ECLI:CZ:US:2018:2.US.3747.18.1
sp. zn. II. ÚS 3747/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele H. G. B., zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem, se sídlem Litoměřice, Mírové náměstí 157/30, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2018 č. j. 7 Tdo 1051/2018-39, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. června 2017 č. j. 7 To 75/2016-808 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. května 2015 č. j. 5 T 4/2014-707, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 5. 2015 č. j. 5 T 4/2014-707 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku (zákona č. 140/1961 Sb.), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a současně byl nad ním vysloven dohled. Dále mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých výdělkových schopností a možností nahradil způsobenou škodu a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností na pět let. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se stěžovatel dopustil uvedeného trestného činu v podstatě tím, že jako jednatel a odpovědný zástupce společnosti XX, dne 27. 3. 2008 objednal na základě objednávky č. 282000026 od společnosti ADAM & PARTNERS, s. r. o., 24 000 kg lněné fermeže, ačkoliv jako osoba znalá poměrů ve společnosti si byl vědom, že na takový výdaj nemá dostatek finančních prostředků, následně dne 7. 4. 2008 odebral 23 860 kg lněné fermeže v hodnotě 922 786 Kč, za kterou uhradil dne 29. 5. 2008 pouze částku 100 000 Kč a zbylých 822 786 Kč neuhradil, ačkoliv objednané zboží dále zpeněžil a finanční prostředky z jeho prodeje použil pro jiné účely. Přestože věděl, že finanční situace společnosti XX, neumožňuje splnit závazek ze smlouvy, poškozenou společnost ADAM & PARTNERS, s. r. o., opakovaně utvrzoval o uhrazení výše uvedeného závazku. Tímto jednáním obohatil společnost XX, a způsobil škodu společnosti ADAM & PARTNERS, s. r. o., ve výši 822 786 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 6. 2017 č. j. 7 To 75/2016-808 zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a náhradě škody a bez změny výroku o vině znovu rozhodl tak, že mu uložil trest odnětí svobody na dva roky, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let a rozhodl o náhradě škody. K návrhu, aby stěžovateli byly důkazy písemně přeloženy do německého jazyka, aby se mohl k závěrům znalkyně i k listinným důkazům plnohodnotně vyjádřit, soud vydal zamítavé usnesení, v němž uvedl, že právo stěžovatele v pozici obžalovaného na jednání v mateřském jazyce bylo plně zachováno, jelikož všechny závěry i vyjádření znalkyně byly v hlavním líčení předneseny ústně a po celou dobu měl k dispozici tlumočnici, a to i v době, kdy znalkyně odkazovala na jí vypracované tabulky, které mu byly při výpovědi znalkyně dány k dispozici, stejně tak i listinné důkazy při jejich provádění.Navíc byl stěžovatel zastoupen obhájcem, tudíž mu nic nebránilo se seznámit s konkrétním obsahem důkazů jeho prostřednictvím, případně si, ovšem na své náklady, pořídit překlad. Krajský soud dále vysvětlil, že stěžovatel řídil předmětnou společnost výlučně sám, dával jednoznačné pokyny, co se má jak udělat, a to i v době, kdy byl nemocný, přičemž bylo svědecky prokázáno, že v té době probíhaly konzultace prostřednictvím emailů, telefonicky a prostřednictvím osobních návštěv v nemocnici. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání s tím, že jeho obhajoba byla vyvrácena výpověďmi znalkyně a řady v usnesení uvedených svědků a listinnými důkazy, jako výpisy z obchodního rejstříku, e-mailovou komunikací a dalšími listinami prokazujícími finanční situaci společnosti XX.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že byl v rozhodné době v dlouhodobém léčení, které podstupoval v SRN, což řádně soudům doložil. Dále se domnívá, že nebylo prokázáno, že by o předmětné objednávce v rozhodně době věděl a že by v rozhodné době rovněž věděl, jaká je ekonomická situace společnosti XX. Objednávku neučinil on sám, nevěděl o ní, přičemž o existenci poškozené společnosti se dozvěděl až mnohem později. Jedním z dalších komponentů práva na spravedlivý proces je právo na obhajobu. Právo na obhajobu zahrnuje několik dílčích obhajovacích práv. Patří sem mimo jiné zejména právo obviněného vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu. Toto právo mělo být stěžovateli před soudem prvního stupně odepřeno, když stěžovatel se v průběhu trestního řízení dožadoval, aby mu byl znalecký posudek i další listinné důkazy přeloženy do mateřského (německého) jazyka, aby se mohl k tomu plnohodnotně vyjádřit, a soud prvního stupně tento požadavek odmítl.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
7. Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Stěžovatel jen opakuje tvrzení z řízení před obecnými soudy s tím, že nesouhlasí s tím, jak obecné soudy vyhodnotili předložené důkazy a interpretovaly podústavní právo. I námitka práva na obhajobu, které mělo být porušeno tím, že stěžovateli nebyly písemně přeloženy všechny důkazní materiály, byla opakovaně obecnými soudy vypořádána způsobem, který Ústavní soud neshledává ani excesivním, ani svévolným, ani ústavně rozporným.
8. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění provedená obecnými soudy, pokud tato nevykazují ústavněprávní deficity, což v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Ústavní soud se nemůže ztotožnit ani s názorem stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu.
9. Z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu