlejší účastnice nebyl tento názor v žádném známém rozhodnutí aplikován. Pokud by však byl tento právní názor pro věc relevantní, vedlejší účastnice namítá, že prorogační doložka sjednaná mezi ní a stěžovatelkou má nevýlučnou povahu, takže místně příslušný je i obecný soud stěžovatelky. Vedlejší účastnice poznamenává, že druhá prorogační doložka, na niž stěžovatelka odkazuje, se týká pouze sporů z dohody o poskytnutí dodatečného zajištění (bod 3 výše), a nikoliv sporu vedeného nyní před obecnými soudy. Pro úplnost však vedlejší účastnice namítá, že i tato doložka má nevýlučnou povahu. 16. Vedlejší účastnice odkazuje na usnesení sp. zn. IV. ÚS 751/05 ze dne 8. 2. 2006, podle něhož by zásah Ústavního soudu byl namístě pouze v případě, pokud by závěr obecných soudů ohledně místní příslušnosti zjevně neměl jakoukoliv oporu v zákoně, tj. byl výsledkem zjevného omylu nebo zneužití. Podle vedlejší účastnice se městský soud při interpretaci a aplikaci §89a o. s. ř. nedopustil jakéhokoliv omylu, zneužití nebo svévole, které by zásah Ústavního soudu odůvodňovaly. Vedlejší účastnice proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Podle vedlejší účastnice se stěžovatelka námitkou místní nepříslušnosti a nyní prostřednictvím ústavní stížnosti snaží způsobit průtahy v civilním řízení. Proto vedlejší účastnice dále navrhuje, aby Ústavní soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. 17. Stěžovatelka ve své replice uvedla, že rozhodnutí městského soudu č. j. 16 Co 144/2005-50 ze dne 11. 7. 2005 nepředstavuje ustálenou rozhodovací praxi, ale je naopak rozhodnutím ojedinělým, a že existující názory na povahu prorogace jsou vzájemně rozporné, a proto je třeba judikaturu sjednotit. Ačkoliv stěžovatelka nesouhlasí s tím, že prorogace má výlučnou povahu, pouze je-li to výslovně ujednáno, namítá, že v druhé doložce bylo sjednáno rozhodování sporů "ve výlučné pravomoci soudů České republiky". Protože replika stěžovatelky neobsahuje oproti ústavní stížnosti žádné argumenty podstatné pro rozhodnutí věci, nezasílal ji Ústavní soud městskému soudu ani vedlejší účastnici k duplice. III. Hodnocení Ústavního soudu 18. Podstata projednávaného případu spočívá v tom, že dle městského soudu se stěžovatelka jako žalovaná nemůže dovolávat dohody o prorogaci dle §89a o. s. ř. I pokud by se jí dovolávat mohla, dle městského soudu má prorogace dle §89a o. s. ř. nevýlučnou povahu, není-li v dohodě o prorogaci výslovně uveden opak. Zatímco výlučná prorogace by znamenala, že žalovat lze pouze u soudu uvedeného v dohodě, nevýlučná prorogace umožňuje žalobci podat žalobu i u soudů, jejich příslušnost plyne ze zákona. Prorogační doložky v projednávaném případě městský soud považuje za nevýlučné, a proto podle něj vedlejší účastnice jako žalobkyně měla možnost podat žalobu i u soudů, jejichž příslušnost plyne ze zákona. Stěžovatelka brojí proti těmto závěrům a uvádí, že městský soud v jejich důsledku chybně rozhodl o místní příslušnosti a porušil její právo na zákonného soudce. 19. Východisko pro posouzení projednávaného případu představuje čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož "[n]ikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Toto ustanovení Listiny zakotvuje základní právo na zákonného soudce. Vyplývá z něj, že "příslušnost soudu pro řešení konkrétní věci se musí řídit předem stanovenými pravidly a že podle předem stanovených pravidel se musí odehrávat i přidělení věci konkrétnímu soudci nebo senátu v rámci takto určeného soudu" [nález sp. zn. I. ÚS 2769/15 ze dne 15. 6. 2016 (N 115/81 SbNU 795), bod 24]. 20. Rozhodnutí městského soudu o místní příslušnosti se však zcela opírá o výklad dohody o prorogaci dle §89a o. s. ř. Úvahy městského soudu o této dohodě je tak třeba přezkoumat v prvé řadě z hlediska práva stěžovatelky na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny a zásady pacta sunt servanda (smlouvy je třeba dodržovat) plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud přistoupil k přezkumu z hlediska těchto ustanovení, i když se jich stěžovatelka výslovně nedovolává, neboť je při svém přezkumu vázán petitem ústavní stížnosti, ale nikoliv jejím právním zdůvodněním [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99), body 30-31, nález sp. zn. II. ÚS 3764/12 ze dne 13. 5. 2014 (N 91/73 SbNU 517), bod 22; nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145), bod 25; nález sp. zn. IV. ÚS 787/06 ze dne 29. 1. 2007 (N 16/44 SbNU 201), bod 33]. A. Kdo se může dovolávat prorogace dle §89a o. s. ř. 21. Podle napadeného usnesení se dohody o prorogaci dle §89a o. s. ř. může dovolávat pouze žalobce. Žalovaný dle městského soudu nemůže s odkazem na dohodu o prorogaci vznášet námitku místní nepříslušnosti. Městský soud tento svůj právní názor odůvodnil odkazem na své usnesení č. j. 16 Co 144/2005-50 ze dne 11. 7. 2005, v němž uvádí, že zásada pacta sunt servanda se neuplatní na řešení procesních otázek. 22. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že z čl. 1 odst. 1 Ústavy vyplývá zásada pacta sunt servanda (smlouvy je třeba dodržovat) a že této zásady je možné se dovolávat i v řízení o ústavní stížnosti [viz již nález sp. zn. IV. ÚS 201/96 ze dne 7. 10. 1996 (N 96/6 SbNU 197); nález sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13. 9. 2016 (N 171/82 SbNU 657), body 48 a 54; nález sp. zn. I. ÚS 34/17 ze dne 25. 7. 2017 (N 132/86 SbNU 247), body 29 a 33; nález sp. zn. I. ÚS 1653/17 ze dne 17. 10. 2017 (N 192/87 SbNU 175), bod 36]. Jak Ústavní soud připomněl v nálezu sp. zn. II. ÚS 3292/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 140/58 SbNU 163), bodě 37, soukromé právo je - vedle autonomie vůle - založeno právě na zásadě pacta sunt servanda, která bývá dokonce považována "za nejvyšší zásadu právní, resp. za nejvyšší přirozenoprávní normu, od které je odvozeno veškeré právo". 23. Jelikož zásada pacta sunt servanda vyplývá z principů právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy, má povahu ústavní zásady, a tudíž prostupuje celým právním řádem, včetně civilního práva procesního. Zásada pacta sunt servanda se uplatňuje všude tam, kde se v právním řádu vyskytuje smlouva - jako obecný právní institut -, neboť jsou vzájemně nerozlučně spjaty. Tato zásada totiž nevyjadřuje nic jiného než skutečnost, že smlouva je závazná. Závaznost smlouvy je přitom jejím pojmovým znakem. Nelze tak uvažovat o "nezávazné smlouvě" a samo toto slovní spojení je protimluv. Závěr městského soudu vyjádřený v jeho usnesení č. j. 16 Co 144/2005-50 ze dne 11. 7. 2005, na které napadené usnesení odkazuje, že zásada pacta sunt servanda se neuplatňuje na řešení procesních otázek, tudíž z ústavněprávního pohledu neobstojí. 24. Ustanovení §89a o. s. ř. umožňuje uzavření dohody o prorogaci; tato dohoda má povahu tzv. procesní smlouvy. Jak již bylo vyloženo, tam, kde právní řád počítá s institutem smlouvy, nastupuje rovněž zásada pacta sunt servanda. Jako každá jiná smlouva je proto i dohoda o prorogaci dle §89a o. s. ř. závazná. 25. Výklad městského soudu učiněný v napadeném usnesení však závaznou povahu dohody o prorogaci nerespektuje. Městský soud totiž dospěl k závěru, že dohody o prorogaci se může vždy dovolávat jen žalobce. Pokud to neučiní a podá žalobu k jinému soudu, jehož příslušnost vyplývá ze zákona, nemůže podle městského soudu žalovaný vznést námitku místní nepříslušnosti a dovolat se prorogace. Výkladem městského soudu tak ztratila tato smlouva ve vztahu k žalobci svůj závazný charakter, neboť dle městského soudu žalobce nemůže být nikdy donucen dodržet dohodu o prorogaci. 26. Ústavní soud se zabýval tím, zda má tento zásah do zásady pacta sunt servanda zákonný podklad a sleduje legitimní cíl. Městský soud ve svém napadeném usnesení žádné zákonné ustanovení ani legitimní cíl, který by ospravedlňoval popsaný zásah, neuvádí a odkazuje pouze na své usnesení č. j. 16 Co 144/2005-50 ze dne 11. 7. 2005. V tomto usnesení městský soud rovněž dospěl k závěru, že dohody o prorogaci se může dovolávat pouze žalobce. Tento závěr se ovšem opíral o §89a o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009, podle jehož věty druhé platilo, že "[dohoda o prorogaci] nebo její ověřený opis musí být doloženy již v žalobě (návrhu na zahájení řízení)". Právě z tohoto ustanovení městský soud dovodil, že jen žalobce si mohl zvolit, zda podá žalobu u soudu určeného dohodou o prorogaci, nebo u soudu příslušného podle zákona - jedině žalobce totiž mohl splnit povinnost doložit dohodu o prorogaci či její ověřený opis již v žalobě. Ústavní soud nepovažuje tento výklad za přesvědčivý. S ohledem na ústavní zásadu pacta sunt servanda a rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny bylo naopak již v té době nezbytné analogicky dovozovat právo žalovaného dovolat se prorogace za podmínky, že dohodu o prorogaci či její ověřený opis doloží při svém prvním úkonu v řízení. Právo účastníků namítat místní nepříslušnost spolu s prvním úkonem v řízení ostatně již v té době výslovně zakotvoval §105 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009. Zásadní však je, že s účinností od 1. 7. 2009 byla novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. zrušena věta druhá v §89a o. s. ř. - došlo tedy ke zrušení jediného ustanovení, na kterém usnesení č. j. 16 Co 144/2005-50 ze dne 11. 7. 2005 bylo argumentačně vystavěno. Usnesení městského soudu č. j. 16 Co 144/2005-50 ze dne 11. 7. 2005 tak nemůže ospravedlnit postup městského soudu v napadeném usnesení. Je pravda, že na toto usnesení odkazuje i komentář Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. Praha: Havlíček Brain Team, 2014, s. 69. Je však třeba zdůraznit, že uvedený komentář pouze shrnuje závěry citovaného usnesení a nijak je nehodnotí, zejména ne z hlediska jejich ústavnosti. 27. Aktuální znění §105 odst. 1 o. s. ř. upravuje, kdy se soud může zabývat otázkou místní příslušnosti, a současně stanoví, že účastník má obecně právo namítat místní nepříslušnost spolu s prvním úkonem v řízení, který mu přísluší. Ústavní soud nenalezl žádný důvod, proč by nemohl žalovaný v souladu s tímto ustanovením namítat místní nepříslušnost a dovolávat se dohody o prorogaci. Zásah městského soudu do zásady pacta sunt servanda tak nemá zákonný poklad a nesleduje žádný legitimní cíl, proto z ústavního hlediska neobstojí. Námitka vedlejší účastnice, že jde o ustálenou rozhodovací praxi městského soudu, je nedůvodná. Ústavní soud není vázán judikaturou obecných soudů a do jejich rozhodovací praxe je povinen zasáhnout, je-li jejich judikatura neústavní. 28. Ústavní soud tak shrnuje, že zásada pacta sunt servanda se jako ústavní zásada plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy uplatňuje i v civilním právu procesním. Ustanovení §89a o. s. ř. je proto třeba v souladu s touto zásadou vykládat tak, že se dohody o prorogaci může v civilním řízení dovolávat žalobce i žalovaný a oba mohou za zákonem stanovených podmínek vznést námitku místní nepříslušnosti soudu, jehož příslušnost nebyla v prorogaci sjednána. 29. Městský soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že pouze žalobkyně se může dovolávat dohody o prorogaci a stěžovatelka jako žalovaná toto právo nemá, ačkoliv námitku vznesla v souladu se zákonem při prvním úkonu v řízení. Tím porušil zásadu pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy. B. Jak mají být vykládány dohody o prorogaci dle §89a o. s. ř. 30. Městský soud uvádí, že dohody o prorogaci podle §89a o. s. ř. mají zásadně nevýlučnou povahu, pokud v nich není uveden opak, a to s odkazem na komentář Jiřího Hrádka k §89a o. s. ř. v Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 374. Podle městského soudu doložky v projednávaném případě neobsahovaly výslovné ustanovení o výlučnosti, a proto měly nevýlučný charakter, z čehož plyne, že věc může projednat i soud příslušný podle zákona. Stěžovatelka ani vedlejší účastnice nesouhlasí s názorem prezentovaným v citovaném komentáři, že výlučnost prorogace musí být v dohodě výslovně vyjádřena. Z důvodu procesní opatrnosti však stěžovatelka namítá, že druhá z prorogačních doložek (bod 3 výše) má výlučný charakter, jelikož podle ní mají být spory "rozhodovány ve výlučné pravomoci soudů České republiky". Naopak vedlejší účastnice namítá, že prorogační doložky nemají výlučný charakter a že druhá z nich, které se dovolává stěžovatelka, se nevztahuje na spor, který byl řešen v civilním řízení. 31. Ústavní soud konstatuje, že ani jedna z prorogačních doložek neobsahuje výslovné ustanovení, které by řešilo otázku, zda jde o prorogaci výlučnou, či nikoliv (ke znění doložek viz body 2-3 výše). Druhá z prorogačních doložek nemá výlučný charakter, jak namítá stěžovatelka. Podle této doložky mají být vymezené spory "rozhodovány ve výlučné pravomoci soudů České republiky, jejichž příslušnost bude určena podle sídla [objednatele - vedlejší účastnice]". Ze znění doložky plyne, že výraz "výlučné" se pojí s pravomocí českých soudů, ale nikoliv s určením příslušného soudu v rámci České republiky. Protože se ani jedna z prorogačních doložek výslovně nevyjadřuje k výlučnosti či nevýlučnosti prorogace, není třeba se zabývat otázkou, která z doložek se má v civilním sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí aplikovat. Ústavní soud pouze podotýká, že Obvodní soud pro Prahu 1 vycházel z první prorogační doložky a že stěžovatelka neuvedla žádný argument, pro který by měla být za relevantní považována i druhá prorogační doložka. 32. Jelikož prorogační doložky v projednávaném případě výslovně neřeší otázku, zda má prorogace výlučnou povahu či nikoliv, musel se Ústavní soud vypořádat s tím, jak má být taková prorogační doložka vykládána. 33. Podle čl. 2 odst. 3 Listiny může každý činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srov. obdobně čl. 2 odst. 4 Ústavy). Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že čl. 2 odst. 3 Listiny chrání právo jednotlivce na svobodné jednání - tedy na takové jednání, které není zákonem zakázáno - a že se tohoto subjektivního práva na svobodné jednání lze dovolávat, a to i v řízení před Ústavním soudem. Již v nálezu sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107) totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že toto ustanovení nevyjadřuje pouze "strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře ... uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem". Toto ustanovení totiž působí rovněž "jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno". Tyto závěry byly v judikatuře Ústavního soudu opakovaně potvrzeny [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 167/04 ze dne 12. 5. 2004 (N 70/33 SbNU 197); nález sp. zn. I. ÚS 43/04 ze dne 13. 4. 2004 (N 54/33 SbNU 55); nález sp. zn. I. ÚS 670/02 ze dne 7. 12. 2004 (N 183/35 SbNU 423); nález sp. zn. I. ÚS 557/05 ze dne 24. 7. 2007 (N 116/46 SbNU 99), body 24-29; nález sp. zn. I. ÚS 770/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 59/64 SbNU 711); nález sp. zn. IV. ÚS 457/10 ze dne 18. 7. 2013 (N 124/70 SbNU 133), bod 12; nález sp. zn. II. ÚS 2124/14 ze dne 26. 1. 2016 (N 13/80 SbNU 163), body 19-22; nález sp. zn. I. ÚS 190/15 ze dne 13. 9. 2016 (N 171/82 SbNU 657), bod 24 a násl.] a Ústavní soud nemá důvod se od nich nyní odchylovat. 34. Tyto ústavní principy prozařují celým právním řádem, a působí proto i v oblasti civilního práva procesního - i v něm platí povinnost respektovat autonomní projevy vůle jednotlivců. Z hlediska podústavního práva může být důvodné posuzovat projevy vůle (právní jednání) v hmotném soukromém právu a v civilním právu procesním podle rozdílných kritérií. Je ostatně vlastností principů, že jejich dopad se může lišit podle toho, na jaké právní odvětví, právní institut, zásadu či konkrétní normu je vztahováno jejich působení. Ústavní soud však nepovažuje za nutné se v projednávaném případě zabývat otázkou, zda a případně jak se liší ústavní požadavky na posuzování hmotněprávních a procesněprávních úkonů v soukromém (civilním) právu, ani zkoumat z tohoto hlediska specifika procesních smluv, mezi něž patří i dohoda o prorogaci dle §89a o. s. ř. Pro řešení projednávaného případu postačí, že veřejná moc je povinna respektovat autonomní projevy vůle jednotlivců, v případě dohody o prorogaci dle §89a o. s. ř. tedy vůli stran této dohody tak, jak byla projevena. 35. Z toho ostatně vychází i dosavadní judikatura Ústavního soudu. V nálezu sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004 (N 12/32 SbNU 107); nálezu sp. zn. I. ÚS 43/04 ze dne 13. 4. 2004 (N 54/33 SbNU 55); nálezu sp. zn. I. ÚS 113/04 ze dne 4. 5. 2004 (N 63/33 SbNU 129); nálezu sp. zn. I. ÚS 167/04 ze dne 12. 5. 2004 (N 70/33 SbNU 197); a nálezu sp. zn. II. ÚS 691/04 ze dne 5. 10. 2005 (N 191/39 SbNU 37) Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy porušily čl. 2 odst. 3 Listiny, protože nerespektovaly autonomní projevenou vůli při interpretaci prorogační doložky. Ústavní soud si je vědom, že v odkazovaných případech vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů-podnikatelů, kteří měli sjednanou prorogační doložku se spotřebiteli, a proto podotýká, že změny podústavního práva spočívající ve vyšším standardu ochrany spotřebitele by nyní v obdobném případě mohly vést k odlišnému právnímu závěru ze strany Ústavního soudu. Nic to ovšem nemění na platnosti východiska citovaných nálezů, totiž nutnosti respektovat autonomní projevy vůle jednotlivců i v oblasti civilního práva procesního, a to konkrétně i v případě dohod o prorogaci dle §89a o. s. ř. Zmíněný posun směrem k větší ochraně spotřebitele navíc není podstatný pro řešení projednávaného případu, neboť ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným ve věci - jak správně dovodily obecné soudy - týkající se vztahů mezi dvěma podnikateli a vyplývající z jejich podnikatelské činnosti. 36. V projednávaném případě vyvstává otázka, jak vykládat dohodu o prorogaci dle §89a o. s. ř., pokud strany v dohodě výslovně neuvedou, zda má jít o prorogaci výlučnou nebo nevýlučnou. Občanský soudní řád tuto problematiku výslovně neupravuje. Při řešení této otázky je třeba vycházet z práva jednotlivců na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny a z povinnosti veřejné moci respektovat projevenou vůli jednotlivců. 37. Uzavřou-li smluvní strany dohodu o prorogaci a neuvedou, zda jde o výlučnou či nevýlučnou prorogaci, je nepochybné, že smluvní strany projevily vůli, aby byl pro řešení jejich sporu příslušný soud uvedený v jejich vzájemné dohodě. Ve vztahu k soudům, jejichž příslušnost vyplývá ze zákona, však strany žádnou vůli neprojevily - výslovně totiž neuvedly, zda má či nemá být zachována jejich příslušnost. Proto bude projevená vůle stran nejvíce respektována, bude-li taková dohoda vykládána tak, že strany se dohodly pouze na příslušnosti soudu uvedeného v této dohodě, a to jako příslušnosti výlučné. Jinak řečeno, pokud strany v dohodě o prorogaci dle §89a o. s. ř. neuvedou, zda jde o prorogaci výlučnou či nevýlučnou, platí, že jde o prorogaci výlučnou. 38. Odlišný výklad - totiž že prorogace dle §89a o. s. ř. je nevýlučná, není-li uveden opak - by znamenal, že kromě soudu, na jehož příslušnosti se strany prokazatelně dohodly, je předpokládána i příslušnost soudů ze zákona, ačkoliv ve vztahu k nim vůle stran projevena nebyla. Byla by tedy předpokládána širší shoda vůle, než je prokazatelná podle projevu vůle v podobě dohody o prorogaci. Navíc, pokud by strany usilovaly o výlučnou prorogaci, musely by tuto její výlučnost výslovně ve své dohodě vyjádřit. Toto zpřísnění požadavků na projev vůle však nemá oporu v zákoně. Tato výkladová alternativa tak není rovnocenná a z ústavního hlediska neobstojí. Ústavní soud nebyl přesvědčen komentářem Jiřího Hrádka k §89a o. s. ř. v Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 374, který dovozuje, že výlučnost prorogace musí být v doložce výslovně vyjádřena. K tomuto závěru mohlo patrně vést srovnávání úpravy prorogace v občanském soudním řádu s právní úpravou prorogace v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, či v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis) - toto nařízení je v citovaném komentáři navíc rovněž rozebíráno (s. 374-375). Zatímco v §89a o. s. ř. není uvedena výslovná úprava problematiky (ne)výlučnosti prorogace, ve zbylých dvou předpisech je tato otázka upravena výslovně. Podle §86 odst. 2 zákona o mezinárodním právu soukromém je sjednáním příslušnosti zahraničního soudu "vyloučena pravomoc českých soudů"; podle čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis platí, že "[p]okud se strany nedohodnou jinak, je [dohodnutá] příslušnost výlučná"; oba předpisy tedy vycházejí z výlučnosti prorogace. Jen z toho, že §89a o. s. ř. o této otázce mlčí, tedy nelze argumentem a contrario dovozovat, že takové pravidlo se zde neuplatní. 39. Ústavní soud tak shrnuje, že z práva na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny plyne povinnost veřejné moci respektovat právní jednání jednotlivce, které neodporuje zákonu, a tato povinnost se uplatňuje i v civilním právu procesním. V případě dohody o prorogaci dle §89a o. s. ř. je třeba respektovat projevenou vůli stran a vycházet z toho, že pokud se strany nedohodnou jinak, znamená to, že k projednání sporu je příslušný pouze soud určený touto dohodou a je vyloučena příslušnost soudů plynoucí ze zákona. 40. Doložky uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí výslovně neuvádí, zda jde o prorogaci výlučnou či nikoliv, a proto platí, že jde o prorogaci výlučnou. Městský soud však ve svém napadeném usnesení tuto doložku za výlučnou nepovažoval a dospěl k závěru, že vedlejší účastnice mohla jako žalobkyně podat žalobu i u soudu příslušného podle zákona. Městský soud tedy nerespektoval prorogační doložku a její výlučnou povahu, čímž porušil právo stěžovatelky na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny. IV. Závěr 41. Městský soud ve svém napadeném rozhodnutí porušil právo stěžovatelky na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny, neboť prorogační doložku vyložil jako nevýlučnou, a zásadu pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť neumožnil stěžovatelce v postavení žalované, aby se dovolala této prorogace a úspěšně uplatnila námitku místní nepříslušnosti, přestože námitku vznesla v souladu se zákonem při prvním procesním úkonu, který jí příslušel. V důsledku toho městský soud dospěl k chybnému závěru o místní příslušnosti soudu prvního stupně, a porušil tak právo stěžovatelky na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Napadené usnesení městského soudu se proto ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem vyjádřeným v tomto nálezu. 42. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením městského soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky na svobodné jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zásada pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a podle §82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadené rozhodnutí zrušil. 43. Pokud jde o návrh vedlejší účastnice, aby stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit jí náklady řízení, dle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že náklady řízení před Ústavním soudem si zásadně nese každý účastník nebo vedlejší účastník sám. Ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z této zásady a umožňuje Ústavnímu soudu rozhodnout o povinnosti účastníka nebo vedlejšího účastníka nahradit náklady řízení jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, a to "v odůvodněných případech podle výsledků řízení". Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla shledána důvodnou, a úspěch v řízení tak měla stěžovatelka, a nikoliv vedlejší účastnice, není žádný důvod ukládat stěžovatelce povinnost nahrazovat náklady řízení vedlejší účastnici. Ústavní soud proto rozhodl, že se náhrada nákladů vedlejší účastnici nepřiznává [srov. obdobně např. nález sp. zn. I. ÚS 2280/14 ze dne 11. 8. 2015 (N 140/78 SbNU 177), bod 21, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 2468/11 ze dne 21. 1. 2014 (N 6/72 SbNU 83), bod 21].

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2018:2.US.1858.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 1858/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 172/91 SbNU 161
Populární název K výkladu prorogačních doložek ve světle práva jednotlivců na svobodné jednání
Datum rozhodnutí 16. 10. 2018
Datum vyhlášení 31. 10. 2018
Datum podání 29. 5. 2018
Datum zpřístupnění 7. 11. 2018
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán SOUD - MS Praha
Soudce zpravodaj Šimáčková Kateřina
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - §62
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 1 odst.1
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 2 odst.3, čl. 38 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §89a
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip autonomie vůle a svobody jednání soukromé osoby
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstřík příslušnost/místní
dohoda
interpretace
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-1858-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 104309
Staženo pro jurilogie.cz: 2020-12-05