ECLI:CZ:US:2018:3.US.1285.16.1
sp. zn. III. ÚS 1285/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Petra Angelise a Františka Kolínského, zastoupených Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem, sídlem Gorkého 502, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2016 č. j. 22 Cdo 4035/2015-65, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2015 č. j. 35 Co 34/2015-37 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. ledna 2015 č. j. 31 C 238/2014-28, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jejich základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") výše uvedeným usnesením odmítl podání stěžovatelů ze dne 22. 5. 2014, kterým se domáhali "spravedlivé náhrady" za újmu způsobenou omezením jejich vlastnického práva (k pozemku specifikovanému v žalobě), jež jim náleží podle §102 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve výši stanovené soudem. Žalobu stěžovatelé zdůvodnili tím, že ačkoliv na pozemek bylo vydáno územní rozhodnutí, nelze pozemek zastavět, neboť po nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí byla vytvořena územní rezerva pro koridor vysokorychlostní trati, která uvedený pozemek zasahuje. Obvodní soud podání stěžovatelů odmítl s tím, že neobsahuje projednatelný petit, neboť z něj v prvé řadě vůbec není zjevné, jakou částku po vedlejším účastníkovi požadují; danou vadu přitom stěžovatelé ani po výzvě soudu v dodatečně stanovené lhůtě neodstranili.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelů shora uvedeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil, když se plně ztotožnil se závěrem, že žaloba stěžovatelů má vady, jež nebyly v poskytnuté lhůtě odstraněny; proto ji bylo nutno odmítnout.
4. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, jelikož dospěl k závěru, že rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Současně Nejvyšší soud zdůraznil, že není co měnit na závěru přijatém v předchozích rozhodnutích, že v případě žaloby na peněžité plnění z ní musí být vždy zřejmé, jakou částku má žalovaná strana zaplatit, a není-li možno peněžitý nárok přesně vyčíslit, je namístě jej uvést alespoň v přibližné výši (Nejvyšší soud přitom odkázal na usnesení ze dne 27. 5. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1065/2002).
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že v podané žalobě zcela jednoznačně prokázali a odůvodnili, že k omezení jejich vlastnického práva došlo, a že ohledně výše náhrady za toto omezení nebylo možno dojít s vedlejším účastníkem k dohodě, a bylo tudíž nutno obrátit se se svým nárokem na soud. Současně uvedli, z jakého důvodu nejsou schopni vyčíslit náhradu za nucené omezení jejich vlastnického práva a požádali soud, aby na základě jimi podložených skutkových tvrzení a důkazů stanovil spravedlivou náhradu, jež jim přísluší. V této souvislosti připomínají, že v dané věci výši nároku objektivně vzato nelze zjistit, resp. zde existují nepoměrné obtíže při jejím zjišťování (ve smyslu hospodárnosti řízení). Podle jejich názoru přitom nelze setrvat na výkladu §136 občanského soudního řádu, jak jej v dané věci (byť nepřímo) podal Nejvyšší soud, tedy že je žalobce vždy povinen nějakou částku ve svém návrhu uvést; takový výklad je totiž podle nich nepřijatelný. Stěžovatelé navíc namítají, že obecné soudy přehlédly specifičnost posuzované věci, tedy jednak nemožnost přímého použití §102 odst. 2 stavebního zákona, jednak skutečnost, že omezení jejich vlastnického práva má být omezením dočasným. Podle názoru stěžovatelů proto po nich (v procesním postavení žalobců) nelze spravedlivě požadovat, aby výši nárokované náhrady vyčíslili (když současně zdůrazňují, že neexistuje žádný rozumný důvod takového požadavku).
6. Jelikož obecné soudy neposkytly právům stěžovatelů ochranu a jejich žalobou se věcně vůbec nezabývaly z důvodu, že nedošlo k vyčíslení nároku, pak nelze dle mínění stěžovatelů než uzavřít, že soudy postupovaly formalisticky, čímž porušily jejich uvedená základní práva.
7. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 8. 11. 2017 stěžovatelé s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1425/2014 a rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 1 Ao 1/2009 zdůrazňují, že otázku náhrady za omezení vlastnického práva podle §102 odst. 2 stavebního zákona je třeba řešit v souladu s imperativem vyplývajícím z čl. 11 odst. 4 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.
10. Ústavní soud se v posuzované věci plně ztotožňuje se závěry uvedenými v odůvodnění napadených rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu, přičemž má současně za to, že stěžovatelé v ústavní stížnosti sice předkládají poměrně obsáhlou argumentaci (jíž v obecné rovině nelze upřít ústavněprávní potenciál), tato argumentace však není s to zpochybnit ústavní konformitu obecnými soudy přijatých rozhodnutí.
11. V návaznosti na Nejvyšším soudem uvedenu poznámku, že obecný soud "není odškodňovacím místem, které by primárně určovalo výši náhrady, ale řeší spor mezi vlastníkem a orgánem veřejné moci o podmínky a výši odškodnění", Ústavní soud dodává, že ve sporném řízení - právě když o oprávněnosti nároku per se není mezi účastníky sporu - musí žalobce předestřít svoji představu o výši nárokované náhrady. Pakliže tak neučiní, nedává soudu prostor se věcí meritorně zabývat, a tuto skutečnost nelze brát k tíži soudu v tom smyslu, že by porušil právo žalobce na soudní ochranu.
12. V předchozím odstavci uvedená skutečnost platí tím spíše právě v posuzované věci, kdy odmítnutím žaloby nedošlo k založení možné překážky věci rozsouzené, a současně - vzhledem k tomu, že omezení vlastnického práva stěžovatelů (patrně) dosud trvá - nevzniká ani riziko, že by odmítnutím žaloby byl stěžovatelům znemožněn budoucí přístup k soudu z důvodu uplynutí některé zákonné lhůty.
13. Je současně vhodné uvést, že i ve všech stěžovateli dovolávaných rozhodnutích si tamní žalobci v soudních řízeních nárokovali přiznání konkrétní finanční částky, pročež odkaz stěžovatelů na tato rozhodnutí již z tohoto důvodu nemůže být - v daném kontextu - případný. Případným pak není ani obsah shora rekapitulovaného doplnění ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatelé připomínají v daném řízení nikým nezpochybňovaný význam čl. 11 odst. 4 Listiny; žádné argumenty, ze kterých by bylo možno usoudit, proč stěžovatelé neměli procesní povinnost vyčíslit výši nárokované náhrady, však toto doplnění již neobsahuje.
14. Pro úplnost je konečně třeba připomenout, že městský soud nespatřoval vady předmětné žaloby pouze v absenci nárokované náhrady, nýbrž i ve vnitřní rozpornosti žalobního návrhu (viz druhý odstavec na str. 4 napadeného usnesení); proti této skutečnost přitom stěžovatelé žádnou oponenturu v ústavní stížnosti nepředkládají.
15. Stěžovatelé porušení jimi dovolávaných ustanovení Listiny neprokázali; Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu