ECLI:CZ:US:2018:2.US.3973.18.1
sp. zn. II. ÚS 3973/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SWISS FUNDS, a. s., se sídlem Masarykovo náměstí 102/65, Jihlava, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 110/64, Jihlava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2018, č. j. 25 Co 270/2018-17, a výroku III. elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Tachově ze dne 27. 8. 2018, č. j. EPR 172020/2018-12, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Plzni a výroku III. elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Tachově, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejího základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základní práv a svobody (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 1 Listiny.
2. V předcházejícím řízení uložil Okresní soud v Tachově (dále též jen "okresní soud") elektronickým platebním rozkazem žalované T. Hájkové povinnost zaplatit stěžovatelce, coby žalobkyni, částku 3.900 Kč s úrokovým příslušenstvím, a dále částku 916,50 Kč a částku 980 Kč. Okresní soud současně rozhodl (výrok III.), že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 1.489 Kč. Výše náhrady nákladů řízení za zastupování stěžovatelky byla určena dle ustanovení §14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif").
3. Proti nákladovému výroku podala stěžovatelka odvolání, v němž namítla, že její podání nespadá pod ustanovení §14b odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatelka se domáhala náhrady nákladů řízení v částce 6.934 Kč.
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením závěry okresního soudu potvrdil, a to s odůvodněním, že žaloba byla podána na ustáleném vzoru uplatňovaném opakovaně stejným žalobcem (stěžovatelkou) ve skutkově i právně podobných věcech, přičemž k jejímu vyhotovení a stejně tak i k předcházejícím úkonům bylo zapotřebí minimum práce. Odvolací soud odmítl námitky stěžovatelky, že v předmětné žalobě specifikovala řadu údajů, a uzavřel, že v nyní projednávaném případě je "řešení skutkových i právních otázek nutně typizované a ve vzorech ztělesněné."
5. Stěžovatelka výše uvedená nákladová rozhodnutí obecných soudů nyní napadá ústavní stížností s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv. Nesouhlasí se závěry obecných soudů, neboť je považuje za výsledek svévolné interpretace a aplikace práva. Opakovaně uvádí, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu nelze považovat za formulářovou žalobu zařaditelnou pod ustanovení §14b advokátního tarifu. Stěžovatelka dále odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2018, č. j. 27 Co 321/2018-12, jímž byla v takřka totožném případě stěžovatelce přiznána náhrada nákladů právě ve výši 6.934 Kč s odůvodněním, že nebyly splněny předpoklady pro aplikaci ustanovení §14b odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. Stěžovatelka uvádí, že není přípustné, aby v rozhodování obecných soudů ve stejné věci existovaly tak zásadní rozdíly.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce (v projednávané věci se fakticky jedná o částku 5.445 Kč určenou jako rozdíl mezi přiznanými a požadovanými náklady řízení), proti níž by ani dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch "extrémních situací" týká, jedná se zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
8. Rovněž k samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
9. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by měl zrušit napadená rozhodnutí, dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny takové okolnosti, které by odůvodňovaly shora zmiňovaný kasační zásah Ústavního soudu.
10. Stěžovatelka obecným soudům konkrétně vytýká nesprávnou interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení advokátního tarifu. Ústavní soud však konstatuje, že okresní i krajský soud se v odůvodnění napadených rozhodnutí vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky (ostatně obdobnými jako v ústavní stížnosti) a podrobně rozvedly, z jakých důvodů byl ve věci aplikován §14b odst. 1 advokátního tarifu. Např. okresní soud v odkazu na svou rozhodovací praxi uvedl (srov. s. 3 elektronického platebního rozkazu), že "žaloby podávané jménem žalobce [tj. stěžovatelky] jsou prakticky totožné (formulářové)". Z napadených rozhodnutí je tedy dostatečně zřejmé, proč obecné soudy zařadily projednávanou věc pod režim ustanovení §14b advokátního tarifu, což znamená, že tato rozhodnutí nejsou zatížena svévolí ve výše naznačeném smyslu. Z ústavněprávního hlediska nemá Ústavní soud proti těmto závěrům žádné výhrady.
11. Pokud stěžovatelka poukazuje na nejednotnost rozhodování jednotlivých obecných soudů v otázce náhrady nákladů řízení, přehlíží, že úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury či výklad podústavního práva ve věcech, které nebyly dosud judikaturou vrcholných instancí vyřešeny. Toto je primárně úkolem Nejvyššího soudu (srov. ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět korekci judikatury či provádět samostatně výklad podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá toliko v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud dané, eventuálně rozdílné, rozhodování obecných soudů na takovéto otázce postaveno není, není ani v jeho kompetenci do věci vstupovat. Ústavní soud nemůže obecně plnit roli náhradní instance v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu