ECLI:CZ:US:2018:2.US.3936.18.1
sp. zn. II. ÚS 3936/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Karla Štěcha, a 2) Drahomíry Štěchové, obou zastoupených JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem Krameriova 139, Klatovy, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2018, č. j. 8 As 66/2017-36, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2017, č. j. 57 A 6/2017-27, a rozhodnutí Městského úřadu Horažďovice ze dne 31. 5. 2016, č. j. MH/18073/2015/PK-107, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a Městského úřadu Horažďovice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a Městského úřadu Horažďovice, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavním pořádkem zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") zamítl kasační stížnost stěžovatelů, jíž se domáhali zrušení ústavní stížností rovněž napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), kterým byla dle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnuta jako nepřípustná jejich žaloba proti rozhodnutí Městského úřadu Horažďovice (dále jen "městský úřad") ze dne 31. 5. 2016, č. j. MH/18073/2015/PK-107. Tímto rozhodnutím bylo zastaveno řízení o přestupku proti občanskému soužití podle ustanovení §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), jež bylo vedeno proti Josefu Sládkovi. Městský úřad uvedené přestupkové řízení zastavil podle ustanovení §76 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, dle kterého správní orgán řízení o přestupku zastaví, jestliže v něm zjistí, že spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo obviněnému z přestupku prokázáno.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Jak vyplývá již z výše předestřeného, stěžovatelé napadli žalobou ve správním soudnictví rozhodnutí městského úřadu, jímž bylo zastaveno řízení o přestupku. Krajský soud však žalobu odmítl jako nepřípustnou z důvodu nevyčerpání řádných opravných prostředků ve správním řízení. Zákon o přestupcích totiž připouští podat proti rozhodnutí o přestupku odvolání za podmínek předvídaných v ustanovení §81 zákona o přestupcích, což však stěžovatelé v nyní projednávaném případě neučinili.
5. Stěžovatelé podali proti usnesení krajského soudu kasační stížnost, v níž namítli nezákonnost tohoto rozhodnutí, neboť jím dle jejich názoru došlo k odmítnutí spravedlnosti. Uvedli, že s nimi správní orgán nejednal jako s účastníky přestupkového řízení, ač účastníky byli, napadené rozhodnutí městského úřadu jim tedy ani nebylo doručeno, v důsledku čehož nemohli realizovat své právo podat řádný opravný prostředek.
6. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl, když uvedl, že "ze správního spisu se podává, že právní zástupkyně stěžovatelů se s rozhodnutím správního orgánu prokazatelně seznámila v době, kdy byla zachována lhůta podle ustanovení §84 správního řádu [poznámka Ústavního soudu: §84 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád") stanoví, že osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán byl oznámil]. V odvolací lhůtě však nepodala odvolání, podala žalobu proti rozhodnutí správního orgánu." Kasační soud uvedl, že uvedená jednoroční objektivní lhůta pro podání odvolání při neoznámení rozhodnutí podle ustanovení §84 odst. 1 správního řádu, jež se vztahuje rovněž na případy, kdy potenciální účastník o probíhajícím správním řízení vůbec nevěděl či v něm nevystupoval, uplynula v nyní projednávaném případě až dne 1. 6. 2017, přesto stěžovatelé namísto odvolání podali u krajského soudu dne 16. 1. 2017 žalobu proti rozhodnutí správního orgánu.
7. Stěžovatelé v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňují a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládají obdobnou argumentaci, kterou již předestřeli v řízení před obecnými soudy. Porušení svých základních práv spatřují v tom, že s nimi nebylo jednáno jako s účastníky řízení, v důsledku čehož nemohli realizovat účastnická práva při výslechu svědků, nebyli informováni o konání ústního jednání před správním orgánem a nebylo jim doručeno napadené rozhodnutí správního orgánu. Uvádějí, že jim nezbylo nic jiného, než podat správní žalobu.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal. Se všemi námitkami stěžovatelů se již náležitě zabývaly obecné soudy a přesvědčivě vysvětlily, proč dospěly k závěru, že napadené správní rozhodnutí není samostatně soudně přezkoumatelné a z jaké prejudikatury Nejvyššího správního soudu a rovněž soudu zdejšího [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 75/18 ze dne 22. 5. 2018, nebo nález sp. zn. II. ÚS 560/01 ze dne 1. 4. 2003 (N 49/30 SbNU 25)] vycházely.
10. Nejvyšší správní soud ve své konstantní judikatuře podává jasný návod, jak v situacích, do nichž se stěžovatelé dostali, postupovat a která rozhodnutí jsou způsobilá soudního přezkumu a proč. Stěžovatelům tedy nebylo zasaženo do jejich práva na soudní ochranu jen tím, že se soudy nezabývaly jejich žalobou s tím, že měli procesně postupovat jinak, tak jak to ve své setrvalé judikatuře správní soudy vyžadují.
11. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelů napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu