ECLI:CZ:US:2018:3.US.1349.18.1
sp. zn. III. ÚS 1349/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Martina Výborného a 2) Ing. Petra Výborného, obou zastoupených Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem, sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2018 č. j. 28 Cdo 883/2017-318 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2016 č. j. 24 Co 45/2016-267, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, 2) Městské části Praha 4, sídlem Antala Staška 2059/80b, Praha 4 - Krč, 3) Kláry Hanouskové, 4) MUDr. Luboše Stibrala a 5) Marka Stibrala, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 28 C 247/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2015 č. j. 28 C 247/2011-218 zamítl návrh vedlejšího účastníka 1), aby bylo určeno, že stěžovatelé a vedlejší účastníci 3) až 5) nejsou vlastníky nemovitostí parc. č. X1 ostatní plocha o výměře 263 m2 a parc. č. X2 ostatní plocha o výměře 72 m2, a to stěžovatelé a vedlejší účastníci 4) až 5) každý ideální jednou šestinou a vedlejší účastnice 3) ideální jednou třetinou, dosud vedených u KÚ Praha - město na listu vlastnictví č. X3 pro obec hl m. Praha, katastrální území Podolí (výrok I.), a určil, že stěžovatelé a vedlejší účastníci 3) až 5) nejsou vlastníky nemovitosti parc. č. X4 ostatní plocha o výměře 7 m2, a to stěžovatelé a vedlejší účastníci 4) až 5) každý ideální jednou šestinou a vedlejší účastnice 3) ideální jednou třetinou, dosud vedené u Katastrálního úřadu Praha - město na listu vlastnictví č. X5 pro obec hl. m. Praha, katastrální území Podolí (výrok II.). Uvedeným rozsudkem bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 13. 7. 2011 č. j. PÚ 1838/92/8. Obvodní soud vycházel z ortofotomapy sporných pozemků, geometrického plánu ze dne 14. 2. 2011 a mapy Google, a dospěl k závěru, že pozemky uvedené ve výroku I. nelze považovat za zastavěné, když se na nich nenachází žádná stavba. Taktéž ze skutečnosti, že se na pozemcích nachází veřejná zeleň, nevyplývá jejich zastavěnost ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen "zákon o půdě"). V řízení přitom nebylo nijak prokázáno, že by pozemky byly nezbytné k provozu nemovitosti či s nemovitostí tvořily funkční celek. Soud proto dovodil, že vydání pozemků nic nebrání, když zdůraznil hlavní účel restitučních předpisů, kterým je zmírnění majetkových křivd způsobených za komunistického režimu, kdy je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku, jestliže o to restituenti usilují a nevylučuje-li to zákon. Naproti tomu ohledně pozemku, uvedeného ve II. výroku rozsudku, dospěl soud k závěru, že ve smyslu zákona o půdě jde o pozemek, který bezprostředně souvisí se stavbou bytového domu a je nezbytně nutný k jejímu provozu za situace, kdy jde o okapový chodník o výměře 7 m2.
3. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 9. 2016 č. j. 24 Co 45/2016-267 změnil I. výrok rozsudku obvodního soudu tak, že se určuje, že stěžovatelé a vedlejší účastníci 3) až 4) nejsou vlastníky pozemků parc. č. X1, ostatní plocha o výměře 263 m2 a parc. č. X2, ostatní plocha o výměře 72 m2, a to stěžovatelé a vedlejší účastníci 4) a 5) každý ideální jednou šestinou a vedlejší účastnice 3) ideální jednou třetinou, nyní vedených u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha na listu vlastnictví č. X6 pro obec hlavní město Prahu, katastrální území Podolí. Výrok II. rozsudku obvodního soudu městský soud potvrdil. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že jde o pozemky, které představují plochy zeleně mezi obytnou budovou a komunikací, tedy o pozemky užívané pro veřejné účely, jejichž individuální využití oprávněnými osobami není reálné. Na tyto pozemky, které nejsou přímo zastavěny, je třeba dle městského soudu použít právní názor vyjádřený v nálezech sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014 (N 134/74 SbNU 35) a sp. zn. II. ÚS 536/14 ze dne 21. 1. 2015 (N 11/76 SbNU 153), podle něhož je v takových případech dána překážka vydání pozemků podle §11 odst. 1 zákona o půdě, přestože tento stav přímo není v popsané podobě mezi šesti tam vypočtenými výlukami vydání uveden. Nevratná změna účelu užívání pozemků brání totiž jejich vydání a opačné řešení by se dostalo do kontradikce s účelem pozemkové restituce deklarovaným v preambuli a v ustanovení §1 zákona o půdě.
4. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost spatřovali ve skutečnosti, že se v dané věci městský soud při řešení relevantních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 2. 2018 č. j. 28 Cdo 883/2017-318 dovolání odmítl s odůvodněním, že závěry městského soudu v otázce výkladu a použití §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě korespondují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu reflektované i rozhodovací praxí Ústavního soudu.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují přesvědčení, že soudy pochybily, když aplikovaly na věc nedopadající nálezy sp. zn. I. ÚS 581/14 a sp. zn. II. ÚS 536/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelé uvádějí, že pozemky, kterých se tyto nálezy týkají, nebyly určeny k zastavění a byly součástí sídlištního celku, naopak jimi restituované pozemky součástí areálu sídliště nejsou, nacházejí se na pomezí mezi různými sídlišti a netvoří s žádným sídlištěm funkční celek. Stejně tak tyto pozemky nejsou plochou související s jakýmikoliv budovami, která by byla nezbytná pro jejich provoz. Stěžovatelé zdůrazňují, že v případě dotčených pozemků jde o zastavitelnou plochu, kdy tato kvalifikace zcela odpovídá dalším záměrům stěžovatelů, jak dokládali již v řízení před obvodním soudem stavebním projektem. Stěžovatelé dále poukazují na skutečnost, že citované nálezy obsahují neúměrně extenzivní výklad §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že na posuzovanou věc nejvýstižněji dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015 č. j. 28 Cdo 4128/2013-184, které bylo vydáno mezi totožnými účastníky ohledně pozemků, které se nacházejí v těsné blízkosti pozemků, které jsou předmětem současného sporu. Pokud tedy v rozporu s ustálenou judikaturou obecné soudy vytvořily další, v zákoně neuvedený důvod pro nevydání pozemků, odepřely stěžovatelům jejich oprávněná očekávání předvídatelnosti soudního rozhodování. Stěžovatelé mají také za to, že se soudy dostatečně nezabývaly skutečnou povahou předmětných pozemků, tedy zda jsou zatíženy veřejným užíváním do té míry, že jejich vydání by vedlo k situaci, kdy by restituenti nemohli tyto pozemky řádně užívat způsobem odpovídajícím účelu restituce, zejména nepřihlédly k "Vyjádřením k využití pozemků..." ze dne 24. 3. 2015, které bylo zpracováno Ing. Cvetlerovou, zaměstnankyní vedlejšího účastníka hlavního město Prahy, v němž je uvedeno, že všechny předmětné pozemky se nacházejí v zastavitelném území a s funkčním využitím čistě obytné. Stěžovatelé nesouhlasí ani se závěrem soudů, že pozemek parc. č. X4 souvisí bezprostředně se stavbou bytového domu a je nezbytně nutný k jejímu provozu (okapový chodník). Z důkazů provedených v řízení dle stěžovatelů naopak vyplynulo, že tvrzený okapový chodník se na tomto pozemku nenachází.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami způsobujícími porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Proces interpretace a použití podústavního práva bývá stižen takto relevantní vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí ? z hlediska spravedlivého procesu ? neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zásah do základního práva může nastat též v důsledku výkladu, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, např. přepjatý formalismus [srov. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 24/98 (N 98/15 SbNU 17)]. Žádnou z takových relevantních vad Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelé zpochybňují závěr obecných soudů, že v jejich věci byly naplněny podmínky §11 odst. 1 zákona o půdě, a to s ohledem na závěry vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 581/2014. Jak již bylo shora konstatováno, dovolací soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že jde o pozemky, které představují plochy zeleně mezi obytnou budovou a komunikací, nacházející se v bezprostřední blízkosti obytných domů, jež jsou dotčeny veřejným užíváním, a jsou tedy veřejným statkem, k němuž by restituenti nemohli plně realizovat své vlastnické právo a užívat je způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě.
9. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího soudu či městského soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Nejvyšší soud se při svých závěrech opřel o svou konstantní judikaturu (k tomu citoval řadu rozhodnutí) i judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 581/14 a nález sp. zn. II. ÚS 536/14). Nejvyšší soud se zabýval i tvrzením stěžovatelů o možnosti individuálního využití předmětných pozemků, takové tvrzení označil za hypotetické a nemající oporu v učiněných skutkových zjištěních, nehledě na to, že stěžovateli uvažovaný způsob využití pozemků nelze ani podřadit využití pozemku způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a §1 zákona o půdě.
10. Mají-li stěžovatelé za to, že nálezy sp. zn. I. ÚS 581/14 a sp. zn. II. ÚS 536/14 na danou věc nedopadají, neboť se týkají pozemků, které nebyly určeny k zastavění a byly součástí sídlištního celku, nelze tomuto jejich tvrzení přisvědčit. Je tomu tak proto, že pozemky parc. č. X1 ostatní plocha o výměře 263 m2 a parc. č. X2 ostatní plocha o výměře 72 m2 nejsou dle závěrů městského soudu a Nejvyššího soudu pozemky určenými k zastavění, na kterých by stěžovatelé mohli realizovat svůj záměr - stavbu rodinného domu, neboť představují plochy zeleně mezi obytnou budovou a komunikací využívanou výhradně pro veřejné účely, a jejich individuální užívání stěžovateli je objektivně nereálné.
11. Stěžovatelé přitom nemají pravdu v tom, že by takový závěr nebyl podložen řádným dokazováním. Obvodní soud provedl dokazování podstatným obsahem správního spisu Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha sp. zn. PÚ 1838/92, spisu obvodního soudu sp. zn. 19 C 397/2009, ortofotomapou sporných pozemků, cenovou mapou stavebních pozemků pro rok 2011, geometrickým plánem ze dne 14. 2. 2011, mapou Google adresa Kaplická, územním rozhodnutím č. 3 ze dne 29. 3. 1962, vyjádřením Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 19. 5. 2014 a projektovou dokumentací. Městský soud doplnil dokazování ortofotomapou předmětných pozemků, cenovou mapou stavebních pozemků pro rok 2011 a fotografickým snímkem okapového chodníku u domu. Nesouhlasí-li stěžovatelé s hodnocením důkazů městským soudem, Ústavní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné s ohledem na rámec, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. bylo-li by možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry - pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
12. Uvádějí-li stěžovatelé, že soudy nepřihlédly k vyjádření Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního a územního plánu, k využití pozemků parc. č. X4, X1 a X2 k. ú. Podolí, podle kterého se předmětné pozemky nacházejí v zastavitelném území, je nutno připomenout, že jak městský soud, tak Nejvyšší soud označily stěžovateli předkládaný způsob využití pozemků - výstavba rodinného domu nejen za hypotetický a nemající oporu v učiněných skutkových zjištěních, ale také za rozporný s účelem restitucí vyjádřeným v preambuli a v §1 zákona o půdě. Ústavní soud dodává, že z uvedeného vyjádření Magistrátu hlavního města Prahy vyplývá, že podle platného územního plánu se uvedené pozemky nacházejí v ploše s funkčním využitím OB - čistě obytné, v zastavitelném území, v území stabilizovaném. Dále je uvedeno, že stabilizované území je zastavitelné území, které je tvořeno stávající souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž územní plán nepředpokládá významný rozvoj, z hlediska limitu rozvoje je možné pouze zachování dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další stavební činnosti. Dle uvedeného vyjádření se pozemky také nacházejí v zóně ochrany přírody v zastavěných územích - území se zvýšenou ochranou zeleně a v ochranném pásmu památkové rezervace podle zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Závěr soudů o nereálném stavebním záměru stěžovatelů je tedy podložen řádně provedeným dokazováním.
13. Za této situace je nutno připomenout závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 536/14 (bod 18), ve kterém se konstatuje, že "koliduje-li restituce pozemku s veřejným zájmem, jenž je představován možností permanentního využití pozemku jako součásti veřejného statku, je třeba respektovat maximy obsažené v preambuli a ustanovení §1 zákona o půdě a neopomíjet, že zemědělskými restitucemi má dojít k úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu s hospodářským rozvojem venkova, s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí a dále, že zákon o půdě se vztahuje na zemědělský a lesní půdní fond, jakož i na zemědělské usedlosti a ostatní stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě".
14. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že na jejich věc nejvýstižněji dopadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015 č. j. 28 Cdo 4128/2013-184, které se týkalo shodných účastníků jako v posuzované věci. Uvedeným usnesením bylo odmítnuto dovolání vedlejšího účastníka 1) proti rozsudku městského soudu, který potvrdil rozsudek obvodního soudu, jenž zamítl žalobu na určení, že stěžovatelé a vedlejší účastníci 3) a 5) nejsou vlastníky pozemků, které jsou součástí Centrálního parku Družba, který bezprostředně souvisí se sídlišti Na Děkance, Na Pekařce, Pankrác I a Pankrác II. K této argumentaci stěžovatelů nemůže Ústavní soud než uvést, že citované usnesení Nejvyššího soudu bylo nálezem sp. zn. III. ÚS 1961/15 ze dne 11. 7. 2017 zrušeno. Stejně jako v nyní posuzované věci stěžovatelé ve věci sp. zn. III. ÚS 1961/15 uváděli, že v žádném z dosavadních nálezů Ústavního soudu nešlo o srovnatelné pozemky, neboť předmětné pozemky evidentně nejsou součástí sídliště, ale nalézají se mezi několika různými sídlišti, přičemž ve vztahu k žádnému z nich netvoří funkční celek, jehož vydání by obyvatele omezovalo či naopak bránilo vlastníkům těchto pozemků v nakládání s nimi. Ústavní soud ve svém nálezu shrnul dosavadní judikaturu týkající se překážek ve vydání nemovitosti podle §11 zákona o půdě a konstatoval, že interpretace omezujících podmínek obsažených v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je nesnadná, protože dochází ke kolizi mezi legitimním restitučním nárokem oprávněné osoby na vydání pozemků in natura na straně jedné a veřejným zájmem na straně druhé, a to zejména v situacích, v nichž je otázka zastavěnosti pozemků sporná a pozemek je užíván pro veřejné účely (např. veřejná zeleň v intravilánu obce). Na tomto místě poukázal Ústavní soud na nález sp. zn. I. ÚS 581/14, ve kterém uvedl, že "Za zjištěných skutkových okolností, při nichž je pozemek v nyní posuzované věci (travnatá plocha porostlá veřejnou zelení) užíván výhradně pro veřejné účely, není možné nalézt jakoukoli rozumnou proporci mezi restitučním účelem a veřejným zájmem. Pro překážku, která spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit. V tomto hraničním případě neobstojí konstatování obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 747/2000 (bod 24), podle něhož je na restituentech, jakým způsobem budou vrácené nemovitosti využívat, přičemž nemá být věcí soudu vnucovat svou vůli ohledně dispozic s pozemkem restituentům a zabývat se faktickým stavem. Nemůže-li restituent z objektivního důvodu užívat nemovitost, jež má být po kladném výroku o jeho vlastnictví předmětem potenciálního vydání podle zákona o půdě, nastává právní stav neslučitelný s účelem restituce, deklarovaným v preambuli a v ustanovení §1 tohoto zákona.". Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 taktéž upozornil, že: "Výsledkem těchto majetkových křivd byl často propastný rozpor mezi podobou (formou) věci v době jejího odnětí a po nastolení demokratického státního uspořádání. Zatímco dříve byl předmětný pozemek užíván jako role a podle dostupných zjištění i logiky věci k zemědělské výrobě, nyní je součástí veřejného statku. Funkce pozemku, pokrytého nyní porostem, je výhradně veřejně prospěšná a pro osobu oprávněnou v restituci vznikl právní stav obdobný tomu, při němž existuje překážka vydání věci podle ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě (kde jsou vypočteny jednotlivé výluky vydání včetně zastavěnosti pozemku)".
15. Tak je tomu i v posuzované věci, kdy pozemky parc. č. X1 a parc. č. X2 jsou dle informací o parcele z katastru nemovitostí druhem pozemku - ostatní plocha, způsob využití - zeleň. Jako ve shora citovaných věcech skutkový a právní stav tvoří překážku vydání pozemků podle §11 odst. 1 zákona o půdě, ač tento stav přímo v popsané podobě není mezi šesti tam vypočtenými výlukami vydání uveden. Ústavní soud zde považuje za nutné, tak jako ve svých předcházejících shora citovaných rozhodnutích, přijmout tuto interpretaci pomocí analogie, a to na základě objektivního teleologického výkladu citovaného ustanovení, aby zůstal zachován účel a smysl příslušných ustanovení zákona o půdě.
16. Uvedené platí tím spíše pro pozemek parc. č. X4 (dle informací o pozemku z katastru nemovitostí je druhem pozemku - zastavěná plocha a nádvoří), který je dle odůvodnění rozsudku městského soudu pozemkem nacházejícím se v bezprostřední blízkosti obytného domu čp. X7 a jde o plochu, která je nezbytně nutná k provozu bytového domu. Stěžovatelům uvedený závěr přisvědčil v tom, že městský soud své závěry ohledně nevydání pozemku parc. č. X4 neodůvodnil. V odůvodnění svého napadeného rozsudku městský soud odkázal na konstantní judikaturu, podle které nevydává-li se pozemek, který je přímo zastavěn stavbou bytového domu, není možné vydat pozemek, který lemuje stavbu, neboť je nezbytné zabezpečit přístup pro případné opravy fasády, postavení lešení a podobně.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu