ECLI:CZ:US:2018:3.US.1587.18.1
sp. zn. III. ÚS 1587/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. Š., zastoupené Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. února 2018 č. j. 12 Co 60/2018-1219 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. ledna 2018 č. j. 21 P 33/2013-1159, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Š. K. a nezletilé J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatelka dále navrhla, aby její ústavní stížnost byla projednána přednostně podle §39 zákona o Ústavním soudu.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 1. 2018 č. j. 21 P 33/2013-1159 byl zamítnut návrh stěžovatelky jako matky ze dne 31. 8. 2016 na vydání předběžného opatření, na základě kterého by byla vedlejší účastnice (dále též "nezletilá") předána do její péče. Návrh na vydání předběžného opatření stěžovatelka odůvodnila tím, že dosavadní úprava spočívající ve střídavé péči rodičů není v nejlepším zájmu nezletilé, neboť je pro ni spojena s nepřiměřenou fyzickou a psychickou zátěží. Okresní soud dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení předběžného opatření podle §102 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), splněny nejsou, neboť nebylo osvědčeno, že by nezletilá byla v režimu střídavé péče rodičů v přímém ohrožení zdraví nebo že by její vývoj byl významně narušen. Okresní soud měl za osvědčené, že nezletilá ve školním roce 2016/2017 navštěvovala třetí třídu základní školy s výborným prospěchem. Obě základní školy (Základní škola X a Základní škola Y) prostřednictvím třídních učitelek velice dobře spolupracují, nezletilá nemá při výuce potíže, ve škole je spokojená a vždy pozitivně naladěná. I ve školním roce 2017/2018 zvládá výuku na obou základních školách bez potíží s výborným prospěchem, spolupráce obou škol nadále probíhá bez problémů. Výborně je hodnocena i v Základní umělecké škole, kde navštěvuje hudební obor. Její zdravotní stav je hodnocen jako dobrý, z lékařské zprávy alergoložky MUDr. Koláčné vyplývá, že je dlouhodobě bez projevů atopického ekzému, od léta 2014 je na bezlepkové stravě bez komplikací a markery celiakie jsou snížené. Dobrý zdravotní stav nezletilé potvrzuje i další lékařská zpráva MUDr. Popelky, pediatra a dětského kardiologa ze dne 6. 12. 2017. Za této situace okresní soud dospěl k závěru, že nebyla osvědčena nezbytnost zatímní úpravy poměrů nezletilé.
4. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 2. 2018 č. j. 12 Co 60/2018-1219 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro zatímní úpravu poměrů účastníků, které by odůvodnily nařízení požadovaného předběžného opatření. Z obsahu spisu krajský soud zjistil, že nezletilá byla rozsudkem krajského soudu - pobočky v Liberci ze dne 13. 2. 2013 č. j. 35 Co 681/2012-213, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 28. 2. 2013 č. j. 35 Co 681/2012-216 svěřena do střídavé péče rodičů. Rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 3. 2015 č. j. 21 P 33/2013-575 bylo vyhověno návrhu stěžovatelky a nezletilá byla svěřena do její péče. K odvolání vedlejšího účastníka jako otce (dále též "otec") krajský soud - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 13. 10. 2015 č. j. 83 Co 308/2015-742 napadený rozsudek změnil tak, že návrh stěžovatelky na svěření nezletilé do její výlučné péče zamítl. Nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 169/16 (N 120/81 SbNU 873) byl rozsudek krajského soudu - pobočky v Liberci zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Ústavní soud konstatoval, že krajský soud - pobočka v Liberci se nedostatečně zabýval nutností přehodnotit stávající výchovné poměry s ohledem na nejlepší zájem nezletilé, pokud v rámci komplexního a podrobného přehodnocení stávajících výchovných poměrů v každé jeho složce nehodnotil zájem dítěte. Podle Ústavního soudu nepostačuje zjištění, že nezletilá režim střídavé péče a docházku do dvou základních škol zvládla, ale je třeba zkoumat, jaký má tento režim vliv na její soukromý život, zda nezletilá prožije šťastné a spokojené dětství či zda má možnost stýkat se se svými vrstevníky a být součástí kolektivu. Důvodem ke zrušení rozhodnutí krajského soudu - pobočky v Liberci byla skutečnost, že krajský soud - pobočka v Liberci neposuzoval změnu poměrů ve všech aspektech optikou nejlepšího zájmu dítěte. Krajský soud shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že v posuzované věci nejsou v návrhu osvědčeny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit nezbytnost zatímní úpravy poměrů nezletilé. Krajský soud připustil, že je nepochybně nanejvýš žádoucí, aby bylo ve věci samé rozhodnuto co nejdříve, předběžným opatřením nelze předjímat věcné rozhodnutí o případné změně formy péče o nezletilou, které musí být založeno na výsledcích dokazování v meritorním řízení s přihlédnutím ke všem aspektům naznačeným Ústavním soudem.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že okresní soud a krajský soud nesprávně zjistily skutkový stav věci, hodnocení důkazů bylo provedeno jednostranně a povrchně, čímž oba soudy porušily její právo na spravedlivý proces. Dle stěžovatelky okresní soud pochybil, když po více jak 16 měsících své rozhodnutí založil na několika triviálních zjištěních, týkajících se poměrů nezletilé v Č. bez jakýchkoliv zjištění ohledně jejích poměrů v O. Skutkový stav tak byl zjištěn neúplně. Pokud již soud provedl některý z důkazů ve spise, tak tyto zcela nesprávně vyhodnotil.
6. Stěžovatelka dále uvádí, že podaným návrhem na vydání předběžného opatření se domáhala stabilizace poměrů nezletilé soudním rozhodnutím, a to s ohledem na nález Ústavního soudu ze sp. zn. II. ÚS 169/16, v němž bylo konstatováno, že došlo k zásahu do práv dítěte a že poměry nezletilé vyžadují změnu formy péče. Podaným návrhem tak mělo být docíleno narovnání poměrů nezletilé. Názor Ústavního soudu zůstal bez povšimnutí soudů, přestože závažnost změny poměrů byla vzata za prokázanou v citovaném nálezu v bodu 24 jeho odůvodnění.
7. Napadenými rozhodnutími bylo podle stěžovatelky porušeno právo nezletilé vyjádřit se k vykonávání péče o ni, když okresní soud tento způsob důkazu uzavřel pouhým konstatováním, že pohovor s nezletilou nebylo možno z objektivních důvodů uskutečnit a krajský soud tento postup svým rozhodnutím pouze potvrdil. Přitom Ústavní soud již v rozhodnutí ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1945/2008 (N 80/53 SbNU 11) judikoval, že pro dítě je právo na slyšení důležité v tom, že mu dává pocítit, že není objektem a pasivním pozorovatelem událostí, ale že je důležitým subjektem práva a také účastníkem řízení, neboť je o něm rozhodováno. Okresní soud tento důkaz řádně neprovedl.
8. Stěžovatelka dále tvrdí, že soudy nejednaly v nejlepším zájmu dítěte, ačkoli nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při jejich rozhodování. Podle stěžovatelky je proti zájmu nezletilé, když ta je neustálým cestováním, střídáním prostředí a nemožností systematického rozvíjení svých širokých zájmů zcela zbytečně stresována. Závěr o tom, že střídavá péče není v zájmu nezletilé za stávajících podmínek, potvrdila i sama znalkyně, a tento názor "neosvětlil" ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 169/16 ani Ústavní soud, avšak žádný ze soudů nepovažoval za nutné se tímto názorem řídit či se s ním v rámci odůvodnění rozhodnutí vypořádat.
9. Podle stěžovatelky jsou předcházející řízení stižena průtahy vybočujícími z běžné rozhodovací praxe soudů, když o návrhu na předběžné opatření podaném k okresnímu soudu dne 31. 8. 2016 bylo rozhodnuto až dne 12. 1. 2018, tj. po více jak 16 měsících, a to i přes to, že obecné soudy jsou v řízení o návrzích na nařízení předběžného opatření povinny dbát požadavků §75c odst. 2 o. s. ř., tedy rozhodnout bezodkladně, přičemž pouze v případech, kdy není nebezpečí z prodlení (což je výjimečné), může být o návrhu rozhodnuto s určitým časovým odstupem, i tak ovšem nejpozději do sedmi dnů poté, co byl návrh podán. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že řízení se týkalo nezletilého dítěte.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 a §72 odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
14. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi [byť s jistou rezervovaností, viz např. rozhodnutí ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. III. ÚS 119/98 (U 61/12 SbNU 489)] vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení, poněvadž to se přezkumné pravomoci Ústavního soudu v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu, jak Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
15. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. usnesení ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 171/04 či nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy). I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek.
16. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. V posuzované věci Ústavní soud v postupu soudů žádná pochybení ve výše uvedeném směru neshledal.
17. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo nezletilé vyjádřit se k výkonu péče o ni.
18. V souvislosti s výše uvedenou námitkou stěžovatelky je třeba poukázat na to, jak bylo již výše uvedeno, že nároky na procesní záruky poskytované účastníkům v řízeních týkajících se věci samé se v řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní. Při rozhodování o předběžném opatření jde toliko o dočasné uspořádání vzájemných vztahů. Podstatné je proto posouzení podmínek nutných pro jeho nařízení, přičemž rozhodování o návrhu, bez toho aniž by byl dán prostor k vyjádření účastníkům odlišným od navrhovatele, zákon přímo předpokládá (srov. §75c odst. 3 o. s. ř., dle kterého o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodne předseda senátu bez slyšení účastníků). Sama skutečnost, že okresní soud o návrhu na vydání předběžného opatření rozhodl, aniž se mohla nezletilá k předmětné věci vyjádřit, tedy porušení jejích práv nezakládá (obdobně viz např. také usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1121/17, ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 2476/17 nebo ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3681/17, aj.).
19. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že v posuzované věci nejsou v návrhu osvědčeny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit nezbytnost zatímní úpravy poměrů nezletilé. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
20. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatelky o stabilizaci poměrů a o zvolení nevhodnější formy úpravy poměrů nezletilé dcery, přisvědčuje však krajskému soudu, že předběžným opatřením nelze předjímat rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí o způsobu péče o nezletilou totiž musí být založeno na výsledcích dokazování provedeného v meritorním řízení, ve kterém teprve bude přihlédnuto k závěrům obsaženým v citovaném nálezu Ústavního soudu vydaném v předmětné věci.
21. Z povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření plyne, že soud vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemůže provádět dokazování a vyjde pouze ze skutečností tvrzených v návrhu, jež jsou v době jeho podání osvědčeny. Rozhodné skutečnosti k potřebě upravit zatímně poměry účastníků, je povinen soudu prokázat, popřípadě osvědčit, ten, kdo návrh na vydání předběžného opatření podal.
22. Ústavní soud dále nemůže nechat bez povšimnutí, že stěžovatelka závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 169/16, vydaném v předmětné věci, nevykládá zcela přesně, když v ústavní stížnosti uvádí, že v nálezu bylo formulováno, že poměry nezletilé vyžadují změnu formy péče. Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval, že krajský soud - pobočka v Liberci se nedostatečně zabýval nutností přehodnotit stávající výchovné poměry s ohledem na nejlepší zájem nezletilé s tím, že při dalším rozhodování o případné změně výchovných poměrů budou soudy povinny zabývat se všemi výše naznačenými otázkami a zohlednit též aktuální psychický stav nezletilé. V rozhodnutích napadených nyní posuzovanou ústavní stížností však takové selhání soudů nezjistil.
23. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1945/2008, který se vyjadřuje k právu dítěte na slyšení v případě zásahu do osobní svobody, když v dané věci napadená rozhodnutí se týkala nařízení ústavní výchovy, neshledal Ústavní soud případným, neboť předmětem přezkumu Ústavního soudu bylo meritorní rozhodnutí.
24. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, Úmluvy i Úmluvy o právech dítěte, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
25. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá průtahy v předmětném řízení. Pokud jde o základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, které považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy (např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11, N 33/64 SbNU 349). Dle §174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti dle §164 cit. zákona. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka tohoto opravného prostředku využila.
26. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
27. Stěžovatelka požádala o přednostní projednání předmětné věci podle §39 zákona o Ústavním soudu. K postupu stěžovatelky podle §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud vzhledem k výsledku řízení nehledal důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu