ECLI:CZ:US:2018:3.US.1510.18.1
sp. zn. III. ÚS 1510/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, sídlem Gočárova třída 504/54, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2018 č. j. 4 Tdo 1559/2017-36, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 2017 č. j. 10 To 254/2017-879 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. března 2017 č. j. 1 T 166/2015-831, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §180 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Současně bylo podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody. Dále byl stěžovatel podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro dva dílčí útoky, v nichž byl spatřován přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
3. Odvolání stěžovatele podané proti odsuzující části rozsudku okresního soudu Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Věcí se zabýval opakovaně, neboť usnesením ze dne 15. 12. 2016 č. j. 10 To 364/2016-631 první rozsudek okresního soudu ze dne 3. 10. 2016 podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že krajský soud ani Nejvyšší soud se ohledně skutku popsaného v I. bodě výroku o vině rozsudku okresního soudu důsledně nezabývaly otázkou jednoty a totožnosti skutku a věrohodností výpovědi svědkyně V. Č. Má za to, že mezi usneseními o zahájení jeho trestního stíhání a trestního stíhání jmenované svědkyně jsou zjevné rozpory, přičemž skutková věta výroku o vině v rozsudku okresního soudu neodpovídá skutku v době zahájení jeho trestního stíhání. Věrohodnost výpovědi uvedené svědkyně nebyla dle jeho názoru náležitým způsobem hodnocena, důsledkem čehož zůstaly pochybnosti o naplnění znaků pomoci k trestnému činu zpronevěry. Postrádá hmotněprávní posouzení toho, kdo byl hlavním pachatelem a svého podílu na tomto jednání.
6. Ke skutku označenému pod bodem II./A výroku o vině rozsudku okresního soudu stěžovatel uvádí, že měl výhrady v otázce hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka R. V., neboť její pravdivost nebyla posuzována ve vztahu ke všem provedeným důkazům. Nebyl hodnocen ani jeho motiv jako policisty spáchat tento trestný čin.
7. V případě skutku označeného pod bodem II./B výroku o vině rozsudku okresního soudu má stěžovatel za to, že okresní soud jeho vinu založil na názoru krajského soudu vysloveném v kasačním rozhodnutí o jiné právní kvalifikaci skutku. Popírá, že by prováděl neoprávněnou lustraci osob v evidenci Policie České republiky či neoprávněně vstupoval do evidence při služební činnosti, takže jeho vina je soudy obou stupňů odůvodňována způsobem, který nemá oporu ve skutkovém stavu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
10. V souvislosti s námitkami stěžovatele proti hodnocení provedených důkazů a skutkovým a právním závěrům z nich vyvozeným Ústavní soud připomíná, že ochrana práv, v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
11. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou obstát. Jde přitom o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby zabývaly soudy, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu okresního soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
12. Okresní soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. V napadeném rozsudku pak v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsal u každého bodu výroku o vině stěžovatele, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Odvolací soud se s jeho postupem v zásadě ztotožnil. Zjistil-li v jeho úvahách určité nesrovnalosti, napravil je, přičemž současně shledal, že nejde o žádné významné vady, které by byly důvodem pro opětovné zrušení rozsudku či pro jiné rozhodnutí o vině a trestu.
13. Nelze dospět k závěru, který činí stěžovatel k bodu I./A výroku o vině rozsudku okresního soudu, že se krajský soud nezabýval otázkou totožnosti skutku či že by nehodnotil výpověď svědkyně V. Č., neboť uvedl, byť stručně, proč byla zachována totožnost skutku v popisu jednání původně trestně stíhané V. Č. se skutkem, pro nějž byl odsouzen stěžovatel, a patřičně též v této souvislosti reagoval na jednoznačnou výpověď V. Č., o jejíž věrohodnosti nepochyboval. Stěžovatel ostatně ani neuvádí, proč by měla být tato výpověď nevěrohodná. Z hlediska ústavního je však relevantní, že nejde o jediný usvědčující důkaz, neboť trestní jednání stěžovatele bylo prokázáno též řádně zhodnocenými výpověďmi svědků I. Č. a J. H.
14. Stěžovatelem vznesenou otázkou totožnosti skutku, právně posouzeného jako účastenství na přečinu zpronevěry ve formě pomoci, se velmi podrobně zabýval v napadeném usnesení Nejvyšší soud, neboť shledal, že tato námitka je dle uplatněného dovolacího důvodu právně relevantní. Dospěl-li k závěru, že postup orgánů činných v trestním řízení v posuzované věci obecným požadavkům na zachování totožnosti skutku neodporuje, a že totožnost skutku, jak byl vymezen v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele a následně podrobněji a přesněji popsán v bodě I. obžaloby je udržitelná a neporušuje ani zásady uvedené v §176 odst. 2 tr. řádu, přičemž i okresní soud ctil obžalovací zásadu, neboť se od popisu skutku v obžalobě neodchýlil, Ústavní soud mu nemá co vytknout. V této souvislosti pouze odkazuje na svoji judikaturu, od níž se soudy neodklonily, a podle níž totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou a mezi obžalobou a rozhodnutím soudu je vedle naprosté shody jednání a následku zachována i tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek [srov. usnesení ze dne 17. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 143/02 (U 21/27 SbNU 261)]. Totožnost skutku tedy neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v žalobním návrhu, resp. mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu, musí být úplná shoda. Na zachování totožnosti skutku totiž nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují skutek, to znamená, že úprava (doplnění) popisu skutku k porušení požadavku na zachování jeho totožnosti nevede (viz též usnesení ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1724/08, dostupné jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz).
15. Tvrdí-li stěžovatel, že z popisu skutku nelze dovodit znaky trestného činu zpronevěry v jednání V. Č. a tedy ani jeho pomocné jednání, i touto námitkou se Nejvyšší soud podrobně zabýval a neshledal ji opodstatněnou. Lze se s ním ztotožnit v tom, že z popisu skutku zřetelně vyplývá naplnění všech znaků přečinu zpronevěry i úmysl stěžovatele směřující k účasti na tomto trestném činu ve formě pomoci, když jednal při znalosti všech rozhodných skutečností. Původně obviněná V. Č. nakonec nebyla odsouzena, protože poškozená I. Č. využila svého práva a podle §163 odst. 1 tr. řádu nedala souhlas k trestnímu stíhání své dcery. Na základě důkazů provedených v hlavním líčení však soud vzal důvodně za prokázáno, že se předmětný skutek vykazující znaky přečinu zpronevěry stal, přičemž z ustáleného výkladu §24 tr. zákoníku vyplývá, že k trestnosti pomocníka není překážkou, jsou-li na straně hlavního pachatele důvody beztrestnosti nebo nestíhatelnosti.
16. Namítá-li stěžovatel v souvislosti s bodem II./A výroku o vině rozsudku okresního soudu, že pravdivost výpovědi svědka R. V. nebyla posuzována ve vztahu ke všem provedeným důkazům, i tuto námitku Nejvyšší soud řešil, vědom si judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy. V postupu soudů však nezjistil známky libovůle či snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, neboť již z odůvodnění rozsudku okresního soudu i následného rozhodnutí krajského soudu shledal, že je v nich logicky vysvětleno, proč měly soudy obhajobu stěžovatele za vyvrácenou. Vyplývá z nich i zištný motiv stěžovatele.
17. V případě skutku označeného pod bodem II./B výroku o vině rozsudku okresního soudu a posouzeného jako přečin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §180 odst. 1 tr. zákoníku stěžovatel namítá, že soudy odůvodnily jeho vinu způsobem, který nemá oporu ve skutkovém stavu. Nejvyšší soud však při řešení této námitky případně poukázal na to, že stěžovatel spáchal uvedený přečin v alternativě, že osobní údaje, které byly o jiném shromážděny v souvislosti s výkonem veřejné moci, neoprávněně zpřístupnil tak, že ve třech případech pořídil fotografie občanských průkazů osob z policejních spisů a tyto neoprávněně předal nepovolané osobě (svědkovi M. Z.). I když skutkové větě výroku o vině rozsudku okresního soudu obdobně jako krajský soud vytkl pouze vágní vyjádření vážné újmy na právech a oprávněných zájmech, která měla v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele vzniknout osobám, jejichž osobní údaje v podobě fotokopií občanských průkazů se dostaly do nepovolaných rukou svědka M. Z., současně shledal, že oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a věcně správně rozvedly, v čem lze onu vážnou újmu na právech a oprávněných zájmech dotčených osob spatřovat. Byly-li jejich osobní údaje zneužity při páchání trestné činnosti podvodného charakteru, jak bylo zjištěno z trestního spisu svědka M. Z., jde o závažný zásah do jejich ústavně zaručených osobnostních práv. O naplnění znaků skutkové podstaty přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §180 odst. 1 tr. zákoníku proto nevznikají žádné pochybnosti.
18. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
19. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu