ECLI:CZ:US:2018:2.US.1967.18.1
sp. zn. II. ÚS 1967/18
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 27. listopadu 2018 sp. zn. II. ÚS 1967/18 ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného Mgr. Janem Růžičkou, advokátem, se sídlem Pekařská 1004/26, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2017 č. j. 11 T 102/2017-45 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2017 č. j. 9 To 364/2017-76, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018 č. j. 8 Tdo 406/2018-50, kterým bylo odmítnuto pro opožděnost stěžovatelovo dovolání, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, se sídlem Jezuitská 585/4, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018 č. j. 8 Tdo 406/2018-50 bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto usnesení se proto ruší.
III. Ve zbytku se návrh odmítá.
Odůvodnění:
I. Průběh předchozího řízení a podstatný obsah ústavní stížnosti
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva plynoucí z čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny a že došlo i k zásahu do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále též jen "městský soud") uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle ustanovení §205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a za tuto trestnou činnost byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Přečinu krádeže se měl stěžovatel dopustit tím (zkráceně), že si v prodejně Tesco přisvojil deodorant v hodnotě 78,90 Kč, a to ačkoliv byl již dříve obecnými soudy odsouzen za jiný přečin krádeže a za toto jednání mu byl v minulosti uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, který byl vykonán dne 15. 1. 2016. Proti tomuto rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel odvolání, o němž Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") rovněž nyní napadeným usnesením rozhodl tak, že je zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení §265i odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř.") odmítl jako opožděné.
3. Stěžovatel namítá, že nalézací ani odvolací soud nezkoumaly, zda jsou u něj naplněny podmínky trestní odpovědnosti, neboť pouze konstatovaly, že nebyly zjištěny skutečnosti, které by vylučovaly schopnost rozpoznat nebezpečnost jeho jednání a schopnost toto jednání ovládat, byť jeho zdravotní stav (invalidita II. stupně z důvodu smíšené poruchy osobnosti s rysy nestálosti a disociálního chování) měl být posouzen jako důvod pro hlubší zkoumání otázky příčetnosti, na což však obecné soudy naprosto rezignovaly. Absence odůvodnění závěru o příčetnosti stěžovatele zapříčiňuje nepřezkoumatelnost vydaných rozhodnutí.
4. Další porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy za přitěžující vzaly okolnost, že stěžovatel trestný čin spáchal ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel s tím nesouhlasí a uvádí, že z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn dne 9. 4. 2013, přičemž mu byla uložena zkušební doba do 9. 4. 2020. Dne 3. 11. 2014 však byl nařízen výkon trestu odnětí svobody zmiňovaný i v nyní napadeném rozsudku městského soudu. Tento trest odnětí svobody byl vykonán dne 15. 1. 2016. Jak je tedy zřejmé, v průběhu podmíněného propuštění z výkonu trestu byl stěžovateli tento trest v důsledku porušení podmínky nařízen a byl také řádně vykonán. Trestný čin, za který byl nyní stěžovatel odsouzen, tedy neprovedl ve zkušební době podmíněného propuštění. K soudem tvrzenému porušení podmínek podmíněného propuštění tak rozhodně nelze přihlížet jako k přitěžující okolnosti při ukládání trestu. S přihlédnutím ke všem právním a skutkovým okolnostem případu je možné hodnotit uložený trest jako nepřiměřeně tvrdý. Stěžovatel byl odsouzen za speciální recidivu, neboť se v minulosti přečinu krádeže již dopustil. Od posledního odsouzení do spáchání nyní projednávané krádeže však uběhly více než tři roky a spácháním krádeže deodorantu v hodnotě 78,90 Kč nespáchal žádnou škodu (deodorant byl vrácen do prodeje). Tyto okolnosti proto neodůvodňují uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.
5. Další zásadní porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v postupu Nejvyššího soudu, který mu odepřel právo na obhajobu. V přípisu doručeném Nejvyššímu soudu dne 29. 12. 2017 totiž stěžovatel jednoznačně deklaroval svoji vůli podat proti usnesení krajského soudu dovolání. Toto stěžovatelem psané dovolání bylo Nejvyššímu soudu doručeno v zákonné dvouměsíční lhůtě. Obhájce stěžovatele dovolání podal dne 25. 1. 2018, tj. dva dny po zákonné lhůtě. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele (podané v zákonné lhůtě) bylo následně doplněno o dovolací důvody obhájcem, je stěžovatel přesvědčen, že lhůta pro podání dovolání byla zachována, a tedy že byl postup Nejvyššího soudu, který dovolání podané obhájcem dva dny po uplynutí dovolací lhůty hodnotil jako opožděné, nesprávný. Obhájce totiž v podání ze dne 25. 1. 2018 pouze odstranil vady dovolání podaného samotným stěžovatelem. Ostatně obdobně stěžovatel postupoval i nyní v řízení před Ústavním soudem, kterým byl stěžovatel v momentě, kdy podal ústavní stížnost bez zastoupení, vyzván k odstranění vad. Pro zachování lhůty k podání ústavní stížnosti tedy bylo rozhodující podání ústavní stížnosti stěžovatelem bez zastoupení. Stěžovatel je přesvědčen, že stejně mělo být naloženo i s jím podaným dovoláním, které mělo být akceptováno jako včasné. K výše uvedenému se přidává ještě ta okolnost, že obhájce, který za stěžovatele doplnil dovolání, byl stěžovateli ustanoven až dne 22. 1. 2018, tedy pouhý den před uplynutím zákonné lhůty k podání dovolání. Současně po většinu dovolací lhůty byl stěžovatel ve vazbě a jeho možnosti zvolit si obhájce byly prakticky nulové.
II. Vyjádření účastníků řízení
6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil pouze Krajský soud v Brně, Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství. Ve vztahu k Městskému zastupitelství v Brně a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně proto Ústavní soud vycházel z toho, že se konkludentně vzdaly postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení.
7. Krajský soud v Brně jen odkázal na závěry uvedené v nyní napadeném usnesení.
8. Nejvyšší soud uvádí, že s námitkami obsaženými v odůvodnění ústavní stížnosti se musel při posuzování otázky včasnosti podání dovolání zabývat a s převážnou většinou z nich se také vypořádal, pročež odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění. K námitce, že stěžovatel byl ve vazbě, a měl tak ztíženou možnost zvolit si obhájce, uvádí, že vzhledem k tomu, že ustanoveného obhájce stěžovatel měl již z předchozího řízení před odvolacím soudem, nic mu nebránilo využít možnosti kontaktu s ním a požádat o sepsání dovolání. Na tom nemění nic ani vadný procesní postup městského soudu, který stěžovateli ustanovil nového obhájce, který poté dovolání skutečně podal, avšak teprve po uplynutí zákonné dovolací lhůty. Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi, podle které není možné s podáním, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, byť je označené jako dovolání, spojovat žádné účinky týkající se dovolání, tj. ani účinky z hlediska zachování lhůty k jeho podání. Není-li takové podání možné považovat za dovolání, pak nelze ani odstranit jakékoliv jeho vady.
9. Nejvyšší státní zastupitelství jako vedlejší účastník řízení plně akceptuje výše dovozený právní závěr dovolacího soudu o tom, že na straně stěžovatelovy obhájkyně bylo dáno nejen právo, ale také zákonná povinnost podat za něj dovolání a účastnit se řízení o něm bez ohledu na okolnost, že stěžovatelovým pravomocným odsouzením došlo ke skončení trestního stíhání. Stěžovatel tedy měl možnost podat dovolání prostřednictvím této obhájkyně, která jej zastupovala i v řízení před nižšími soudy. Okolnost, že tak obhájkyně neučinila, nikterak nemohla ovlivnit běh dovolací lhůty a nestala se ani právně významnou pro posouzení otázky včasnosti dovolání. V posuzované dovolací věci tak zůstávalo podstatným, že dovolání stěžovatele, podané prostřednictvím nově ustanoveného obhájce, bylo uplatněno až po marném uplynutí zákonné lhůty. Vedlejší účastník se neztotožňuje ani s tím, že na odmítnutí dovolání z důvodu opožděnosti je třeba nahlížet jako na odepření práva na obhajobu, resp. že podání učiněné prostřednictvím nově ustanoveného obhájce dva dny po uplynutí lhůty k podání dovolání je třeba interpretovat jako odstranění vad dovolání, podaného stěžovatelem samotným.
10. Stěžovatel v replice poukazuje na to, že se podaná vyjádření soustřeďují pouze na argument stran včasnosti podání dovolání a přehlíží argumentaci týkající se nenaplnění podmínky trestní odpovědnosti. Dále stěžovatel polemizuje s přiměřeností výše uloženého trestu.
III. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
11. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka (včetně repliky stěžovatele k těmto vyjádřením) Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.
12. Předně je třeba uvést, že námitky obsažené v ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou skupin. Zatímco první okruh námitek představuje polemiku stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů (tzn. městského a krajského soudu), druhý okruh námitek se vztahuje k procesnímu postupu Nejvyššího soudu při odmítnutí stěžovatelova dovolání pro opožděnost. Již na tomto místě je nicméně nutno konstatovat, že v případě důvodnosti uplatněné námitky týkající se tvrzeného pochybení Nejvyššího soudu ohledně posouzení včasnosti podaného dovolání se Ústavní soud nemůže dále zabývat ostatními námitkami stěžovatele, jelikož s ohledem na zásadu minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů vyhovění ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu vede k otevření procesního prostoru pro vydání rozhodnutí nového. Jinak řečeno, teprve po "odstranění" napadeného usnesení se umožní Nejvyššímu soudu, aby se - při splnění ostatních podmínek řízení - zabýval podaným dovoláním věcně a vypořádal námitky, k nimž se zatím, s ohledem na zjištěnou opožděnost dovolání, nemohl vyjádřit.
13. Proto se Ústavní soud primárně zabýval tvrzeným porušením ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, které je třeba v případě odmítnutí dovolání pro jeho údajnou opožděnost upřesnit jako odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae) podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Základním předpokladem spravedlivého soudního řízení je totiž okolnost, aby rozhodující soud chybně nevyložil podmínky řízení a požadavky na jejich splnění, jelikož v tomto případě hrozí, že se odmítne věcně zabývat podaným návrhem a navrhovateli znemožní skutečný meritorní přezkum, a odepře mu tak "cestu" ke spravedlivému výsledku soudního řízení.
14. K tomu Ústavní soud dále připomíná, že z ústavního pořádku České republiky ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65) nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud by proto tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, zřejmě by taková úprava z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně však platí, že jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)].
15. Na druhou stranu však Ústavní soud ve své judikatuře setrvale zdůrazňuje, že shora uvedené maximy platí i pro řízení o dovolání před Nejvyšším soudem. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm nemůže být vyjmuto z rámce ústavněprávních principů a ústavně garantovaných práv a svobod, včetně práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355); nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301); nález sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553); nález sp. zn. II. ÚS 475/13 ze dne 24. 6. 2014 (N 129/73 SbNU 941) či nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)].
16. Výše předestřená obecná východiska jsou aplikovatelná i na nyní projednávaný případ, neboť samotný procesní postup Nejvyššího soudu a jej odůvodňující závěry jsou s nimi ve zřetelném rozporu.
17. Pro přehlednou rekapitulaci časového sledu událostí uvádí Ústavní soud následující:
- Stěžovatel byl v průběhu odvolacího řízení před krajským soudem na základě soudního ustanovení zastoupen obhájkyní Mgr. Leonou Prudilovou. Napadené usnesení krajského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 23. 11. 2017, takže lhůta k podání dovolání končila dne 23. 1. 2018.
- Dne 28. 12. 2017 stěžovatel sám sepsal podání označené jako dovolání, které bylo následujícího dne (tj. 29. 12. 2017), tedy v zákonné dovolací lhůtě, doručeno městskému soudu spolu s žádostí stěžovatele o ustanovení obhájce.
- Dne 10. 1. 2018 Městský soud v Brně stěžovateli nepřiznal nárok na bezplatnou obhajobu (č. l. 98). Současně byl stěžovatel městským soudem poučen o tom, že dovolání může podat pouze prostřednictvím obhájce, přičemž podání, které neučinil prostřednictvím obhájce, není možné za dovolání považovat.
- Na základě tohoto poučení stěžovatel podáními ze dne 18. a 19. 1. 2018 opakovaně žádal městský soud o ustanovení obhájce za účelem podání dovolání. Dne 22. 1. 2018 (tj. den před uplynutím zákonné dovolací lhůty) byl opatřením městského soudu na žádost stěžovatele ustanoven stěžovateli nový obhájce Mgr. Ing. V. Doležel (č. l. 103). Stejný den tento obhájce požádal městský soud o zaslání dokumentů v této věci (soudních rozhodnutí, textu dovolání podaného stěžovatelem).
- Nově ustanovený obhájce dne 25. 1. 2018 (tj. dva dny po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání) doplnil stěžovatelovo dovolání, přičemž výslovně uvedl, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání "sám a včas" (č. l. 116). Další doplnění dovolání učinil dne 1. 3. 2018.
- Dne 6. 3. 2018 městský soud opatřením zprostil obhájce Mgr. Ing. Vladimíra Doležela k jeho žádosti zastupování stěžovatele, přičemž k tomu uvedl, že původní obhájkyně stěžovatele Mgr. L. Prudilová za obviněného ve smyslu ustanovení §41 odst. 5 tr. ř. využije právo podat dovolání (č. l. 133).
- Na základě toho stěžovatel dne 12. 3. 2018 vyslovil souhlas s tím, aby jej Mgr. L. Prudilová zastupovala v dovolacím řízení, avšak vyslovil rovněž přání, aby bylo přihlédnuto i k dovolání, které za stěžovatele podal Mgr. Ing. V. Doležel.
- Dne 4. 4. 2018 Mgr. L. Prudilová soudu sdělila, že se ztotožňuje s podaným dovoláním Mgr. Ing. V. Doležela.
18. V napadeném usnesení Nejvyšší soud uvádí, že jakkoliv neměl procesní postup městského soudu, který opatřením ze dne 22. 1. 2018 ustanovil stěžovateli nového obhájce, ačkoliv stěžovatel měl být v dovolacím řízení zastoupen Mgr. Leonou Prudilovou, oporu v zákoně, nemá toto pochybení městského soudu dopad na posouzení včasnosti podaného dovolání. Podle ustálené praxe soudů totiž platí, že měl-li v době, kdy pravomocně skončilo řízení, obviněný obhájce, pak je tento obhájce oprávněn (a za některých okolností i povinen) podat za obviněného dovolání a účastnit se řízení o něm (§41 odst. 5 tr. ř.) bez ohledu na to, že právní mocí už jinak zaniklo zmocnění tohoto obhájce (viz bod 26 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V nyní projednávaném případě tak nebyl dán důvod k tomu, aby městský soud stěžovateli ustanovoval nového obhájce pro účely podání dovolání; k tomuto úkonu byla zmocněna obhájkyně Mgr. Prudilová. To, že tato obhájkyně za stěžovatele v dovolací lhůtě dovolání nepodala, nemá žádný vliv na běh dovolací lhůty, jelikož soud není povinen "dohlížet" na výkon přikázané obhajoby. Opíraje se o tato východiska, pak Nejvyšší soud posoudil dovolání podané dne 25. 1. 2018 obhájcem Mgr. Ing. Doleželem jako dovolání podané po marném uplynutí zákonné lhůty.
19. Ústavní soud předně uvádí, že argumenty Nejvyššího soudu považuje za formálně správné, přičemž konstatuje, že tato argumentace se opírá o výslovné znění trestních předpisů.
20. Současně je však nutné upozornit na to, že stěžovatel si byl vědom toho, že jím učiněné podání ze dne 28. 12. 2017, označené jako dovolání, není dovoláním bezvadným, a právě proto i na základě následného poučení městského soudu tento soud žádal o ustanovení obhájce za účelem podání dovolání. Ve shodě s Nejvyšším soudem Ústavní soud připouští, že zvolený procesní postup městského soudu byl nesprávný a stěžovateli nový obhájce ustanoven být skutečně neměl a bylo věcí původní obhájkyně, aby je podala. Stěžovatel měl být proto v reakci na svoji žádost o ustanovení obhájce za účelem podání dovolání městským soudem poučen o tom, že podat za něj dovolání je oprávněna jeho obhájkyně z odvolacího řízení Mgr. Prudilová. Pokud se však stěžovateli takovéhoto poučení nedostalo a navíc byl postupem městského soudu, který mu na jeho žádost nového obhájce v rozporu se zákonem ustanovil, fakticky utvrzován ve správnosti svého postupu, nelze mu toto přičítat k tíži, a to bez ohledu na to, že stěžovatel v jiných svých soudních řízeních podával dovolání prostřednictvím ustanoveného obhájce. Zjednodušeně řečeno, v důsledku shora popsaných okolností se stěžovatel ocitl v určité procesní "pasti", kdy i navzdory jeho veškerému úsilí, aby podal věcně projednatelné dovolání, se mu toto nepodařilo, byť nikoliv jeho vlastním zapříčiněním. Nejvyšší soud pak v konečném důsledku z několika pochybení, nezpůsobených samotným stěžovatelem (tzn. nepodání dovolání původní obhájkyní; nepoučení stěžovatele o tom, že dovolání má podat původní obhájkyně; ustanovení nového obhájce městským soudem, a to navíc v časový moment, kdy již nebylo reálné jím podat včasné dovolání), kterému nelze přičítat ani žádnou liknavost při uplatňování svého práva, dospěl k závěru o opožděnosti dovolání, a zamezil tak jeho meritornímu posouzení.
21. Lze tak uzavřít, že stěžovatel, který byl navíc v daném období ve vazbě, čímž byla jeho komunikace s vnějším světem výrazně omezena, využil všech možností, jak se domoci přístupu k Nejvyššímu soudu. Jestliže stěžovatel nalézacímu soudu v zákonné lhůtě doručil podání označené jako dovolání a následně (vědom si toho, že dovolání je možné podat pouze prostřednictvím obhájce) žádal o jeho ustanovení, vyvinul veškerou myslitelnou aktivitu k tomu, aby bylo jeho dovolání Nejvyšším soudem projednatelné a za splnění dalších zákonných podmínek i meritorně přezkoumatelné. Na základě procesně nesprávného postupu městského soudu a nečinnosti obhájkyně Mgr. Prudilové pak stěžovatel mohl zcela oprávněně očekávat, že nově ustanovený obhájce Mgr. Ing. Vladimír Doležel svým podáním toliko odstranil vady dovolání, které stěžovatel podal sám bez zastoupení, tzn. při dodržení zákonné lhůty.
22. Závěrem lze proto shrnout, že jakkoliv tedy Nejvyšší soud s ohledem na dikci ustanovení §265d odst. 2 tr. ř. postupoval formálně správně, za výše popsaných okolností jeho postup zamezil stěžovateli v přístupu k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud proto musí uzavřít, že v daném případě formálně správný výklad a aplikace zákona vedly k denegatio iustitiae, a tedy i k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
23. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu této části ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Úkolem Nejvyššího soudu bude posoudit daný případ znovu, přičemž je vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že (při splnění ostatních podmínek řízení) musí posoudit stěžovatelem podané dovolání meritorně.
24. Ve zbytku Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro předčasnost, protože (jak se podává již ze shora uvedeného) je nejprve na Nejvyšším soudu, aby se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v podaném dovolání, a teprve poté je na úvaze stěžovatele, zda proti novému rozhodnutí dovolacího soudu (resp. i proti rozhodnutím předchozím) v závislosti na celkovém výsledku řízení případně podá ústavní stížnost.