infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.06.2018, sp. zn. III. ÚS 1149/18 [ usnesení / FENYK / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2018:3.US.1149.18.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2018:3.US.1149.18.1
sp. zn. III. ÚS 1149/18 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Bureše, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 48, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2018 č. j. 30 Cdo 177/2018-258 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2017 č. j. 26 Co 301/2017-224, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ing. Lindy Polcarové a Terezy Polcarové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 3. 2018, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i zásada rovnosti účastníků v řízení před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny. II. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh a zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Stěžovatel se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud určil, že stěžovatel je výlučným vlastníkem v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí. 4. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 5. 6. 2017 č. j. 8 C 96/2016-184 tak, že žaloba byla zamítnuta (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejším účastnicím na náhradě nákladů řízení částku ve výši 71 728,80 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně tak učinil poté, co dospěl k závěru, že darovací smlouva ze dne 4. 12. 2006, kterou stěžovatel daroval předmětné nemovitosti vedlejším účastnicím, je platným právním úkonem, kterým nebyl zastřen jiný právní úkon, neboť vedlejší účastnice byly v dobré víře, že jim stěžovatel (jejich strýc) předmětné nemovitosti skutečně daruje. 5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017 č. j. 26 Co 301/2017-224 jako věcně správné potvrzeno (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejším účastnicím na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 14 306 Kč (výrok II.). 6. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018 č. j. 30 Cdo 177/2018-258 pro vady odmítnuto (výrok I.), neboť stěžovatel ve svém dovolání dle názoru dovolacího soudu řádně nevymezil dovolací důvod ani nespecifikoval, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, a dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě nákladů dovolacího řízení ve výši 6 364,60 Kč (výrok II.). III. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal vlastní skutkovou verzi nyní posuzované věci a vyjádřil svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, že darovací smlouva ze dne 4. 12. 2006 uzavřená mezi stěžovatelem a vedlejšími účastnicemi je platným právním úkonem. Ústavnímu soudu v této souvislosti předestřel vlastní právní hodnocení, dle něhož je třeba na předmětnou smlouvu nahlížet jako na simulovaný právní úkon, neboť skutečným úmyslem smluvních stran bylo dle tvrzení stěžovatele uzavření trojstranné kupní smlouvy, která měla být naplněna až převzetím závazků stěžovatele vůči úvěrující bance vedlejšími účastnicemi či jejich matkou (sestrou stěžovatele) a současně vyrovnáním toho, co stěžovatel do nemovitostí vložil. Dále uvedl, že o skutečnosti, že předmětná darovací smlouva je simulovaným právním úkonem, měly povědomí obě smluvní strany (tedy stěžovatel jako dárce a vedlejší účastnice jako obdarované). K prokázání této skutečnosti stěžovatel navrhl provedení řady důkazů, z nichž však soud prvního stupně provedl pouze některé, v důsledku čehož dle názoru stěžovatele nesprávně zjistil skutkový stav věci. Ten následně převzal též odvolací soud, aniž by provedené dokazování doplnil, čímž dle názoru stěžovatele porušil jeho právo na spravedlivý proces. 8. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele s odůvodněním, že stěžovatel v dovolání nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolací důvod, stěžovatel uvedl, že "si připadá jako Alenka v Říši divů". Poukázal přitom na část prvou svého dovolání, kde dle svého přesvědčení výslovně konstatoval, o který případ přípustnosti dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu v dané věci jde, a dále na jeho část čtvrtou, v níž vymezil konkrétní právní otázku, jíž by se měl dovolací soud zabývat. IV. 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V. 10. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti nepřípustný ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona. 11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu, Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když dovolání stěžovatele posoudil jako vadně podané z důvodu, že v něm stěžovatel nevymezil dovolací důvod a neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu (viz dále body 13 až 16). Z toho plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), stěžovatel neuplatnil řádně, přičemž podání vadného opravného prostředku představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec; to nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 (tato a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. 12. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná. 13. Jde-li o rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatel namítal, že toto rozhodnutí představuje jednoznačné porušení jeho práva na spravedlivý proces, když stěžovatel dle svého přesvědčení v části prvé svého dovolání výslovně uvedl, v čem spatřuje naplnění předpokladů jeho přípustnosti, a v části čtvrté vymezil dovolací důvod, tedy konkrétní právní otázky, jimiž se měl dovolací soud zabývat. S tímto tvrzením se však Ústavní soud po prostudování obsahu předmětného dovolání, které bylo připojeno k ústavní stížnosti, nemohl ztotožnit. 14. K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle §241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení §241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny jasně, přičemž k požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele se od doby účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., jímž byla do občanského soudního řádu zakotvena stávající podoba dovolání, tj. od 1. 1. 2013, do doby, kdy stěžovatel dovolání podal, opakovaně vyslovil též Nejvyšší soud. Stěžovateli (zastoupenému právním zástupcem) proto při zachování minimální míry obezřetnosti nemohly vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Pokud však stěžovatel i přes uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti nevymezil, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu či porušení práva na přístup k soudu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků. 15. Jak bylo Ústavním soudem z dovolání stěžovatele zjištěno, stěžovatel v části prvé svého dovolání ze dne 23. 11. 2017 sice výslovně uvedl, že "má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy řešil otázky hmotného a procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu", nicméně již v této části ani na jiném místě nespecifikoval, o jaké právní posouzení by se dle jeho přesvědčení mělo jednat, když v dovolání pouze rozsáhle zrekapituloval dosavadní průběh předmětného soudního řízení a vlastní skutkovou verzi nyní posuzované věci. Pokud za popsaného stavu dovolací soud uzavřel, že stěžovatel řádně nevymezil dovolací důvod ani to, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemá Ústavní soud, co by dovolacímu soudu vytkl. Ústavní soud má naopak ve shodě s dovolacím soudem za to, že předmětné dovolání působí v podstatě jako další vedení právní polemiky stěžovatele s právním názorem odvolacího soudu, příp. soudu prvního stupně, a jím zjištěným skutkovým stavem. 16. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatele na část čtvrtou dovolání, kde stěžovatel uvádí, že "má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu (...) je v rozporu s následující judikaturou", kdy následuje citace ze čtyř rozhodnutí dovolacího soudu. To proto, že žádné z těchto rozhodnutí nemůže být pro posouzení přípustnosti jeho dovolání relevantní, když tato rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v nyní souzené věci. Rozhodnutí, na něž stěžovatel odkazoval, totiž vycházela ze zjištění, že vůle tehdejších smluvních stran směřovala k uzavření smlouvy za jiných podmínek, než bylo ve smlouvě uvedeno, a tudíž bylo třeba uzavřít, že tehdy uzavřená smlouva je simulovaným právním úkonem. To však v nyní souzené věci zjištěno nebylo, když soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že vedlejší účastnice byly v dobré víře, že jim stěžovatel (jejich strýc) předmětné nemovitosti skutečně daruje, byť stěžovatel se snažil prokázat opak. Ústavní soud proto jakékoli pochybení, natož pak pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance, na straně dovolacího soudu neshledal. VI. 17. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, a to dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. června 2018 Jiří Zemánek v. r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2018:3.US.1149.18.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1149/18
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 27. 6. 2018
Datum vyhlášení  
Datum podání 30. 3. 2018
Datum zpřístupnění 2. 8. 2018
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodaj Fenyk Jaroslav
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 99/1963 Sb., §237, §241a odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík dovolání/přípustnost
opravný prostředek - mimořádný
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1149-18_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 102839
Staženo pro jurilogie.cz: 2018-08-10