ECLI:CZ:US:2018:2.US.4003.18.1
sp. zn. II. ÚS 4003/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., toho času ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Lukášem Kulhánkem, advokátem se sídlem Na Cihelnách 9, Jaroměř, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 11. 2018, č. j. 12 To 268/2018-878, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2018, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "stížnostní soud"), neboť jím dle stěžovatele došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavnímu soudu proto stěžovatel navrhl, aby napadené usnesení zrušil.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání, v němž byl vzat do vazby z důvodu dle §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Usnesením Okresního soudu v Náchodě (dále jen "vazební soud") ze dne 5. 9. 2018, č. j. 16 T 78/2018-840, bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel byl ponechán ve vazbě z důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu a současně nebyla přijata nabídka záruky důvěryhodné osoby, písemný slib ani nabídka peněžité záruky a rovněž nebyla vazba nahrazena dohledem probačního úředníka. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost.
3. Ještě předtím, dne 30. 8. 2018, stěžovatel podal k vazebnímu soudu žádost o propuštění z vazby, na niž v usnesení specifikovaném v předchozím odstavci vazební soud nereagoval. Usnesení vazebního soudu bylo stěžovateli doručeno dne 12. 9. 2018. Usnesením vazebního soudu ze dne 10. 10. 2018, č. j. 16 T 78/2018-855, byla zamítnuta stěžovatelova žádost o propuštění z vazby ze dne 30. 8. 2018. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 15. 10. 2018 a stěžovatel proti němu podal řádně a včas stížnost. Napadeným usnesením stížnostního soudu, doručeným stěžovateli dne 19. 11. 2018, byla stížnost proti usnesení vazebního soudu ze dne 5. 9. 2018 zamítnuta. Stěžovatel podal ještě předtím dne 17. 10. 2018 k vazebnímu a dne 1. 11. 2018 ke stížnostnímu soudu návrh na okamžité propuštění z vazby.
III. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel usiluje svou ústavní stížností o to, aby přesvědčil Ústavní soud o porušení svých ústavně zaručených základních lidských práv z důvodu 1) průtahů s rozhodnutím o stížnosti a s rozhodnutím o ponechání ve vazbě; 2) dopadu průtahů při rozhodování o vazbě na rozhodování ve věci samé; 3) nedůvodnosti vazby jako takové. Konkrétně stěžovatel svou argumentaci rozvíjí takto:
5. Ad 1) stěžovatel předestírá, že rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o ponechání ve vazbě ze dne 5. 9. 2018 mu bylo doručeno po 75 dnech, rozhodnutí o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby ze dne 10. 10. 2018 až po 46 dnech, a to bez toho, aby tato žádost byla projednána, přičemž stěžovatel opakovaně na průtahy upozorňoval. Podle stěžovatele tak byly porušeny lhůty pro přezkum omezení jeho osobní svobody, vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel se rovněž ohradil proti tomu, že dle odůvodnění napadeného rozhodnutí vazební soud rozhodl v řádné lhůtě, protože v této opomněl rozhodnout o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby.
6. Stěžovatel se na podporu svých závěrů dovolával v ústavní stížnosti specifikované judikatury Evropského soudu pro lidská práva i zdejšího soudu, přičemž z ní vyvodil, že v případě dvouinstančního rozhodování je nepřiměřenou již lhůta 30 dnů. Poukázal rovněž na to, že pro podání stížnosti je dle trestního řádu stanovena lhůta 3 dnů, ve vztahu k níž by měla přiměřenost lhůty na rozhodnutí soudu.
7. Ad 2) stěžovatel rozvinul argumentaci, že průtahy při rozhodování o vazbě měly dopad i na rozhodování ve věci samé. Dne 8. 8. 2018 byla v jeho věci podána obžaloba, i v důsledku prodlení s rozhodnutím o vazbě bylo hlavního líčení nařízeno až na 28. 11. 2018. Dle stěžovatele pak s ohledem na evidentní průtahy v rozhodování o vazbě je již třeba konstatovat, že jeho vazba trvá déle než nezbytně nutnou dobu.
8. Ad 3) se stěžovatel vymezuje proti závěrům stížnostního soudu při posouzení důvodnosti jeho ponechání ve vazbě. Dle jeho názoru došlo od předchozího rozhodování k podstatné změně okolností, neboť byly vypracovány znalecké posudky na psychický stav obviněného a jedné z poškozených a na povahu zranění druhého z poškozených. Stěžovatel dovozuje, že z těchto posudků vyplynulo, že není nebezpečný pro společnost, poškozená je silně ovlivnitelná a učinila trestní oznámení pod vlivem jiné osoby a charakter zranění druhého z poškozených je v rozporu s popisem událostí, který tento uvedl. Důvodné podezření proti němu je tak zeslabeno až prakticky vyvráceno. Sám stěžovatel prokázal v řízení dosud značnou sebereflexi, když se doznal k pěti ze sedmi skutků kladených mu za vinu a popírá jen dva skutky, které se reálně nestaly. Stěžovateli se rovněž narodil syn, o nějž a o svou partnerku se chce starat a finančně je zabezpečit. V řízení o prodloužení vazby nebyly vyslechnuty navrhované svědkyně, kteroužto vadu nezhojil ani stížnostní soud.
9. Ze všech těchto důvodů pak má stěžovatel za to, že bylo nezhojitelně porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na urychlený přezkum zákonnosti zbavení jeho osobní svobody.
IV. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
11. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh bez nutnosti vyžádat si vyjádření ostatních účastníků řízení či další podklady dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k námitkám 1) a 2) nepřípustná, ve vztahu k námitce 3) zjevně neopodstatněná.
12. K námitkám 1) a 2) Ústavní soud připomíná, že průtahy v řízení před obecnými soudy lze z pohledu zákona o Ústavním soudu kvalifikovat toliko jako jiný zásah orgánu veřejné moci. Takovýto jiný zásah může Ústavní soud v mezích svých pravomocí dle §83 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu toliko příslušnému orgánu veřejné moci zakázat či mu nařídit, aby obnovil stav před porušením, což v době, kdy již takový zásah netrvá, není možné. Jak navíc již v minulosti Ústavní soud opakovaně rozhodl, v případě, že ústavní stížnost směřuje proti průtahům v řízení před obecnými soudy, vyžaduje se pro splnění podmínek její přípustnosti dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu předchozí vyčerpání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349); nález sp. zn. I. ÚS 1549/11 ze dne 23. 4. 2015 (N 83/77 SbNU 197), bod 55; nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014 (N 52/73 SbNU 59), bod 12.; nález sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 (N 33/64 SbNU 349), bod 12.; z poslední doby např. usnesení sp. zn. III. ÚS 89/18 ze dne 9. 10. 2018 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3589/15 ze dne 7. 3. 2017, bod 21]. Na těchto závěrech ničeho nemění ani skutečnost, že průtahy jsou spatřovány v řízení o prodloužení vazby (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3245/11 ze dne 15. 11. 2011, část IV.; usnesení sp. zn. III. ÚS 1080/10 ze dne 20. 5. 2010; či usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010)].
13. Stěžovatel využití tohoto procesního prostředku ve své ústavní stížnosti netvrdil ani nenamítal. Adresoval sice vazebnímu soudu a stížnostnímu soudu každému po jednom podání týkajícího se průtahů, těmi se však nedomáhal jejich odstranění, ale svého okamžitého propuštění s argumentací obdobnou jako v nyní posuzované ústavní stížnosti. Ani při pro stěžovatele nejvstřícnějším výkladu obsahu těchto podání tak nelze dovodit, že by materiálně šlo o návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, neboť tento výklad by byl v rozporu s jejich výslovným textem. Stěžovatel přitom navíc ani netvrdil, že by tyto jeho podněty byly obecnými soudy nesprávně vyhodnoceny. Za této situace nemůže Ústavní soud mít podmínku přípustnosti za splněnou.
14. Ostatně samotné průtahy s vydáním rozhodnutí, které již v době podání ústavní stížnosti neexistují, nezakládají per se důvody pro zrušení takového rozhodnutí Ústavním soudem, je-li toto věcně správné. Závěr, jehož se stěžovatel domáhá, tedy že průtahy při přezkumu omezení jeho osobní svobody ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy mají za následek automaticky povinnost propustit stěžovatele na svobodu, nepřijal nikdy ani Ústavní soud, ani Evropský soud pro lidská práva (srov. usnesení Evropské komise pro lidská práva ze dne 15. 5. 1984 ve věci Bozano proti Francii, stížnost č. 9990/82).
15. Po ukončení těchto průtahů se jednotlivec může toliko dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy a čl. 36 odst. 3 Listiny dožadovat kompenzace újmy, která mu v jejich důsledku vznikla, a to postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
16. Uvedené se plně vztahuje i na námitku 2), neboť i její podstatou je tvrzení neodůvodněných průtahů, ohledně nějž však stěžovatel jednak netvrdí, že by se je pokusil ukončit podáním návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona o soudech a soudcích, jednak tyto průtahy v době podání Ústavního soudu již netrvaly, resp. stěžovatel nic takového netvrdil.
17. Stěžovatel navíc neuvádí žádnou argumentační oporu pro svůj dohad, že hlavní líčení bylo nařízeno na 28. 11. 2018 jen proto, aby v mezidobí stížnostní soud stihl rozhodnout o stížnosti stěžovatele proti usnesení o vzetí do vazby. Ústavní soud tak tuto námitku vyhodnotil jen jako nepodložený stěžovatelův dohad, který není způsobilý závěr Ústavního soudu ovlivnit.
18. V rozsahu námitek 1) a 2) je tedy ústavní stížnost nepřípustná.
19. Jako obiter dictum může Ústavní soud jen uvést, že stěžovatelem udávané délky průtahů neodrážejí skutečné časové rozestupy mezi okamžiky, kdy byly materiálně posuzovány podmínky pro ponechání stěžovatele ve vazbě. Pro posouzení, zda došlo k porušení ústavně zaručeného základního lidského práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny v souvislosti s vazebními věcmi, totiž není rozhodující jen samotná délka dílčího řízení např. o žádosti o propuštění z vazby, ale rovněž to, zda v mezidobí byly podmínky pro trvání vazby materiálně znovu posuzovány při jiných příležitostech (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 185/17 ze dne 26. 9. 2017, bod 28.; či usnesení sp. zn. III. ÚS 1725/12 ze dne 10. 1. 2013).
20. Materiálně pak ve stěžovatelově věci vazební soud tyto podmínky posuzoval jak při svém rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě dne 5. 9. 2018, tak při svém rozhodnutí o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby dne 10. 10. 2018 a stížnostní soud znovu tyto podmínky přezkoumával při svém rozhodnutí o stížnosti proti prvému uvedenému rozhodnutí vazebního soudu dne 6. 11. 2018. Nejdelší interval mezi materiálním posouzením podmínek pro ponechání stěžovatele ve vazbě tak činil 35 dní.
21. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud uzavřít, že by se odmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost v rozsahu námitek 1) a 2) dopustil přepjatého formalismu tím, že by se meritorně nezabýval již a priori flagrantním porušením ústavně zaručeného základního lidského práva stěžovatele, neboť doba mezi rozhodnutími mírně přesahující jeden měsíc takovéto flagrantní porušení neindikuje. Odkaz stěžovatele na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 4. 2009 ve věci Răducu proti Rumunsku, stížnost č. 70787/01, je v této souvislosti nepřípadný, neboť daná věc se týkala zejména průtahů již se samotným zaregistrováním stížnosti u apelačního soudu, které činily celých deset dní. Naopak Evropský soud pro lidská práva výslovně konstatoval, že doba třiceti dní sama o sobě nikterak přemrštěná není (srov. bod 83 odkazovaného rozsudku).
22. Námitkou 3) stěžovatel především napadá skutkové závěry, z nichž obecné soudy při dovození důvodů pro jeho ponechání ve vazbě vycházely. Stěžovatel se tak snaží před Ústavním soudem prosadit konkurující hodnocení dosud zjištěných skutečností s cílem přesvědčit jej o tom, že podmínky pro jeho ponechání ve vazbě nebyly splněny. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů či důvodů pro ponechání obviněného ve vazbě in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83); nález sp. zn. I. ÚS 1115/09 ze dne 15. 4. 2010 (N 85/57 SbNU 137); nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235); či nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203) aj.].
23. I proces dokazování ve vazebních věcech se přitom řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Podstatou zásady volného hodnocení důkazu z ústavněprávního hlediska je, že nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný subjekt na základě identicky provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.
24. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, skutkové závěry stížnostního soudu žádný exces z mezí ústavní konformity nevykazují. Ústavní soud jen stručně shrnuje, že stížnostní soud vyšel zejména z toho, že výpověď druhého poškozeného nebyla znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví vyvrácena, znalec toliko připustil možnost, že mohla vzniknout i jiným způsobem, z toho, že stěžovatel byl již v minulosti trestán pro násilnou trestnou činnost a jeho nynější trestní stíhání se vede pro celkem sedm skutků kvalifikovaných jako různé trestné činy násilné povahy, které měly být spáchány při různých příležitostech a stěžovatel se k nim částečně sám doznal, částečně je důvodné podezření o nich dáno jinými důkazy, dále stížnostní soud odkázal i na odůvodnění usnesení vazebního soudu ze dne 5. 9. 2018, který mimo jiné uvedl, že jednoho z těchto skutků se stěžovatel měl dopustil až poté, co bylo zahájeno aktuální trestní stíhání.
25. Stížnostní soud rovněž vysvětlil, proč má za to, že ve stěžovatelově věci není možno využít některého z institutů nahrazujících vazbu (srov. bod 14. napadeného usnesení).
26. Ústavní soud k tomu uzavírá, že všechny tyto závěry jsou řádně odůvodněny (srov. zejména body 10. až 14. napadeného rozhodnutí), nepůsobí a priori nelogicky či jinak neobhajitelně, a tedy je lze označit za bytostný projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v konkrétních podmínkách pravomoc zakročit.
27. Kromě vlastního hodnocení některých skutečností se stěžovatel ohradil rovněž proti skutečnosti, že stížnostní soud nevyslechl osoby, které ve stěžovatelův prospěch nabízely záruky. Proč stížnostní soud tyto osoby nevyslechl, to uvedl v bodě 9. napadeného usnesení. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti s tímto zdůvodněním nijak nepolemizuje a ani se nepokouší je argumentačně překonat. Ústavnímu soudu tak není znám důvod, proč se s tímto odůvodněním nespokojil, a jelikož zdůvodnění stížnostního soudu, tj. že tento nepovažoval jejich výslech za nutný, neboť vztah těchto osob ke stěžovateli mu byl znám již z jejich výslechů v přípravném řízení, není prvoplánově nerozumný, neposkytuje tato část námitky Ústavnímu soudu podklad pro zrušení napadeného rozhodnutí.
V. Závěr
28. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že bez nutnosti opatřovat si ve věci další podklady jsou bezpečně dány důvody k odmítnutí ústavní stížnosti. V rozsahu, v němž stěžovatelova ústavní stížnost směřovala proti průtahům s vydáním napadeného usnesení a s nařízením hlavního líčení, stěžovatel nevyčerpal možnost podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona o soudech a soudcích, navíc byl napadán jiný zásah orgánu veřejné moci, který však v danou chvíli již netrval a stěžovatel ani netvrdil, že se pokusil za tento zásah získat odškodnění. V tomto rozsahu tak jeho ústavní stížnost byla nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V rozsahu, v jakém stěžovatel napadal věcné důvody napadeného rozhodnutí, Ústavní soud konstatoval, že se stížnostní soud nezpronevěřil žádné z ústavněprávních kautel, a tedy v tomto rozsahu byla ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
29. Z těchto důvodů Ústavní soud bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání rozhodl o ústavní stížnosti tak, že ji odmítl zčásti jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu