ECLI:CZ:US:2018:2.US.2917.16.1
sp. zn. II. ÚS 2917/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Patzaka, zastoupeného JUDr. Sylvií Donthovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Zlatnická 1582/10, Praha 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 13 C 99/2008, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 15 Co 533/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5357/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se domnívá, že došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 3, čl. 30 odst. 1, čl. 30 odst. 2, čl. 35 odst. 1, čl. 35 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Je přesvědčen, že není povinen hradit nájemné bytu v plné výši vzhledem k tomu, že dům, ve kterém se byt nachází, podle něj spoluvlastníci nabyli nezákonně a neoprávněně. Pokud jde o darování domu státu právními předchůdci spoluvlastníků, je dle stěžovatele vyloučena možnost darování v tísni, když se mělo současně jednat o darování na úhradu dluhu. Z tohoto důvodu považuje stěžovatel za nelegitimní, nezákonné, neplatné a právně neúčinné i vydání domu spoluvlastníkům na základě dohody o vydání nemovitosti spoluvlastníkům ze dne 29. 10. 1991 uzavřené mezi spoluvlastníky domu a Bytovým podnikem Prahy 1 podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V jednání spoluvlastníků domu spatřuje stěžovatel také trestný čin krádeže, podvodu a legalizace výnosů z trestné činnosti.
II.
Ústavní soud setrvale akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
III.
Pokud se stěžovatel v petitu ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 13 C 99/2008, působí tento požadavek přinejmenším nepatřičně, jelikož tímto rozsudkem bylo vyhověno žalobě stěžovatele, který se domáhal určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 13 C 99/2008, bylo určeno, že výpověď z nájmu blíže specifikovaného bytu, kterou dali žalovaní stěžovateli a jeho manželce dopisem ze dne 24. 1. 2008, je neplatná. Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění rozsudku shrnul, že výpověď z nájmu bytu splňuje náležitosti vyžadované §711 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále "o.z."), a žalobci (stěžovatel a jeho manželka) v letech 2006 a 2007 neuhradili pět měsíčních splátek nájemného, čímž došlo k naplnění důvodu výpovědi dle §711 odst. 2 písm. b) o.z. Následně nicméně přistoupil k aplikaci §3 odst. 1 o.z. a s ohledem na nepříznivý zdravotní stav a sociální situaci žalobců, a zejména vzhledem ke skutečnosti, že žalobci po obdržení výpovědi dlužné nájemné uhradili, uzavřel, že je namístě vyslovit neplatnost výpovědi pro rozpor s dobrými mravy.
Oproti tomu odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně, že jsou dány zcela výjimečné důvody pro aplikaci §3 odst. 1 o.z., neztotožnil. Zdůraznil, že zdravotní a sociální situace žalobců v uvedené době nebyla tak svízelná, a to i s přihlédnutím k jejich podnikatelským aktivitám, a konstatoval, že pokud žalobci po podání žaloby svůj dluh vůči pronajímatelům uhradili, nelze tuto okolnost považovat za natolik významnou, jelikož se jednalo o splnění zákonné povinnosti. Městský soud v Praze proto rozsudkem ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 15 Co 533/2012, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu zamítl.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5357/2015, bylo následné dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost dle §243c odst. 1, odst. 2 o.s.ř. Nejvyšší soud uzavřel, že v dovolání nastolenou právní otázku, zda při úvaze o neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy lze zohledňovat i okolnosti nastalé po okamžiku, kdy pronajímatel výpověď z nájmu bytu doručil nájemci, odvolací soud vyřešil (záporně) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2150/2010, viz také usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2361/11 ze dne 13. 2. 2012), od níž není důvod se odchýlit. Ve vztahu k otázce aplikace ustanovení §8 ve spojení s ustanovením §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, Nejvyšší soud uvedl, že v dovolání schází náležité vylíčení toho, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), což znemožňuje se uvedenou otázkou blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), přičemž odvolací soud navíc žádný právní závěr s odkazem na citované ustanovení neučinil. K dovolací námitce, že žalobkyni (manželce stěžovatele) byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před odvolacím soudem, pak Nejvyšší soud uvedl, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady přípustnost dovolání nezakládají.
Na základě výše uvedené rekapitulace je zřejmé, že tvrzení stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti s obsahem napadených rozhodnutí nekorespondují, vzhledem k tomu, že obecnými soudy bylo rozhodováno o neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, zatímco stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje především samotné nabytí domu jeho spoluvlastníky, ke kterému podle něj došlo nezákonně. Vůči jednotlivým napadeným rozhodnutím se stěžovatel nijak konkrétně nevymezuje a kromě obecného tvrzení o porušení ústavně zaručených práv ústavní stížnost další ústavněprávně relevantní argumentaci neobsahuje.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že v rámci rozhodování o žalobě na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu se obecné soudy věcí řádně zabývaly, zohlednily skutečnosti důležité pro posouzení věci, uvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí také přiměřeně odůvodnily. Svůj závěr o nepřípustnosti dovolání adekvátně zdůvodnil také Nejvyšší soud.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá také to, že řízení před obecnými soudy trpí zbytečnými průtahy, které ale podrobněji nespecifikuje. Za situace, kdy předmětné soudní řízení už pravomocně skončilo, se Ústavní soud namítanými průtahy nemohl zabývat. Námitka tzv. odeznělých průtahů vznesená až v době, kdy je řízení pravomocně skončeno, nemůže být důvodem kasace meritorního rozhodnutí - bylo by nelogické, aby z důvodu průtahů v soudním řízení Ústavní soud zrušil vydané konečné rozhodnutí a fakticky tak způsobil další prodlužování daného řízení [k rozhodování Ústavního soudu o průtazích v řízení srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), usnesení sp. zn. II. ÚS 2052/16 ze dne 4. 10. 2016, usnesení sp. zn. III. ÚS 2194/16 ze dne 18. 10. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 776/16 ze dne 6. 6. 2017 aj.].
Aniž by se Ústavní soud jakkoliv vyjadřoval k tomu, zda řízení před obecnými soudy v daném případě skutečně trpělo průtahy či nikoliv, pro úplnost je možno doplnit, že procesním prostředkem k ochraně práva narušeného tvrzenými neodůvodněnými průtahy v již skončeném řízení je uplatnění nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatele a které by vedlo k potřebě kasace ústavní stížností napadených rozhodnutí, Ústavní soud neshledal. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení. Mimořádné důvody pro to, aby vyhověl návrhu stěžovatele a zavázal Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze nahradit stěžovateli náklady řízení, Ústavní soud vzhledem k výsledku řízení také nenalezl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu