infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.12.2018, sp. zn. II. ÚS 3760/18 [ usnesení / ŠIMÁČKOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2018:2.US.3760.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2018:2.US.3760.18.1
sp. zn. II. ÚS 3760/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Města Horní Slavkov, se sídlem Dlouhá 634, Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem, se sídlem Komenského 4, Cheb, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 217/2018-53 ze dne 27. 8. 2018 a proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. března 2018 č. j. 23 C 67/2017-36, spojené s návrhem na zrušení §14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost spolu s návrhem se odmítají. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení zejména jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. března 2018 č. j. 23 C 67/2017-36 bylo pod výrokem I. rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli jako žalobci 40.562,24 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení ve výši 3.722 Kč. Stěžovatel napadl odvoláním tu část napadeného rozsudku, jímž mu byla podle jeho názoru přiznána příliš nízká náhrada nákladů řízení. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením č. j. 10 Co 217/2018-53 ze dne 27. 8. 2018 napadený výrok okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v Plzni své usnesení odůvodnil tím, že se v projednávané věci jedná o tak zvanou formulářovou žalobu a je tak na místě aplikovat ustanovení §14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). 3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pokud byl obecnými soudy na posuzovaný případ aplikován §14b odst. 2 advokátního tarifu, nejednaly v souladu s ústavně zaručeným principem rovnosti účastníků, neboť dotčené aplikované ustanovení vyhlášky je v rozporu s deklarovanou rovností účastníků řízení. Stěžovatel uvádí, že v případě snížení odměny advokátovi měl být snížen i soudní poplatek a domnívá se, že u advokáta dochází do zásahu do jeho práva na odměnu za práci ve smyslu čl. 23 Všeobecné deklarace lidských práv. U žalob na úhradu dlužného nájemného se právní zástupce stěžovatele po převzetí věci musí seznámit s obsahem nájemní smlouvy, či více nájemních smluv v případě prodlužování doby nájmu, když jsou do dnešní doby podávány žaloby na základě nájemních smluv z počátku devadesátých let, jakož i na základě nájemních smluv novějších. Obsah těchto smluv je zcela odlišný. V průběhu doby nájmu pak dochází ke změně jak výše měsíčního nájemného, tak výše měsíčních záloh za služby. V drtivé většině případů pak dochází ze strany dlužníků k hrazení měsíčních plateb velice nepravidelně, a to jak pokud jde o výši, kdy dlužníci nehradí částky v určené měsíční výši, ale hradí je po různě vysokých částkách a stejně tak nikoli jednou platbou za měsíc, ale více platbami, či naopak jednou vyšší platbou za delší období. Tedy je nutné se dobře zorientovat v zaúčtování těchto plateb ze strany dlužníků na úhradu dluhu, což již není pouze mechanický přepis údajů, ale činnost, vyžadující určitou minimální odbornou erudici v této problematice. Do žalobního návrhu je tak nutné přenést z podkladů jednak označení příslušného bytu, dále údaje o podmínkách příslušné nájemní smlouvy, zejména o výši nájemného, o výši záloh za služby, o době trvání nájmu. Dále pak údaj o výši dlužné částky z titulu dlužného nájemného a údaj o výši dlužné částky z titulu dlužných záloh za služby a v obou těchto případech též údaj o tom, z jakých dílčích, většinou měsíčních částek, se celkové částky skládají. V mnoha případech dochází k situaci, kdy žalovaní užívají byty i po skončení nájmu a je pak třeba zjistit, kdy nájem skončil a po skončení nájmu požadovat nikoli úhradu dlužného nájemného, ale vydání bezdůvodného obohacení dle příslušných právních předpisů. V takovém případě je do žalobního návrhu nutné přenést z podkladů údaj o době vyklizení předmětu nájmu, případně údaj o nevyklizení předmětu nájmu a v případě skončení nájmu a nevyklizení předmětu nájmu též údaj o výši bezdůvodného obohacení, jakož i údaj o tom, z jakých dílčích, většinou měsíčních částek, se celková částka skládá. Dále vždy jedenkrát ročně pak dochází k vyúčtování záloh za služby, kdy nedoplatky z tohoto vyúčtování vzniklé jsou pak vymáhány. Právní zástupce stěžovatele se tak musí seznámit s obsahem tohoto vyúčtování a přenést do žalobního návrhu údaje o celkové roční spotřebě služeb žalovaným, dále údaj o výši celkem žalovaným uhrazených záloh, jakož i údaj o z tohoto vyúčtování vzniklého nedoplatku. Konečně nikoli zcela triviální je též stanovení příslušenství žalovaných pohledávek ve formě poplatku z prodlení, či úroku z prodlení, kdy se jedná o měsíční platby, tedy dílčích měsíčních pohledávek bývá velké množství a příslušenství ve formě poplatku z prodlení, či úroku z prodlení běží vždy samostatně za každý měsíc a návrhy petitů tak bývají poměrně rozsáhlé. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobní návrhy se liší ve velkém množství proměnných údajů a skutkových tvrzení a nelze tak dospět k závěru, že by se mělo jednat o formulářové žaloby ve smyslu ustanovení §14b advokátního tarifu, ve kterých by stěžovatel měnil pouze označení žalovaného a žalovanou částku. Na tomto nic nemění ani to, že nalézací soudy obou stupňů uvedly v odůvodnění svého rozhodnutí výčet několika soudních řízení téhož soudu, ve kterých vystupoval stěžovatel. Vedle toho stěžovatel namítá, že v projednávané věci je podstatnou skutkovou okolností, že žalobce se domáhá úhrady dlužného nájmu a žalovaným spotřebovaných služeb za užívání nebytového prostoru ve vlastnictví žalobce žalovaným. V soudem prvního stupně uvedených věcech se však jednalo nikoli o nebytové prostory, ale byty ve vlastnictví žalobce. Skutkově se tak jedná o věci odlišné, od aktuálně projednávané věci. Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně aplikovaly příslušný právní předpis (advokátní tarif), v důsledku čehož jsou rozhodnutí nalézacích soudů nesprávná a nezákonná. Návrh na zrušení příslušného ustanovení advokátního tarifu pak stěžovatel blíže nerozvání a shledává jej rozporný s čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny. 4. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. 6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadená rozhodnutí nemají. Úvaha o tom, zda se na konkrétní případ použije výpočet náhrady nákladů dle §14b advokátního tarifu má charakter výkladu podústavního práva, do nějž zpravidla Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Jak již bylo výše uvedeno, tak nedošlo k takovému extrémnímu či svévolnému postupu obecných soudů, který by odůvodňoval zásad Ústavního soudu. 7. Ústavní soud dále připomíná sérii svých rozhodnutí, v nichž se již k obdobným ústavním stížnostem vyjadřoval - například rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 251/15, III. ÚS 1267/15, IV. ÚS 1585/15, II. ÚS 1149/15, III. ÚS 1267/15, III. ÚS 1417/15, I. ÚS 1537/15, I. ÚS 1567/15, IV. ÚS 1584/15, III. ÚS 1784/15, IV. ÚS 1788/15 a I. ÚS 1832/15, která jsou všechna dostupna na http://nalus/usoud.cz. Ústavní soud v této souvislosti také připomíná rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 952/15, v němž jako obiter dictum poukázal na to, že si lze jen stěží představit, že by snad v aplikaci §14b odst. 2 advokátního tarifu bylo možné spatřovat kvalifikovaný exces, jenž by "vytvářel prostor pro vyhovění ústavní stížnosti". 8. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Stejně tak byl odmítnut i návrh na zrušení §14b advokátního tarifu s ústavní stížností spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. prosince 2018 Ludvík David, v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2018:2.US.3760.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 3760/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 18. 12. 2018
Datum vyhlášení  
Datum podání 18. 11. 2018
Datum zpřístupnění 10. 1. 2019
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel OBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Horní Slavkov
Dotčený orgán SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Sokolov
Soudce zpravodaj Šimáčková Kateřina
Napadený akt rozhodnutí soudu
jiný právní předpis; 177/1996 Sb.; vyhláška Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 37 odst.3
Ostatní dotčené předpisy
  • 177/1996 Sb., §14b
  • 99/1963 Sb., §151 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstřík náklady řízení
advokátní tarif
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-3760-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 104976
Staženo pro jurilogie.cz: 2019-01-12