ECLI:CZ:US:2018:2.US.3797.18.1
sp. zn. II. ÚS 3797/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 330/2018-14 ze dne 18. 9. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Stěžovatel kasační stížností napadl usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2018 č. j. 30 A 93/2018 - 7, kterým krajský soud vyloučil podle §39 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") k samostatnému projednání jeho žalobu na ochranu před diskriminací podle §10 odst. 1 a 2 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), spojenou s návrhem na vydání předběžného opatření. Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost odmítl, protože podle §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. je kasační stížnost proti rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení, nepřípustná. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném usnesení vysvětlil stěžovateli, že usnesení o vyloučení žaloby k samostatnému projednání je podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu usnesením, jímž se upravuje vedení řízení (např. rozsudky ze dne 14. 7. 2004 č. j. 2 Afs 3/2003-46 a ze dne 25. 1. 2010 č. j. 5 Afs 63/2009-98, usnesení ze dne 27. 6. 2008 č. j. 5 Ans 6/2007-58 a ze dne 30. 4. 2009 č. j. 7 Afs 26/2009-57, všechna rozhodnutí Nevyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Kasační stížnost proti němu je tedy nepřípustná. Soud je oprávněn posoudit, zda je vhodnější projednávat podanou žalobu jako celek nebo vyloučit některé věci k samostatnému projednání. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí též stěžovatele poučil, že rozhodnutím o vyloučení věci k samostatnému projednání se nepředjímá rozhodnutí ve věci samé.
3. Podle stěžovatele je napadené usnesení nezákonné, a proto by mělo být zrušeno, stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhá ustanovení advokáta a poukazuje na to, že je osobou se zdravotním postižením.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Obdobně Ústavní soud odmítá veškeré ústavní stížnosti, jimiž se jen upravuje vedení řízení v jednotlivých věcech, a jež tak též nejsou "konečnými" rozhodnutími ve věci. Jinými slovy stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadá rozhodnutí, která by v daném okamžiku zasahovala nezhojitelně do jeho základních práv a svobod. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je ústavní stížnost napadající taková dílčí rozhodnutí nepřípustná (srov. usnesení ze dne 1. 4, 2010 sp. zn. II. ÚS 570/10, usnesení ze dne 30. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 660/16 nebo usnesení ze dne 23, 10. 1917 sp. zn. II. ÚS 117/17).
5. V nynější věci stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byla odmítnuta jako nepřípustná jeho kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž se upravuje řízení ve věci, přičemž řízení v obou věcech dále pokračuje.
6. Ústavní soud zvážil, zda má stěžovatele vyzvat k tomu, aby odstranil vady svého podání, a to zejména absenci povinného právního zastoupení, avšak dospěl k závěru, že takovýto postup by nemohl ve věci být přínosný. Stěžovatelem napadené rozhodnutí totiž není možno z výše uvedených důvodů napadnout ústavní stížností, neboť je proti němu ústavní stížnost nepřípustná. Na této skutečnosti by odstranění vad ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit.
7. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
8. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. prosince 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka